Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

V kraji sámských pastevců sobů a finských zlatokopů

Daleké kraje za polárním kruhem nejsou příliš navštěvované. Alespoň ne námi, Středoevropany. Seveřané k tomu mají trochu jiný přístup. Například pro Finy znamená Laponsko zemi téměř zaslíbenou. Divoká příroda, dlouhé trasy pro trekaře, prakticky jediné pořádné hory – se svými 700 metry nad mořem jsou to pro Finy opravdu už pořádné „hory“, nekonečné sněhové pláně v zimě a překrásně vybarvená příroda v podzimním období ruska – to jsou hodnoty, které správný Fin považuje za rodinné stříbro, ne-li přímo za zlato.


Národním parkem Lemmenjoki protéká řeka Lemmen – foto Michael Stanovský

„Tak jak se spalo,“ ptám se Tondy, který sedí na pryčně nade mnou. „Teda myslel jsem si, že nejhorší noční pila na dříví jsi ty,“ povídá a mžourá nevyspalým očkem. „Ale ty dvě finské babky tě strčí do kapsy.“

Venku stále ještě drobně prší, tak si na verandě veřejného srubu, který se zde, ve finském Laponsku, nazývá autiotupa, vaříme čaj a koukáme, jak právě místní Sám přiráží s pravou laponskou kanoí opatřenou pravým motorem Yamaha a přiváží partu hřmotných Finů. Mají obrovské batohy, krumpáče a nefalšované zlatokopecké pánve na rýžování zlata. Tak je to pravda! Opravdu se zde zlato rýžuje

Místo, kde jsme dnešní noc spali, se jmenuje Kulta Hamina. Taky mě to mohlo napadnout. Finsky umím jen pár slov, ale že Kulta znamená zlato a Hamina přístav vím. Takže Zlatý přístav. V minulosti tu přistávaly lodě s prospektory, kteří hledali v lemmenjockých údolích štěstí. Legendy hovoří o finském Klondiku. No nevím, je to tu takové finské domácí. Na jedné straně řeky sráz, na druhé zarostlý plácek s boudou kde jsme spali, malé molo, lesní cesta vedoucí kamsi, klid. Žádné davy jak na Klondike by se sem asi nevešly.

Máte-li štěstí, můžete se Sámem svézt zpátky do civilizace na jeho lodi. Finské babky odjely. Nechaly mi na památku kuksu – dřevěný laponský hrníček na vodu ze studánky. Tonda odešel do hor. Mně se moknout moc nechce, uvažuji o cestě na sámské kánoi také. Stojí to opravdu zato. Řeka Lemmen tu má na 30 kilometrech pouhé 4 metry výškového rozdílu. Jedno jezero střídá druhé, mezi tím jsou peřeje a brod pro ty, kteří se sem vydají pěšky. Poslední opravdová divočina v Evropě.

Národní park Lemmenjoki je spolu se sousedícím norským národním parkem Øvre Anarjóhka snad největší chráněné území v Evropě. Na Severu určitě. Zajímavé na něm je to, že se zde nechrání nic konkrétního. Prostě jen ráz laponské krajiny s porosty již značně chudé severské tajgy, ve vyšších polohách přecházející do tundry. Chrání zde vše – řeky, lesy, rosomáky, ale i stáda sobů a jejich pastevce – hrdý sámský národ.








Snímky z národního parku Lemmenjoki
foto Michael Stanovský

Laponsko a Sámové

Sámům se často říká Laponci, sami se však nazývají Sámy – název vychází z laponského slova sápmi, které je výrazem označující zemi a její lid. Na označení Laponci jsou poněkud hákliví, určitě víc, jak naši Romové na Cikány. Začali jim tak říkat Švédové. Když se Sámové ve středověku dostali až na švédský královský dvůr, dvořané si z nich dělali legraci kvůli jejich kožešinovému a jinak na první pohled ošuntělému oblečení. Říkali jim lappen – podle slova, které označuje kus hadru, tedy hadráři. Přestože se toto označení Sámům moc nelíbí, v geografickém i správním názvosloví se používá stále – například celý kraj od polárního kruhu na sever a ještě kousek k tomu je finská provincie Lappi, české označení Laponsko je také korektní.

