Splutí severské zlatonosné řeky Ivalojoki

Laponsko, země daleká, ale zase ne tak moc, sen českých dobrodruhů-vodáků, kterým je aljašský Yukon přece jen poněkud vzdálený. Již jsme tu jeden článek o splutí této řeky měli. Počtěte si o další výpravě. Měla zvláštní kouzlo, neplánovaně se setkala s naší pěší expedicí do divočiny. (red)

PRŠÍ. Ležím už notnou chvíli ve stanu a čekám, zda to bubnování přestane. Ležím ve stanu kousek od města Inari a stejnojmenného jezera v Laponsku, které leží ve Finsku. Ležím zhruba třistapadesát kilometrů za polárním kruhem a čekám s bráchou, až přestane pršet.

KILOMETRÁŽ ŘEKY IVALOJOKI

Podrobnější mapa na mapy.cz
Zobrazí se lokalita Kuttura, jde však např. kolečkem myši libovolně zoomovat

122 – Ivalon Matti, běžně používaný začátek splutí
109 – zleva ústí Repojoki, krátké peřeje při nízkém stavu kamenité
101 – peřeje Saarikoski, dále rovinatý charakter
  90 – zprava ústí Rullajoki
  86 – vlevo osada Kuttura, silnice do Ivala, zásobování žádné
  81 – skalnaté řečiště, peřeje s velkými balvany
  80 – zprava ústí Kummitusoja, tábořiště
  78 – prudký stupeň Möllärinkoski
  75 – peřeje Penttilänkoski
  72 – zleva ústí Appisjoki, tábořiště, rýžoviště zlata
  70 – visutá lávka pro pěší, vlevo skanzen Ivalojoki Kultala
  63 – zprava údolí Sotajoki, tábořiště
  60 – vpravo říční bagr z padesátých let 20. století
  59 – peřeje Ritakoski, nad nimi vlevo stará budova, pod nimi bývalá osada se sruby
  53 – Louhioja, vpravo tábořiště, nad ním srub s možností přespání
  45 – peřeje Toloskoski
  42 – vpravo osada Tolonen, silnice na Ivalo
  16 – Ivalo
    0 – ústí Ivalojoki do jezera Inari

---

Splutí severské zlatonosné řeky Ivalojoki aneb i za polárním kruhem se můžete spálit…

Nápad navštívit Laponsko, ale hlavně sjet zlatonosnou řeku Ivalojoki (respektive řeku Ivalo, joki totiž znamená řeka) se zrodil po přečtení poutavého článku o podobné výpravě, kterou absolvovali nějací našinci někdy v roce 2003. Několik let jsem pak tento dokument měl zastrčený někde v nejspodnější přihrádce noťase a čekal jsem na vhodnou příležitost ho realizovat. Nakonec, jak to už bývá, se na něj úplně zapomnělo.

Někde z kraje letošního roku, dělaje pořádek v compu, jsem na něj opět narazil. A byl to ten pravý čas. Venku nevlídno a hlava už chtěla trochu vyvětrat. Příběh o této cestě nemohl padnout na úrodnější půdu. Rozhodl jsem se vzít příležitost za správný konec.

Prvotní plán byl jasný. Akce se zúčastní celá moje rodina, to znamená žena Romča, pětiletý syn Matouš a já. Dále jsem spoléhal na mého bratra, který měl tak jako tak Laponsko již dlouho v hledáčku svých cestovatelských plánů. Zděnda chtěl původně tuto zemi procestovat pěšmo, ale návrh vézt se u toho na lodi se mu okamžitě zalíbil. Pro nápad se nadchlo i několik dalších kamarádů, ale jak se jaro chýlilo ke konci, nadšení postupně vyprchávalo, až už vůbec žádné nezbylo.

Romča z nápadu taky nadšená nebyla, i když informace o obtížnosti Ivalojoki byly víc než příznivé. Řeka měla mít charakter Berounky s občasnými peřejemi do stupně WW II. Nakonec však převážily starosti o Máťu a tak svoji a synovu účast nakonec vzdala. Naštěstí je Romča velice tolerantní a zná mě natolik dobře, že věděla, jak je pro mě důležité dotáhnout věci do konce. Navrhla tedy, nebo lépe řečeno já jsem navrhl, že bych mohl jet sám a to mi bylo laskavě akceptováno…

Nebudu to natahovat, nakonec jsme tedy zůstali s bráchou sami dva.

Panovaly trochu obavy, zda celou akci nevzdat. Přeci jen je to oblast téměř bez civilizace a jedna loď bez pomoci se může rázem změnit v dost riskantní situaci. Ale naše nadšení pro věc už bylo moc vydrážděné, než abychom akci zrušili.

Původní hrubé rysy výpravy počítaly s početnější účastí a bylo zvažováno zapůjčení lodí a potřebné výbavy přímo na místě včetně zajištění dopravy do místa nalodění. Z tohoto důvodu jsme v průběhu jara činili nějaké pokusy o komunikaci s místním informačním střediskem, které se nám však ani po urgencích neozvalo…

Poslali jsme také několik dotazů do půjčoven lodí a kempů. Reagoval nakonec jen jeden půjčovník, který nám to při konečné účasti dvou lidí, vyčíslil takovým způsobem, že jsme se nakonec rozhodli koupit vlastní nafukovačku od Gumotexu, veškerou výbavu si přivézt s sebou a do Ivalon Matti (místo nalodění) se dopravit stopem.

Po dlouhém pátraní na netu, přelouskání mnoha recenzí a přihlédnutí k dalšímu využití konkrétní lodě, padla nakonec volba na typ Baraka. Je to klasická tříkomorová, nafukovací kánoe od Gumotexu vhodná až do obtížnosti WW IV. Manželka zvolila barvu zelenou a ještě před výpravou jsme jí (loď) otestovali na Jizeře při dvoudenním putování. Loď je to podle očekávání velice stabilní, pohodlná a hlavně lehce přepravitelná (na vodu jsme jeli vlakem s lodí na zádech). Je sbalená do lodního pytle, který je součástí výbavy a dá se nosit jako batoh. Jinak má ovšem také nějaká negativa.

