Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Mariánské dny v srdci Laponska


Sobí závody

Vrhání lasa na jezeře Ounasjärvi
foto Enontekiön kunta

Sámieatnan je domovina jednoho z posledních evropských „přírodních“ etnik, Sámů, známých u nás spíše jako Laponci. Sámové jsou národem bez státu, žijí na území čtyř zemí – Norska, Finska, Švédska a Ruska. Jejich život vždy determinovaly pro našince kruté přírodní podmínky života daleko za polárním kruhem a v neposlední řadě i útlak ze strany majorit.

Možná že právě z těchto důvodů si však Sámové zachovali i v době překotné technizace a globalizace svůj tradiční přístup k životu – těsné sepětí s přírodou, zejména se sobími stády, která jsou nadále jejich obživou a zaměstnáním, lpění na dávných tradicích, poznamenaných animistickou vírou v přírodu a šamanismem, uchovávání tradičních forem kultury. Jistě si nemůžeme představovat, že by toto etnikum žilo nyní nepoznamenáno civilizačními výdobytky v rašelinných chýších či tee-pee připomínajících obydlích. Sámové na první pohled žijí jako my – využívají média včetně internetu, jezdí autem, používají mobilní telefony. Na druhou stranu dobrá polovička z nich stále kočuje se sobími stády tundrou; a ti, co nekočují, ve velké míře se svými kočovnými krajany kooperují, zajišťují odbytiště sobích produktů apod.

Národní probuzení národa Sámů se datuje do sedmdesátých let 20. století, v souvislosti s jejich mocnými protesty proti výstavbě monstrózní elektrárny na severonorské řece Altě. Výsledkem bylo krom drastické redukce projektu sjednocení lidí sámské národnosti a oživení dávných, po staletí zakazovaných a ponižovaných tradic a kultury.

Staré tradice několikrát v roce ožívají na setkáních sámských etnik ze širokého okolí. Mezi nejznámější sešlosti patří velikonoce v norsko-sámské osadě Kautokeino (Guovdageaidnu) a tzv. Márjjábeaivvit, Mariánské dny ve finsko-sámském centru Enontekiö (Enoadat). Počátek této tradice se datuje až do konce 14. století, kdy bylo poprvé švédskými misionáři zaznamenáno mysticko-religiózní setkávání Sámů ze širého okolí na místě dnešní osady Rounala nyní ve Švédsku. Tato setkávání byla příležitostí pro misionáře z jihu k masivnímu obracení „pohanských a čarodějnických Laponců“ na „pravou víru“. V 16. století byl v dnešním Enontekiu postaven první křesťanský kostel a setkávání Sámů bylo přesunuto sem, aby církev dostala vzpurné etnikum alespoň trochu pod kontrolu. Od těchto dob mají Mariánské dny (27. březen připadá ve finském kalendáři na Marju, Marii) výrazné křesťanské prvky, nicméně se rozhodně nedají spojovat s křesťanskými poutními událostmi, jak je známe z našich podmínek.

Sámové vždy brali tato setkání jako příležitost setkávat se mezi sebou (neboť prostory, kudy kočují se svými soby, jsou pro našince nepředstavitelné), navštěvovat své přátele i mezi Finy, Nory a Švédy, věnovat se tradičním způsobům zábavy a hry, prodat zde sobí maso, kůže, a další předměty „lidové tvořivosti“. Pochopitelně zde docházelo ke křtům dětí, pohřbívání mrtvých či svatbám.

I v současnosti jsou tyto akce zdrojem poznání sámské kultury a životního stylu, přičemž pro samotné Sámy se stále jedná zejména o příležitost se setkat se svými příbuznými a přáteli, roztroušenými po celé veliké zemi. Posledních dvacet let tato setkání organizuje sdružení enoadatských Sámů „Johtti Sápmelahččat“. Mívají podobu dovednostních soutěží sobařů, závodů sobích saní, koncertů tradiční vokální hudební formy joik, divadelních představení, hokejových zápasů apod.

Reportáž psaná z ledového hrobu


Příprava závodů

Sobi v ohradě před závodem

Sobí závodní spřežení

Jounni se sámskou vlajkou

Lávvo – sámské obydlí

Lávvo – sámské obydlí na zimu i na léto
foto Riku N. Podzemský

Do městečka Enontekiö, sámské „metropole“ v severozápadním finském Laponsku, dorážím autobusem pozdě po dvaadvacáté hodině. Hustě sněží, teplota padá hluboko pod minus 10 ºC. Párek turistů míří do místního hotelu, já se však hodlám ubytovat v tom nejkrásnějším apartmánu – pod širým nebem ve sněhovém záhrabu. Za sebou mám dva týdny putování pustinou na běžkách a následující noc a den beru skoro jako příjemnou dovolenou plnou relaxace.

