ToplistNa vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Finské Laponsko – do divočiny Vätsäri a Kaldoaivi

Expedice Severských listů – červenec 2013

Jako každý rok vyrážíme opět do finského Laponska, na známá (či spíše neznámá) místa v divočinách Vätsäri a Kaldoaivi. Finská divočina – to jsou taková, většinou pusté, neobydlené oblasti ve Finsku, mnohdy i zcela bezcestné. Něco, co je skoro národní park, ale z nějakého důvodu jím ještě není – a možná nikdy nebude. Třeba proto, že tam je moc soukromých chat nebo se tam provozuje komerční činnost.

Letošní Expedice Severských listů chce opět zmapovat po válce opuštěné enklávy v divoké, opuštěné a mnohdy obtížně přístupné divočině Vätsäri poblíž norských a ruských hranic. Místa, kde kdysi žili sámští pastevci a rybáři. Potom tu byla válka, německé vojenské posádky, bunkry a třeba i zajatecké tábory (u Nellimu). Po válce už skoro nic, protože evakuovanému obyvatelstvu vláda postavila nové domky u silnice a je už nic nenutilo, aby šli tři dny pěšky přes močály a kamenitá pole (nebo dva dny pádlovali na lodi) aby si v absolutní pustině znovu budovali sruby. Živobytí u silnice poblíž obchodu, školy, kostela a lékaře je přece jen pohodlnější.

Trochu jinak vypadá divočina Kaldoaivi. Je to klasická a tradiční pastevecká oblast. Je trochu vyšší, otevřená, není tu neprostupná lesní tajga ale otevřená tundra.
Na mapě uvidíte, že prostředkem vede elektrické vedení. Ale nějaké vesničky na mapě nejsou…
Inu, místní Sámové jednak nemají zájem prezentovat, kde bydlí a nechat se očumovat davy turistů (i když ve zdejších končinách si člověk pod pojmem „davy“ musí představit tak 3 lidi za týden), a potom tady už dávno nebydlí. Za války jin Němci většinu obydlí zničili a po válce dali všichni předost pohodlnějšímu bydlení u silnic. Takže dneska tu potkáte sem tam více nebo méně udržovaný srub, rybářskou nebo loveckou chatu nebo autiotupu pro čundráky. Ale lidi v nich přebývají málokdy.

Tak se ještě podívejte na pár poznámek z loňska. Letos se budeme potulovat ve stejných oblastech.

Denní zpravodajství

Klikněte pro mapu Google s trasou...



Praha Ruzyne
2. července 2013


úterý 2. července 2013

Praha Ruzyne  

Expedice zacala pochopitelne doma ve Drenicich (nase viska kousek za Pardubicema kde neni ani poradny signal mobilnich telefonu), ale pisu to az na letisti. Pravda, je to letiste Vaclav Havla, coz je moc fajn, ale na druhou stranu mohli po nem pojmenovat neco jinyho, letiste je proste asi tak sto let v Ruzyni (ci spis kus vedle, ale to je problem kartografu). To se ale podda, newyorske letiste JFK se take zazilo.
Dlouho jsem premyslel, jestli nemam, starej sedesatiletej dedek, radeji sedet doma. Loni jsem se s Laponskem loucil navzdy. Ale ukazalo se to jako blbost. Kdybych chtel sedet doma, tak jsem se spis touhle dobou s kamarady ochranari z Beskyd potuloval po finskych narodnich parcich a nebezpecne se blizil k Inari.
Ale ja nechtel sedet doma. Jednak moje bezvadna zenuska Eva, ktera mi tohle trpi, pochybovacne pokyvovala hlavou, pak jsem na nejakem videu YouTube videl finske čundráky po Laponsku jeste o deset let starsi a jednak jsem si prohledl fotky a uvidel mapy a bylo vymalovano. Mel jsem tenhle vaellus (finsky čundr) nazvat radeji Volani divociny. Jako obvykle jsem dva dny pred odjezdem trpel fobii, ze mam moc veci, ze me s tim nevezmou do letadla, ze to neunesu, ze novy pohory budou tlacit... Pak jsem musel pribalit domaci pozivatiny, salamy, syry a tak, nebo ma stara (mlada!) kamaradka z Prahy, ktera na Inari studovala a ted pracuje a kdovi estli se vrati domu, kdyz ma novy domov 300lm za polarnim kruhem, usoudila, ze bez lovecaku, slivovice a olomouckych tavruzku stoji zivot za hovno.
Rad ji je privezu, i pani z ostrahy na letisti to pobavilo. A ma to i jine vyhody. Takove malinke zazeni v Siide na Inari.
Potesila me zprava od meho ruskeho kamarada Dimitrije, ktery loni v srpnu vyrazil na kanoi do divociny Vatsari: Dopadli jsme spatne. Bratr v noci zmrznul, tak jsme se druhy den vraceli do Karelie. Letos to zkusime znova, bracha bude mit dva spacaky.... No a pak ze Rusove vydrzi vsechno.




Inari
3. července 2013  na mapě

Otsamo
3. července 2013  na mapě

středa 3. července 2013

Inari   pozice na mapě

Inari, velike jezero daleko za severnim polarnim kruhem, 50 km na sever od nejsevernejsiho letiste v EU. Ale nejaky mraz tu necekejte. Uz jsem o tehle lokalite psal mnohokrat. Prestoze "hlavni mesto" zdejsi oblasti je mestecko Ivalo, cela oblast se jmenuje podle vesnice Inari, kera ma i s prilehlymi samotami v okolni tajze sotva 900 dusi. Neni divu, Inari je tradicnim, historickym a duchovnim centrem zdejsi casi Laponska. Take jim tu loni dobudovali velike kulturni a politicke centrum, dreveny barak s velikym salem, knihovnou aj. (na fotce) - zasedat by tu mel mistni finsky samsky parlament. (pro neznalé: Sámové je korektnější pojmenování Laponců).
Tak se momentalne potuluji po Inari a davam se dohromady. Vcera bylo hrozny teplo, pres den az 25 stupnu. Vecer lilo jak z konve a ochladilo se. To je dobre. A dest pod strechou u znamych nevadil.
Vzpominam si, kdyz jsme tu byli poprve v roce 1976, byl tu maly skanzen obchudek, kempik, skola a par baraku. A kostel a hotel. Dnes je tu vsechno mozne, hlavne u skanzenu vyrostlo pred skoro 20 lety velike nadherne muzeum o zdejsim Laponsku prirode i lidech nazvane Siida (to je samsky vyraz pro vesnicku).


středa 3. července 2013

Otsamo   pozice na mapě

Otsamo je kopec asi tak 300 vysoko nak okolni krajinou. Nadherny rozhled po okoli. Hora je udajne pojmenovana po medvedovi, akoratze se nesmi jeho jmeno vyslovit, tak se jmenuje jinak. Na obrazku je pohled na jezero Inari.




Porotila Toini Sanila
5. července 2013  na mapě

Jezero Vainoslompolo
5. července 2013  na mapě

Jezero Vainoslompolo
5. července 2013  na mapě

pátek 5. července 2013, 19.30 hod.

Porotila Toini Sanila   pozice na mapě

Tak konecne na stezce. Po kratke vyprave v okoli velkeho jezera Inari, duchovnim centru zdejsi oblasti, ktera je po nem pojmenovana (oficialne obec Inari, ale nekdo to preklada vystizneji jako okres), kde jsem take navstivil par znamych, jsem nasedl do autobusu a odjel asi 120km vzdusnou carou do takove male zeme nikoho. Jedina vetsi obec je tu Sevettijarvi (asi 100 dusi, kostel, skola, hospoda, alko-shop), pak asi 60 km na hranice s Norskem skoro nic, krome hotylku a "sobarskeho" tabora (jen vejicka pro turisty) Porotila Toini Sanila. Dost nobl, veceri se na bilych ubrusech... Toini Sanila je starostka Sevettijarvi, pry charizmaticka osoba, jeji rodinu tu ma spoustu veci v ruce... Ale hotylek s chatovou osadou ma peknej a dcera, docela krasavice, je zdejsi slavnou laponsko-rockovou-pop hvezdou. Ja ale jdu dal pesky, chytam se stezky vyjezdene ctyrkolkami mistnich Samu, ktera se casem skoro ztraci.


pátek 5. července 2013, 22.00 hod.

Jezero Vainoslompolo   pozice na mapě

Je pozde, slunicko sviti, pres dvacet stupnu a koncim u jezera, ktere ma strasne zajimavy laponsky (samsky) nazev: Vannjiikeessimluobál - co to znamena netusim. Je to takovy skoro nebesak bez zjistitelneho pritoku, jako vetsina zdejsich jezer. Ale rybari tu byvaji, maji vytazenou lod na breh a opostene ohniste, kupodivu bez hromady flasek od chlastu.


sobota 6. července 2013, 22.00 hod.