Laponskem je obecně nazýván kraj, který je obýván Sámy, Laponci. Tak zní neoficiální definice. V dnešní době jsou sámským etnikem obydleny jen nejsevernější končiny Evropy – Norska, Švédska, Finska a Ruska. Dříve byly sámské osady i výrazně jižněji, v Norsku zasahovaly až k Trondheimu. Sámové byli postupně vytlačování na sever, ubývalo jich, hodně z nich splynulo s germánským a finským obyvatelstvem. Dnes jich zbývá podle nejoptimistějších odhadů asi 100 tisíc. Obývají hlavně severní Norsko – kraj Finmark, ve Švédsku se jejich kraje jmenují Norrbottens a Lapland, ve Finsku pak provincie Lappi. Ruští Sámové byli násilně přesídleni dál od ideologicky nebezpečných finských hranic – obývají již jen poloostrov Kola.

Ze všech končin Laponska považuji za nejkrásnější tu finskou. Pravděpodobně měli podobný názor i sami Finové. Bydlí jich tu – v porovnání s původními Sámy – asi nejvíc. Finských Sámů již zbylo jen několik tisíc, dokonce tak málo, že se tu sobaření mohou věnovat i sami Finové, jinde to zůstává výsadou pouze Sámům. Pokud se původní obyvatelé neobléknou do svých pestrých modro-červených a stužkami zdobených krojů, ani je od Finů nepoznáte. Sámové jsou totiž evropské etnikum, dokonce se o nich říká, že jsou ugrofinského původu. Alespoň podle jazyka. Dnes se mluví a píše asi jen pěti dialekty sámštiny, jsou podobné finštině, alespoň některé. Podle posledních výsledků etnografických bádání dříve bývala sámština výrazně odlišnější, finštině se připodobnila teprve častým stykem s „přivandrovalci“ z jihu. Takže je to s tím původem trošku sporné.

Lemmenjoki

Finský národní park Lemmenjoki je opravdu divočina. Jdete pětadvacet kilometrů do nitra rezervace po jediné cestě, která tu existuje. Cesta je lemována kostrami sobů. Kdopak to asi byl? Medvěd nebo rosomák. Ještěže v létě nemají hlad. Cesta končí právě na Kulta Hamině. Dál je několik zlatokopeckých claimů, dvacetikilometrová turistická okružní cesta – a pak už jen divočina sem tam protkaná loveckými nebo medvědími stezkami.

Tenhle národní park je trochu odlišný od ostatních finských národních parků. Dělí se na základní a divokou oblast. V základní oblasti musíte dodržovat zásady pobytu v národních parcích. To ve finském podání znamená, že tu můžete dělat prakticky, co se vám zamane. Přesněji všechno, co si rozumný návštěvník zamane. Můžete chodit, kudy chcete, ale po cestách je to lepší. Oheň můžete dělat jen na ohništích, ale těch je podle cest spousta. Neměli byste kácet stromy – u ohnišť bývá správou parku dovezena hromada dřeva, i pilu a sekeru máte k dispozici. Jen jí tam nechte i pro další příchozí, ale to je přece hloupost se s ní tahat, když na dalším tábořišti bude ležet také. Pak byste tu neměli jezdit autem (stejně není kudy), těžit rašelinu a stavět bez povolení sruby. To je také zbytečné, protože sruby vám tu správa parku už postavila. Spartánsky vybavené jsou zadarmo, luxusnější se saunou si musíte pronajmout. Mezi spartánské vybavení však většinou patří i plynový vařič a zásoba propan butanu. Prý proto, že je jednodušší sem v zimě přivést plynovou bombu než fůru dřeva

