Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Joik – tradiční zpěv Sámů


Bongg’ Ánte se pravidelně účastní
tradičních velikonočních sámských
festivalů v joikování (Grand Prix gilvvuin).
Také vydal již několik CD s tradičními joiky
foto: archiv

Sámská rodina ve finském Laponsku
foto: Timo Lehtinen

Stan je základním prvkem laponské
„architektury“, foto: Nino Bùsoli

Unnas Magga odpočívá tkajíc pás
z barevné vlny, foto: Nino Bùsoli

Sri a Marit jsou již několik let přítelkyněmi
 foto: Nino Bùsoli

„Národe tak malý, národe tak milovaný, dlouho-li vydržíš joikovat? Dlouho-li vydržíš tíhu okolního světa? Uvidíš ještě příští jaro přicházet?“ (Nils-Aslak Valkeapää – Slunce, můj otec / Beaivvi, Áhččažan).

Historii a původ sámského národa obestírá mnoho tajemství. Etnografové se stále nemohou shodnout, odkud tito sobí kočovníci přišli, kde se vzali na dálném evropském Severu. Spolu s historikem Campbellem můžeme polemizovat o dávnověké pravlasti severských národů za Uralem, odkud se na počátku našeho věku hnuli Evenkové, Jakuti, Tulové, Čukčové a další do nekonečných prostor severské tajgy.

Staré nálezy z poloostrova Kola, severní Karélie a Inarska však hovoří jinak – kultura užívající podobných atributů jako nynější sámská se v oblasti severní Skandinávie vyskytovala nejméně 5000 let před Kristem, dávno před popisovaným exodem přírodních severských národů ze sibiřské pravlasti. Snad zbývá jen věřit starým sámským legendám, které říkají, že jejich národ se zrodil přímo z ledu, který silou svých žhavých očí roztavila Maddarakka, paní lásky. Ať to bylo jak to bylo, jedna věc je jasná. Od počátku věků až do současnosti Sámy provází joik, tradiční forma zpěvu, která je jedním z určujících pout k sámství, jejich nezaměnitelným reprezentačním dresem, mám-li se vyjádřit v současně módní fotbalové terminologii.

Joik je zpěv, joik je hudba, zároveň je však mnohem více. Je specifickým výrazovým prostředkem, dalším jazykem Sámů, branou mezi niternými pocity severského člověka a přírodou, co jej obklopuje. Je přírodním hlasem, vším, co spojuje svět a lidi živé i zemřelé, něco, co přenáší příslušnost k sámské entitě po tisíciletí.

Joik je vokalickou hudební formou, charakterizovanou monotonálností (melodií v jedné stupnici a akordu), používáním hrdelního zpěvu a velkých tonálních intervalů, přesahujících celou oktávu. Takto suše lze shrnout teoretickou podstatu zpěvu, říkáme tím však velmi málo. Mnohem více můžeme pochopit, když si řekneme, že joikem lze uvítat nový den, pozdravit přátele, oslavit chvíli klidu nad skromným jídlem, uklidnit rozčilené sobí stádo, obejmout hory na obzoru, spojit se s duší zemřelé milované bytosti, vychválit vlastní majetek a schopnosti či jen si po dlouhé práci odpočinout. Joik je rájem improvizace, jeho melodie, rytmus i případná slova se mohou měnit na základě nálad a situací, každý další interpret do něj může přidat své vlastní pocity a potřeby, a změnit tak od základu původní základ skladby.

Nahlédněme nyní do chladné sámské minulosti, jak se joik vyvíjel v běhu staletí až do dneška. Po dlouhé doby joik zůstával hudebním teoretikům skrytý – jak si jinak vysvětlit slova jednoho belgického muzikologa, který před 100 lety směle prohlásil, že Sámové jsou jediným národem, který nezpívá. Možná že joik nezní vůbec jako evropský zpěv, možná že jej onen popleta pokládal za řeč, jazyk. Sámské úsloví situaci vystihuje spíše takto: „Kolik joikařů, tolik plačících požehnaných“.

Vývoj joiku lze shrnout do čtyř etap. První z nich můžeme nazývat původním obdobím. Sámové tehdy žili mnohem jižněji než nyní a měli bližší styky s Finy, joik byl tehdy výrazem jejich identity, hlasem jejich odlišnosti. Tehdy možná nejvíce připomínal sibiřské rituální zpěvy, zpívané hlubokým hrdelním hlasem za doprovodu bubnů gievvrre, šamanských nástrojů, propojujících náš svět se „světem hloubky“, sáivo, podsvětím. Tehdy asi nebyl ještě výsadou každé lidské bytosti, nýbrž „hlasem duchů“. Jeden, dva tóny, hrdelní mumlání, „vědmá slova písně poslaná po vodě, větru, kořenech bříz“, velké intervalové skoky. Podobně mohla znít šamanská hudba na Sibiři, v brazilských pralesích, v keltských dubových hájích. Ryzí vzývání přírody.