Kalatonjarvi / Kielettisaavras   pozice na mapě

Dalsi krasne jezero, u ktereho nocuji. To druhe jmeno je laponsky, ale nevim, jestli inarskou ci skoltskou samstinou. Odhaduji to spis na inarskou, skoltska pouziva spoustu neznamych pismenek. Bohuzel jsem si ho pri nezapadajicim slunicku nedokazal radne vychutnat. Naprosto silene zerou komari. Jezdim do Skandinavie uz leta, ale to, co dneska predvadeli, bylo prilis. Navic jsem toho moc neusel. Do odpoledne prselo, tak jsem ze stanu nevylezl - a pak byl tak sileny teren, ze jsem toho mel v deset vecer plne kecky. Chtel jsem jit jeste o kus dal, udajne je na stare postovni ceste najaky vodopad.. Uvidimne zitra, Finove hlasi pocasi dost stejne na mnoho dni dopredu. Jinak pres den vetsinou slunicko, maximalne 20 stupnu, vecer uz jen 14 a ted, po pulnoci, kdyz dopisuji tuto zpravu, pouhych 12 stupnu. Stan jsem si ale zadychal, bude mi tu bezva...




Nad jezerem Kalatojarvi
7. července 2013  na mapě

Jezero Ylimmainen Porijarvi
7. července 2013  na mapě

neděle 7. července 2013

pozice na mapě

Omlouvam se, ze se zpravy budou opozdovat. Neni signal.


neděle 7. července 2013, 14.30 hod.

Nad jezerem Kalatojarvi   pozice na mapě

Spatny den. Vcera bylo cely den slunicko a teplo, zrali komari, uz v noci mi nebylo nejlip. Dneska to pokracuje. Cesta je fakt bezvadna, podivejte na fotku. Jestli nekdo mezi tema skalama objevi stezku, ma u me korunu. Ale byla tam, takova neznatelna, jaakoby vyslapana od sobu - kdyby na ni nelezela flaska od piva, neveril bych, ze neni od sobu. Predvcirem jsem se rozhodl, ze nepujdu delsi cestou na byvalou farmu Jankila, vybral jsem si cestu, ktera zacinala jako pisecna silnice, pak cesticka proo motorove ctyrkolky, znicehonic jen stezicka mezi kameny - ta ale vedla k takove zamcene rybarske chate, asi na pronajimani. Dal vedlo jeste cosi jako cesticka, na mape se ztracelo v jezere, ale ve skutecnosti to vedlo dal. A to je otazka, zda o 540 metru vpravo ci vlevo nevede stezka jeste lepsi. Clovek by rekl, ze tu je pustina bez zivacka, ale asi zdejsi krajinou nekdo obcas projde. Napriklad u posledniho taboriste u jezera Kalatonjarvi jsem nasel dve uriznuta polena dreva. Touhle "zkratkou" jsem se vydal ze dnou duvodu, cesta na Jankilu mi pripadla fadni a zbytecne dlouha. Jenomze jsem si zadnou cestu asi moc nezkratil a fadni cesta by se s tricetikilovym batohem asi sla lepe.


neděle 7. července 2013, 17.00 hod.

Jezero Ylimmainen Porijarvi   pozice na mapě

U jezera Ylimmainen Pojrijarvi (horni jezero Pori), samsky Paajeeb Porejavri (omlouvam se, ze v nazvech chybi diakritika, nejak se mi to na telefonu nedari spravne zapsat, doplnim to az se vratim), jsem nasekl otevreny srub.
Co znamena jezero PORI nevim, PORE je vrtak, zeby slo o provrtane jezero? :-)
Jo ten srub - nejde primo o autiotupu, ktera je postavena, vybavena a otevrena pro vsechny tulaky. Podle finskeho cundraka Patikky, ktery udrzuje webove stranky se seznamem chat (tup) v divocine, jde spis o nejakou chajdu, aby si tu skolsti Samove mohli lovit ryby (tedy pokud jsem to z legracniho googlovyho prekladu z finstiny pochopil). Normalnimu Finovi tu nikdo nikdy nedovoli nic postavit, ale Samove coby vymirajici etnikum ma sva privilegia. Take bych chtel byt vymirajicim etnikem.
Chata neni v buhvijakem bajecnem stavu, zvenku vypada posbijena z kdejakech zbytku, vsude kolem pytle se smetim, vyhozene stolete rezave sporaky a kamna, ale uvnitr je relaivne cista, dokonce s plynovou bombou a saunou. Je na ni videt, ze se o ni nestara ruka peckliva, ale pouze ruka rybare ci sobare, ktery potrebuje prezit.
Tu saunu si asi zitra roztopim, zvlaste bude-li lejt jako ted.
Chata prisla docela vhod, jednak 24 stupnove teplo a slunicko mi spolu s mracny krveziznivych komaru privodilo trochu upal, jednak zvecera zacalo prset (a ted v 11 pred pulnoci leje jako z konve).
Na Inari jsem se bavil s jednou kamaradkou, zvlastni zenskou, ktera tu za dva mesice hodne prochodila, a rikala, ze ted lituje, ze ze porad presunovala na nova mista. Mnohem lepsi je byt par dni na jednom miste a delat vypravy po okoli. Moje rec. Bude-li zitra slusne, pujdu se podivat na Iso Rovijarvi nalehko a trmaceni divocinou necham na mene skalnaty teren.




Pereje na Tuulijoki
8. července 2013  na mapě

Kameni, kameni, kameni
8. července 2013  na mapě

Iso Rovijarvi
8. července 2013  na mapě

pondělí 8. července 2013, 14.00 hod.

Pereje na Tuulijoki   pozice na mapě

Dneska byl "oddychovy den". To znamena, ze jsem diky hlasenym destovym prehankam (nakonec jich bylo vice nez 10, jedna i s krubopitim) zanechal tezky batoh na srubu, co jsem nasel vcera, a vydal se na pruzkum okoli. Mezi velkym jezerem Tuulijarvi (laponsky Pieggajavri, v jine laponstine Pioggjaur'rr) a malym jezerem Kaisilan Tuulijarvi tece ricka, ktera na cca 2 km prekonava vyskovy rozdil asi 20 metru. Takze je tu pozehnane pereji. Nejhezci jsou primo na vytoku z velkeho jezera Tuulijarvi, voda se preleva pres krasny uplne vodorovny skalnaty prah... z nizsiho maleho jezera Tuulijarvi pak voda preteka do horniho jezera Porejarvi (tam jsem spal ve srubu), pak pres nekolik jezirek do dolniho Porejarvi a z nej vyteka reka Uutanajoka, ktera si to sine nekam do Severniho more. Docela mne bavi zjistovat, jak tyhle vody tecou. Kdyz clovek jde mezi jezery, ma kolikrat pocit, ze je to nebesak, ze nema ani pritok, ani odtok. Ale ma, i kdyz kolikrat je to ricka skryta nekde pod morenovym polem. Nebo hnusna bazina.Reka Tuulijarvi se vsak potatila temi perejemi.
Take u ni byvala standardni autiotupa (otevreny srub oficialne urceny poutnikum divocinou) nazvana netradicne Autiotupa Tuulijarvi, na starych mapach je zakreslena, ale momentalne tu jiz neni. Nas3el jsem to misto. Zustal po ni barel smeti, dvirka od kamen a venkovni ohniste. Mozna shorela, mozna se o ni nestaral Metsahallitus a tak zasla na ubyte.
Kousek odtud me zastihlo petiminutove krupobiti, mel jsem neuveritelne stesti, mezi velkymi sutry jsem nasel jeskyni. Prvni ve Finsku!! Sice tam prselo, ale porad lepsi, ne jit na otevrene plani v prutrzi mracen.


pondělí 8. července 2013, 16.00 hod.

Kameni, kameni, kameni   pozice na mapě

Jak bylo moudre nechat batoh ve srubu jsem ocenil pri dalsi ceste smerem k Iso Rovijarvi (Velke jezero Rovi). Puvodne jsem tam chtel dojit i s batohem, prejit k Pikku Rovijarvi a kolem nejakych soutesek se dostat az k norskym hranicim. Prsave pocasi a naprosto nemozny teren, pripomnajici kamenolom po nepodarenem odstrelu, navic v pomerne velkem svahu, me primelo k mirne zmene planu. Mozna by o kilometr vedle byl teren schudnejsi, nevim. Z mapy vubec neni patrne, ze tu jsou nejake velke sutraky a satelitni snimky toho take moc nereknou, navic nemaji buhvijake rozliseni. Dokonce jsem nasel zaznam z GPS jednoho finskeho dobrodruha, ktery prave tudy prosel a stihal vice jak 15 kilometru denne s velkou zatezi. Ja je dneska udelal take, ale nalehko.


pondělí 8. července 2013, 18.00 hod.