Takhle vybavená tábořiště najdete ve všech finských národních parcích – od Nuuksia u Helsinek až po Kevo kdesi u severních finsko-norských hranic. Ovšem pravda je, že to v laponské divočině víc potěší. Lemmenjocký národní park má ještě jednu zvláštnost. Tou je takzvaná divoká oblast. Tady cesty nejsou, pouze ty zmiňované medvědí a lovecké stezky. Tady si opravdu můžete dělat, co chcete. Obyčejný turista sem v létě zavítá velmi málokdy. Ani ti zlatokopové ne. Krajina je navíc poměrně neprostupná. Údolí řek jsou zarostlá severskou tajgou – neudržovanými borovými lesy, ve vyšších polohách pak roste těžko průchodná březová džungle, jediná rozumná cesta je podle řek, říček a potoků – často spíše potokem. Blíže k norským hranicím ani to ne, tady jsou bažiny a močály. Domorodci tvrdí, že neznají případ, že by tudy někdo v létě prošel. Sem tam nějaký finský náruživý rybář sem dojede na kánoi strávit prázdniny, za čtrnáct dní zachytá neskutečné množství ryb (čert ví, co s nimi dělá, možná že udí), ale ani on moc daleko nepronikne – díky močálům a díky neuvěřitelných hordám lidožravých komárů. Jedna ze šancí, jak si tenhle park opravdu užít, je dostat se do vyšších poloh. Kolem 400 metrů nad mořem už vegetace ustupuje a poutník se dostává do oblasti tzv. vrcholové tundry. Krajina je porostlá odolnými odrůdami severských trav, zakrslých bříz a vrb. Pravá tundra to sice není, ta se rozkládá ještě pár set kilometrů severněji, ale vypadá to stejně.

V zimě tomu je jinak. Řeky a potoky v dvaceti až čtyřicetistupňových mrazech zamrznou a když trochu poleví polární noc, stanou se z nich zimní cesty, kterými dá národní park docela dobře prokřižovat. Škoda jen, že těch srubů tu není tolik, jako v jiných parcích.

Jako ve všech finských národních parcích, i tady je o turisty opravdu dobře postaráno. Tedy – v základní oblasti. Finové mají k národním parkům kapku jiný přístup než my. Jsou považovány za jakési rodinné stříbro které je třeba lidem ukazovat a zpřístupňovat, ne je před lidem uzavírat a všechno zakázat. A protože Finů není tolik, co nás, národních parků je více, než u nás a i samotní návštěvníci jsou o tisíc procent disciplinovanější, než u nás, není žádný důvod někomu v něčem bránit. Ve všech národních parcích můžete chodit, kudy chcete, spát také, jenom ten oheň nedělejte, kde není vybudované ohniště, požáry nemáme rádi. Aby mohli i méně zdatní Finové shlédnout krásy národních parků, lesní správa staví dřevěné chodníčky přes bažiny, postaví mosty nebo připraví pramici či alespoň zabezpečený brod přes řeku. Vybuduje srub, vyznačí cesty a přiveze informační tabule – a zakáže jakékoliv komerční využívání oblasti. V některých parcích mají i cesty upravené pro vozíčkáře,.

Národní park – finsky kansalispuisto – je v hierarchii ochrany přírody na druhém místě, přísnější je už jen park přírodní (luontopuisto), kde bývají sice obdobná tábořiště, ale spát se mimo ně nesmí a hodit po necestách také ne.