Druhé období, nazývané „diferenciální etapou“, se datuje cca od roku 1100. Sámové, vytlačovaní dominantními národy Skandinávie na sever, se začali rozplývat v nekonečných mrazových pouštích Laponska, jednotlivé rody a siidy se od sebe začaly vzdalovat, ty nejzápadnější se uchytily na březích „Ledomoře“, Norskhavet a v norských horách, nejvýchodnější v tundře poloostrova Kola („Medvědí ocas“ Skandinávie, v současnosti Rusko). Joik se stal v podstatě tím fenoménem, který jsem popisoval v úvodu, stal se každodenním společníkem každého člověka, jedinečným spojovacím jazykem každé rodiny, siidy, přírody okolo. Noidský buben gievvrre se z chýší a stanů vytratil, stal se „jen“ hlasem nečetných noidů, šamanů, kteří rozhodně nesídlili v každé siidě Severu. Tehdy došlo asi k nejzásadnějšímu formálnímu oddělení joiku západního od východního. Východní, zejména koltští Sámové (KolttaSámet) vytvářeli až hodinu trvající skladby s rozsáhlými epickými texty, popisujícími každodenní život – lov ryb, medvědů, putování se soby tundrou, vzájemné vztahy mezi lidmi. Západní, respektive severní Sámové (DavviSámet), jejichž centrem se stala velká siida Guovdageainnu (nyní norské Kautokeino), oproti tomu zpívali kratičké, mnohem „evropštější“, melodičtější a rytmičtější joiky, kde text často úplně chyběl, byl nahrazován vokalickými popěvky (piilottajat – „skrytosti“) – oním typickým nápěvem „lei-lo-loi-lá, lei-lo-lango“, případně pár slovy, většinou místopísnými názvy. „Skrytosti“ opravdu dovolovaly neomezovat se na slova (slovní zásoba Sámů je extrémně bohatá na konkrétní výrazy – cca 200 výrazů pro soba, 40 výrazů pro sníh apod.), naopak chudá na pojmy abstraktní, pocitové. Pomocí „skrytostí“ dovedl každý prostý člověk vyjádřit přesně své pocity tak, aby mu každý krajan mohl rozumět, přidat se, poupravit a změnit náladu písně.

Počátek třetího období spadá do časů asi 400 let zpátky, do éry masivní christianizace země. Misionáři označili joik za ďábelský, čarodějný zpěv, zakázali jej provozovat, pálili noidské bubny (které však již dávno nebyly součástí prostého každodenního joiku) a ten, kdo zpíval dál, tak jak mu zobák narostl, byl označen za čaroděje, popraven a jeho hlava byla v ledu poslána do Stockholmu či Kristianie (takto prý dopadl i pradědeček slavné joikařky Mari Boine ještě v roce 1874). Sámové byli nuceni zpívat pro ně nesrozumitelné a odpudivé luteránské žalmy v latině či švédštině. Paradoxně v prvních stoletích „okupace“ došlo k posílení národní identity Sámů, objevili se mezi nimi znovu šamani, kteří bez ohledu na rizika začali oživovat stará magická slova. Lidé se scházeli v bažinatých pralesích a neslyšně joikovali, odezírali stará slova ze rtů. Tlak však trval příliš dlouho, až do 70.let minulého století. Sámští vzdělanci si mohli oprávněně stěžovat, že joik už je jen jakýmsi skansenem tradiční hudby, nezajímá žádného mladého člověka, který si radši na diskotéce ve městě poslechne popovou Abbu, než jej z tančírny vyhodí rozjaření opilí Skandinávci do příkopu u cesty.