Loď je ve srovnání s klasickou laminátkou, neuvěřitelně pomalá a vzhledem k její celkem vysoké ceně, opět ve srovnání s mojí starou lamčou, vyžaduje v naší republice, hlídání. A to je na řece, kde není o hospodu nouze, opravdu zásadní problém. Toto se naštěstí Finska netýká. A teď nemám opravdu na mysli počet restauračních zařízení.

Odlet na sever byl naplánován na sobotu 16. července 2011

Konečné přípravy a sbalení oblečení, neoprenů, vest, pádel, potravin, rybářského cajku, přileb, spacáků, stanů a dalších určitě potřebných věcí proběhly v pátek a nakonec se z toho vyklubaly tři obří balíky o průměrné váze dvacet jedna kilogramů. Třetí zavazadlo – loď bylo nutné zaplatit extra a přišlo to asi na půl druhého tisíce.

Sobota 16. července 2011 – den první

Letadlo do Helsinek startovalo v 11,30 a odbavení našich zavazadel se obešlo bez problémů. Ne tak odbavení nás samých. Respektive, odbavení bylo v pohodě, jen mě museli vyvolávat, abych se okamžitě dostavil k nástupu do letadla, jinak že bude boarding ukončen. No prostě jsme s bráchou trochu slavili odlet a já musel ještě na wécko…

V rámci našeho ekonomického letu nás Finnair v oslavě již nepodpořil a tak přestup na vnitrostátní linku v Helsinkách již proběhl bez sebemenšího zaváhání. V devatenáct hodin místního času (+1hod.) jsme již jako čerství zapolárňokruháči, vystupovali na plochu nejsevernějšího finského letiště v Ivalu.

I když mám již za poslední roky něco málo nalétáno, tak něco podobného jsem viděl snad jen v dokumentárních filmech. Na letištní ploše v Ivalu stálo jen to naše jediné letadlo, které sem lítá dvakrát denně a lidé lezoucí z jeho trupu, se volně procházeli po ploše bez jakéhokoli omezení a pořizovali fotografie či se jen tak poflakovali kolem.

Jak jsme později zjistili, letiště má omezenou otevírací dobu a v osm večer se již zavírá. Personál letiště tvoří odhadem tak šest lidí (úředně nepotvrzeno), kteří zabezpečují kompletní chod letiště. V praxi to pak vypadá tak, že při vstupu na letiště potkáte uklizečku, která právě dokončuje očistu toalet a tatáž uklizečka vás posléze odbaví, zkontroluje při bezpečnostní prohlídce a nakonec vám odtrhne letenku a popřeje šťastný let. Její manžel (opět nepotvrzeno) vás, pokud jste majitelem auta, navede na parkovišti a pak běží navigovat letadlo, nakonec k němu přistaví schůdky a dotankuje palivo.

Trochu nadnesené, ale docela to sedí. Tchán je možná pilotem se svojí manželkou letuškou. Znovu bohužel nepotvrzeno, ale podle věku a vizáže letušek Finnair dost dobře možné…

Další zážitek je letištní budova, kde příletová hala je obložena dřevem v duchu srubových staveb a stěny jsou vyzdobeny sobími trofejemi a vycpanou místní faunou. Odletová hala je pak navíc vybavena krbem a rovněž plná vycpané havěti.

A to už na pásu přijíždí naše zavazadla. Zděndův loďák je v cajku, ale já mám v mém proraženou díru a v lodním pytli na loď jsou také dvě díry. Přitom jsme zavazadla důkladně omotali strečovou folií. Nepomohlo to. No nic lodi to nevadí a můj loďák na věci se pokusím něčím zalepit.

Vycházíme na parkoviště a začínáme se pídit po nějaké rikše do města. Autobusy, které stojí u chodníku, nejsou linkové a jejich řidiči nám radí použít taxi. Cenu za tágo se nám celkem bez problémů daří srazit na dvacet euro. Taxikář asi se slevou počítal v kalkulaci. Náhodou se s námi chce svézt pár Švýcarů a tak je cena nakonec poloviční.

Chceme jet do centra města, ale taxikář mi pořád nějak nerozumí. Když přijedeme do Ivala – kusu obydlené silnice, tak je nám už vše jasné. Taxík nás vyplivuje před místním, dobře zásobeným supermarketem, kde musíme nakoupit další potřebné věci jako: Plynová kartuše, chleba, vajíčka, zeleninu, ovoce a dokonce i sadu na lepení cykloduší, kterou bych rád použil ke správce lodních pytlů.

Do Ivalon Matti (začátek plavby) jsme se chtěli dostat stopem a to se nám po asi 40min mávání z části daří ještě dnes. Do osady Inari což je asi třetina z cesty, kterou je nutno stopem urazit, nás veze Sámka (příslušník etnika Sámů, obyvatel Laponska pozn. autora) pro kterou jsme údajně její první stopaři v životě a to jí bylo asi kolem čtyřiceti let. Údajně ale nepatří stopování mezi standardní typ přepravy po Laponsku.