Iso Rovijarvi   pozice na mapě

Navecer jsem dorazil k letosnimu vysnenemu jezeru Iso Rovijarvi, Velke jezero Rovi, Stuorra Roauvijavri nebo Rua'vjau'r - vyberte si finstinu, cestinu ci nejakou samstinu, jak je ctena libost. Velke jezero, pomerne vysoko (149 m neni na zdejsi pomery malo), v zapadni casti ma pomerne ploche brehy, ktere se smerem na vychod meni v soutesku. Ta je pekna, ale kdyz si ji prohlednete v programu GoogleEarth s trojnasobnym prevysenim, je mnohem hezci :-)
Pres maly ostroh, ktery Iso Rovijarvi oddeluje od o trochu nizsiho jezera Pikku (male) Rovijarvi, se da prejit na druhou stranu. Z maleho Rovijarvi voda vyteka pres nekolik vodopadu do reky Routasenjoki, je zde pru i nekolik krasnych soutesek, nejznamejsi Routasenkuru. Ja tam byl predloni a musim rict, ze me moc nenadchla. Ale mozna jsem nevidel jeji krasnejsi konec.
Z Iso Rovijarvi odteka voda jeste jednou rickou, prave na miste kde stojim. Ricka je prudka, kamenita, teren neschudny - a cele to vteka do horniho jezera Porijarvi, kde nocuji. Ale je to jedno, protoze z Porijarvi vyteka Uutanojoki a Routasenjoki se do ni vleva...
Nejlepsi by bylo tu mit kanoi a tyhle jezera prepadlovat. Jsou dobrodruzi, kteri dokazali lod dostat na ruzna jezera, ale museli treba nekolik kilometru tahnout lod terenem - nebo mit nafukovacku... Do Iso Rovijarvi by to asi nezvladli. Presto tu existuje jeste jeden zpusob. V Sevettijarvi je zaparkovany hydroplan a ten vas sem i s lodi priveze. On uveze asi 4 lidi s batohy, ktere pecklive prevazuji. Ale kdyz jsou jen dva vodaci, lod privazana na plovak hydroplanu je v limitu. Na internetu najdete fotky. Ale je to pekelne drahe.
Take jsem cetl jeden finsky web, kde popisovali "adventuru stoleti". Letadlem na Iso Rovijarvi - a za tyden zpatky zase letadlem, tusim z Aalisjarvi, ktere je odtud kousek na jih. Nebyt toho, ze cely tyden chytali ryby, nevim, co by tu celou dobu delali. Ale ze se tu daji chytnou majestatni metrove kousky.
Nutno vsak priznat, ze vetsina mistnich cundraku (tulaku - finskych vaellusaku) a rybaru, je vyrazne drsnejsiho razeni nez ja. Treba ten clovicek, ktereho jsem loni potkal u Jarvenpaa, co s sebou tahnul batoh jako ja, k tomu dva pruty a cosi, co pripominalo nafukovaci clun...




Stara postovni cesta
9. července 2013  na mapě

Tuullijarvi
9. července 2013  na mapě

úterý 9. července 2013, 13.00 hod.

Stara postovni cesta   pozice na mapě

Na webu stareho finskeho trampa Patikky jsem se docetl, ze tahle cesta, kterou dnes cely den jdu, je tzv. "Stara postovni cesta". Mozna to neni pravda, nikde jinde jsem na to nenarazil, ale na druhou stranu je informaci o puvodnim osidleni tehle casti Laponska na webu pomalu, a jeste jen ve finstine (knizek je vice, ale netusim, kde bych je v Cechach shanel).Presto mi to pripada docela mozne. Nekdy loni jsem na tehle stezce nasel prastary strom s letopoctem 1923. Zhruba v tehle dobe se take objevila na Inari prvni postovni schranka. Tak proc by tu nemohla vest postovni stezka z Inari do secerniho Norska. Na americkych povalecnych mapach vede z Inari jakasi cesta do Sevettijarvi a tajgou pokracuje carkovane pres Jarvenpaa na Janikilu a dale do norskeho Neidenu. (Existuji i opravdicke silnice, trba z Inari do Karasjoiku a do Utsoki, kterymi vyhaneli Nemce pryc do Norska, a pochopitelne slavna Petsamo Highway z Ivala pres Nellim ke slavnemu klasteru v Petsamu na brehu severniho more (mezi valkami patril Finsku, dnes uz tu Rusove maji jen niklove doly, ale ten klaster zcasti obnovili).
Zda se, ze Patikka opravdu muze mit pravdu. Ale to je asi tak vsechno, co se da zjistit. Da se vsak pekne spekulovat. Predstavoval jsem si cestou, jak treba napsat roman o zivote kolem tehle postovni stezky. Pribehy Samu, zamnilovany finsky postak do krasne Laponky... Jak casto tudy listonos chodil? A nejezdil treba na sobu? Cesta vede v oblasti velkych jezer, urcite tu byla spousta rybarskych vesnic, i u jezer v horach, ktera jsou obtizne pristupna (jsou tam dnes zbytky srubu - i nove zrekonstruovane). Urcite tu po generace bydleli lide, rybari, i chovatele sobu. Chtel bych jednou poznat, jak se tu treba pohybovali. Urcite musi byt (treba ke vcerejsimu jezeru Iso Rovijarvi) pohodlnejsi pristup, nez tema nejhorsima skalama, co jsem se dral ja. (KOnec koncu, znate pisnicku Wabiho Ryvoly Trail to Island? Jeho bracha Miki napsal jeste jednu - Island - videnou jinyma ocima)
Kdo tu bydli radu generaci, cesty zna. Tramp, ktery sem jede obcas na navstevu nevi. A i kdyby vedel, tezko by nasel.
Ale ti, co tu bydleli po radu generaci, tu uz nebydli, vetsinou jiz zemreli, takze vlastne nikdo nic nevi. Pamet krajiny je vec tajemna.
I ta "postovni stezka" je uz vicemene neznatelna. Na mape je zanesena pomerne presne (pominu-li fakt, ze chvilema je omylem zakreslena jiz davno nepouzivana zimni cesta, ktera navic vede jezery a vede bazinami, jezery a je v lete nepouzitelna), ale velmi casto se da zamenit se stezkami, ktere si vyslapali sobi, pripadne mistni lovci, kteri tu maji srub a obcas jezdi sem na ryby ci na belokury.
Te kousek cesty, co jsem vam vyfotil, je luxusni dalnice v porovnani ze zbytkem.


úterý 9. července 2013, 19.00 hod.

Tuullijarvi   pozice na mapě

Pri stare postovni ceste, kterou jsem dnes cely den sel, se rozkladalo asi 8 km dlouhe jezeroTuulijarvi. Byl jsem u nej uz vcera, ale jen u jeho konce, kde z nej vyteka perejnata ricka. A bylo relativne hezky. Taky ten vcerekjsi obrazek je veselejsi. Dneska je tohle jezero zlovestne temne, kazdou chvili prsi...
PS: Ta panoramaticka fotka neni nejlip slozena. Muj nokiacky telefon to ani napotreti nedokazal lepe.




Jarvenpaa
10. července 2013  na mapě

Jezero Pikku Kantapaajarvi
10. července 2013  na mapě

Autiotupa Sollmusjarvi
10. července 2013  na mapě

středa 10. července 2013, 10.00 hod.

Jarvenpaa   pozice na mapě

Vcera jsem usel asi 15 kilometru, z toho probloudil tretinu, tretinu cesty take prselo a teplo bylo pres den kolen 14 stupnu, v noci jen 8-9. Vecer jsem dorazil do mista zrejme vyzname rybarske osady (ci spis farmy) Jarvenpaa. Posledni clovek se odtud odstehoval v roce 2002 do9 Sevettijarvi. Takze tu zbyla jen asi pulkilometr v prumeru louka se zbytky drevenych staveni, nektere byly dost velike. Vesnice byla zalozena snad koncem 19. stoleti, venovali se tu take chovu skotu a ovci (prestoze se traduje, ze jen sobi a ryby byly obzivou). Prochazela tudy stara postovni cesta, takze fakt vyznamne osidleni. Dneska z postovni cesty jen stezicka, ale ze Sevettijarvi az sem je pomerne slusne znacena nariznutymi stromy s rezem vyplnenym tmave cervenou barvou. Rekl bych, ze nove obnovenou.
Z cele slavne Jarvenpaa je uz jen louka s pasoucim se stadem sobu.
To je ale osud vsech zdejsich sidel, ci spis samot. Prvni zpravy o zdejsim osidleni pochazeji ze 16. stoleti (danova evidence, v te dobe se take zacala domestikovat divoka sobi stada. To je jasne, lovci, kteri volne cestuji krajinou zadny berni urednik nechytne :-) Za valky vylo Laponsko evakuovano a zpatky se sem moc lidi nevratilo, kdyz jim stat bych ochoten postavit nove baraky hned u silnice, obchodu a skoly. Pred deseti lety pry bydlela trvale v tehle oblasti asi desitka lidi. Prevazne sveraznych "poustevniku", jako treba Pekka ze Surnu. (sorry, prijmeni se mi vykourilo z hlavy, ani za to jmeno bych nedal prst do ohne). Ten navic nemel moc rad jine lidi, jak mi psala jedna Finka. Presto o nem finska televize YLE natocila nekolik reportazi (najdete si je na YouTube). Jenomze Pekka byl uz moc stary, tak ho odvezli do Nellimu, kde se dozije te sve stovky. A Nellimaci maji dalsiho "slavneho obcana".


středa 10. července 2013, 15.30 hod.

Jezero Pikku Kantapaajarvi   pozice na mapě

Jak jsem se v minulem prispevku rozepsal, jak se zdejsi oblast postupne vysidluje (zatimco jine oblasti zemekoule naopak stale zahustuji), chtel bych poznamenat, ze sem prichazeji jini lide. Sem tam nejaky dobrodruh, ktereho zanikajici a zanikle cesty moc nezajimaji a jde skala-neskala, bazina-nebazina, brodi reky a pro sebe objevuje davno objevene a zase zapomenute kraje. A nebo dobrodruh-vodak, ktery by rad projel vsechna jezera, jenomze mezi nimi jsou jen vyjimecne nejake ricky. Tak si mezi jezery vybudovali takovehle drevene rosty na pretazeni lodi.


středa 10. července 2013, 18.00 hod.