Laponské zlato

Lapin Kulta je nápis, který si můžete přečíst na lahvích toho lepšího finského piva. Ve finštině to znamená Laponské zlato. Finové rádi vzpomínají na dávnou zlatokopeckou slávu Laponska. I když pro přírodu to zase tak obrovská sláva nebyla. Celé Laponsko, nejen to finské, protékají řeky, které v horských oblastech vymlely docela pěkné kaňony. Z údolí odplavily lehčí písek a štěrk – těžší zlaté šupinky, někdy i malé nugetky, zůstaly. Zlatá horečka tu propukla už před stopadesáti lety. Ve dvacátém století mezi válkami – ale hlavně na počátku padesátých let zažilo Laponsko nový boom – táhly sem spousty prospektorů, kteří si zabrali claimy a začali rýžovat zlato. Tato horečka poměrně záhy utichla, zlata tu opravdu tolik jak na Aljašce nebylo. Po zlatokopech zůstaly různé památky, vytěžená naleziště, v lemmenjocké Morgamoje je dokonce kopeček nazývaný Holanďanův vršek. Nějaký Holanďan si jej před více jak půl stoletím koupil, vykopal dokonce štolu, ale asi se mu moc nedařilo, protože na díru přidělal dveře, zamknul a zmizel. Kopec i dveře tam jsou dodnes, zámek zrezavěl a upadl.

Podobně dopadla většina laponských zlatokopů. Ještě se uvažovalo o možnosti rýžování zlata v norské Anarjoce. Což o to, v Laponsku je zlata všude spousta, ale moc se nevyplatí je rýžovat. Dodnes sice někteří Finové jezdí „na prázdniny“ k laponským řekám zbohatnout, nějaké šupinky zlata vyrýžují, ale říkají, že kdyby je neprodali předražené turistům, tak si nevydělají ani na lístek na autobus.

A tak se na zašlou slávu zlatokopecké minulosti Laponska vzpomíná hlavně v zlatokopeckém muzeu v osadě Tankavaara. Muzeum je hned vedle hlavní silnice směřující do severního Norska na Nordkapp. Zastaví tu skoro každý projíždějící turista. Tady se teprve dá něco vyrýžovat. Na turistech – ale i v potoce. Muzeem protéká kdysi zlatonosný potok. Každé ráno do něj muzejní zřízenec nasype troch zlatých šupinek, které se turisté snaží zase vyrýžovat zpět. Že si za to muzeum nechá tučně zaplatit není třeba dodávat.

Přesto se v Lemmenjoki zlato těžilo i průmyslově – a to dodnes. Po odchodu prospektorů přišli do Lemmenjoki jiní. Přivezli malé bagříky, dovalili sudy s naftou, postavili sruby – dnes i montované domky, podařilo se jim získat výjimku ze zákona o průmyslové nevyužitelnosti národního parku a začali promývat lemmenjocké potoky ve velkém. Správa parku však turistickou cestu, která sem vede, raději odklonila, takže milovník přírody pozná, že se tu děje něco nekalého, jen podle zakalené vody v potoce.

Laponská jména

Laponské místní zeměpisné názvy jsou někdy docela zajímavé. Už sami Finové mají ve svém jazyce desítky pojmenování například i pro obyčejný kopec či jezero – u nás kopec nazveme ještě tak pahorkem, kopečkem, případně horou – a ještě máme pár regionálních pojmenování. U Finů se desítky názvů liší podle tvaru kopce, podle jeho původu, podle toho, je-li na severu či na jihu, u statisíců jezer je to ještě bohatší. V Laponsku se názvy obohatí o další pojmy ze sámštiny. A vlastní jména, zvláště v Laponsku, dokážou být pěkně barvitá a poetická. Můj kamarád, co umí dobře finsky, zásadně všechna místní jména překládá do češtiny. Sice pak nikdo neví, o čem mluví, ale je to hezké. Snad tedy – Lemmenjoki by se dalo do češtiny přeložit jako Láskořeka, ovšem další výrazná řeka v této oblasti Paskajoki je Hovnořeka – vytéká totiž z pohraničních rašelinišť a bažin a má značně kalně hnědou barvu. A také smrdí.