Celou cestu nám ukazuje fotky jí ulovených lososů, a samozřejmě neulovených, členů rodiny. No kdo ví, zda si je taky neulovila? Do toho telefonovala (prý sámsky) a vůbec dělala vše pro bezpečnost silničního provozu…

To, že jsme teď v Inari, má však ještě jeden důvod. Zítra v místním, sámském muzeu, které otevírají v 9 hodin, musíme koupit povolení pro rybolov. Dnes už je však v Inari vše zavřené a tak se přesunujeme za obec a hledáme něco na spaní. Asi po kilometru odbočujeme do tundry a hned kempujeme. Kolem 23 hodiny máme postavený stan, svačíme něco ze zásob, dáváme si panáka a chystáme se spát. Najednou nám však kolem stanu prolítne sotva třináctiletej klučina na krosce a podle dřívějších kolejí v písku to vypadá, že si sem asi jezdí zatrénovat. V tuto hodinu jsme to teda nečekali. Možná také on nečekal, že zde narazí na nás a tak po chvíli odjíždí a my máme konečně klid

Neděle 17. července 2011 – den druhý

Ráno začíná vše, jak jsme čekali. Prší. Nakonec se déšť mění v mrholení a tak vylézáme ze stanu. Brácha odchází do Inari pro povolenku a já zatím bourám tábor a připravuji snídani.

Kolem desáté hodiny dopoledne jsme již stáli u krajnice směr Kittila a mávali na projíždějící auta. Nálada je optimistická, vždyť včera se stop celkem vydařil. Počasí je však o poznání horší než naše nálada. Kolem deseti stupňů celsia, mrholení, které se postupně opět mění v déšť a my v tom stojíme, téměř v kaluži, na silnici. Nakonec to vypadalo jako módní přehlídka. Postupně jsme totiž přecházeli od trička na mikinu a od kraťasů ke kalhotám. Přišla řada i na větrovku, čepici, a kdyby byly, tak i rukavice by se hodily.

Stop nebyl o nic lepší než počasí. Finsko asi není pro stop zemí zaslíbenou. Provoz na této silnici – to znamená asi jedno auto za deset minut. Finové však nejen, že nestaví, oni mají potřebu ještě gestikulovat. A to by vydalo na slovník. Nevím, zda jsme rozuměli správně, ale většinou se to zdálo být jako omluva nebo vysvětlení, že jsou buď plný, nebo že zanedlouho odbočují. U několika případů jsme si nebyli úplně jisti, ale snad to bylo jen „koukněte se nahoru“, nebo „jste jedničky“…

Po třech hodinách jsme se rozhodli, alespoň popojít o kus dál, zkusit nové místo. Naštěstí přestává pršet. Jsme už ale tak prochladlí a pořád žádný úspěch. Po dalších dvou hodinách připisujeme na, již dříve vyhotovenou ceduli s cílovou osadou Ivalon Matti, ještě částku 20€ !! Nepomáhá to.

Je pravdou, že většinou jsme tuto poslední informaci raději zakryli. Přišlo nám to pro místní trochu urážlivé. Ve chvíli, kdy už jsme si říkali „hele tak ten už je poslední a pak jdeme zpět do Inari pro taxi“ (asi padesátkrát), se na nás konečně usmálo štěstí. Nějaký mladý Finský pár s obytným autem (museli jsme se zout a to opravdu nebyl dobrý nápad) se nad námi slitoval a vzal nás o zhruba třicet kilometrů dál, na odbočku k přírodní rezervaci Lemenojoki. Konečně změna!

Hned zaujímáme strategická místa na krajnici a s pocitem – tak teď už to bude brnkačka – začínáme mávat jak o život na každé další auto. Další tři hodiny – nic. Tedy, když nepočítám křeče v pažích. Situace začala být kritická. Stáli jsme na silnici, která na obou stranách končila horizontem a četnost průjezdu aut se snížila na jedno za patnáct minut. Blížil se večer.

Tedy posledně jmenovaná komplikace je tady značně usnadněna tím, že světlo je v tomto období prakticky pořád. Jen kolem půlnoci se slunce otře o koruny stromů a hned zase nahoru. Nic zásadního. Pokračovat dál pěšky bylo nemožné. Ve třech zavazadlech dohromady šedesát kilogramů a navíc, naše zavazadla nejsou vůbec vhodná pro nějaký delší, pěší přesun.

Nakonec nám zastavili nějací studenti z Německa se starým kombíkem značky Peugeot, který byl plný jejich živobytí. No nějak jsme se tam naskládali, já měl přes sebe záclonku od kufru a Zděnda kolena až u brady. Jejich outfit, hudba ve stylu reage, vybydlené auto a nekonečně rovná a dlouhá silnice…Všechno to bylo jak z nějakého hodně psychedelického filmu. Jen my jsme tam byli trochu jako nepatřičný kompars. Paráda všechno najednou bylo veselejší. I ti sobi kolem silnice najednou vypadali, že se snad smějou.

Okolo 19 hodiny stojíme konečně na břehu Ivalojoki!!!

Celkem nám dnešní přesun o osmdesát kilometrů zabral devět hodin. Hrůza. Již nikdy do Finska na stop. Byl jsem strašně unavený. Tváře mě pálily od celodenního stání na větru, ale najednou jsme měli sílu, jet dál.

Rozhodli jsme se, nafouknout loď a popojet trochu níže po proudu do divočiny dál od silnice a najít nějaké vhodné místo pro táboření. Řeka téměř stála, ale nakonec se rozhoupala v mírné peřejky, které nás dovedly do krásné zátočiny pod peřejí. Nad zátokou skála s plošinou, na které se dalo tábořit, kolem borový a březový les a dokonce i zapomenuté ohniště po nějakém našem předchůdci.

Romantika jak v Kanadě. Hned jsme navázali pruty a začali prohazovat řeku. Vylezlo i sluníčko a vše dostalo takovou úžasnou, zlatavou barvu. Pak přišla i moje první štika. Krásná. Stejně jako vše okolo i ona byla temně zlatá.

Brácha ještě zkoušel štěstí níže po proudu a já šel zatím připravit spaní a večeři. Hlavní chod byla samosebou ryba…

Pondělí 18. července 2011 – den třetí

Vstáváme v 9 hodin. Obloha je olověná a po včerejším slunečném večeru ani památka. Hlavně, že neprší. Po rychlé snídani balíme a plni očekávání se přesunujeme dolů k řece. Poprvé ukládáme bagáž do lodě. Rovnáme věci tak, aby bylo vše lehce dosažitelné v průběhu plavby.