Autiotupa Sollmusjarvi   pozice na mapě

Semtam se u nejake stezky, nekdy i v divocine, kam noha cloveka zdanklive vkrocit nemuze, objevi volne otevreny srub ve sprave zdejsi Lesni spravy Metsahallitus, ktery je urcen tulakum. Uvnitr je perfektni poradek, vetsinou plynovy varic s bombou, palandy. Drevnik a kadibudka je standardem. Nutno vsak priznat, ze nejvic jich je tam, kde se provozuje zimni turistika. Ono stanovat ve @) pod nulou eni tak jednoduche ani pro domorodce.
U jezera Sollumusjarvi je jedna z mala takovych autiotup ve Vatsari. Metsahallitus tu provozuje jeste nekolik placenych chat (treba jiz nekolikrat zminenou Jankilu). Dal jsou v krajine soukrome chaty mistnich Samu (Finove vetsinou nesmeji), nektere se take pronajimaji. Vynecham-li asi 3 zbytky vesnic, o kterych vim ze jeste stoji, najde se tu semtam jeste nejaka chata ci srub (prevazne patrici sobarum), ktery je take otevrena, at uz zamerne aby slouzil jako samoobsluzna (autio-) chata ci srub (-tupa), nebo proste jen nezamceny, ktery sice neni oficialne vyuzitelny, ale kdyz jde do tuheho, majitel se nebude zlobit, kdyz tam v lijaku prespite. Kdyby mu to vadilo, zamknul by.
Bohuzel cela rada chat a srubu a starych staveni uz neexistuje. A to nejen proto, ze je za valky Nemci zlikvidovali. Oficialne by v divocine Vatsari mela byt asi stovka staveni. Finsky tramp Patikka jich ve svych seznamech eviduje asi 160, ovsem vice nez polovina nebyla udrzovana, spadla, shorela nebo byla odstehovana nekam jinam. Na starych mapach najdete spoustu staveni, ktera jiz neexistuji.
Mam takovy pocit, ze by finsky stat tyhle "nestatni" sruby a chaty nevidi rad. Chteli by tu vyhlasit narodni park. To ma velky vyznam v ochrane prirody. Tzv. "divocina" aneb "widerness area" aneb "eramaa-alue" nema tak vyznamny statut, takze muzete narazit treba i na rabovani lesu (oblast Kesi u Nellimu), ktere se da obtizne branit, kdyz jde o soukrome lesy. Ostatne farma Jankila vznikla uz na konci 19. stoleti kvuli drevarum, kteri zde (na statnim) kaceli presprilis. Postupne se z Jankily stalo centrum mistnich "rangeru", kteri si to hlidali.
Pokud by ze zdejsich divocin udelali narodni parky, spoustu veci by zde nesmeli delat i Samove, kteri dnes maji ustavou zajistene vyjimky, protoze jde o "vymirajici etnikum" a jako takovym je treba zajistit podminky, aby se zajistila obnovitelnost puvodni kultury a zpusobu zivota. Coz je na druhou stranu usmevne, protoze co se puvodni kultury tyce, dnes se predevsim hasterei, kdo je ten spravny Sam a zda smi nosit kroj (prekvapilo mne, ze na znamku praveho "samstvi" se povazuje jazyk, nikoliv uz etnicky puvod), ale pokud pujdou na lov, rybolov ci za soby do tajgy ci tundry, nepoznate Sama od Fina ani zjevem, ani zvyklostmi. Jenomze jedni maji vyjimky (a radne si je strezi), druzi ne.
Vyhlasit v "divocine" narodni park bohuzel nelze, pokud tam budou trvale bydlet lide (treba jen deset), bude se provozovat komercni cinnost (snad krome sobareni), budou tu soukrome budovy ci jeste deset dalsich veci, ktere se tu ve zcela minimalni mire stale provozuji. Ono by to asi nicemu nevadilo, jenomze ve Finsku se vyjimky moc nepovoluji a vlak pres to nejede.


čtvrtek 11. července 2013

Sevettijarvi   pozice na mapě

Tak jsem dorazil do obce Sevettijarvi a zjistil, jak to vlastne tady vsechno v minulosti bylo. Takze musim trochu zkorigovat sve predchozi zpravy...
Zdejsi oblast byla osidlena (pry) pred 8000 (podle jinych zdroju jen pred 4000) lety samskym (laponskym) obyvatelstvem. Ledovec tu ale zmizel uz pred 10000 az 8000 lety. Nektere zdroje tvrdi, ze se tu lide objevili jiz v teto dobe. Samove to asi nebyli (nebo se tak daji obtizne nazyvat), verit se tomu da, protoze byl tenhle konec Evropy diky vaze ledovce zatlacen pod povrch more a napriklad jezero Inari byla morska zatoka.
Tvrdi se, ze proto-samska kultura vznikla nejdrive nekdy pred 4000 lety.
Starsi obdobi 10000-8000 se nazyva 1. fazi norskeho mezolitickeho obdobi a existuji vykopavky kamennych nastroju z te doby.
Kazdopadne prvni informace o zdejsim obyvatelstvu jsou ze 16. stoleti, postaral se o to svedsky pan kral kvuli danim. V te dobe tu uz zacinali pusobit krestansti misionari (prvni kostel u inarskeho Pielpajarvi byl postaven 1648).
Ovsem o nejakem Sevettijarvi se nikomu ani nesnilo, nebyl duvod. Az do konce 2. svetove valky oblast Vatsari obyvalo nekolik rodin severnich a fjelskych (horskych) Samu, veskrze spise norskeho puvodu. Teprve po valce, kdyz sem byli evakuovani v roce 1949 skoltsti Samove z oblasti Petsama, enklavy, o kterou Finove po prohrane valce se Sovety prisli v ramci povalecnych reparaci, se zdejsi oblast trochu ozivila.
Puvodni Samove se zivili az do 16. stoleti lovem a rybolovem, potom zacali ochocovat stada divokych sobu a zabyvali se sobarenim. V pozdejsi dobe dokonce i chovem skotu a ovci.
Analy tvrdi, ze Sevettijarvi bylo zalozeno az v roce 1949 mam ale nekde mapu US Army trochu starsiho data, kde je Sevettijarvi jiz namalovano. Pochopitelne, vybudovat tady nejakou obec se neda za jedno leto, navic americti vojaci o vsem, co je na mape, pisou, ze se to ma brat s rezervou. Treba ta silnice z Inari, na kterou se cekalo jeste 12 let.
Do te doby se sem dalo v lete dostat lodi, v zime na sanich tazenych sobi, pozdeji takovymi legracnimi motorovymi sanemi Bombardier, v lete by se jinak muselo jit z Inari pres 100 kilometru pesky nebo mozna na sobovi.
Ono to tady patrilo pod inarskou farnost a siidu uz od stredoveku, ale velky vliv tu cirkev mit nemohla.
Normalne ale Samove cestovali spis na sever, norske pobrezi bylo dostupnejsi (viz tez predchozi zprava o stare postovni ceste), konaly se tam trhy a tak. Kadorocne se tam cestovalo jiz od 16. stoleti, v 19. stoleti to bylo kazdorocne kolem 150 lidi, coz bylo na tehdejsi dobu pomerne hodne. Na trzich Samove prodavali a smenovali sve vyrobky, napriklad ze sobich kuzi, ale i kozesiny divokych zvirat a susene sobi maso za veci, ktere potrebovali k zivotu, ale tezko si je dokazali udelat (treba zelezny hrnec :-)
Hranice s Norskem se zacala uzavirat v roce 1852. V predchozich stoletich to asi bylo jedno, Finsko patrilo pod svedskou korunu a Norsko bylo jeji dalsi soucasti. Ovsem v 19. stoleti patrilo Finsko ruskemu carovi a zde usedli norsti Samove pry dostali strach, ze jim jejich sobi utecou do Norska, tedy do ciziny. V teto "tradici" pak pokracovali i Inarsti Samove.
Ve dvacatem stoleti do tohoto kraje prisla civilizace, zacala se napriklad budovat kaskada prehrad na rece Paatsjoki, ktera vyteka z jezera Inari. Bylo to v roce 1940, kdyz Nemci a Finove pocitili potrebu vetsiho mnozstvi elektriny kvuli tezbe niklu v oblasti Kolosjoki, dnes Nikelu. To melo za nasledek zhorseni rybi populace.
Zdejsi oblast se stala civilizovanejsi po roce 1949, kdy se sem presidlilo 51 rodin skolstskych Samu z oblasti Petsama (Pecengy), ktera uz pripadla Sovetum. Byl zde postaven kostel sv. Tryfona z Petsama, architektem Ole Albertem Gottlebenem, kostel je pravoslavny stejne jako skoltsi Samove. Vlastne je to presunuty kostel z klastera v Petsamu, ktery Soveti nechali spadnout a dnes jej znovu obnovuji.
V roce 1949 tak mela obec Sevettijarvi 400 dusi (jenomze obec se tahla na padesat kilometru daleko vsemi smery), z toho bylo 90% Skoltu. Byla tu postavena i nova skola.
V te dobe uz vedla i silnice na sever z Inari - asi 40 km daleko do Kaamanenu (z roku 1936), ovsem az na Sevettijarvi se prasna a blativa silnice dostavela teprve v roce 1960. A byla to velika slava.
A silnice do Naatama az na hranici s Norskem, resp. do obce Neiden je jeste mladsi.