Přišla však 70. léta 20. století, období masivního národního probuzení Sámů. Norská vláda podlehla nečekanému hnutí kautokeinských Sámů, kteří se vzbouřili proti devastaci krajiny monstrozní vodní elektrárnou Altaelva. Sámové od Mo i Rany až po Murmansk se spojili a začali se projevovat jako svébytný, původní národ, volající po svých právech. Vznikl sámský parlament, kulturní a politická sdružení, do čela se postavil bard N. A. Valkeapää, nesmiřitelný bojovník proti kulturnímu útlaku národa, silně národnostně cítící spisovatel, básník a buditel. Joik se zvedl jako Fénix z popela, najednou byl slyšet všude, kde se objevil alespoň jeden příslušník sámského národa, najednou se z šera věků vynořilo ono staré cítění, nikdo náhle nemusil mladé Sámy učit jak joikovat. Joik se stal manifestem Sámů proti většinám a v souladu s postmoderními postuláty popkultury se vynořila spousta joikařů a hudebních skupin, které začaly joik zpívat a hrát na současné nástroje a techniku, stali se pro současné Sámy idoly a určovateli mainstreamu. Joik, sice v novém kabátě, avšak starý, ryzí a původní, přežil a zdá se, že bude žít věčně, jako doufejme sámský národ nikdy nevymře v globální vesnici.

Nyní se ještě krátce zastavme u forem joiku, témat, kterými se současný joik zaobírá. Předně jde o tzv. „osobní joiky“, skladby, které si „skládá“, lépe řečeno vytváří každý Sám, ať už umí zpívat, či nikoliv. Takový joik vychází z tradičního základu, připomínající holý, nezabydlený dům. Každý joikupěvec však onen dům zabydlí, vymaluje, ozdobí tak, aby se mu v něm dobře žilo. „Skrytosti“, ony popěvky, vyjadřují povahu a temperament zpěváka tam na Severu – „já znám, jak joikovat, ty to také znáš, joik je někde ve vzduchu jako naše tajemství, je zbytečné joikovat v dlouhých textech, které kalí obrazy mysli“. U ohně před domem každý začíná zpívat svůj osobní joik, který se mění, proplétá s joikem kamaráda, ženy, otce. Joik není interpretován, nýbrž neustále vzniká, mění se a zaniká. Díky němu si Sámové vypráví o svých blízkých, o lidech, které poznali na cestách, o směšných příhodách, co kdo zažil v období rozloučení. „Magga Klementinová, malá Magga, každý se na ní dívá, protože je jediná, bohatá dcera svého otce, Klementinová Magga“. „Juhani blázen pije kořalku, šibal skáče, tančí na podlaze“.

Dalšími joiky sobař hovoří ke svým zvířatům, uklidňuje je a shání dohromady, zvířata jakoby uvyklá na jeho hlas se zklidní a přijdou za ním. Naštvaný otec u večerního ohně joikem kárá své dcery za přílišnou povolnost k mladíkům odvedle, ony se mu joikem omlouvají, vysvětlují, slibují, že se napraví. Někdo zase vychvaluje svůj majetek a schopnosti: „Parohy mých sobů jako moře běží tundrou, parohy mých sobů sahají k nebi, každý chválí moje soby, mě samého“. Sebechvála je častým námětem osobních joiků, až to u skromného sámského národa překvapuje. Připomíná to trochu černý rap amerických ghett.

Jiným rozšířeným tématem joiku jsou zvířata a vůbec živé věci okolo: sobi, ptáci, šelmy. Sámové při jejich opěvování jakoby záviděli zvířatům jejich volnost a rozlet, nejde však o závist, spíš o nám často hrubě neznámý pocit sounáležitosti a jednoty člověka a zvířete. „Liška běží, liška běží, ajja ajja alla alla“ – víc vyjádřit není potřeba. Joikujeme vlkům, aby za zimy nesežrali naše zásoby, sobům, aby našli dostatek lišejníku, orlům, aby nalezli cestu ke svým hnízdům v horách. Joikař vyjadřuje své okouzlení světem přírody: „Orlice, mračné křídlo, mořská teto, letíš nad mořem, letíš nad horami.“ Nejvíce se v těchto zpěvech objevuje medvěd, kterého Sámové obdivují a bojí se jej, protože pohněvat si medvědí duši znamená rozhněvat si samotnou přírodu, jejího pána Veraldenolmaie. Lesní král, medotlap, pán borůvkoviště, velký strýc, to jsou něžné přezdívky huňatého predátora tajgy, vyskytující se v písních.

