Laponská diskotéka v Chodovské tvrzi

přednášející Michael Stanovský vlevo

Laponsko, foto Michael Stanovský

Laponsko, foto Michael Stanovský

značkování sobů, foto Václav Marek


Z křestního koncertu Labutí a krys
foto Michael Stanovský

Z koncertu Labutí a krys ve Vesuvu
foto archiv skupiny Labute a krysy

V rámci výstavy Kouzlo polárních světů pořádané koncem roku 2006 v pražské Chodovské tvrzi se konala šňůra doprovodných pořadů. Na některých z nich, jak jsme již informovali v minulém vydání Severských listů, se podílela i Severská společnost.

Jedním z doprovodných pořadů byl i podvečer konaný 22. listopadu pod názvem Finské Laponsko a Sámové. Šéfredaktor tohoto listu Michael Stanovský promítal a vyprávěl o zvláštní krajině, která se rozkládá daleko na severu, za polárním krajem. Není kraj zase tak pustý, jak by si mohl neznalý posluchač představit, je obývaný původním sámským (laponským) obyvatelstvem, přistěhovalými Finy a je navštěvovaný nejen spoustou turistů, ale i zlatokopy, kteří se zde, většinou úspěšně, pokoušejí rýžovat zlato. Laponsko, původním obyvatelstvem nazývaný spíš Sámieatnan, je zvláštní mystická krajina, která na první pohled možná tolik nezaujme. Ovšem po několika dnech, které v ní člověk stráví, jej musí uchvátit svoji zvláštní krásou a hlavně svojí mystikou, duchem tundry, generace původního sámského obyvatelstva se svými šamany nazývanými noidy tu zanechaly něco, co vnímavý návštěvník nemůže nezachytit. O krajině Sámieatnanu jste si již mohli přečíst v článku V kraji sámských pastevců sobů a finských zlatokopů.

Autor besedy si finské Laponsko oblíbil na řadě svých cest, několikrát o něm na svých besedách již vyprávěl a promítal fotografie, přesto se mu daří každou přednášku připravit trochu jinak. Tentokrát využil většího časového prostoru a své vyprávění zpestřil velkou spoustou archivních fotografií ze života Sámů, vyprávěním o jejich způsobu života, ale hlavně v druhé části pořadu pouštěl ukázky původní i zmodernizované sámské hudby – joiku – viz též série článků Ozvěny sámského světa. Ti, co vydrželi až do konce, což vzhledem k poměrně velké účasti návštěvníků a mizernému větrání přednáškové místnosti nebylo jednoduché, se dočkali jak původních joiků v podání starého barda všech sámských festivalů Anderse P. Bonga, ale i moderního podání, někdy až rockově znějících úprav doprovázených i tak exotickými nástroji, jako je banjo nebo australské didgeridoo, od sámských skupin Sančuari, Wimme nebo sester Ursuly a Tuuni Länsmanových, které pocházejí ze zapadlé sámské vesničky Angeli kdesi na norsko-finských hranicích daleko na severu a vystupují ve skupině Angelit, která se podle této vesničky jmenuje. Na závěr se posluchači dočkali i lahůdky – vzácného záznamu joikařů, kteří na podzim roku 2004 navštívili Prahu a společně vystoupili v pražské Redutě, kde předvedli ukázky tradičního joiku z celého Laponska – od Norska až po ruskou Kolu.

„Sámieatnan je domovina jednoho z posledních evropských přírodních etnik, Sámů, u nás známých spíše jako Laponci. Sámové jsou národem bez státu, žijí na území čtyř zemí – Norska, Finska, Švédska a Ruska. Jejich život vždy determinovaly pro našince kruté přírodní podmínky života daleko za polárním kruhem a v neposlední řadě i útlak ze strany majorit,“ píše ve svém článku Mariánské dny v srdci Laponska Riku Podzemský. Z pera stejného autora pak pochází článek Joik – tradiční zpěv Sámů. Joik pro Sámy hodně znamená, joik je zpěv, joik je hudba, zároveň je však mnohem více. Je specifickým výrazovým prostředkem, dalším jazykem Sámů, branou mezi niternými pocity severského člověka a přírodou, co jej obklopuje. Je přírodním hlasem, vším, co spojuje svět a lidi živé i zemřelé, něco, co přenáší příslušnost k sámské entitě po tisíciletí.

Labutě a krysy – Tarína

Když tu píši o moderním podání joiků, musím se zmínit i o české kapele Labutě a krysy, kapele, která se pokouší o zvláštní prolnutí laponského joiku s „folkovým undergroudem“ české kotliny, o hudbu, která možná dobře ilustruje pocity lidí, kteří v Laponsku nechali svoji duši. 12. prosince pokřtili svoji novou desku s písničkami o lásce k laponskému kraji, k lidem tam žijícím, k tradici, k sámským duchům, kteří tam, přece jen, stále bydlí

Jenda Krysadlo má jedné noci sen a v něm hlas v cizí řeči, zní to jako dědův zpěv, hlas severní země, když býval ještě dítětem. Jednoho dne se nedokáže ze svého snu probudit, je to silnější než on, musí naskočit do vlaku, který jej veze daleko, daleko až na Sever. Tam vstoupí do cizího, chladného světa, je jím silně přitahován. Ale bojí se, bojí, neví, zda může jít dál. Brzy však skrze lišejník pozná, že dál jít musí, začíná rozumět řeči tundry, bříz a rosomáků

Na střeše světa / k sobě si hledám / někoho, člověka, / koho tu nemám. / Krásné jste stromy, / přírodo němá! / Cesta je zpátky / a smysl nemá

Album se jmenuje Tarína (finsky Příběh), brzo sem přidáme i ukázky – a pokud budete mít zájem, můžeme vám v redakci jeho koupi zprostředkovat.

Michael Stanovský, 15. prosince 2006