DRUHA CAST EXPEDICE - Kaldoaivi
14. července 2013  na mapě

neděle 14. července 2013

DRUHA CAST EXPEDICE - Kaldoaivi   pozice na mapě

Po nekolika dnech na Inari vyrazim do nejsevernejsi vesnice Evropske unie Nuorgamu. A odtud do priserneho krpalu k jezeru Skaidejavri. Je tu kota, drivi, kamna a je fajn. Takhle dobre se budu mit zase az doma.




Pulmankijarvi
15. července 2013  na mapě

pondělí 15. července 2013

Pulmankijarvi   pozice na mapě

Prvni den cesty vedl po neprijemne silnici k jezeru Pulmanki, zato s hezkymi vyhledy. Zustal jsem spat u bezejmenne ricky (52m). Vlastni jezero Pulmanki ma jen 14m nad morem. Krajina tu ma jednu nectnost, obaleci oziraji brizy a ty pak hynou. Nejhorsi to bylo v 60 letech, ale kalamity se opakuji.




Stara nemecka silnice
16. července 2013  na mapě

Jezero Havgajavri (198m)
16. července 2013  na mapě

úterý 16. července 2013, 12.00 hod.

Stara nemecka silnice   pozice na mapě

Chci prejit divocinu Kaldoaivi naštorc od severovychodu k jihozapadu do mista zvaneho Meriamslompolo. Vede tu jakasi "polnacka" sjizdna odolnejsim autem 4x4w. Fotograf Martti Rikkonen mi na Inari rikal, ze to neni tak blby napad, cestu staveli za valky Nemci, silnice z Inari do Utsjoki nebyla jeste hotova, tak se jim to siklo.


úterý 16. července 2013, 20.00 hod.

Jezero Havgajavri (198m)   pozice na mapě

Prvni den na stezce docela usel, puchejre na nohach moc neboli, zitra budu prechazet pohori Kaldoaivi a bude po signalu.




Duottar Galdoaivi
17. července 2013  na mapě

Duottar Galdoaivi
17. července 2013  na mapě

Duottar Galdoaivi
17. července 2013  na mapě

středa 17. července 2013

Duottar Galdoaivi   pozice na mapě

Ani jsem se poradne neponoril do divociny, a uz je tu problem se signalem, resp. jeho silou. Sem tam z nejakyho kopecku odeslu SMS, ale e-mailu se zpravodajstvim se moc nechce. Ano, na svem mobilnim telefonu se pripojuji i v tehle divocine k Internetu a posilam e-maily s obrazky. Nikterak mne to neomezuje. Navic je to vyrazne levnejsi. Dekuji Evropske unii, ze tolik tlaci na snizovani roamingovych poplatku a vlastne i mobilnimu operatoru, ze nabizi relativne vyhodne predplaceny objem dat. Byvalo to ale lepsi. Uzse tesim, az Unie zakaze veskere roamingove poplatky. Akoratze mi to uz bude jedno. Leta pribyvaji, sily ubyvaji a ja si rekl, ze po sedesatce zacnu zase cundrovat po vlastech ceskoslovenskych. Takze jsem tu letos prvni rok nadplan :-)
K dnesnimu treku - jsem v divocine Kaldoaivi (fotograf Matti Rikkonen ale rikal, ze je Vatsari hezci, mozna mel pravdu, rozhodne rozmanitejsi). Jsem na zacatku prechodu a skoro cely den se krajina nezmenila. Vcera nejdriv zmizely pokroucene a mrtve brizy, to jak clovek nastoupal prvni stovku vyskovych metru od jezera Pulmanki. A pak uz nadherna, nekonecna tundra s kopecky na obzoru, krajina se otevira, ale je to porad stejne. Za hodinu, dve zacne trosku nudit. Nastesti se kazdou chvil objevi jezero, jezirko nebo alespon "sedaci" sutr, vyrazny artefakt v krajine, na ktery se da sednout, koukat a meditovat.
Navecer jsem dosel k "dvojjezeru" Duottar Galdoaivvi. Tady se asi vsechno jmenuje Kaldoaivi nebo alespon Galdoaivi. Par jezer, hlavni pohori, cela oblast...
U jezera se tyci srub a drevnik. Zamcene. Podle finskeho trampa Pattiky je to relativne nove, slouzi hlavne nimrodum, kteri sem jezdi strilet hlavne na podzim belokury...
Kousek odtud (asi tak tri kilometry kamsi do pryc) jsou dve jezirka a mezi nimi (snad jeste dodnes) nora, pred kterou Martti vyfotil svoji slavnou protahujici se lisku. Ta tam ale uz bude tezko. Polarni lisky jsou ve Finsku na vyhynuti. Take proto, ze maji hezkou kozesinu. Nekde vic na jihu se na ne pry da narazit, ale tady uz ne.




Adolfin kammi
18. července 2013  na mapě

Adolfin kammi
18. července 2013  na mapě

Adolfin kammi
18. července 2013  na mapě

Adolfin kammi
18. července 2013  na mapě

čtvrtek 18. července 2013

Adolfin kammi   pozice na mapě

Dnes jsem odbocil z vyjezdene jepp-road, kterou znalci nazyvaji starou nemeckou silnici pres Kaldoaivi.
Pres skalnaty teren a spoustu mokradu a bazin jsem sestoupil asi o sto metru nize k rece Pulmankijoki. Proteka tu velkym jezerem Yla Pulmankijarvi aneb Puolbmakkamas'javri aneb Horni jezero Pulmanki.
Kousek od brehu je tzv. kammi. To je tradicni samsky pribytek hlavne na zimni obdobi, zcasti pod zemi, ze dreva, oblozeny drny. Tohle si budovali hlavne v mistech kde je malo stromu, potom vnitrek kolikrat ani moc dreveny nebyl, jen par briz, aby na ne nespadl strop. Tohle Adolfin kammi je hodne luxusni, upravene po potreby tulaku, snad kazdy, kdo Kaldoaivi brazdi na vlastni pest sem zavita. Na rozdil od velke spousty jinych kammi, ktere mnohdy najdete na mape, ale jsou spadla (inu, drnova chajda vydrzi jeste min, nez drevena).
Jsou tu 4 postele, nova kamna, poradek - ale postele jen metr osmdesat dlouhe, strop taky tak, takze se clovek nepostatvi. Kamna by vytopila petkrat vetsi boudu, takze v lete se musi opatrne (lehce jsem je roztopil a jeste ve tri rano bylo u zeme 22 stupnu, zatimco venku sotva deset).Kousek za kammi je pekny, vice nez desetimetrovy vodopad. Ale hlavni atrakce, ktera sem tahne lidi, je letadlo Junkers 3 spadle do baziny za druhe svetove valky. Ja se k nemu nedostal, teren je tam strasne bazinaty, bylo by to treba si 5 km obchazet, a jeste prebrodit pomerne divokou, vice nez desetimetrovou reku. Na kammi byl jeho obrazek. Nejsem si ale jist, zda je to to spravne letadlo (Junkersy byly z vlniteho aluminioveho plechu). Doma zkontroluji a sezenu lepsi obrazek.
Junkers by mel bych take zachovalejsi, nez na obrazku; motor z nej odvezli do vojenskeho leteckeho muzea v Jyvaskyle. A jednu sedacku (lepe receno trubkovou kostru) nekdo odnesl do kammi a ze dreva na ni pridelal sezeni nove.
A proc se vlastne to kammi jmenu "Adolfin" (tedy Adolfovo)? Myslel jsem na vsechno mozne, ale nejjednodussi duvod me nenapadl. Ten nemecky pilot se pry zachranil a prezil prave diky moznosti prebyvat v tomhle kammi. Tak je nazval na pocest Adolfa Hitlera. A uz to tak zustalo do dneska.
Asi v pul desate se prihnal nejaky nepromokavy Fin (odnekud z Oulu). Jde dvakrat rychleji nez ja a zitrra to chce krosnout neka smerem k Naatamu. GPS ma pry v hlave, kompas staci, a uz se nejak strefi. Opravdu je Adolfin kammi hodne navstevovane. Tak deset lidi za mesic. Ten clovek rikal, ze je i na nemecke ceste, kterou budu pokracovat, je zivo. Potkal tri Nemce a dva lidi na norskych horskych konicich. To ja nikoho.
Trochu jsem se smal, chlapec mel peci, kdy vstavam, zda v sest ci sedm. Kdyz jsem mu rikal, ze obtizne pred devatou, tvaril se kysele. Ale nakonec zaspal a ze spacaku vylezl az po desate. V kammi byla tma, ma jen malinke okenko... A v noci je uz dost sero, pristi tyden zacne slunicko zapadat.




Kuorboaivi 442,7 m
19. července 2013  na mapě

Kuorboaivi 442,7 m
19. července 2013  na mapě

Kuorboaivi 442,7 m
19. července 2013  na mapě

Buksajavri
19. července 2013  na mapě

pátek 19. července 2013, 16.00 hod.