Brzo ráno se zvedám z jámy, kterou zasypal během noci sníh. Je minus patnáct a do začátku slavností zbývá ještě plných šest hodin. Šipky u silnice avizují místo zahájení – jezero Ounasjärvi dva kilometry na sever od Enontekia. U cesty se tu a tam vyloupne z lesa šedý srub, auta nejezdí, lidi nechodí ven. Nalézám srub organizátorů akce, kterou zatím připomínají jen žertovné plakátky a lávva (tee-pee) z větví a plátna, která budou sloužit jako recepce a prodejní stánky. Dodávám si odvahy a jdu do srubu.V síni sedí dvě starší sámské ženy, v obrovském hrnci vaří snad půl soba a vyrábějí sendviče. Je příjemné, že o mě vědí a čekají mě. Dostávám obligátní kávu a sendvič se sobím salámem a seznamuji se s organizátory akce, zejména se sympatickým Jouni Näkkälou, který tu tahá za všechny drátky. Obdivuji jeho nákladný a pestrý tradiční kroj, pošitý stovkami stříbrných ozdob. Poskytuji mu exempláře Severských listů a doprovázím to komentářem. Jak se dalo čekat, vládne nadšení, že se někdo z tak daleké a bezvýznamné země zajímá o jejich život a kulturu. Na oplátku dostávám VIP kartu opravňující k volnému vstupu na akci. Fotím Jouniho, jak mává nad hlavou sámskou vlajkou a volá: Vive la France! (Že by si to chudák poplet?)

Během dopoledne na místo dorážejí sobaři s lasy a opratěmi. V ohradě u kůlů již nervně přešlapují ti nejstatnější sobi, závodní „koně“ pro jízdu v saních na zamrzlém jezeře. Lávvo-stánky jsou ověšeny krásnými brašnami ze sobí kůže, ozdobami z paroží, noblesními dýkami puukko a dalšími originálními ručními výrobky domorodců. Zima je neskutečná, patnáct pod nulou a stále pochmurně sněží. Naprosto nechápu sámské babičky v širokých sukních a tenkých spodkách. Publikum tvoří také výhradně Sámové, schází se jich tu na stovku či dvě. Dění monitoruje norská televize. Než začne první disciplína, hod lasem na kůl (původně na sobí paroží), jdu si do srubu užít VIP tepla.

Akce začíná dlouhým úvodním projevem v laponštině, naštěstí následuje alespoň stručný překlad do finštiny. Hlasatel dlouze představuje jednotlivé závodníky – vrhačky a vrhače lasa. Závodníci pocházejí i z norské a švédské strany hranice, z Kautokeina, z Eirra, z Muotkaduoddaru. Podstatou závodu je odházet na kůl ze vzdálenosti 7-11 metrů (ženy), resp. 11-15 metrů (muži). Soutěží se na čas, nejlepší postupují do finále. Krásný pohled na mladé sobařky, jak zkušeným grifem utahují smyčku kolem kůlu!

Před koncem mužského finále musím chtě-nechtě dovnitř, zout boty a pomalu rozmrzat. Vítězka ženské soutěže houpe v náručí děcko a srub rozeznívají první tóny konejšivého joiku. Kosa je – a to i uvnitř srubu – taková, že musím ignorovat začátek závodu sobích potahů a mrznout jen zpola uvnitř. Volím tedy menší zlo a dělám dobře! Uvnitř se rozjíždí divadelní představení pro děti. Vede jej drobná černovláska, slavná joikařka a kulturní hvězda Ulla Pirtijärvi-Länsmanová.

Vtahuje do své magie nejen děti, ale i mě. Vypráví o lovení ryb, sobí cestě tundrou, o slunci, co bojuje s polární nocí. Laponština je stále častěji prokládaná joikem, který se proplétá slovy jako stuha ve vlasech sámské krásky. Tohle je pravý joik, jeho podstata – vyjádření pocitů, které vyslovíš jen zpěvem, hlasovými modulacemi, které nelze nakašírovat pro turisty, které zní jen mezi sámským lidem, ze kterých spadává bolest, zima a stres. Funguje to. Ulla přechází do zpívaného příběhu o obrovi Stállovi, zlém ale hloupém strašidlu sámských dětí. Děti se nejprve bojí, dělají mrtvé, ale poté, co je Stállu přemožen, duní srubem vítězné rytmy jejich dupotu. Takhle zněla odpradávna všechna lávva a gamme z rašeliny, tohle byl dech sámské země, spontánní a prastarý.