Lodní pytle jsou v lodi uloženy, jeden mezi háčkem a zadákem a jeden těsně za zadní, mojí sedačkou. Ten zároveň slouží jako celkem pohodlné opěradlo. To však brácha netuší…

Prostřední lodní pytel je k lodi připevněn pomocí pružné sítě s oky a pod sítí jsou připraveny přívlačové pruty a helmy pro případ nějakého těžšího úseku.

Kromě hlavních lodních pytlů máme v dosahu, každý jedno, příruční zavazadlo na foťák, nůž a něco na zub. Pod přední pružnou síťkou ve špici má Zděnda nádobu na vodu. V zadní špičce, pod stejnou síťkou mám uložené lano s karabinou a igelitový pytel na odpadky.

No a pak už vyplouváme. Před sebou něco okolo sto deseti kilometrů dobrodružství.

Po několika prvních kilometrech, musím zkonstatovat, že deklarovaný charakter řeky mezi Sázavou a Berounkou bych ohodnotil spíše jako něco mezi Berounkou a Labem. Řeka je pomalejší, než jsme očekávali a pokud již přijde nějaká ta peřej, tak je to spíše kličkování mezi kameny. Zřejmě nízký stav vody. Pokud bychom na tohle vzali laminátku, tak by dostala asi hóódně zabrat. Guma přeci jen snese hodně.

Někdy se až stydím, co že jsem to vybral za trasu v řečišti. Ale mimo peřeje se tady voda hrozně špatně čte a často se jedná o osamocený kámen těsně pod hladinou, v jinak celkem dostatečně hluboké vodě.

Kolem řeky je často vidět stáda sobů nebo i jen osamocené kusy. Jsou však velmi plaší a nenechají nás, se přiblížit. Připlouváme k menší písečné kose, která utváří překrásnou zátočinu a rozhodujeme se zastavit a trochu prohnat místní štičí osádku.

Prohazujeme systematicky řeku a najednou se kousek po proudu z lesa vynoří krásný sob s majestátním parožím a hned za ním další navlas stejný. My tady chytáme ryby a oni se v klidu pasou pár desítek metrů od nás. Pomalu balíme a s úmyslem připlout k nim blíž, odrážíme od břehu.

No tak to ani náhodou… I když máme příznivý vítr a nemuseli by nás cítit, stejně jsou velice ostražití a my nemáme šanci ani na pořádnou fotku.

Ivalojoki má spoustu, více i méně vodnatých přítoků, které využíváme k doplnění zásob vody pro přímou konzumaci. Na vaření pak používáme vodu přímo z Ivalojoki. Asi bychom mohli pít vodu i přímo z hlavního toku, ale Sámka, která nás vzala stopem, doporučovala pít vodu z těchto přítoku. Nemáme důvod se tomuto doporučení příčit. Na výběr tu máme přítoky typu lenoch, bystřina, dálniční sjezd nebo větší či menší vodopád. Voda má nazlátlou barvu, asi jako slabý čaj. Důvodem je zřejmě slatinný ráz krajiny podél řeky. Je však výborná a osvěžující.

Celý den plujeme převážně rovinatou krajinou se souvislým pásem tundry po obou březích řeky. Tvoří ji lišejníky – něco jako brusinky ale v černé barvě a pak už jen prales bříz a nějakých osik. Některé stromy stojí, jiné leží a další jsou různě polámané a nakloněné. Sem tam se objeví i borovice nebo smrk.

Je to zvláštní pocit, člověka žijícího ve střední Evropě a zvyklého na vysokou osídlenost krajiny a s ní spojené postižení přírody, lidskou činností. Každou chvíli mám pocit, že slyším nějaký charakteristický zvuk civilizace. Zvuk motorové pily, auto, vlak jedoucí přes most. Nakonec je to vždy hlas tundry nebo nějaký zvuk, který vyluzuje naše loď či výbava.

Také spousta věcí na břehu se na setinu sekundy proměňuje tu v plotový sloupek, chatrč nebo nějakou konstrukci. Je to chyba vnímání reality. Vědomí je navykle tyto věci běžně vídat v krajině, ale tady je tohoto lidského smogu, tundra ušetřena.

Míjíme přítok řeky Repojoki a vjíždíme do něčeho jako jezero na řece. Ivalojoki se najednou zastaví anebo snad teče na druhou stranu!! K tomu fouká protivítr a celé to trvá asi tři kilometry.

Konečně peřeje a za nimi krásná zátoka s připraveným ohništěm. Zastavujeme a prohazujeme řeku. Zděnda na první nához tahá štiku. Dnes je to již jeho druhá štičí krasavice. Té první, které dal nakonec svobodu, moc do metru nechybělo. Tato je menší, ale protože je už k večeru, bereme ji a čistíme. Bude k večeři.

I přes to, že je tady moc pěkně, se nakonec rozhodujeme pokračovat ještě dál. Důvod je jednoduchý. Nemáme mapu ani žádnou kilometráž a vlastně pořádně nevíme, kde jsme. Signál mobilního telefonu pro zjištění polohy tady není a my si nejsme jisti, zda jsme dnes ujeli dostatečný počet kilometrů. Do Ivala se musíme dostat do soboty a raději si první dny nějaké kilometry najedeme, aby nás pak něco nepřekvapilo.

Peřeje nabývají na síle a je jich více. Pořád se to však drží na úrovni tak WWI-II. Pod jednou z takových peřejí se rozhodujeme dnes utábořit. Na protějším břehu řeky je ústí nějakého potoka a na našem břehu je tráva. Taková ta lesní, dlouhá co přímo vybízí k ulehnutí. Za touto zelenou matrací hned začíná březový háj. Je to trochu změna. Krajina začíná být trochu zvlněná a celkově trochu odlišná od prvních dní.

Jsem zvědav, co nám Ivalojoki přinese zítra.

