ToplistNa vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Viděl jsem finský les

Sever jsem dík jeho přírodě, čistotě, svérázné mytologii a mystickému národu Sámů (Laponců) obdivoval již od rané puberty. Pravým severským fanatikem jsem se však stal až loni, kdy jsem se svou přítelkyní Martinou vyjel na měsíční výpravu do Norska. Finsko bylo v našich plánech až na druhém místě, a tak jsme se skrz něj pouze vraceli při naší cestě ze sámského městečka Guovdageaidnu (Kautokeino). I necelý týden v zemi Suomi, jež jsme prožili převážně v jižní Karelii, však znamenal nečekaný objev – že země Suomi za Norskem, které je v posledních letech přeplněno českými turisty, v ničem nezaostává – ba co víc, že se nám v něm líbí víc, než v Norsku. Snad pro to, že není tak okázalé, turisticky navštěvované, drsné a v neposlední řadě ani zdaleka tak drahé.

A tak jsme již po roce, v červnu a červenci 2001, vyrazili na Sever znovu. Tentokrát čistě do Finska. Cíl cesty byl jednoznačný – užít si nádhernou finskou a laponskou přírodu tím nejlepším způsobem – prostřednictvím dlouhých pěších treků v národních parcích. Vybrali jsme si park Oulanka a Urho Kekkonen, a jako přídavek na závěr ještě jezero Inari na samém severu země.

Po dlouhé třídenní cestě přes Polsko, Pobaltí a většinu Finska jsme konečně stanuli v Rovaniemi, jež je vzletně nazýváno Brána do Laponska, i když pravý Sámieadnan (Laponsko obývané Sámy), leží ještě o pár set kilometrů severněji a jako takový se Finska zas až tak moc netýká.

Již během cesty do Rovaniemi byla naše cestovní únava vystřídána nadšením a probuzením loňských reminiscencí. Bílé, palčivé slunce rozsvěcovalo modrá okna nesčetných jezer s čistou vodou a za oknem vlaku ubíhal nekonečný finský les. Smrky, borovice a břízy, stromy známé z Čech, zde však vypadající jinak, seversky – tedy temnější, pokroucenější, drsnější, s kořeny v nekonečných bažinách, podle nichž dostalo Finsko své jméno Suomi.

Jen nám připadalo, že místo k polárnímu kruhu se blížíme k rovníku, vždyť v Helsinkách na nádraží jsme naměřili 30 ºC a v Rovaniemi, jež leží jen 8 km pod magickou rovnoběžkou 66º33', bylo jen o tři stupně chladněji.

NP Oulanka

Pokračujeme autobusem do Kuusama, kraje ležícího při ruské hranici, který patří ve Finsku k nejkrásnějším – a právem. Lesy jsou zde nejhustší, jezera průzračná a pod žhavou oblohou sytě modrá, končí zde i tak typická krajina bez panoramatu, neboť z ploché krajiny začínají vyčnívat první vaary, pahorky obroušené ledovcem. Autobus z Kuusama nás zaváží do lyžařského střediska Rukatunturi, kde to žije hlavně mezi únorem a květnem, kdy ve Finsku probíhá lyžařské šílenství. V létě je tu docela mrtvo, vždyť i slečna v informacích na rovaniemském autobusovém nádraží zpočátku zmateně tvrdí, že do Ruky nic v létě nejezdí – naštěstí neměla pravdu.

Pohled z Valtavaary
Pohled z Valtavaary, foto Riku N. Podzemský

V Ruce začíná proslulá Karhunkierros (Medvědí stezka) která měří 80 km a protíná celý národní park Oulanka včetně jižněji položené rezervace Valtavaara-Konttainen. Většina národa trekařského, který je ve Finsku snad nejsilnější na světě, však Medvědí stezku chodí až od hranic parku Oulanka, z osady Juuma. Možná je to proto, že úsek rezervací Valtavaara-Konttainen je na poměry Medvědí stezky velmi obtížný. Rezervace totiž obklopuje drsné a členité pohoří, jež se nad okolní krajinu vypíná o 300 metrů. Stezka vede nahoru-dolů, po balvanech a přes kořeny, okolo jezer a po holých skalách. Na nejvyšší hoře, Valtavaaře (492 m), která je již klasickým tunturi (tundrovým kopcem – horou s bezlesým vrcholkem) naštěstí stojí skromná denní útulna (päivätupa) a je odsud nádherně vidět nejen půlnoční slunce, ale především magická krajina lesů a jezer s rozhledem na stovky kilometrů, snad přes celé Laponsko, jež se prostírá na severu.

