Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Skoltští Sámové – menšina mezi menšinou

Osada Vuotso, ležící na jediné translaponské silnici 1.třídy E75 mezi Rovaniemi a Inari, je nejjižnější finskou vesnicí, kde převládá Sámská (laponská) populace. Do Rovaniemi, „hlavního města“ finského Laponska je to ještě 250 km na jih. Vuotso, po laponsku Vuohčču, si svého postavení výspy sámské (laponské) populace na „dálném jihu“ váží, na rozdíl od severněji položeného Ivalo, které se nikterak neliší od typické finské vesnice, všude artefakty sámské kultury, nápisy v laponštině jsou na benzínové pumpě i obchůdku spojeného s nálevnou kávy. Mráz zalézá do morku kostí, zemi svírá sněhový příval, návštěvníka však tento den pohltí vjem zářivých barev sámských krojů všude kolem. V místní škole dnes probíhá umělecký festival sámské mládeže. Nezletilí zástupci všech sámských kmenů ve Finsku, doprovázeni rodiči a učiteli se scházejí v tělocvičně školy, aby předvedli a ocenili své umění v oblasti výtvarna, řemeslné výroby, zpěvu, hudby a divadelního umění. Na laponské poměry to tu vypadá jak na pohřbu papeže – v tělocvičně se tísní snad 300 lidí, téměř bez výjimky okrojovaných podle kmenové příslušnosti.

V našem civilně-běžkařském oblečení sem patříme jako pěst na oko, tak se usazujeme skromně úplně vzadu a pozorujeme cvrkot – „frajerské“ chlapíky z oblasti Enontekiö v nákladných krojích pošitých stovkami stuh, střízlivé kroje severního Utsjoki, temné kroje inarské, zářivé čepce a šátky dívek a žen, až oči přecházejí. Všichni se mezi sebou družně vítají a baví. Stranou všeho, u zdi tělocvičny, dlí prazvláštní skupinka lidí, kteří jakoby sem rovněž nepatřili. Nikým nepovšimnuti, nikoho nekontaktující – uzavření a bledí. Ženy v bílých krojích s ruskými šátky na hlavách, kluci v jednoduchých, chudičkých stejnokrojích téměř bez výzdoby, jimiž zejména kočovní Sámové dávají najevo svou okázalost a výlučnost. Skoltští Sámové, Kolttasää´mõ, příslušníci sotva tisícového nárůdku, původem z oblasti Petsamo na poloostrově Kola, kterou po válce zabrali Rusové. Menšina mezi sámskou menšinou, uprchlíci, kteří své nové domovy našli v té nejpustší oblasti Finska, na východ a severovýchod od Inarského jezera.


Nyní ve Finsku, nové vlasti Skoltů, žije pouze kolem 700 skoltských Sámů. Jejich centrem je osada Sevettijärvi (Če´vvet´jääu´r) severovýchodně od jezera Inari. Další a poslední 2 osady, kde Skoltové žijí, jsou Nellim a Keväjärvi mezi východním břehem jezera Inari a ruskou hranicí. Jsou to zároveň jediné oblasti ve Finsku, kde Sámové mají téměř stoprocentní většinu obyvatelstva – ani Enontekiö,ležící v oblasti, kterou místní nazývají „Pravé Laponsko“ není tak národnostně homogenní. Nellim je navíc místem, kde žije nepočetná komunita inarských Sámů.

Vzhledem k tomu, že Skoltové měli tu smůlu, že se jejich domovina stala po válce přímou součástí Sovětského svazu, dopadli ještě relativně dobře. Tisíc lidí bylo pravděpodobně pod rozlišovací schopnost Stalinových etnických čistek a „rozprašování“ domorodých národů po celé šíři ruského medvěda. Přesto osud Skoltů, poklidně žijících v lesních osadách odtržených od jakékoli civilizace, je pohnutý. Jejich domovina, oblast Petsamo, patřila před válkou k nejkrásnějším krajům Finska. Úžasné kontrasty přírody – tiché borové lesy strmě přechází v tisícimetrové fjeldy, líně tekoucí veletoky se náhle lámou v peřejích a vodopádech, než se rozmělní v Barentsově ledomoři. Stejné kontrasty kulturní – kraj leží sice hodně na severu, laponský vliv však zpestřuje kultura karelská, ruská a finská.