Rýžování zlata u Ivalojoki poblíž Kultaly
foto Emil Sarli, 1898

Dobývání zlatonosné rudy u Sotajoki
v okrese Ivalojoki
foto J. J. Sederholm, 1898

Rýžování zlata dnes

fotografie pocházejí ze webových serverů
tornio.fi, zlatokop.cz a gold-gallery.com

Finské zlato

Odborné pojednání o finském zlatě jsem našel v jednom starším časopise 100+1. Je z pera RNDr. Josefa Ševčíka z přírodovědecké fakulty Univezity Karlovy.

Finsko patří mezi největší producenty zlata v Evropě; s vytěženými třemi tunami ročně se řadí za Španělsko, Švédsko a Francii. Pro laika je nejzajímavější rozsypové zlato, tedy zlato, které lze poměrně snadno vyrýžovat z písků a štěrku řek. I když nepřináší přílišný efekt, je jednou z turistických atrakcí země.

Rýžoviště leží uprostřed krásné přírody finského Laponska a mohou být zajímavou zastávkou při cestě k nejsevernějšímu bodu Evropy, na Nordkapp. Jedny z nejbohatších rýžovišť se nacházejí v okolí osady Tankavaara, asi 250 kilometrů nad polárním kruhem. V době zlaté horečky zhruba před 150 lety proslula bohatstvím nálezů stejně jako řeky Lemmenjoki, Satajoki a Ivalojoki. Dnes se tu žije hlavně z tradice. Na místě je skanzen s expozicí historie těžby zlata v Laponsku a nechybí ani možnost vyzkoušet si štěstí při rýžování či navštívit některého ze zlatokopů.

Šanci pracovat mají zlatokopové pouze pět až šest měsíců v roce, a to jen část dne, když se voda v řekách alespoň trochu prohřeje. I tak je nutné používat při namáhavé práci neoprénový oblek. Velkým pomocníkem bývá jakýsi plovoucí vysavač s benzinovým motorem, který chrlí vysátý materiál na normální rýžovací splav. Zlatokop pouze posunuje sací trubici po dně a zvlášť pečlivě čistí různé skrýše či trhliny. Čas od času těžké zlato ze splavu smyje na rýžovací pánev a ručně dočistí. Touto metodou sice za den příliš velké množství materiálu nepřerýžuje, ale možnost vysátí sedimentu z různých úzkých škvír šanci na nález většího nuggetu podstatně zvyšuje.

Zlato se vyskytuje ve spodní části uloženin, které zde zanechal kontinentální ledovec, nebo druhotně přeplavené do říčních sedimentů. Je většinou hrubé, často se nacházejí nuggety až do velikosti fazole. Má vysokou ryzost, ale obsahy nejsou nikterak bohaté. Denní těžba dosahuje maximálně několika gramů. Větší kousky zlatokopové většinou výhodně prodávají turistům za cenu značně nadhodnocenou. Občas najdou i valounek platiny až tři milimetry velký.

Ne všichni se spokojí s touto málo produktivní dřinou. Někteří používají k těžbě štěrku malé bagry, v tomto případě jde materiál přes síta opět na koncentrační žlaby. Koncentrát denně dorýžují na pánvi. Ani tady výtěžek zpravidla nepřesahuje deset gramů.

Vidina velkého nálezu, který jednou přijde, láká i v bohatém Finsku lidi setrvávat u této vlastně velmi špatně placené práce. Je to otázka víry, i když historie všech zlatých horeček dokazuje pravý opak. Desetitisíce přišly o všechno, často i o život. Tisíce zlato našly, ale všechen výtěžek padl na obrovské životní náklady. Jen nemnozí jednotlivci zbohatli a stali se legendou.

Zlaté bohatství Finska je mnohem větší. V podstatě celé území tvoří archaické a proterozoické horniny staré 3,2-1,5 miliardy let. Horniny tzv. karelského kratonu patří dokonce k nejstarším na Zemi. Jsou to intenzivně přeměněné ruly proražené velkými tělesy žul, které v sobě uzavírají pásy takzvaných zelenokamenů, nadějné na výskyt zlata. Geologové vymezili čtyři hlavní oblasti s výskytem zlatých rud – jižní, jihovýchodní a jihozápadní Finsko a Laponsko.