Kuorboaivi 442,7 m   pozice na mapě

Kuorboaivi aneb Guorboaiseaibbu je asi zdejsi nejvyssi kopec. Urcite ma jeste nekolik nazvu, ale ja mam v mape akorat tyhle dve. Centralni pohori prochazejici Kaldoaivim od severu k jihu neni moc vysoke, ale na zdejsi pomery, kdy 40 vyskovych metru dokaze zmenit krajinu od pomerne slusne severske tajgy s docela peknymi borovicemi v krajinu, na kterou u nas narazite spis ve dvoutisimetrovych vyskach Vysokych Tater, nez v Krkonosich, to je dost.
Take to je na krajine docela znat. Opet bych mohl opakovat to, co ve dnech minulych. Krasne, ale furt stejne. Je neuveritelne, kolik je na zapadni strane tech "hor" vod, jezer a mokradu. V mape to olik nevypada, ale pri pohledu... Snad to na fotce trochu vynikne.
Nejvetsi voda by melo byt jezero Vetsijarvi, tam chci zitra doijit.
Na samotnem vrsku skoro nic neni, akorat fouka, a to hodne. Staval tu dreveny triangulacni bod. Ted je spadly a v dobe druzic a digitalniho mapovani i nepotrebny.
...to ale musely byt doby, kdyz touhle krajinou chodily party geografu s teodolitem a zrejme i se sextantem a zakreslovali mapy. To byli ti spravni dobrodruzi. Podivejte se nekdy na film Dersu Uzala rezisera Kurosawy...


pátek 19. července 2013, 21.00 hod.

Buksajavri   pozice na mapě

Navecer jsem dorazil k jezeru Buksajavri aneb Puksajavroaivvik. Je tu takovy "tabor", spis opustena vesnicka buksajavrijskych sobaru. Mozna drive tu bylo ziveji, kazdopadne jde pouze o sezonni tabor. Tady v horach by sobi zimu neprezili.
Kousek odtud jsou sobi ohrady, na brehu jezera par drevenych domku. Nektere v peknem stavu, uklizene a pochopitelne zamcene. Nevim, jak moc se zdejsi shromazdiste sobu jeste pouziva, od sedesatych let se sobi pasou ve velkem a na muj vkus prilis prumyslove. Asi 25 km severozapadne je velike shromazdiste sobu Skalluvaara - ale to je zimni.
Zdejsi bylo nejspis letni. Ale je mozne, ze v lete uz ty soby ani moc nescitaji a neznackuji...
A tak nektere domky slouzi spis pro podzimni lovecke dychanky, nektere pro zimni rybareni, nektere se rozpadaji.
Takovy jeden, jeste donedavna se rozpadajici, prave opravuji (nebo se o to snazi), je nevybaveny, otevreny, ale jsou v nem funkcni kamna (a take neuveritelny curbes).
Venku je asi 12 stupnu, v noci to ma klesnout na pet (toto laponske leto je opet docela chladne), ma prset - tak nemam ani velke vycitky svedomi, ze si vlezu dovnitr. Trochu uklidim, zatopim (po okoli je pohazeno spousta vselijakeho dreva vhodneho akorat pro tento ucel) a noc prezivam velmi prijemne.
PS: Druhy den - tak asi mam pravdu. Ohrady jsou zbourany a letni buksajavrijske shromazdiste sobu uz nefunguje. Cele Laponsko je dnes rozdeleno ohradami na teritoria sobarskych druzstev, tak letni scitani asi ztratilo na vyznamu.




Vetsijarvi
21. července 2013  na mapě

Vetsijarvi
21. července 2013  na mapě

Vetsijarvi
21. července 2013  na mapě

Vetsijarvi
21. července 2013  na mapě

neděle 21. července 2013

Vetsijarvi   pozice na mapě

Vcera jsem dosel od jiz nepouzivaneho letniho shromazdiste sobu k dalsimu "bajnemu" jezeru VETSIJARVI (aneb Veahtsejavri), vyska 273,7 m.
Tentokrat jezero neni "bajne" ani tak, ze tolik touzim jej shlednout (jako loni Surnujarvi), ani proto, ze si myslim, ze by tu mohly byt patrny zbytky davnych osidleni (tak jak jsem si to loni myslel o Surnujarvi). Tady je to pravda, tak to dneska to bude trochu o historii.
Sedim ted v takove pidichaticce asi 2x3 metry u jineho jezera Vudnejavri, kterou nejspis nekdo zapomnel zamknout, venku lehce prsi a vevnitr nejsou ani kamna. Ovsem chaticka je tak pidi, ze uvareni nekolika litru caje ze zbytku mych zasob Pu-erh a vydatne dychani vytahlo teplotu az na 19 stupnu, zatimco venku je sotva polovina. Je zvlastni, v co lidske telo dokaze zmenit kus uheraku a cockovou polivku.
Hrabal jsem se trochu v papirech, co s sebou taham, a dospel k nazoru, ze sice rada lidi tvrdi, ze se sobi stada shromazduji 2x rocne, v lete kvuli znackovani telat a na podzim kvuli porazce, nejspis tomu tak jiz nebude. Diky ohradam se stada ruznych druzstev nepomichaji a v materialech Metsahallitusu se mluvi jen o zimnim shromazdisti. Ale k tomu pozdeji.
Uz jsem asi pred 14 dny spekuloval o tom, kdy sem prisli prvni lide. Loni jsem si myslel, ze zdejsi jezero Vetsijarvi bylo po te, co roztal ledovec, na brehu more, pak jsem v Siide videl mapu, ze tomu tam mozna nebylo. Letos jsem se zase docetl v jedne knize, ze jezero Inari bylo zatokou Severniho oceanu, protoze cely sever Fenoskandinavie byl ledovcem zatlacen o stovku(-y) metru pod hladinu more. Nejspis tomu tak bylo, jinak si nedovedu predstavit, jak by se zrovna tady meli objevit prvni lide hned, co roztal ledovec. Dnesni osidleni se sem dostalo migraci od jihu, v podstate se da rici, ze Samove (potomci Samojedu od severniho Uralu) byli vytlacovani ponekud civilizovanejsimi finskymi kmeny, aby se s nimi pak lehce misily.
Jenomze v roce 2002 provadeli Tuimo Rankamova a Jarmo Kankaanpaa z helsinske univerzity u zdejsiho jezera archeologicky vyzkum. Vi buh, proc je napadlo kopat zrovna tady, tuplem nechapu, jak si zjistili, kde kopat. Aby archeolog neco nasel, bud musi byt jasnovidec, nebo mit neuveritelnou kliku. Ale od toho je archeolog. Kazda profese ma sva tajemstvi. Pravda je, ze napriklad infracervene snimky mohou hodne pomoci.
Zdejsi jezero tedy nejspis osidleno bylo, rybareni zde melo veliky vyznam, lide se sem mozna dostavali uz v ramci rybolovu v Severnim oceanu.
V oblasti Sujala (breh, ktery vidite na snimku me malickosti nekde v pozadi) se provadelo asi osm sond, v miste kde sedim devata (poloostrov Buolzanjarga). Dalsi dve mista jsou pomerne vzdalena (vyteka tam reka Fallehjoka). Mozna jich bylo jeste vice, ale archelogove maji na mapce jen tyhle. Je pravda, ze po nekolika tisici letech toho z mocalu prilis nevykopete, presto se podarilo najit necelych 400 kamennych fragmentu - opracovanych hrotu sipu a mozna i nejakych kamennych seker ci nozu. Nalezy byly asi 50 cm pod povrchem. Vse pochazi z ranne doby kamenne (cca pred 9 az 10.000 lety).
Nejen v prehistorii, ale i znacne pozdeji byli zdejsi obyvatele orientovani spise "na Norsko". Sobi v lete migrovali na sever, k pobrezi oceanu, rybolov v mori byl take vynosnejsi, i vetsina trhu se odehravala na pobrezi v Norsku. Takze orientace "na sever" byla u obyvatel v oblasti Kaldoaivi jeste vyraznejsi, nez napr. ve Vatsari.
Cela oblast Kaldoaivi patrila ke trem siidam - Inari, Utsjoki a Naatamo. Oblast Utsjoiki byla po roce 1600 domenou sobaru (do te doby se stada pasla volne, teprve po roce 1600 se zacala domestikovat), inarska oblast byla zase domenou rybaru a naatamska byla jeste dlouhou dobu typickym zastupcem kocovniku, kteri obyvaji ctyri ruzna mista podle rocnich obdobi.
Kdyz Finsko pripadlo po roce 1800 Rusku a ziskalo coby velkoknizectvi castecnou samostatnost, dochazi k uzavreni hranic mezi Finskem a Norskem. Obyvatele se zacinaji zvolna orientovat na Finsko, ale doopravdy se tak stava az po vybudovani silnic az ve dvacatem stoleti.
Sobareni v teto oblasti, zvlaste po druhe svetove valce, kdy se sem presidlilo obyvatelstvo z oblasti Petsama, prechazi paseni sobich stad na druzstva a vznikaji sobi ploty ("aby se sobi nepomichali", ale take aby usmernoval jejich prirozeny pohyb krajinou tak, aby se nevyuzivala jeji cast nadmerne na ukor jine casti). Klasicky zpusob vyuzivani sobu prechazi z tradicniho na "moderni" prave kolem roku 1960.
Vybudovani sobich plotu neni levna zalezitost, navic puda je stale statni a sobari ji maji jen propujcenou. Mezi oblastmi Kaldoaivi a Muddusjarvi byly vybudovany az pomerne pozde. Mistni sobari o to meli pozadano uz od roku 1957, ale nebyli uspesni, dokud sem v roce 1960 neprijel tehdejsi prezident Urho Kekkonen na rybolov do Vuobme Kaldoaivi. Sobari sehnali sva stada dohromady a prezidentovi predvedli neuveritelne stado o 10.000 kusech. Kekkonen byl ohromen a netrvalo dlouho, prisly i penize. Ploty pak byly v letech 1962 az 1963 postaveny.
Dnes v teto oblasti jiz temer nikdo trvale nezije. Zcasti se na tom podepsali i Nemci, kteri, pokud to slo, veskere osady vyplenili. A nova obydli vznikala hlavne podel silnic. Je to pohodlnejsi. Nicmene v oblasti je velke mnozstvi chat a srubu, ktere kolikreat pochazeji z drivejsi doby, kdy se sem jezdilo rybarit ci lovit na jeden ci vice tydnu. Cela rada obydli vsak zchatrala a spadla - nebo jsou v nepouzitelnem stavu. Vzniklo sice nekolik novych, je ale nutno si je predem pronajmout. Mistni sem uz tolik nejezdi, nebo velmi casto jedou lovit jen na jediny den a vecer se vraceji na terennich ctyrkolkach zpet do domaciho pohodli.
Pastevci sobu tu maji ctyri druzstva - Kaldoaivi, Naatamo, Muddusjarvi a Vatsari. Zdejsi oblast Kaldoaivi ma pastviny vetsinou v prirodnich rezervacich a chranenych raselinistich. V lete sobi migruji uvnitr sobich plotu, na podzim jsou shromazdovani na jedinem zimovisti Annivaara (vedle Skalluvaary pobliz Utsjoki). Jeste, nez nastane zima, jsou ze sobich stad vycleneny kusy na porazku. Majitele sobu maji ve Skalluvaare sve domky a v zime tu vetsinou i bydli, protoze je treba se o soby starat, prikrmovat je a napajet.




