Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Řeka plná zlata






Foto: Karel Doleček, Václav Sýba a Jiří Červinka

Snídáme, nafukujeme rafty a balíme věci do sudů a loďáků. Noc za polárním kruhem byla krátká, plná světla a dlouhého usínání. Nejsme zvyklí na pomalu se kutálející slunce nad obzorem, které ne a ne zapadnout. Srpnové finské ráno pomalu vítězí nad chladem noci a naše pětidenní putování po řece Ivalojoki začíná. Naše tři rafty čeká osmdesát kilometrů cesty laponskou divočinou.

Ivalojoki je klidná řeka do WWII a její charakter se blíží Berounce křížené se Sázavou s tím, že jezy jsou nahrazeny přírodními skalními prahy. Hlavním lákadlem pro nás ale není obtížnost peřejí, přijeli jsme především za nádhernou přírodou a za odleskem pravé zlatokopecké horečky. Vyrážíme do mírného proudu. Vody v řece není mnoho a široké oblázkové mělčiny občas drhnou o dno, kánoe by asi měly starosti. Raft stačí odlehčit krátkou procházkou vodou a jede se dál. Kolem řeky je na co se dívat. Úzké špičaté smrky s převislými větvemi rostou na úbočí nevysokých kopců, které se zdvihají podél řeky. Jen o pár desítek metrů výš vegetace řídne a na vrcholcích jsou kopce holé. Občas zahlédneme soby, kteří si nás zvědavě prohlížejí a nemíní tratit síly úprkem. Jsou to polodivoce žijící sobi, které Sámové čas od času spočítají, ale jinak je nechávají žít volně. Jen párkrát zahlédneme donekonečna se táhnoucí plot, který dává tušit, že ta volnost není úplná. Proud je chvílemi svižný, ale peřeje sotva pohoupou raft a hned zase přijde ke slovu pádlo. Rovinatý charakter řeky zůstává zachován první dva dny, jen tu a tam prudší stupeň, jako například hezké peřeje Saarikoski, osvěží náladu. Pod tímto skalnatým meandrem se vpravo nabízí možnost táboření, kterou využíváme. Tábořiště jsou jednou z prvních radostí naší cesty.

Vítejte ve srubu

Ve Finsku je pojem táboření brán trochu jinak než u nás. Tábořit a rozdělávat oheň je běžně povolené a Finové přišli na to, že vyjít vstříc potřebám turistiky je mnohem výhodnější a k přírodě šetrnější. Pochopili, že různá omezující nařízení a zákazy stejně dodržují jen ti slušnější, kteří tak jako tak přírodě neublíží. Je ovšem pravda, že volná příroda tu má ještě nad člověkem výraznou převahu, což třeba v létě na Lužnici neplatí. O to více si Čech vychutná (nejen u řeky) připravená volná tábořiště, kde stačí jen naštípat dřevo. I suchý záchod naprosto nečekaně voní dřevem. Finové na to mají jednoduchou fintu – na zasypání je připravena bedna s pilinami a lopatičkou. Desítky kilometrů kolem ani človíčka a všechno je čisté a uklizené. Na první latríně jsme se všichni vystřídali jen pro to potěšení. Člověk si v duchu říká, jak dlouho by to u nás vydrželo pohromadě. To ovšem zdaleka není všechno. Ještě větší překvapení čeká tam, kde u tábořiště stojí navíc překrásný zlatokopecký srub. Někdy je volně přístupný (autiotupa nebo Fell Hut), jindy uzavřený (varaustupa, Rental Cabines) a je možné si ho předem pronajmout, obvykle v některém z turistických center dané oblasti. Sruby mívají prkenná lůžka a nechybí tu kamna, sekery, zásoba dřeva, nádobí, vařič a někdy i zásoby jídla od předchozích návštěvníků. I ve volně přístupných srubech bývá uklizeno a všude kolem příroda jako v pohádce.