O parku Oulanka se nechci moc rozepisovat, protože se o něm můžete dost dočíst i jinde, je to určitě u nás nejpopulárnější a nejznámější finský park. Jen snad to, že příroda zde je neuvěřitelná – divoké skalnaté rokle, řeky klidné a líné (Oulanka) i divoké a spěchající (Kitka), suché borové lesy na plochých, vysoko nad řekou se vypínajících březích, i rozlehlá bezlesá rašeliniště, ve Finsku nazývaná aapa, přes která naštěstí vedou pevné chodníčky z klád. Vůbec – celá Oulanka, resp. Medvědí stezka, je výborně značená oranžovými skvrnami, včetně kilometrovníků a dřevěných ukazatelů. Zde se rozhodně neztratíte, i když nemáte mapu s busolou. Navigací se nemusíte vůbec zabývat, přesto však máte dojem, že jste v naprosté divočině. Snad vyjma míst na nocleh, vybavených buďto otevřenými útulnami (autiotupa), dřevěnými laponskými chatičkami ve tvaru pyramidy (kota), či prostými otevřenými přístřešky (laavu). Zde je spíše výjimkou, když strávíte noc sami. Ale to vůbec nevadí. Finové, jako správní milovníci samoty a dlouhých pochodů v přírodě, jsou velmi příjemní, i když málomluvní a uzavření. Často se nám stalo, že jsme seděli po treku sami v útulně pro patnáct lidí a nově příchozí Fin, když nás viděl, s námi jen chvilku mlčky poseděl a pak si odešel do lesa postavit stan. U všech povolených míst na nocování, ať jsou jakéhokoli typu, jsou WC, dřevník nabitý kládami s pilou a sekerou a vodní zdroj s průzračnou vodou, jež se dá pít i z těch největších řek a jezer.

Projití celé Medvědí stezky z Ruky do Hautajärvi, ležícího přesně na polárním kruhu, včetně vedlejší odbočky na překrásné Ristikallio, zabralo při svých 90 km šest dní. Nejobtížnějším úsekem je bezpochyby trasa z Ruky na Konttainen, naopak například mezi útulnou Ansakämppä a výborně vybaveným informačním střediskem Luontokeskus nad peřejemi Kiutaköngäs se cítíte spíše jako na dálnici. A tak zde nevidíte ani moc sobů, kteří vás překvapí spíše při cestě autobusem do Kuusama, jak se v klidu válí na silnici.

Urho Kekkonen NP

[ mapa NP Urho Kekkonena 66kB ]

Následoval autobusový přesun přes Rovaniemi, Sodankylu a Vuotso, dlouhý 500 km, až do místa zvaného Kiilopää, jež je východiskem do druhého největšího finského parku s rozlohou 2538 km2, pojmenovaného po oblíbeném prezidentovi Urho Kekkonenovi (oblast je též známa jako Kolliskaira). Ač jsme si po absolvování náročných medvědích kilometrů zprvu říkali, že budeme chodit jen v navštěvovanější západní části parku mezi Kiilopou a Saariselkou, přírodní scenérie nás hned při příjezdu přesvědčily, že je třeba se držet původních plánů a vyrazit do samého srdce divočiny, k jezeru Luirojärvi.

Urho Kekkonen kansallispuisto, jak se park nazývá ve finštině – to je již nefalšované Laponsko. Pryč jsou ztepilé smrky Oulanky, pryč jsou široké řeky plynoucí nekonečnými lesy se spoustou rozmanité flóry. Hned za branou u sympatického dřevěného hotýlku, jež tvoří celou Kiilopu, začíná severská tundra. Všude kolem jsou oblé a rozlehlé vysočiny pokryté jen vřesem, plazivými břízami a zvláštními jehličnany připomínajícími naše okrasné túje. Sobi zevlují všude okolo a bez zájmu přežvykují trávu.

Slečna v recepci hotýlku se sklání nad naší trekovou mapou a zdůrazňuje nutnost busoly, neboť – na rozdíl od Kulánky – značené trasy pokrývají jen zlomek parku na západě. O něco východněji vedou zřetelné stezky, a pak již jen pár sotva viditelných pěšinek, v mapě vyznačených tou nejslabší možnou přerušovanou čárou. Na Luiro prý občas někdo vyrazí, takže by stezky mohly být i viditelné. V těle stoupá hladina adrenalinu a do duší se vkrádá krásná úzkost a nejistota. Vyrážíme do divočiny.