Ivvannasvaara
22. července 2013  na mapě

Ivvannasvaara
22. července 2013  na mapě

Ivvannasvaara
22. července 2013  na mapě

Ivvannasvaara
22. července 2013  na mapě

pondělí 22. července 2013

Ivvannasvaara   pozice na mapě

Poslední den přechodu divočiny Kaldoaivi bylo třeba sejít nekonečnými březovými "hájky" do údolí řeky Utsjoki k silnici, odkud kolem půl jedné po obědě jezdí autobus.
Dnešní autobus jsem se ani nesnažil stihnout. Času je dost, počasí celou cestu přálo, rezerva se nevyčerpala, tak mě docela mrzí, že jsem na Adolfin kammi nezůstal dva dny a přece jen nešel hledat do bažin toho spadlýho Junkerse. Nojo, stávají se i horší věci...
Cestou jsem potkal čtyři chlápky, co Kaldoaivi přecházejí opačným směrem, než já. Měli péči, jak je to s komáry. Mě celou dobu foukalo, bylo chladno pohyboval jsem se dost vysoko, takže tady problém nebyl. A ještě mě minul jeden tatík s mlaďochem, co si tu kamenitou cestu brázdili na terénní čtyřkolce.


pondělí 22. července 2013

Ivvannasvaara   pozice na mapě

Poslední den přechodu divočiny Kaldoaivi bylo třeba sejít nekonečnými březovými „hájky“ do údolí řeky Utsjoki k silnici, odkud kolem půl jedné po obědě jezdí autobus.
Dnešní autobus jsem se ani nesnažil stihnout. Času je dost, počasí celou cestu přálo, rezerva se nevyčerpala, tak mě docela mrzí, že jsem na Adolfín kammi nezůstal dva dny a přece jen nešel hledat do bažin toho spadlyho Junkerse. Nojo, stávají se i horší věci...
Cestou jsem potkal čtyři chlápky, co Kaldoaivi přecházejí opačným směrem, než já. Měli péči, jak je to s komáry. Mě celou dobu foukalo, bylo chladno pohyboval jsem se dost vysoko, takže tady problém nebyl. A ještě mě minul jeden tatík s mlaďochem, co si tu kamenitou cestu brázdili na terénní čtyřkolce.




Kaamanen - německé vojenské letiště z 2. sv. války
24. července 2013  na mapě

Kaamanen - německé vojenské letiště z 2. sv. války
24. července 2013  na mapě

Kaamanen - německé vojenské letiště z 2. sv. války
24. července 2013  na mapě

středa 24. července 2013

Kaamanen - německé vojenské letiště z 2. sv. války   pozice na mapě

Asi 30 km na sever od jezera Inari je vesnice Kaamanen. Zdánlivě jde jen o hospodu, benzínový samoobslužný stojan a nějaké chatičky k pronájmu. Jenomže při bedlivějším pohledu na mapu zjistíte, že se domky táhnou dobrou desítku kilometrů jak podle hlavní silnice, tak podle vedlejší silnice za řekou Kaamasjoki. A aby to bylo jasné úplně každému, je tu co třista metrů vyznačena autobusová zastávka a všude je na silnici veřejné osvětlení. Chybí jen cyklostezka jako na Inari. A také tu prosperuje malý obchod...
Nějaké centrum tu bývalo vždy, tak není divu, že si tu za druhé světové války Němci vybudovali polní (či spíše lesní) letiště a zřejmě i nějaké malé velitelství.
Je všeobecně známo, že se Finsko do druhé sv. války zapojilo „tak nějak podivně". Především bylo jejich chování motivováno zachránit suverenitu Finska za každou cenu. Však jsou na to dodnes hrdí - a nepovedené záměry a prohrané bitvy jsou dodnes válečným traumatem celé rady Finů, i těch, kteří žádnou válku nezažili.
Nejprve v tzv. Zimní válce bylo Finsko napadeno Sověty za to, že jim nechtěli přenechat strategické vojenské základny ve Finském zálivu Baltského moře (a také značný kus Karélie, asi tak polovinu), že prý jinak nemohou ochránit Leningrad. To se Finům nelíbilo a tak Stalin zfingoval napadení ruské vesnice a vyhlásil Finsku válku. Nebýt toho, že Finové nebyli na bůhvíjakou válku připraveni a že jim v podstatě došla munice, kdoví, jak by Zimní válka (1939-40) dopadla. Takhle ji Finové prohráli, územním požadavkům Stalina vyhověli, zabraná území evakuovali a měli strach, co bude dál.
Protože se schylovalo k tomu, že pakt Molotov-Ribentrop bude vypovězen a Němci nápadnou Sovětský svaz, podařilo se jim vyjednat spojenectví s Hitlerem. Němci to kvitovali s povděkem, neboť jeden z jejich záměru byl obsadit a přerušit murmanskou železnici do Leningradu, a dalším bylo získat koridor, kterým chtěli zásobovat okupovaná norská území na severu, v Laponsku. Když vypukla tzv. Pokračovací válka (1941-44), měli bojovou linii rozdělenu - severní část Němci (včetně oblasti Petsama a Kolosjoki, kde se těžila a zpracovávala niklová rudá - dnes ruský Nikel), jižní část Finové.
Finové si na jihu dobyli zpět západní Karélii a návdavkem i Karélii východní, Němci na severu v krutých mrazem v zimě a nekonečných bažinách plných komárů v létě, byli úspěšní poněkud méně...
A z této doby pochází i letiště u laponského Kaamanenu.
Poté, co byl německý útok na Sovětský svaz zastaven porážkou u Stalingradu, viděli Finové, že to spojenectví s Německem není zase tak dobrý nápad. Síče je ochránilo před sovětskou okupací, ale teď jim začalo být na obtíž. Proto maršál Mennerheim začal laborovat na obě strany a připravil si půdu pro vyjednávání se Stalinem. Nikoliv na první pokus se podařilo 19. září 1944 vyjednat snesitelné podmínky (včetně opětovného odevzdání Karélie Sovětům a stanovení poválečných finančních reparací) a uzavřít smlouvu o příměří.
Jednou z podmínek bylo i vyhnání Němců z území Finska. A tak nastala třetí finská válka - Laponská válka (1944-45). Původně si sice obě strany myslely, že se, jako bývalí spojenci nějak dohodnou, kam který den kdo ustoupí. Ale když se do osvobozování severního Norska vložili Rusové, to bylo kapku jinak. Vedly se bitvy, Němci po sobě nechávali spálenou zem, niklové doly sice opustili téměř bez boje, ale stihli je vyhodit do povětří. Obdobně ničili vše, co za nimi zůstávalo. Bourali a vypalovali města a osady, vyhazovali do povětří mosty na silnicích.
Jen to letiště u Kaamanenu (a několik dalších) zůstalo. Jenomže vybavení si vzali Němci s sebou, či zničili. Aši dva kilometry a třista metrů široký průsek lesem, který je srovnány do pěkně roviny si s sebou vzít už nemohli.
Letiště Finové zřejmě dlouho považovali za strategické, není totiž zarostlé náletovými dřevinami. Zřejmě v době studené války nebylo pro Finy špatní mít v lesích Laponska nějakou letištní zálohu. Tomu také napovídá poměrně dobře zachovány červený stožár pro balónový prapor k určování směru a síly větru.
V současné době se zdá, že letiště už nikdo nepotřebuje. Větší část bývalé plochy zarůstají jedno až tříleté borovice, které nevypadají, že by byly z náletu.
A na kraji letiště, hned u silnice, je vybudován jednoduchý památník Laponské války. Dva veliké balvany a kus osmicentimetrového pancíře proděravělého granátovými střelami.
Na samotném letišti je vidět, že na okraji staly nějaké budovy. Ty jsou dnes sice zlikvidovány, ale že zbytků střešní krytiny se dá poznat, že to není zase tak dávno.
Údajně by tu měly být i zbytky nějakého havarovaného německého letadla, ale kromě několika rezavých artefaktů nejasného původu se už nedá najít vůbec nic.