Přichází však 2.světová válka a Finové evakuují původní obyvatele daleko na jih – do rovinaté a jednotvárné Pohjanmaa. Pro „primitivní“ Skolty je toto vystěhování snad horší než samotná válka – život v civilizaci, poblíž velkoměsta Oulu je jim naprosto cizí. Nemohou se živit tradičními způsoby života (rybářství, sběr lesních plodin a chov domestikovaných sobů) a jen čekají na konec války a návrat zpět. Jenže… válka srovnává Petsamo se zemí a navíc – bohužel – Petsamo je bohatým nalezištěm fosilních paliv. Není co řešit, Rusové v rámci válečných reparací území nekompromisně zabírají a proměňují v měsíční krajinu těžních věží. Skoltové jsou opět na útěku na západ.

Finský stát se snaží najít Skoltům místo k žití, které je co nejblíže jejich původní domovině. V úvahu přichází pusté oblasti státní půdy mezi řekou Luttojoki na jihu (nyní tvořící severní hranici pustiny Koilliskaira), východním pobřežím Inarijärvi a řekou Näätämö na severu. Nová vlast Skoltů leží sice jen 100–200 km od původní, ale krajina je zde jiná – žádné vysoké hory, žádné husté borové lesy. Místo toho tu jsou jen ploché pahorky porostlé plazivou břízou. Jediné – a to nejdůležitější – však zůstává. Veliké řeky a stovky jezer, plné ryb. Rybářství, základní způsob obživy Skoltů, umožňuje těmto Sámům zapustit nové kořeny v nové zemi. Naučí se chovat soby v polodivokém stavu a přijímat prudký rozvoj civilizace není zde tak těžké – tomuto kousku země se civilizace totiž stále vyhýbá.

Pročítáme si program festivalu, vytištěný ve finštině, „úřední“ nejrozšířenější severosámštině a skoltské sámštině. Už tento jednoduchý papírek může cosi napovědět o výjimečnosti skoltské menšiny. Můžeme považovat severosámštinu za dosti složitý a nesrozumitelný jazyk, proti skoltské sámštině je to však jakési lehoučké esperanto. Slova ve skoltské sámštině jsou dlouhá přes celý řádek, rozdělovaná apostrofy, plná nepochopitelných písmen, mezi kterými vévodí písmeno – bůhvíjak se vyslovující, snad jako K s přídechem (jako severosámský konsonant hk).Srovnání se severosámštinou nevypovídá o velké podobnosti jazyků. Na první pohled se zdá, že tato odlišnost má další souvislosti i v životním stylu. Oni si, zdá se, s ostatními Sámy prostě nemohou rozumět! Jiný jazyk, žádné kočování se sobími stády, žádný tak typický pocit sounáležitosti všech Sámů se svou zemí, projevující se při setkávání srdečnou vřelostí, upovídaností z radosti, že se po čase zase mohou vidět staří příbuzní a kamarádi, okázalou pýchou na to, že jsou domorodci v úžasné divočině, volní jako sobí stáda. Skoltové stále sedí stranou, mlčí, ostatní je míjí a zdá se že i přehlížejí. Veselá, euforická nálada zaplněné tělocvičny se jich netýká. Ostatní Sámové se navzájem fotografují a hrdě se staví před objektivy, zatímco bledá a smutná „velitelka“ skoltské skupiny si zakrývá obličej programem, když na ní ulpí oko objektivu.

Skoltská skupina má podle programu předvést číslo loutkového divadla pod názvem „Jak liška dostala lekci“ (v originálu „Ri´mjj vuä mättõzz“). Moderátorka celé akce, korpulentní a výrazně extrovertní adolescentka v domácím kroji kraje Vuotso náhle ztrácí jistotu, když kouká do programu a chce skoltskou skupinku uvést. Její věta „Vítáme mezi námi lidi od Sevettijärvi, ty příjemné lidi z východu“ nevyznívá v ten okamžik vůbec upřímně. Když chce přečíst název čísla ve skoltské laponštině, je dočista v koncích. „Jak se tohle jenom čte?“ vyjekne překvapeně a strká papír do rukou dosud zakřiknuté kamarádky, ať si s tím poradí. Slyšíme nesrozumitelné zakuňkání a rozpačité hihňání. Skoltské dětičky jdou na plac.