Úterý 19. července 2011 – den čtvrtý

Vstáváme už tradičně v devět hodin. Od rána je slunečno. Pomalu balíme. Soukáme se do zvlhlých, studených neoprenů a vyrážíme. Poslední dny bylo deštivo a vlhko. Tady ovšem vlhko nabírá úplně nový, dosud nepoznaný rozměr. Vlhké nebo mokré je úplně vše.

Neustále je mokrá tráva. Mokré jsou stromy a i spadlé suché větve nejsou vlastně suché větve, ale shnilé a ztrouchnivělé. Chcete zvednout větev, která se zdá být vhodná na topení a v ruce vám zůstane jen těch deset centimetrů, které svíráte v dlani.

Nepříjemně vlhká je i veškerá výstroj. Večer lezete do spacáku, a i když ten je po celou dobu v lodním pytli, stejně cítíte jak je celý provlhlý a rozhodně to není pohodlné. Kalhoty, trička, ponožky, boty. Vše je vlhké a vy nemáte šanci to usušit. Tady ne!!!

Napadá mě text jedné country písničky: „…a stromy jak tráva, když na ně sme šáhli, padaly na zem, to člověk by zdech!“ (Island – Wabi Ryvola). Snad se to zlepší s přicházejícím slunečným počasím.

Vyrážíme. Hned za zatáčkou nás Ivalojoki vítá mírnou peřejí. Docela si to užíváme. Je jich několik v celkové délce asi jednoho kilometru. Za další zatáčkou se situace znenadání mění a my vjíždíme do zhruba půl metru vysokých vln. Fouká silný protivítr. Není však nijak studený, dokonce je to příjemné a tak se necháváme unášet po vlnách. Po pěti minutách však zjišťujeme, že nejedeme dopředu, ale couváme.

I tráva unášená vodou proti přirozenému směru toku řeky nás nenechává na pochybách o novém zjištění. No tak to je síla. Vítr je tak silný, že tlačí vodu v řece proti proudu. Nakonec ani ty vlny nejsou obrazem profilu dna, ale jsou vytvořeny protivětrem. A my si mysleli, že to jsou peřeje.

Začíná souboj s přírodou. Pádlujeme jak o život a hlavou se nám honí, jak tohle může trvat dlouho. Za každou zákrutou řeky se nám otevírá stejný, neutěšený obraz. Řeka má možná 150 metrů na šířku a celá ta masa vody se žene i s větrem, který kopíruje tok Ivalojoki vzhůru proti nám.

Nejde přestat pádlovat. Hned nás to strhává zpět. Bojujeme doslova o každý metr. Odhadem po asi dvou kilometrech tvrdé dřiny, odbočujeme do jednoho z četných přítoků, nabíráme vodu do lahví, odpočíváme. A pak znovu na zteč.

Celé to mohlo trvat tak čtyři kilometry. Pak se řeka, jako by nic, zase klidně zúží, proud nabere na síle a vítr – nevítr, konečně jedeme dopředu. I bez pádlování.

Najednou zahlédneme na břehu první známky civilizace po dvou dnech. Tentokrát to již není přelud, ale opravdové lodě, kotvící u strmého břehu, na němž je mezi stromy i lovecká chata. Zhruba po dvou kilometrech již přijíždíme k mostu v Kuttuře. U mostu parkují nějací lidé s kempáčem. Navzájem se zdravíme a pokračujeme dál.

Ivalojoki se začíná zařezávat do hlubokého kaňonu a hledá si cestu mezi skalisky. Řeka se dá konečně do pohybu a nám se otevírají krásné pohledy. Ivalojoki se opět mění. Na březích mezi skalami se pasou sobi. Tady jsou spíše jako kamzíci. Balancují na útesech nad řekou a pozorují nás. Náhle se jedna samice rozhodne přebrodit řeku a nám se naskýtá pohled jak z plakátu. Řeka, uprostřed sobice a v pozadí zalesněné, skalnaté kopce.

Pomalu hledáme nějaké, vhodné tábořiště pro dnešní noc. Vylézáme z vody na několika místech a jsme v šoku. Existence nedaleké silnice a mostu v Kuttuře je tady opravdu znát. Jinak krásný plácek na táboření mezi skalami, je zneuctěn lahvemi a plechovkami od piva. Hrozný pohled. Dostupnost tohoto místa autem, sebou přináší i „jiné“ typy lidí.

Pokračujeme dál, a čím dále od Kuttury jsme, tím je situace lepší. Připlouváme k dalšímu pěknému místečku. Na břehu je staré ohniště, dokonce vybavené ocelovým roštem a provizorní stanovou saunou.

Řeka tu však nenabízí moc příležitostí k rybaření. Ještě to zkusíme níž po proudu. Přijíždíme k první pořádné peřeji na Ivalojoki. Hukot vody potvrzuje její sílu. Raději vysedáme a jdeme prohlédnout situaci. Vypadá to opravdu výživně a my cítíme, jak se nám rychle zvedá hladina adrenalinu.

Poprvé si bereme helmy, které celou dobu odpočívaly pod fix sítí a vyrážíme. Ne, že by to byla taková hrůza, ale nechceme riskovat úraz a hlavně. A navíc, když už se s nima táhnem takovou dálku… Paráda konečně voda i přes palubu. Bohužel to byla tak minutová záležitost.

Po kilometru následují další, podstatně slabší peřeje a pod nimi nalézáme suprové místo pro dnešní noc. Je tu připravené ohniště opět s roštem po místních lovcích a pohodlný přístup k vodě. Máme tu dokonce již telefonní signál a tak nám má žena Romča posílá i tolik potřebnou kilometráž, kterou stáhla z webu.

Přítomnost peřejí a zátočina před naším tábořištěm dávají tušit bohatým úlovkům.