Inari - Ukonsaari
27. července 2013  na mapě

Inari - Ukonsaari
27. července 2013  na mapě

Inari - Ukonsaari
27. července 2013  na mapě

Samske bubinky
27. července 2013

Sámské bubínky
27. července 2013

Sámské bubínky
27. července 2013

sobota 27. července 2013, 12.00 hod.

Inari - Ukonsaari  

Ostrov Ukonsaari, asi 100x100m velký, 30m vysoký, 11km od Inari, dopluté za necelou hodinu parníkem. Je to OSTROV STARÝHO HROMOVÝHO DĚDKA.
Turistická historie se trochu liší od té staré, opravdické. Začněme tedy starými Sámy a jejich náboženstvím...
Starověcí Sámové žili v panteistickém světě. Považovali sebe i celý okolní svět za součást přírody, kterou byli schopni pochopit. Považovali se za součást tohoto světa, nikoliv za něco výjimečného, co by mělo tento svět ovládat. Celý jejich duchovní svět, všechny jejich duchovní síly soustředili na to, aby se s tímto světem vypořádali, aby vyšli i s nepřátelskými bytostmi. A jejich náboženský život odrážel tyto snahy.
Vzývání, zaklínání, kouzla, modlitby a především obětí byly životně důležité, například pokud šlo o štěstí při lovu.
Po celém Finsku jsou nápadné balvany. Ano, dnešní člověk řekne to ledovec, valil balvany, pak roztál a balvany zůstaly. Jenomže pro prastaré obyvatelé Laponska byly tyhle balvany, ale i strmé skály či pozoruhodné stromy, něčím neobvyklým. Vybírali je za místa bohoslužeb, pohanských obřadu a místa obětí pro usmíření božstev či Slunce. Sámové tato místa nazývali seitami. Jen muži, a někdy pouze vyvolení z nich, šamani, mohli tato místa navštívit, aby přinesli obětní dary – nářadí, parohy, staré mince, šperky nebo potraviny.
Přijedete-li k ostrovu Ukko (Ukkosaari), není velký problém pochopit, proč si jej jako svoji seitu vybrali inarští Sámové. Strmý a masivní strov dominuje okolí a jeho vzhled symbolizuje sílu starověké magie. Staří Finové měli boha počasí a bouře – možná i proto se tento ostrov jmenuje tak, jak se jmenuje (ve finštině ukonilma=hrom).
Jenomže dneska je z toho turistická atrakce. Odvezou vás tam vyhlídkovou lodi za dvacet euro, až na vršek vedou dřevěné schody a pan kapitán tu skálu vydává div ne za rozhlednu.
Ostrov je stará modla Sámů, na kterou se váže řada bájí a pověstí. Snad proto se v roce 1873 na ostrov vydal i anglický archeolog Arthur Evans. Nic mu nebylo příliš svaté, ani to, že už v 17. století Johanuus Scheffernes (ve slavné knize Lapponia) ostrov označuje jako starou tradiční seitu.
A křesťanská církev měla zájem spíš na staré tradice zapomenout, než co jiného, tak jim tenkrát nedělalo problém tenhle ostrov znesvětit.
Archeolog Evans našel v jeskyních pozůstatky obětních předmětů, zlaté kroužky a šperky; některé z nich pocházejí z Ruska z doby počátku našeho letopočtu.
Ostrov dnes patří mezi nejdůležitější finské středověké památky a je chráněn na základě mezinárodní úmluvy. V minulosti byl uctíván všemi lidmi, bez ohledu na víru a vyznání. Zato dnes? Bohužel v našem komerčním světě je i Sámům šumafuk, co se děje. Hlavně, že to sype penízky.


sobota 27. července 2013, 13.00 hod.

Sámské bubínky  

Když už jsem tu psal o slavné inarské seitě Ukkokivi, nedá mi to, aby nepřipojil pár obrázku šamana a šamanských bubínků, pomoci nichž čarovali a přicházeli do extáze, v níž mohli třeba i uzdravovat, dívat se do budoucnosti či dělat jiná kouzla.

v Severských listech publikováno
poslední aktualizace 30. července 2013

Související články

Expedice Severských listů do Laponska – 2017 – 30. 6. 2017
Expedice Severských listů do Laponska – 2015 – 2. 7. 2015, 10. 8. 2015
Finské Laponsko – do divočiny Vätsäri a Kaldoaivi – 2. 7. 2013, 30. 7. 2013
Splutí severské zlatonosné řeky Ivalojoki – 25. 12. 2012
Expedice do finského Laponska – hledání starých osídlení (2012) – 8. 7. 2012, 10. 8. 2012
Kaldoaivi, Vätsäri a země přilehlé – léto 2011 – 8. 6. 2011, 31. 7. 2011
Oulanka poněkud pozdně podzimní (2010) – 15. 9. 2010, 13. 10. 2010
Expedice do národních parků Švédska a Norska 2010 – 1. 7. 2010, 29. 7. 2010
Expedice Severských listů do Laponska 2009 – 18. 7. 2009, 20. 8. 2009
Expedice Severských listů do Laponska 2008 – 21. 7. 2008, 20. 8. 2008
Cestopis ze švédského Laponska – 20. 3. 2008
Češi na stránkách finských novin – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VA-SKI SPORT – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VIKING LINE – 10. 10. 2007
Vzkaz finských trampů – 10. 8. 2007
Ostuda až za polární kruh – 23. 7. 2007, 4. 1. 2017
Laponská diskotéka v Chodovské tvrzi – 15. 12. 2006
V kraji sámských pastevců sobů a finských zlatokopů – 1. 2. 2006
Vojta Válek: Zlato z Luttojoki – 15. 5. 2005
Skoltští Sámové – menšina mezi menšinou – 15. 4. 2005
Řeka plná zlata – 20. 8. 2004
Mariánské dny v srdci Laponska – 8. 4. 2004
Viděl jsem finský les – 20. 7. 2001
Pobyt ve volné přírodě Severu – 23. 6. 1999
Laponská rezervace se otevírá návštěvníkům – 1. 5. 1999
Siida je okno do Laponska – 1. 8. 1998

Fotografie ze zimní výpravy do NP Urho Kekkonena – únor 2006
Česká národní flagelace aneb Jak moc velkou ostudu dělají Češi ve finských národních parcích

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,86   hodnoceno: 7 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.

Zobrazeno 8 diskusních příspěvků.


jméno: I.B.  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[23.1.2017 – 14:34]

Mockrát díky za pěkné "počtení". Celá léta cestuji pouze po Česku a Moravě. Mým snem je jen a pouze Finsko. Ale díky tomuto "deníku" mám pocit, že jsem tam aspoň na chvíli byla... Díky a přeji hezké dny.



jméno: Michael Stanovský  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[25.1.2017 – 15:43]

Re:

Děkuji mnohokrát!!



jméno: Michael Stanovský  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[25.1.2017 – 15:45]

Re:

Do Finska si klidně vyražte, příjemná země, turistů tam zase tak moc není, s cestování po zemi je kapku trable, veřejná doprava tam není ani zdaleka tak rozvinutá, jako u nás, ale dá se, zvláště když si zvyknete, že někam autobus nejede 3x denně, ale jen jednou, nebo také ne každý den.
Jenom je to cestování dost drahé. Na jídle ušetříte, na dopravě těžko.



jméno: Sarka Urbanovska

[30.7.2013 – 19:23]

Zdravim na sever!!!

Ahoj cestovateli!
Moc zdravim na sever, at se expedice zdari a v zari na shledanou. S.



jméno: blanka bartsch forstova  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[27.7.2013 – 11:46]

polarni zare

Michaeli, uz jste videl polarni zari? Letos na severu je velmi dobre videt. Jestli se vam to podari - myslim ze ano - tak ji vyfotte.
Blanka



jméno: Michael  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[30.7.2013 – 23:03]

Re: polarni zare

Aby byla polární záře vidět, musejí být splněny alespoň tyto čtyři podmínky. Jasná obloha (nebo minimum mraků), noc, být co nejvíce na severu a pokud možno vyšší sluneční aktivita.
V červenci v končinách, kde jsem se pohyboval, sluníčko nezapadalo (nebo jen maloučko), takže "v noci" bylo světlo a žádná polární záře vidět nemohla být.
Ideální jsou zimní noci.



jméno: blanka bartsch forstova  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[25.7.2013 – 11:49]

Cundr

Michaeli, drzte se na stezce odvahy, poklaboste s lidmi v tundre - ti dva nebo tri clovickove za tyden - to prece staci na odpocinek, ze? Doufam, ze slouzi nove pohory dobre, ne jako me na horach. I v sedesatce je prece clovek mlady.
ahoj z Nemec
Blanka



jméno: Дима  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[8.7.2013 – 21:11]

Миша, я слежу за тобой! К сожалению, ты используешь сложный язык и я понимаю очень мало. Googletranslator переводит плохо. Удачи!



Zobrazeno 8 diskusních příspěvků.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.307.380 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.669 sec. • www.severskelisty.cz • 54.227.17.101
file v.20180224.034555 • web last uploaded 20180224.150410
2017:550 • 2018:17