Skoltština, jazyk skoltských Sámů, patří do skupiny sámských jazyků, podskupiny východosámských jazyků spolu s již téměř vymřelou kiltštinou a terštinou (jazyky původních národů poloostrova Kola) Výrazné rozdíly oproti severosámštině jsou způsobeny především velkou vzdáleností a odloučeností v době, kdy vznikala psaná podoba severosámštiny. Skoltština tehdy existovala v té době jen mluvená a stále silněji se v ní projevovaly vnější vlivy – zejména karelština (jazyk, podobný finštině, kterým se hovoří ve východním Finsku a ruské Karélii), ruština a dokonce i řečtina – díky vlivu pravoslavné ortodoxní církve. První základy psané skoltštiny se objevily až v roce 1958 díky slovníku T. I. Itkonena, který sepsal finsko-severosámsko-skoltsámský slovník. Učebnice skoltsámštiny byla sepsaná až v sedmdesátých letech 20. století a možná proto – z nutnosti popsat mnohými vlivy přetvářený prastarý jazyk – je psaná podoba plná nesrozumitelných symbolů a uměle vytvořených hlásek. Vzhledem k nízkému počtu rodilých mluvčích se můžeme právem obávat, že za pár desítek let půjde jen o mrtvý, umělý jazyk, který bude – jakož už vlastně v současnosti je – více než mateřštinou několika stovek lidí – předmětem bádání ortografů a lingvistů. Skoltština je nicméně jedním ze třech úředních jazyků v oblasti většinového zalidnění Skolty – vedle finštiny a inarisámštiny. Zajímavé jsou také pokusy oživit skoltštinu pomocí Internetu – zřejmě se našel místní člověk znalý (na rozdíl ode mne) práce s počítačem, jež vymyslel kódování skoltštiny pro PC, aby tento jazyk byl psatelný i na Internetu.

Srdce Slovana může zaplesat při pohledu na jinak zcela nesrozumitelná slova, občas se zde objeví povědomý výraz. Například „Děkuji“ se řekne „Spâ´ssep“ (ruské spasíbo!) či dokonce „kurnika“ je jakési jídlo z drůbežího masa! Jídelníček tradičních skoltských jídel je totiž založen na specialitách známých z Ruska a Karélie, čili všerůzné pirohy, zapečené chleby s rybičkami, naložené ryby ve slaném nálevu, to vše je zde populárnější než mezi Sámy obligátní sobí maso. Tradiční kroje mnohem více připomínají kroje karelské a pokrývky ženských hlav nedají nevzpomenout na provařenou ruskou pohádku Mrazík. Jakoby Skoltové vlastně nepatřili nikam. Se Sámy-sobaři mají společného pramálo, ale ani Karelové, natož Rusové to také nejsou. Snad jen podle příjmení – každý druhý Skolt se jmenuje Semenoff, Fofonoff nebo Feodoroff…

Sál při nástupu skoltské skupinky zvědavě utichá. Skupinka malých Fofonoffů a Semenoffů se schovává za pomalovaným plátnem, ve kterém je malé okénko, určené pro producírování loutek. Objevuje se loutka lišky, člověka, ptáka, medvěda a soba a začíná hašteření. Okénko je bohužel příliš malé, aby publikum, jež naprosto nerozumí komentářům schovaných dětiček, udrželo pozornost. Je to téměř dojemné, jak ztracené jsou skoltské děti i na podiu. Jejich složité představení, kterému nikdo nerozumí, sklízí jen zdvořilý potlesk, narozdíl od bouřlivých ovací, kterými se ověnčil mladistvý joikař z Ivala či dívčí kapela, interpretující tklivou píseň Sámi Álbmot, Sámský národ. Po ukončení produkce se bledé a tiché děti vrací na své místo, ke zdi, do vlastní izolace.