…Nechytili jsme ten večer nic… Jen když jsem vytahoval třpytku z vody, připlula pěkná štička až k mým nohám, ochutnala třpytku a pak posměšně pohodila hlavou a byla ta tam. Celé to divadlo jsem mohl v krásně, čisté vodě jen sledovat. Stál jsem jak opařený.

Změna charakteru krajiny má i další výhody. Řádně ubylo komárů. Tady v peřejích, mezi kameny nemají tolik možností se množit, jako nahoře v rašeliništích.

Celý dnešní den se krajina měnila. Ze slaťové náhorní plošiny přes kterou jsme jeli první dva dny, se za Kutturou stala úplně jiná země. Už nespíme na močálu s trouchnivějícími břízami, ale na pevném, skalnatém břehu, porostlém borovicí a smrky. Dřevo je tu sušší a dá se s ním dokonce i normálně topit. Sušíme věci a vaříme těstoviny. Dneska ryba nebude…

Středa 20. července 2011 – den pátý

Probouzím se úplně zpocený. Venku je obloha bez jediného mráčku a slunce pálí. Má to jednoduché. Tady se nemusí rozjíždět jako u nás. Tady jede pořád na plný výkon.

Vaříme čaj a snídani a potom zvolna balíme. Včera to byl vysilující den. Jsme úplně rozlámaní a každý pohyb nás bolí.

Příprava tábora večer, nebo balení ráno máme s bráchou již v malíku. Já se většinou starám o přípravu spaní a bagáž a Zděnda mezitím zakládá ohniště a vaří něco k snědku. Ráno to samé, jen já ještě dopisuji deník a brácha dělá pro změnu snídani. Je to už jak automat a ráno jsme schopni, vykopat se z tábořiště neuvěřitelně rychle.

Tedy ráno. Spíše dopoledne. Máme to díky hodinovému časovému posunu, ale hlavně kvůli celodennímu světlu úplně rozházené. Spát chodíme obvykle kolem půlnoci a ráno vstáváme kolem deváté hodiny. Vyplouváme. Dnes jedeme bez neoprenů, jen ve slipech, tílku a vestě. Je vedro jak u nás. Později se dovídáme, že u nás bylo v těchto dnech naopak počasí pod psa. Takže štěstíčko.

V této části je řeka sevřená skalami a má větší spád tudíž teče o poznání rychleji. Nemusíme ani moc pádlovat.

Kousek pod táborem připlouváme k opuštěné chatě. Vylézáme na břeh a jdeme se podívat. Je to zlatokopecký srub. Střechu má z kuláčů rozříznutých podélně na půl a skládaných přes sebe. Kolem chaty je rozeseto několik dalších srubů a sroubků postavených stejnou technologií. Je tady kadibudka, dřevník a nějaké kůlny. Uvnitř jsou zlatokopecké potřeby a nějaké nářadí. Opodál stojí venkovní udírna.

Jedeme dál. Míjíme velký rybářský tábor na levém břehu. Mohutné peřeje. Máváme si s rybáři a letíme v proudu dál.

Podle kilometráže bychom měli každou chvíli narazit na oficiální tábořiště u levostranného přítoku řeky Appisjoki. Brzo k němu opravdu připlouváme a jdeme na průzkum. Jedná se o kouzelnou louku s dřevníkem plným připraveného palivového dřeva. Dále je v dřevníku k dispozici pila, sirky a sůl na ryby. Opodál je suchý záchod. Vše připraveno pro trapery. Řeka se již od včerejšího večera prodírá hlubokým kaňonem a vytváří četné peřeje.

Konečně trochu voda na sjíždění. Docela hodně si to užíváme. Teplo, sluníčko a dnes i vítr do zad. K tomu parádní peřeje co občas zalejou loď. Super. Připlouváme k visuté lávce nad další peřejí. Je to orientační bod a odtud to podle kilometráže máme do Ivala, cíle naší plavby 54km.

Pod lávkou skupinka zlatokopů zkouší štěstí s pánvemi.

Slunce dnes opravdu silně pálí a my máme během chvíle spálená stehna. Samozřejmě, vzít si za polární kruh opalovací krém nás nenapadlo.

V této části řeky je docela velká hustota lidí. Téměř na každém druhém až třetím kilometru někoho potkáváme. Většinou to jsou rybáři a zlatokopové. Je zde možno vidět dva typy hledačů drahého kovu. První z nich je zlatokop rekreant. Vyznačuje se klasickou zlatokopeckou pánví.

Druhým typem jsou pak zlatokopové, kteří si berou na pomoc moderní dobývací technologie. Ti jsou oděni do celotělového neoprenu na očích potápěčskou masku a šnorchl. Stojí po pás v proudu, za sebou mají uvázán jakýsi vor, na kterém běží motorová pumpa a pomocí hadice, kterou drží v ruce, vysávají dno.

Odpoledne přijíždíme do centra zlatokopectví řeky Ivalojoki. Je to bývalá zlatokopecká osada na levém břehu peřeje Ritakoski. Nad peřejí na druhém břehu stojí opuštěný, starý celodřevěný, říční bagr na průmyslovou těžbu zlata. Níže při peřeji pak zmíněná osada zahrnující několik hospodářských budov a jednu chatu ubytovací, rozdělenou na volně přístupnou část tkz. Autiotupu a část určenou k pronájmu Varaustupu.

Prohlížíme autiotupu (volně přístupný srub vybavený základními potřebami, k použití zdarma, pozn. red.) a u stolu pročítáme návštěvní knihu. Zapisujeme se a pátráme po nějakém dalším, českém zápisu. Nacházíme pouze jeden, anglicky psaný zápis od nějakých našinců, kteří zde byli v únoru v mínus 35 stupních.

Krajina pod Ritakoski opět prodělává proměnu. Skály se rozestupují a řeka se rozlévá a dělí do více ramen, které vytvářejí četné ostrůvky. Břehy jsou asi 15metrů vysoké, vyžrané erozí půdy. Ivalojoki zde způsobuje četné sesuvy štěrkového podkladu lesa a stromy na okraji postupně padají za oběť řece. Je to nerovný boj, který tady les svádí s tak silným protivníkem jakým je řeka.