První noc stanujeme u srubu sobařů a sobích ohrad v tundře. Fouká studený severozápadní vítr, v březovém křoví opodál škrundá sob (aspoň doufáme, že to není hladový rosomák). A ráno pod olověným nebem dál, k první útulně Suomun Ruoktu. Až k ní vede relativně široká stezka. Přesto jsou známky divočiny patrné – nikde žádné značení, přes potoky žádné lávky, nanejvýš kamenný brod, jež umožní, abychom si nenabrali do bot. Po přechodu hřebenu pohoří Kiilopää scházíme do lesa, tvořeného zprvu zakrslými, pármetrovými zkroucenými břízkami, později, ještě níže při toku Suomujoki i nízkými borovicemi.

A tak to jde dál. Stezka se neustále zužuje. Poté, co se odkláníme od řeky, oceňujeme busolu a mapu, dokonce i údaj o desetistupňové odchylce magnetického pólu od geografického. Stezka je uzoučká, ale přece jen všude rozeznatelná. Kaňony potoků, skalami, lesem i tundrou, již v zóně Divočina Saariselkä. Terén je členitý, ale rozhledy kolem odměňují námahu při pochodu. Třetí noc trávíme v kouzelném údolí Tuiskukuru, což znamená Údolí sněžných bouří. Nám stačí vydatné přeháňky a rychlé střídání s jasným a žhavým slunečným nebem. Údolí vypadá trochu jako Březník na Šumavě, až na to, že zde nikde není kůrovec a taky na to, že kolem údolí se zpoza lesa tyčí bizarní vysoké holé skalnaté tunturi – tundrové vrchy bez jediného stromečku.

Útulny jsou však výborné. V tomto parku mají vždy uzamčenou část, varaustupu, od níž se dá vyzvednout klíč v návštěvnických centrech za 50 finských marek, a pak samozřejmě otevřený oddíl. Bomby s plynem, plynové vařiče, kamna, záchodky a dřevo jsou samozřejmostí. Občas se najdou i nějaké trvanlivé potraviny či káva k volnému použití.

Vůbec – je až neuvěřitelné, jak se v parcích o trekaře starají. Dík patří Finským státním lesům, respektive jejich organizaci Metsähallitus (Správa lesů a chráněných oblastí), které mají pod patronátem nejen téměř všechny národní parky, ale i rozsáhlé divočiny. (Pozn. red. O zbytek národních parků se stará jiná organizace Metsäntutkimuslaitos – Finský výzkumný ústav lesního hospodářství). Finský stát vyvlastnil rozsáhlá území a obhospodařil je jednotnou sítí útulen, tábořišť a dalších mnoha „facilit“. Pro mě důkaz, že bezbřehý liberalismus rozhodně neřeší vše, pane profesore Klausi- chtěl bych vidět, kterému soukromníkovi by se rentovala taková náročná a obrovská práce bez jediné možnosti zpeněžení!

Jezero Luirojärvi
Jezero Luirojärvi, foto Riku N. Podzemský

Vrcholem treku je však rozhodně jezero Luiro. Veliká vodní plocha zasazená ze tří světových stran do rámu chladných skalnatých tunturi v čele s jednou z nejvyšších finských hor, o které se Finové nedělí s Nory, 718 m vysokým Sokosti. Jen k jihu míří řeka Luirojoki, ztrácející se v nekonečných neprůchodných bažinách aapa kam je zakázán z bezpečnostních důvodů vstup. Na cestě do ráje zbývá poslední překážka – brod asi 30 m široké řeky, jejíž studená voda sahá nad kolena. Potom jen krásné pobřeží jezera, u nějž stojí chaty – dvě otevřené, jedna uzamčená a také opuštěná chata správy parku. A jako vrchol pravá finská sauna, která je zcela zdarma – pomineme-li fakt, že si do ní musíme připravit dřevo a roztopit ji. A já už chápu, proč je v zemi se 4 miliony obyvatel 1, 5 milionu saun, proč i v helsinských činžácích mají společné sauny, proč každý Fin, jež si staví obydlí, nejdříve vystaví saunu, aby mohl večer relaxovat po těžké stavařině. Je to lepší než sex, než pivo, než cokoli, co jsem poznal. Totální relaxace těla i psychiky, navíc tunel do jiných úrovní vnímání.