Joikem se ukolébávají děti, vyznává láska, nabízí se sňatek. Tato témata jsou v joiku relativně nová, dřívější joiky kupodivu byly pro evropsky cítícího člověka až příliš epické a realistické. S masivním boomem joiků do oficiální kultury se však témata lásky a vztahů dostávají do popředí, přesto však mnohem častěji můžeme zaslechnout krásně znějící nápěv, jehož jediná slova jsou: „Posvátné jezero, komáří jezero, horo duchů, otevíráš se, pod štítem smrti vyvěrá pramen života, o řece života zpívám.“ Příroda je stále tím nejdůležitějším tématem. Toho se dotýká poslední téma joiku – joik jako šamanský zpěv, vyvolávání duchů a strážců „světa hloubky“, léčitelské zaříkávání, posílání magických slov do přírody jako kód ke vstupu do „světa hloubky“. Jsem si zcela jistý, že i tato forma žije, že stále existují noidové, sámští čarodějové, kteří k joiku stále používají doprovod noidského gievvrre bubnu. Jejich existence je však velmi dobře ukrytá okolí, snad z důvodů starých obav o život, snad spíše kvůli obavám z turistického pozlátka, z honby jižních povrchních cestovatelů po senzaci. Nils-Aslak Valkeapää byl tím prvním, kdo volal po tom, aby „noidové zmizeli pro všechny ze světa a žili jen v hloubkách, kam lidi nesmí, jen oni za námi“. Pohybuji se mezi Sámy již pár let a jistě mezi mnou a některými z nich vznikla silná přátelská pouta. Když se však pokouším doptat na noidy a čaromocné vědmé joiky, odbývají mě zvláštním úsměvem: „Sám jsi noidem, když jsi tak zdaleka přišel nás poznat. Tak nehledej to, co nikdy nespatříš.“

Respektujme to tedy, nelovme senzace a magii, nevysávejme originalitu severských přírodních lidí. Podobně jako oni hledejme inspiraci a víru sami v sobě a v nekonečné moudrosti a síle přírody

Riku N. Podzemský, 10. září 2004
S použitím článku „Sámelaisten vanhakantainen musiikkikulttuuri“
z časopisu „Kansanmusiikki“

v Severských listech publikováno

Související články – JOIK

Mari Boine v Praze – 11. 3. 2007
Mari Boine se chystá do Prahy – naslouchejme hlasu matky Země! – 20. 2. 2007
Ozvěny světa za polárním kruhem – 25. 11. 2004
Joik – tradiční zpěv Sámů – 10. 9. 2004

Související články

Expedice Severských listů do Laponska – 2017 – 30. 6. 2017
Expedice Severských listů do Laponska – 2015 – 2. 7. 2015, 10. 8. 2015
Finské Laponsko – do divočiny Vätsäri a Kaldoaivi – 2. 7. 2013, 30. 7. 2013
Splutí severské zlatonosné řeky Ivalojoki – 25. 12. 2012
Expedice do finského Laponska – hledání starých osídlení (2012) – 8. 7. 2012, 10. 8. 2012
Kaldoaivi, Vätsäri a země přilehlé – léto 2011 – 8. 6. 2011, 31. 7. 2011
Oulanka poněkud pozdně podzimní (2010) – 15. 9. 2010, 13. 10. 2010
Expedice do národních parků Švédska a Norska 2010 – 1. 7. 2010, 29. 7. 2010
Expedice Severských listů do Laponska 2009 – 18. 7. 2009, 20. 8. 2009
Expedice Severských listů do Laponska 2008 – 21. 7. 2008, 20. 8. 2008
Cestopis ze švédského Laponska – 20. 3. 2008
Češi na stránkách finských novin – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VA-SKI SPORT – 10. 10. 2007
Ostuda až za polární kruh, reakce cestovky VIKING LINE – 10. 10. 2007
Vzkaz finských trampů – 10. 8. 2007
Ostuda až za polární kruh – 23. 7. 2007, 4. 1. 2017
Laponská diskotéka v Chodovské tvrzi – 15. 12. 2006
V kraji sámských pastevců sobů a finských zlatokopů – 1. 2. 2006
Vojta Válek: Zlato z Luttojoki – 15. 5. 2005
Skoltští Sámové – menšina mezi menšinou – 15. 4. 2005
Řeka plná zlata – 20. 8. 2004
Mariánské dny v srdci Laponska – 8. 4. 2004
Viděl jsem finský les – 20. 7. 2001
Pobyt ve volné přírodě Severu – 23. 6. 1999
Laponská rezervace se otevírá návštěvníkům – 1. 5. 1999
Siida je okno do Laponska – 1. 8. 1998

Fotografie ze zimní výpravy do NP Urho Kekkonena – únor 2006
Česká národní flagelace aneb Jak moc velkou ostudu dělají Češi ve finských národních parcích

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,20   hodnoceno: 10 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.498.541 • onln: 5 • robot ostatni • php: 0.753 sec. • www.severskelisty.cz • 3.214.184.124
file v.20190115.000457 • web last uploaded 20190901.041847
2017:251 • 2018:326 • 2019:310