Dostávám velký talíř sobí polévky, zřejmě je to šamanský elixír, co vracel zesnulé z říše zemřelých. Po zimě ani stopa a já mohu zas ven, na sobí závody. Ty jsou v plném proudu a jejich průběh je značně dramatický. Sobař, ozbrojený krátkým bičem v ústech, si lehá na břicho na lyžiny starých saní, rukama se drží postranic, vepředu se vzpíná zapřažený sob. Soba drží pořadatelé s vypětím všech sil. Start! Sobař zařve a jeho zvíře vyráží jak smyslů zbavené vpřed. Cílem je co nejrychleji objet velký okruh po zamrzlém jezeře. První sobař za smíchu četného publika přelétává hned po pár metrech hlavou napřed sobí ohradu. Druhý končí podobně, napadá mě, že bude těžké pořídit „cílovou fotografii“.

Až třetí „žokej“ svého soba kočíruje. Řve na něj cosi syrovou laponštinou a práská mu nad ušima bičem, saní se drží jen jednou rukou. Sob letí vpřed a za jásotu lidí se vřítí s nákladem do cíle. A jistě by rád pokračoval mnohem dál.

Kouzelné účinky polévky vyprchávají dřív, než bych chtěl. Na Ounasjärvi se snáší mrazivé šero a dnešní program pomalu končí. Zapřahám se tedy podobně jako sob do svého pulku, ve kterém táhnu své všechno živobytí a vyrážím plný jiskřivé radosti, nakažen virem dálného Severu, vstříc dalšímu záhrabu kdesi v závějích. V mém pase zůstává dále občanství České republiky, moje duše je však po tomto zážitku zase o něco víc Sámi.

Pro Severské listy Riku N. Podzemský, 8. dubna 2004

v Severských listech publikováno

Související články

Expedice Severských listů do Laponska – 2017 – 30. 6. 2017
Expedice Severských listů do Laponska – 2015 – 2. 7. 2015, 10. 8. 2015
Finské Laponsko – do divočiny Vätsäri a Kaldoaivi – 2. 7. 2013, 30. 7. 2013
Splutí severské zlatonosné řeky Ivalojoki – 25. 12. 2012
Expedice do finského Laponska – hledání starých osídlení (2012) – 8. 7. 2012, 10. 8. 2012
Kaldoaivi, Vätsäri a země přilehlé – léto 2011 – 8. 6. 2011, 31. 7. 2011
Oulanka poněkud pozdně podzimní (2010) – 15. 9. 2010, 13. 10. 2010
Expedice do národních parků Švédska a Norska 2010 – 1. 7. 2010, 29. 7. 2010
Expedice Severských listů do Laponska 2009 – 18. 7. 2009, 20. 8. 2009
Expedice Severských listů do Laponska 2008 – 21. 7. 2008, 20. 8. 2008
Cestopis ze švédského Laponska – 20. 3. 2008
Češi na stránkách finských novin – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VA-SKI SPORT – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VIKING LINE – 10. 10. 2007
Vzkaz finských trampů – 10. 8. 2007
Ostuda až za polární kruh – 23. 7. 2007, 4. 1. 2017
Laponská diskotéka v Chodovské tvrzi – 15. 12. 2006
V kraji sámských pastevců sobů a finských zlatokopů – 1. 2. 2006
Vojta Válek: Zlato z Luttojoki – 15. 5. 2005
Skoltští Sámové – menšina mezi menšinou – 15. 4. 2005
Řeka plná zlata – 20. 8. 2004
Mariánské dny v srdci Laponska – 8. 4. 2004
Viděl jsem finský les – 20. 7. 2001
Pobyt ve volné přírodě Severu – 23. 6. 1999
Laponská rezervace se otevírá návštěvníkům – 1. 5. 1999
Siida je okno do Laponska – 1. 8. 1998

Fotografie ze zimní výpravy do NP Urho Kekkonena – únor 2006
Česká národní flagelace aneb Jak moc velkou ostudu dělají Češi ve finských národních parcích

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 3 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.466.094 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.693 sec. • www.severskelisty.cz • 34.238.194.166
file v.20190115.000505 • web last uploaded 20190801.015624
2017:360 • 2018:256 • 2019:148