Připlouváme k dalšímu oficiálnímu tábořišti, které je stejně vybavené a stejně liduprázdné jako to předchozí. Je situováno na vyšším břehu a vede k němu stezka, na které se vyděsíme s hlodavcem. Jedná se o takového místního křečka, alespoň zbarvením je mu hodně podobný (lumík, pozn. red.).

Potkáváme jich tu mnoho. V lese na březích řeky, ale i v řece samotné. To když se jí snaží překonat. Asi jich také mnoho padne za oběť štikám.

Sámka, která nás brala stopem, nás před nimi varovala. Prý je to s nadsázkou nejnebezpečnější tvor Laponska. Je pravda, že je minimálně nejvzteklejší a dává to zuřivým pískáním a ceněním hlodavčích zubů o sobě vědět.

Pokračujeme dál a nakonec táboříme na jednom z nižších břehů. Po dokončení přípravy tábořiště odcházíme dolů k řece zkusit rybářské štěstí, které nás poslední dny trochu opouští. Bohužel se obrat k lepšímu nekoná a tak se s nepořízenou vracíme zpět ukuchtit něco z našich zásob. Lezeme po břehu vzhůru k táboru a strneme úžasem, když vidíme, že přímo v našem ležení se pase skupinka sobů. Je to kompletní rodinka. Bohužel foťáky jsou na jejich straně hřiště a tak toto blízké setkání sobího druhu nemůžeme ani zdokumentovat.

Jsme opravdu blízko. Nějakých deset metrů od nich. Je to zvláštní, ale oni se nás nebojí. Řekl bych, že jsou spíše odhodlání podržet si svoje vydobyté pozice. Nakonec se stahují zpět do lesa. Na dohled od nás však pokračují v pastvě a nadávají. Asi jsme jim naším stanem zablokovali přístup k řece, protože později je vidíme komplikovaně sestupovat k vodě nedaleko od našeho tábora.

Čtvrtek 21. července 2011 – den šestý

Ráno spíme až do 10 hodin. Nyní už víme, že do cíle naší cesty nám mnoho kilometrů nezbývá a tak nikam nepospícháme. Po řece podél našeho tábora právě proplouvá velká kanoe s třemi vodáky. Vyměňujeme si pozdravy na dálku. Kluci usilovně pádlují. Třeba se ještě potkáme.

V klidu balíme a k svačině dojídáme poslední kousky chleba. Jídlo jsme včera rozdělili na přesné denní dávky, protože nám nějak začíná docházet. Mám hroznou chuť například na guláš nebo vepřo-knedlo-zelo a brácha na svíčkovou.

Došel nám chleba a poslední dávka je tady i čaje a cukru. Máme poslední hlt slivovice a rumu. Zbytkové menu pro dnešní den na jednu osobu zní:
  ● Snídaně – tři krajíčky unaveného, toustového chleba a jedna Májka.
  ● Oběd – dvě müsli tyčinky, gulášová polévka již bez pečiva.
  ● Večeře – těstoviny se sýrem a česnekem, čaj.
  ● Pak už není nic.

Není to moc pestré a ani toho není moc, brzy však už budeme v civilizaci a pak se naprásknem.

Vypadá to, že dnes nás čeká převážně stojatá voda a sem tam nějaká ta peřejka. Fouká silný vítr do zad a tak se rozhodujeme sestrojit něco jako plachtu. Já na zadákovi mám za úkol řídit loď a brácha má na starost oplachtění. Pár provázků, pádlo jako stěžeň, jeden ráhnoklacek , celta namísto plachty a vyplouváme. Jen co brašule vše nainstaluje a nastaví do větru, přicházejí peřeje. Takže zase vše sbalit a kontrolovat průjezd peřejí.

Pod peřejkami to zkoušíme znovu a jsme překvapivě úspěšní. Nakonec takto plujeme celý den a při náhlých poryvech Baraka doslova letí. Dnes je den bez pádlování.

Je patrné, že Ivalojoki se již blíží k jezeru Inari. Tok je již značně široký a vítr tvoří na hladině docela slušné vlny. Naše plachetnice si však bojovně razí cestu vpřed. Na březích se objevuje čím dál víc chat či domů a občas je slyšet silnici, která musí být někde za stromy.

Najednou pozoruji na břehu vybělenou kostru mrtvého soba i s parožím. Je to už druhá kostra, kterou potkáváme, a podle polohy těla to vypadá, že sobi chodí k řece umřít.

A co zajímavého je ještě vidět na březích? Tak třeba polní sauny. Těch jsme viděli snad patnáct. Finové jsou jimi doslova posedlí. Stlučou nebo sváží provázkem pár klacků do konstrukce podoby jakési krabice. Uprostřed navrší hromadu kamení, pod kterou zapálí oheň a nechají kameny rozpálit. Přes konstrukci potom přehodí celtu, vlezou dovnitř a kameny polévají vodou. Bohužel jsme to nevyzkoušeli. Naše celta neměla potřebné rozměry a brácha nejevil o tuto kratochvíli pražádný zájem.

U břehu, parta těch vodáku, kteří ráno projížděli kolem našeho tábora, právě vytahuje svoji loď z vody. Náhle si nás všimnou a s otevřenou pusou pozorují, naši, pod nadutým spinakrem, letící plachetnici. Asi celou tu dobu tvrdě pádlovali a my teď bez práce a jen za pomoci větru, zlikvidovali jejich více jak hodinový náskok. Škodolibě, ale v dobrém se smějeme se na jejich účet.

Přijíždíme k další mohutné peřeji. Raději balíme plachtu a už letíme vlnami. Tak tohle asi byla nejmohutnější peřej, kterou jsme jeli na Ivalojoki. Ne ani tak technická, jako spíše vodnatá. Vlny nám doslova zalily celou loď.