Druhý den je podobný, ale potom začíná vody v řece přibývat a krajina se mění. Za osadou Kuttura dostává okolí divočejší ráz, údolí se zužuje a k řece se přibližují skaliska. Objevují se první peřeje s velkými balvany a přicházejí také vyšší skalní prahy. Jeden z prvních prudších se jmenuje Möllärinkoski, celá řeka protéká dvěma průrvami ve skalním stupni. Práh není vysoký ani příliš nebezpečný, ale za vyššího stavu vody by mohly být problémy. To ostatně platí o většině větších peřejích na Ivalojoki. Vyplatí se prohlédnout. Další peřeje mají název Penttilänkoski a my nad nimi navštěvujeme krásný srub s udržovanou zahrádkou. Majitel není doma, ale ve srubu někdo zjevně žije. Větrem ošlehaná srubová stavba s kytkami na oknech a s voňavou začouzenou saunou působí v opuštěné krajině jako scéna z filmové pohádky. Za ústím Kummitusoji se kolem řeky začínají objevovat rýžoviště zlata, která nabývají na počtu u levého přítoku jménem Appisjoki. A o dva kilometry dál se připomíná vzdálená civilizace. Nad řekou se prohýbá visutá pěší lávka a jen pár desítek metrů pod ní je na levém břehu opuštěná osada Ivalojoki Kultala, připomínka zlatokopecké slávy. Dnes je tu jakýsi skanzen rýžování zlata, ale vzhledem k opuštěnosti místa nemá žádnou stálou obsluhu, většina budov je otevřená a volně přístupná. Jsme v dějišti podivuhodné zlatokopecké historie tohoto kraje.

Zlatá horečka

Není všeobecně známé, že i Evropa zažila regulérní zlatou horečku. Probíhala dokonce v několika vlnách a ta zatím poslední není tolik vzdálená. Vypukla roku 1950 a Ivalojoki v té době připomínala Aljašku z dob její zlaté slávy. Našli jsme nejen zbytky claimů, ale i říční bagr, starý parní stroj v osadě Pahaoja na řece Sotajoki nebo hasičskou stanici u Ritakoski. Poprvé bylo zlato na Ivalojoki nalezeno už roku 1868 a v letech 1870-71 tu vládla první zlatá horečka. Od té doby proběhlo několik více či méně prudkých nájezdů zlatokopeckých nadšenců, protože víra v šťastné nálezy byla čas od času oživena úspěchy zlatokopů, kteří sem přicházeli za vidinou zlata. A nikoliv zbytečně!

Vůbec největší zlatý nuget byl na Ivalojoki nalezen roku 1992! I dnes je kolem řeky plno zlatokopeckých claimů, kde můžete spatřit jak původní dřevěná korýtka známá ze zlatokopeckých filmů, tak i modernější pomůcky. Prospektoři tráví léto rýžováním zlata a jsou tu náramně spokojeni. Sice nezbohatneme, říkají, ale rýžování uhradí náklady, takže máme několikaměsíční „aljašskou“ dovolenou zdarma a při troše štěstí ještě něco zbude. Ve většině táborů panuje úžasná atmosféra dávných časů. O něco horší je to blíž civilizaci, kde probíhá rýžování zlata pomocí moderní techniky a působí spíše odpudivě. Ale zde v srdci zlatého území, které je stále obtížně dostupné, přetrvává romantika drsných zlatokopů Jacka Londona. Další kilometry jsou lahůdkou. Pod Kultalou se řeka znovu noří do divočiny, klidnější úseky se střídají s peřejemi a raft chvílemi letí rychle kupředu. Projíždíme nejdivočejším skalním úsekem, Ivalojoki protéká úzkým kaňonem s útesy vysokými desítky metrů. Po sedmi kilometrech ústí zprava řeka Sotajoki a poté se skalní kaňon začíná pomalu rozšiřovat, i když údolí je stále vroubeno vysokými kopci a občasnými skalisky. Na pravém břehu je k vidění zmiňovaný říční bagr z padesátých let minulého století. Jde o technicky dokonale vymyšlený jednoduchý stroj. Hned za ním začínají dlouhé peřeje Ritakoski. Jsou to věhlasné peřeje a za větší vody nebo s otevřenou lodí by daly asi pěkně zabrat. Vlevo je další opuštěná zlatokopecká osada Ritakoski Kultala z roku 1914 s možností přespání ve srubu. Původně zde byla hasičská stanice. Ještě jednou zastavujeme a navštěvujeme přátelské zlatokopy na levém břehu. Ukazují nám postup rýžování a my zkoušíme rýžovat s půjčenými pánvemi. Je to docela jiný pocit než rýžování při ukázkových zlatokopeckých soutěžích u nás. Tohle je totiž skutečnost. Zlatokopové nám ukazují své úlovky. S úctou hledíme na skleněné tuby s vyrýžovaným zlatem a trochu nás mrzí, že musíme pádlovat dál.