Ani joik, spojující prvek sámství, více než hudební forma a druh zpěvu, nedokáže spojit Skolty se zbytkem sámského světa. Joik, jak již jsem do Severských listů psal minule, je zpěv, hudba, zároveň však mnohem více. Je dalším jazykem Sámů, branou mezi niternými pocity severského člověka a přírodou, co jej obklopuje. Je přírodním hlasem, něčím, co přenáší příslušnost k sámské entitě po tisíciletí. Skoltský joik, kterému však sami říkají leu´dd, se příliš tradičním joikům kočovných Sámů nepodobá. Nejsou to lehké improvizace beze slov, s možností nekonečných obměn dle nálady, prostředí a společnosti, trvající pár minut, dávající možnost spolusedícím se přidat a spojit vlastní náladu s pocity joikujícího. Leu´dd trvá obvykle několik desítek minut, melodie v něm skoro chybí, spíše jde o jakési prastaré epické ságy, vyprávějící slovy o dávném životě, lovu ryb, trýznivém životu v třeskuté zimě, předává se z generace na generaci a nedochází prakticky žádných obměn, nemluvě o popularizaci moderními výrazovými prostředky, jak činí například progresivní hudebníci z uskupení Wimme či Sančuari. Na jednu stranu je krásné, že člověk 21. století má možnost se přenést do dávných století jak na stroji času, na stranu druhou se můžeme bát, zda leu´dd přežije další desítku zim. Přežije vůbec skoltský nárůdek? Vydrží pod dávným heslem „Mráz je nejlepší učitel života“?Vítr globalizace zatím do osady Če´vvet´jääu´r nezavál. Po silnici z Inari sem zajíždí jen ve všední dny školní autobus, v osadách neexistuje možnost ubytování pro turisty vyjma sobí farmy, která sama o sobě již nemůže být výkladní skříní skoltského života, do kterého sob patří mnohem méně než jinde v Sámieatnanu, zemi laponské. Turismus a nastupující lis jednoty Skolty nezničí, ovšem izolace i mezi vlastní entitou je vskutku mrazivá. Můžeme se leda tak pomodlit formou vlastního improvizovaného leu´dd za zachování něčeho, co již nemá šanci se vrátit v jiné podobě a formě.

Konec je v takovémto příběhu lepší nechat otevřený. Činím tak i já. Brzy po výstupu skoltské skupinky se zvedáme, abychom stihli poslední autobus do Tankavaary, kde nás možná čeká chatička a krb. Nevidíme tedy závěr akce a můžeme si třeba představovat, že celý dojem, na akci získaný, byl jen přeludem, třeba je to všechno jinak a skoltská skupinka hned po nás neodjela objednaným mikrobusem do pustin Če´vvet´jääu´r, ale usedla s ostatními většinovými příslušníky sámské menšiny do kavárny a bavila se tam s nimi vesele až do rána…

Na samotný závěr – a na dokreslení – přetiskuji úvodní sloku ze sámské hymnické písně Sámi sogga lávvla – Píseň sámské rodiny – severosámsky, skoltsky a česky v mém odvážném přebásnění. Můžete třeba srovnávat dva nesrozumitelné jazyky, můžete ovšem také snít o tom, že abstraktní sámská rodina složená z mnoha nárůdků a etnik, bude držet při sobě navždy a nenechá odloučenou větev zaschnout docela.

Severosámsky: Sámi soga lávlla: Guhkkin davvin Dávggáid vuolde sabmá suolggaid Sámeeatnan. Duottar leabbá duoddar duohkin, jávri seabbá jávrri lahka. Čohkat čilgiin, čorut čearuin fjells. Allánaddet almmi vuostái. Šávvet jogat, šuvvet vuovddit.Cáhket ceakko stállenjárggat máraideaddji mearaide.

Skoltsky: Sää´msoogg laull: Ku´en t´vven juu´se vue´lnnõ Sää´mõ čikkõ Sää´mõ jânnam. Tuõddâr kuâsttai tuõddâr tue´en, jääu´rõ špelkka jääu´rõ veâlgga. Ceäggõ tuõddâr čokkõ laagg, pajjõna´dde ââ´lmõ vuâstta. Šuâlee jooggõ, šuuvee väärõ, ciäggõ´njaargõ ru´vddõ raaddõ. Akka´tte šuârmm´miâr vuâstta.

Česky: Píseň Sámi rodiny: Na Dálném Severu pod nízkým sluncem tiše se prostírá laponská zem. Pahorek střídán je pahorkem, jezero jezerem. Šedé štíty s vrcholky pod sněhem. Tyčí se proti nebi. Široké řeky, husté lesy.Příkré stěny mysů se noří do rozbouřených moří.

Díky. Kiitos. Giitu. Spâ´ssep!.

Prameny a obrazový doprovod: Saamelaismuseo SIIDA (Muzeum SIIDA), Inari

Riku N. Podzemský, laponský zpravodaj Severských listů, 15. dubna 2005

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,89   hodnoceno: 18 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.499.780 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.477 sec. • www.severskelisty.cz • 34.225.194.144
file v.20190115.000457 • web last uploaded 20190901.041847
2017:245 • 2018:237 • 2019:436