K dokonalosti chybí jen fakt, že vinou deště vynecháváme výstup na Sokosti. Dvojice zábavných Finů z Karkilly, se kterými se potkáváme už od Kiilopy, se odsud vrací promočená a vtipkuje, že to byla velká legrace, že maličko zmokli. Dále se raději věnují závodům v hodu koštětem a pokřikují na nás „Železný!“

Vracíme se přes Tuiskukuru a seznamujeme se s mladým Finem Anttim, jež je první prázdniny od rodičů. Krom pozvání na příští rok do Espoo dostáváme varování, ať se moc nehrneme do Evropské unie, protože „díky“ tomu prý za poslední 2 roky prý u nich zdražilo vyhlášené pivo Lapin Kulta na dvojnásobek. Dovídáme se, že ve Finsku je sice 15 %nezaměstnanost, ale že se žije dobře. Kdo v tom umí chodit, má se prý dobře i bez práce. Bydlení není drahé, existuje spousta typů podpor a navíc – nemusí se prý ani moc utrácet za jídlo – stačí se domluvit se supermarkety, které vyhazují již jediný den prošlé potraviny.

Ano, potvrzuje se mi, že Češi a Finové si dost rozumí. A není to jen díky hokeji, který byl během celé cesty tím nejzajímavějším tématem s většinou Finů, které jsme potkali. Povahy máme dost podobné – pohodovost, věčná chuť na pivo, odpor ke stresování. Finové mají v práci také, jako my, spoustu „coffee breaků“. Dobrý vztah většiny jednotlivců k přírodě, citlivou duši no a na druhou stranu jako my také větší provincialismus a poněkud menší rozhled, než třeba Norové.

S Anttim trávíme tichý romantický večer pozorováním nádherné přírody a poklidným klábosením. Ráno v osm hodin běží údolím padesátičlenné stádo divokých sobů.

Vracíme se jinou cestou, přes Rautalampi, před nímž opět stoupáme do nádherné divoké a pusté tundry. A ta nás provází až zpět do Kiilopy, mezi krotké a flegmatické soby, patřící farmářům. Za sebou máme celkem 180 km treku a pár shozených kilogramů.

Inari

Poslední zastavení na naší cestě patří jezeru Inari, jež leží v severovýchodním cípu Finska. Je to po jezerním systému Saimaa, ležícím v jezerní oblasti na jihovýchodě Finska, největší finské jezero a je asi nejkrásnější. Ač má rozlohu 50x80 km, vidíš z něj vždy jen malý kousek, neboť je neuvěřitelně členité, se spoustou fjordů, výběžků a celými třemi tisíci ostrovů, z nichž nejznámější je posvátný ostrůvek Sámů Ukonkivi (Bouřný kámen].

Ostrov Ukonkivi
Ostrov Ukonkivi, foto Riku N. Podzemský

K němu se pořádají nádherné výlety parníčkem, který patří k dalším vrcholům naší expedice. Jezero je mělké, což je dobře, neboť se v něm dá v červenci koupat, přestože poslední kry z něj odtékají až v červnu a na začátku října je už zamrzlé. Inari už totiž leží v subarktickém pásu, kde je léto krátké, ale horké. Velmi horké. První ráno nás vítá žhavým vzduchem a teplotou 23 ºC, která během dne vyšplhá až na 27. A tak zevlujeme u jezera, jako bychom byli někde na Krétě. Skály, písečné plážičky, vedro a pitná voda v celém jezeře.

Samotná vesnička Inari má sotva 1000 obyvatel a kolem silnice jsou prakticky jen obchůdky se suvenýry typu Sámi Duodji (ruční domorodé práce, šamanské bubínky, sámské nože atd.). Jediným zklamáním, zvláště pro nás, kteří loni byli mezi původními sobími Sámy v norském Kautokeinu, je fakt, že ve Finsku se sámská identita rozplývá jak pára nad hrncem. Ač u silnic vidíme nápisy ve čtyřech jazycích (krom finštiny severosámština, enaresámština a skoltsámština), ve skutečnosti jsou zde Sámové už mnohem víc Finy než Sámy a vše se zdá být jen lákadlo pro německé turisty, vracející se z Nordkappu. V Kautokeinu třeba všichni lidé nad 40 let nosí tradiční oděvy, tady je vidíš leda v obchodě se suvenýry. Asi za to nemůže jen méně protektivní postoj finského státu oproti norskému, ale i fakt, že zde odpradávna žili spíše lesní, usedlí Sámové, u kterých nikdy nebyl vyvinut tak originální, kočovný životní styl, jako u fjeldských Sámů, kočujících se soby po Finnmarksviddě. A je to tak trošku smutný obrázek, když vidíš dva sámské chlapíky, jak jsou namol spaření a předhání se, kdo nám nabídne chutnější pivko. Cítím soucit a lítost, protože o Sámech leccos vím, můj zájem o ně je opravdový a hluboký a marně zde na břehu posvátného Inarijärvi hledám sámskou hrdost, sílu tradic, nádheru jojků a mystickou sílu animistické víry, které jsme zažili a procítili loni s Nilsem v Kautokeinu.