Poslední velké peřeje Toloskoski jsou trochu zrádné. Začínají nenápadně ve výrazné esovité zatáčce, zpočátku jsou lehké, ale ke konci nabývá proud na rychlosti a konec peřejí je nepřehledný a velmi rychlý. Rozhodně doporučujeme prohlédnout. Za ústím Tolosjoki už teče řeka mírnými meandry a v Tolonen nás čeká autobus. Odtud vede kolem řeky silnice na Ivalo a posléze se Ivalojoki vlévá do známého jezera Inari.

Kraj Sámů, sobů a křemeňáků

Laponsko je území na severu Finska, Švédska, Norska a severozápadě Ruska, které obývali původně Sámové. Dodnes se živí především chovem sobů. I v okolí řeky Ivalojoki je možno vidět hodně sobů, ale tradiční kočovná obydlí Sámů tu v létě příliš vidět nejsou. Sámy potkáte spíše kolem silnic, kde prodávají velmi pěkné tradiční kožené, dřevěné a vlněné výrobky a suvenýry. Stanová obydlí jsme viděli už jen v pěkném skanzenu v Inari, kam jsme se po splutí řeky jeli podívat.

Dalším význačným rysem vodáckého putování po Ivalojoki byly křemeňáky, které v obrovském množství rostly všude, kam se oko podívalo. Po počátečních výkřicích a vzdychání, že je všechny nemůžeme ani sníst ani odnést, jsme si zvykli a k přípravě hub na všechny způsoby postačilo obejít kruh do padesáti metrů od tábořiště, kde bylo vždy k dispozici libovolné množství obrovských zdravých křemeňáků.

Vodácké putování po Ivalojoki skončilo, ne však naše finská cesta. V divočině severně od řeky jsme ještě týden putovali pěšky s batohy na zádech a při návratu jsme se zastavili v muzeu zlata v Tankavaaře, kde byl k našemu překvapení věnován velký prostor těžbě zlata v Čechách. V našich vzpomínkách zůstalo Laponsko zapsáno zlatým písmem. Pro vodáky se sklonem k romantice je splutí Ivalojoki velkým zážitkem.

Jiří Červinka, 20. srpna 2004
převzato s laskavým svolením autorů internetového serveru www.hydromagazin.cz

v Severských listech publikováno

Související články

Expedice Severských listů do Laponska – 2017 – 30. 6. 2017
Expedice Severských listů do Laponska – 2015 – 2. 7. 2015, 10. 8. 2015
Finské Laponsko – do divočiny Vätsäri a Kaldoaivi – 2. 7. 2013, 30. 7. 2013
Splutí severské zlatonosné řeky Ivalojoki – 25. 12. 2012
Expedice do finského Laponska – hledání starých osídlení (2012) – 8. 7. 2012, 10. 8. 2012
Kaldoaivi, Vätsäri a země přilehlé – léto 2011 – 8. 6. 2011, 31. 7. 2011
Oulanka poněkud pozdně podzimní (2010) – 15. 9. 2010, 13. 10. 2010
Expedice do národních parků Švédska a Norska 2010 – 1. 7. 2010, 29. 7. 2010
Expedice Severských listů do Laponska 2009 – 18. 7. 2009, 20. 8. 2009
Expedice Severských listů do Laponska 2008 – 21. 7. 2008, 20. 8. 2008
Cestopis ze švédského Laponska – 20. 3. 2008
Češi na stránkách finských novin – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VA-SKI SPORT – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VIKING LINE – 10. 10. 2007
Vzkaz finských trampů – 10. 8. 2007
Ostuda až za polární kruh – 23. 7. 2007, 4. 1. 2017
Laponská diskotéka v Chodovské tvrzi – 15. 12. 2006
V kraji sámských pastevců sobů a finských zlatokopů – 1. 2. 2006
Vojta Válek: Zlato z Luttojoki – 15. 5. 2005
Skoltští Sámové – menšina mezi menšinou – 15. 4. 2005
Řeka plná zlata – 20. 8. 2004
Mariánské dny v srdci Laponska – 8. 4. 2004
Viděl jsem finský les – 20. 7. 2001
Pobyt ve volné přírodě Severu – 23. 6. 1999
Laponská rezervace se otevírá návštěvníkům – 1. 5. 1999
Siida je okno do Laponska – 1. 8. 1998

Fotografie ze zimní výpravy do NP Urho Kekkonena – únor 2006
Česká národní flagelace aneb Jak moc velkou ostudu dělají Češi ve finských národních parcích

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,71   hodnoceno: 7 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.345.030 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.379 sec. • www.severskelisty.cz • 54.158.15.97
file v.20180224.034544 • web last uploaded 20180604.234124
2017:431 • 2018:175