V jižním Finsku našli ložisko Kutemajärvi s asi půl milionem tun rud s obsahem sedmi gramů zlata v tuně a další zajímavé výskyty s obsahem zlata, ale i wolframu a cínu. Také tam objevili velmi staré porfyrové rudy se zlatem, mědí a molybdenem. Úspěchy přinesly i výzkumy na jihovýchodě a východě. Zlato se tam vyskytuje rozptýlené v hornině nebo jako příměs v jiných minerálech či vázané na zlomová pásma. Byla nalezena zlatonosná anomálie dvacet kilometrů dlouhá. Obdobná situace je na jihozápadě, kde se zlato vyskytuje v uloženinách dávných moří, starých téměř dvě miliardy let, v podmořských lávách, ale i v obrovských žulových masivech a v pásmech tektonicky rozdrcených hornin.

Tradiční zlatonosnou oblastí je finské Laponsko, kde se těží zlato již 150 let. I zde je většina ložisek spjata s takzvaným laponským pásmem zelenokamenů. Pásmo se táhne v délce 500 kilometrů od norského pobřeží na jihovýchod až k hranicím Ruska. Na lokalitě Juomasuo doprovázejí pět až šest gramů zlata v tuně rudy též dva kilogramy kobaltu.

Michael Stanovský, únor 2006

v Severských listech publikováno

Související články

Expedice Severských listů do Laponska – 2017 – 30. 6. 2017
Expedice Severských listů do Laponska – 2015 – 2. 7. 2015, 10. 8. 2015
Finské Laponsko – do divočiny Vätsäri a Kaldoaivi – 2. 7. 2013, 30. 7. 2013
Splutí severské zlatonosné řeky Ivalojoki – 25. 12. 2012
Expedice do finského Laponska – hledání starých osídlení (2012) – 8. 7. 2012, 10. 8. 2012
Kaldoaivi, Vätsäri a země přilehlé – léto 2011 – 8. 6. 2011, 31. 7. 2011
Oulanka poněkud pozdně podzimní (2010) – 15. 9. 2010, 13. 10. 2010
Expedice do národních parků Švédska a Norska 2010 – 1. 7. 2010, 29. 7. 2010
Expedice Severských listů do Laponska 2009 – 18. 7. 2009, 20. 8. 2009
Expedice Severských listů do Laponska 2008 – 21. 7. 2008, 20. 8. 2008
Cestopis ze švédského Laponska – 20. 3. 2008
Češi na stránkách finských novin – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VA-SKI SPORT – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VIKING LINE – 10. 10. 2007
Vzkaz finských trampů – 10. 8. 2007
Ostuda až za polární kruh – 23. 7. 2007, 4. 1. 2017
Laponská diskotéka v Chodovské tvrzi – 15. 12. 2006
V kraji sámských pastevců sobů a finských zlatokopů – 1. 2. 2006
Vojta Válek: Zlato z Luttojoki – 15. 5. 2005
Skoltští Sámové – menšina mezi menšinou – 15. 4. 2005
Řeka plná zlata – 20. 8. 2004
Mariánské dny v srdci Laponska – 8. 4. 2004
Viděl jsem finský les – 20. 7. 2001
Pobyt ve volné přírodě Severu – 23. 6. 1999
Laponská rezervace se otevírá návštěvníkům – 1. 5. 1999
Siida je okno do Laponska – 1. 8. 1998

Fotografie ze zimní výpravy do NP Urho Kekkonena – únor 2006
Česká národní flagelace aneb Jak moc velkou ostudu dělají Češi ve finských národních parcích

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,20   hodnoceno: 5 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.350.728 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.433 sec. • www.severskelisty.cz • 54.198.104.202
file v.20180224.034545 • web last uploaded 20180705.040335
2017:492 • 2018:144