Pozdě odpoledne jsme na kopci před námi zahlédli něco jako červenobílé budovy, které můžeme vidět také na letištích. Za další dva kilometry už na břehu vidíme i rampy naváděcích světel. No tak to je rána. Jsme u letiště v Ivalu. To znamená, že do města je to již jen nějakých deset kilometrů. Tak to jsme to s tím plachtěním trochu přehnali.

Kotvíme na přilehlé plážičce a přemýšlíme co dál. Je čtvrtek a my jsme u cíle. Ivalojoki jsme zvládli o den dříve, než jsme předpokládali a letadlo nám letí až v neděli. Zkouším telefonicky přeobjednat letenky, ale není to možné.

Během mého rozhovoru s operátorkou letecké společnosti přibíhá na pláž asi osm sobů a vůbec se jim nelíbí, že jim to tam okupujeme. Je to docela vtipné. Hovořím s distingovanou úřednicí, která se asi potí, někde v kanceláři, uprostřed Prahy a přitom sleduji, tato krásná zvířata, tři sta kilometrů za polárním kruhem. Jak nějaká reklama…

Nakonec se rozhodujeme jet ještě dál, najít místo na přespání a ráno bude moudřejší večera. Přistáváme na rozlehlé pláži s pískem, který by Chorvaté mohli závidět, a jdeme na průzkum, kde vlastně přesně jsme?

Po zhruba třech kilometrech lesní cesty se dostáváme na, nám, dobře známou asfaltku. Je to silnice z Ivala na letiště po které jsme jeli první den. Jdeme tedy ještě asi kilometr na letiště, kde si domlouváme uskladnění našich věcí do nedělního odletu. Pracovnice letiště nám vychází za malý poplatek vstříc. To se nám líbí a tak se vracíme lesem zpět k naší pláži na břehu řeky s rozhodnutím zatábořit do zítra, ráno sbalit věci, loď a to nepotřebné uskladnit na letišti. Z letiště se pak přesunout do Ivala jen s nejnutnější výbavou, nakoupit nějaký proviant a dva dny se ještě někde poflakovat po okolí.

Večer bivakujeme na pláži. Poslední zbytky jídla, zapíjíme posledními zbytky čaje a posledním hltem kořalky a už se těšíme na dobroty, které si zítra koupíme.

Pátek 22. července 2011 – den sedmý

Vstáváme opět velmi pozdě, ale máme teď dva a půl dne času tak o co jde? Velice rychle naopak balíme naše věci, neboť obloha je podezřele šedá. Vypadá to na nějaký špláchanec a my bychom rádi zabalili naše věci suché.

Téměř po týdnu vyfukujeme a balíme loď, bouráme stan. Tyto a další, nepotřebné věci uložíme na letišti a už je nebudeme do odletu rozbalovat. Pokud zmoknou, budou těžší a my budeme mít problém s váhou při odbavení. Vše jde jako po drátkách.

Až poté přichází na řadu ranní hygiena a snídaně – zbytek těstovin ze včerejších dožerků.

Kolem poledne si házíme loďáky na záda, loď bereme každý z jedné strany mezi sebe a vyrážíme na čtyři kilometry dlouhou cestu na letiště.

Zděnda mě přemlouvá, zkusit jinou než včerejší, již vyzkoušenou cestu. Tvrdí, že tato, nová bude určitě kratší. Mám trochu obavy, ale co, času je dost a tak to můžeme prubnout. Nakonec opravdu šetříme odhadem něco okolo jednoho kilometru. Na letišti vytváříme z našich věcí jeden, neforemný, extrabalík. Platí se totiž počet zavazadel. Ne jejich hmotnost či nedejbože vzhled. Ten náš, evokuje podezření, že převážíme uloveného soba i s parohy. Nejnutnější věci, které budeme potřebovat, vracíme do našich loďáků a razíme do deset kilometrů vzdáleného Ivala.

Štěstí nám přeje a tak kousek od letiště stopujeme malou Toyotu, kterou řídí Fin jménem Miko. Jeho auto připomíná spíše pojízdnou dílnu. Kufr plný nářadí a součástek, mezi předními sedadly, kleště a kladivo. Já sedím vzadu na nějakých latích a vedle sebe mám kanystr něčeho hodně, hodně hořlavého. Brácha má mezi lopatkami zapíchnutý šroubovák. Křížový.

Miko, se ptá, odkud jsme a chytá se až na Československo. Není první. Všichni Finové, které jsme potkali a kteří se ptali na stejnou otázku, nereagovali na Českou Republiku a až po vyslovení Československo významně pokývali hlavou, jako, že no jó, proč to neřeknete rovnou?

Snad nejsem příliš konzumní člověk, ale na tohle nakupování jsem se tedy opravdu těšil. Nakoupili jsme všelijaké sýry, salámky a pečivo, ovoce a další věci, po kterých se nám už stýskalo. Vedle obchodu byla kavárna. Tak ještě na kávičku a pak jdeme hledat něco na nocleh.

Kousek za městem nás šipka informuje o nedalekém autokempu. Zkusíme to tam. Teplá sprcha by bodla. Cena za chatku je přijatelná, bereme si od recepční klíče a jdeme se podívat, jestli cena odpovídá také kvalitě. Smrádek, ale teploučko dalo by se říct jednou větou. Bereme.

V předzahrádce recepce sedí chlápek. Koukne na nás a povídá. „Kam jste si to chlapi vyrazili?“ Nic divného. Jenže ono to na nás mluví česky! Seznamujeme se. Chlápek se jmenuje Michal. Je to borec v nejlepších letech, který, jak sám říká, má Laponsko pod kůží. Je tady již po dvacáté a tak přisedáme, debatujeme a dovídáme se spoustu zajímavých věcí, které nám chyběly do skládačky jménem Laponsko.