Náladu si spravujeme poprvé ve značkovém obchodě Sámi Duodji. Mezi suvenýry leží kompletní diskografie sámské písničkářky Mari Boine z Norska – u nás nesehnatelné. Před zakoupením se zaposlouchávám do laponských textů a opět cítím návrat těch zde nečekaně ztracených tradic, víry a bohů přírody. Stále to nezmizelo, jen je asi potřeba si uvědomit, že duchovní centrum Sámů není Inari, ale Guovdageaidnu a Finnmarksvidda v Norsku.

Podruhé si náladu spravujeme návštěvou prastarého dřevěného kostela, jež leží v divočině u jezera Pielpajärvi 8 km od Inari. V deštivém počasí netěší jen otevřená útulna se saunou, ale zejména fakt, že v opuštěném kostele, kam se dostaneš jen po balvanité značené stezce, leží pohledy, u nichž je otevřená kasička. Válí se v ní snad 200 finských marek a nikoho nenapadne dujutaka – tedy přivlastnění si volně dosažitelného obnosu.

Zde nám plně dochází, že vzdálenost Čech od Finska je mnohem větší, než ta v kilometrech. Poctiví, upřímní a milí lidé, nádherná čistá příroda, slušnost a dobrá nálada jako samozřejmost, po tom se nám bude moc stýskat.

Viděl jsem finský nekonečný les, a zde, v šedivých pražských ulicích mě těší naděje, že ho za rok uvidím znova.

pro Severské listy Riku N. Podzemský, 20. července 2001

Cestopisy Riku N. Podzemského z Laponska (ke stažení resp. online)

Cesta za nekonečným dnem (2000) – pdf 2,5 MB
Viděl jsem finský les (2001) – pdf 2,2 MB
Hyvää & Heavy (2002) – pdf 2,0 MB – též online
Paskajoki vidět a zemřít (2003) – pdf 2,3 MB – též online
Hirveän hyvää (jen online)

v Severských listech publikováno

Související články

Expedice Severských listů do Laponska – 2017 – 30. 6. 2017
Expedice Severských listů do Laponska – 2015 – 2. 7. 2015, 10. 8. 2015
Finské Laponsko – do divočiny Vätsäri a Kaldoaivi – 2. 7. 2013, 30. 7. 2013
Splutí severské zlatonosné řeky Ivalojoki – 25. 12. 2012
Expedice do finského Laponska – hledání starých osídlení (2012) – 8. 7. 2012, 10. 8. 2012
Kaldoaivi, Vätsäri a země přilehlé – léto 2011 – 8. 6. 2011, 31. 7. 2011
Oulanka poněkud pozdně podzimní (2010) – 15. 9. 2010, 13. 10. 2010
Expedice do národních parků Švédska a Norska 2010 – 1. 7. 2010, 29. 7. 2010
Expedice Severských listů do Laponska 2009 – 18. 7. 2009, 20. 8. 2009
Expedice Severských listů do Laponska 2008 – 21. 7. 2008, 20. 8. 2008
Cestopis ze švédského Laponska – 20. 3. 2008
Češi na stránkách finských novin – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VA-SKI SPORT – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VIKING LINE – 10. 10. 2007
Vzkaz finských trampů – 10. 8. 2007
Ostuda až za polární kruh – 23. 7. 2007, 4. 1. 2017
Laponská diskotéka v Chodovské tvrzi – 15. 12. 2006
V kraji sámských pastevců sobů a finských zlatokopů – 1. 2. 2006
Vojta Válek: Zlato z Luttojoki – 15. 5. 2005
Skoltští Sámové – menšina mezi menšinou – 15. 4. 2005
Řeka plná zlata – 20. 8. 2004
Mariánské dny v srdci Laponska – 8. 4. 2004
Viděl jsem finský les – 20. 7. 2001
Pobyt ve volné přírodě Severu – 23. 6. 1999
Laponská rezervace se otevírá návštěvníkům – 1. 5. 1999
Siida je okno do Laponska – 1. 8. 1998

Fotografie ze zimní výpravy do NP Urho Kekkonena – únor 2006
Česká národní flagelace aneb Jak moc velkou ostudu dělají Češi ve finských národních parcích

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,57   hodnoceno: 7 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.307.388 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.168 sec. • www.severskelisty.cz • 54.227.104.53
file v.20180224.034728 • web last uploaded 20180225.035521
2017:334 • 2018:9