Expedice do finského Laponska – hledání starých osídlení (2012)

Online denní zpravodajství je dole na stránce

Archeologické nálezy od jezera Vetsijärvi.
Mezinárodní tým archeologů potvrdil objev prvního výskytu
preboreální fáze kultury Komsa v vnitrozemí severního Finska.
 Na vykopávkách se podílel tým dobrovolníků složený
z výzkumných pracovníků a studentů z univerzit v Helsinkách,
Oulu, Uppsale, Tromsø a Oslu pod odborným vedením
Jarmy Kankaanpää a Tuiji Rankamové (2004).

Stará rybářská vesnice Piilola i jezera Nammijärvi (Vätsäri),
kousek od norských hranic. Jedna z mála vesnic, kterou
Němci za druhé světové války nezničili – měli tu totiž
posádku. Cesta sem vede den až dva pěšky po úzké pěšině
jinak obtížně průchodnou tajgou. Anebo hydroplánem.
foto Michael Stanovský

Film Malá Love Story (Pieni rakkaustarina) finské televize
YLE o poustevníkovi Surnu-Pekkovi Tervaniemi.
Pekka je samotář, který žil v Severovýchodní části finského
Laponska, v divočině Vätsäri. Dvakrát ročně navštěvoval
nejdostupnější obec, 100 kilometrů vzdálený Nellim,
ke kterému se dá dojet na lodi přes jezero Inari.
Dokument Erkki Määttänena (listopad 2010).

Expedice Severských listů – červenec/srpen 2012

Bylo – nebylo, před pár tisíci lety tu byla doba ledová, Skandinávii, a vůbec velký kus severní Evropy, pokrýval ledovec a nikdo tam nežil. Suchá země také byla zatlačena hluboko pod hladinu moře. Když nastalo oteplení, ledovec začal tát a pevná země se začala vynořovat z vody. Do té doby (doba kamenná, až 10 000 let před naším letopočtem) se dá datovat první osídlení této končiny. Letošní Expedice Severských listů zmapuje staré sámské siidy a rybářské osady v divočinách Kaldoaivi a Vätsäri. Startuje 10. července 2012 dopoledne z ruzyňského letiště…

Kaldoaivi

Na přelomu tisíciletí se prováděl průzkum u jezera Vetsijärvi. Archeologové tu našli spoustu důkazů a artefaktů prehistorického osídlení.

Neví se přesně, kde se tu lidé vzali. Mohlo by jít tehdy o pobřežní krajinu. Pak by šlo o nějaké rybáře či mořeplavce – Skandinávie a vůbec sever Evropy byl váhou až čtyřkilometrového ledovce zatlačen poměrně dost po úroveň hladiny moře a ubývajícím zaledněním se vynořoval. Dnes je tu nadmořská výška 280 m n.m.

Na druhou stranu jsem viděl mapy pobřeží a z nich se zdá, že v té době břehy moře byly dost podobné dnešním.

Ale těžko si představit, kde by se tu jiné osídlení, než rybářů, vzalo, Sámové přišli do Laponska až později.

Vätsäri

Jak je všeobecně známo, za druhé světové války Finsko absolvovalo celkem tři válečné události. Nejprve tzv. zimní válku (talvisotu) 1939-40 (Sověti je napadli), pak pokračovací válku (talvisotu) 1941-44 (zjednodušeně řečeno – Finové si mysleli, že spojenectví s Němci jim posílí ochranu proti Rusům, zvláště poté, co Němci napadli Sovětský svaz). Když i tuto válku prohráli, byli nuceni Němce zase vyhnat pryč (Laponská válka, 1944-45).

Protože hitlerovská vojska měla ve zvyku postupovat systémem „spálená země“, zdálo se jako nejjednodušší je vyhnat přes Laponsko. Veškeré obyvatelstvo bylo evakuováno. Hospodářské následky této války byly pro Laponsko strašlivé. Více než třetina budov v této oblasti byla zničena, desítky tisíc obyvatel se staly uprchlíky bez domova.

Po válce se zpět vrátila asi třetina obyvatelstva, nová obydlí si postavili (resp. vesnice obnovili) jen u dobře přístupných komunikací. Nikoho nelákalo se vrátit do historických siid dostupných třeba jen po vodě nebo po mizerné stezce tři dny pěší cesty.

Dodnes se dají na mapách najít místa, kde dřív lidé bydleli (třeba Järvenpää nebo Hietikkolahti). Většinou tam je i pár srubů, někdy tu žijí (nebo spíš žili) zvláštní postavičky (například samotář Pekka Tervaniemi (přezývaný Surnu-Pekka u Pitka Surnujärvi – jenomže ten byl už hodně starý, tak jej příbuzní víceméně násilím odstěhovali do civilizace, tuším do Nellimu)…

Michael Stanovský

Denní zpravodajství

Prohlédnout jako knížku…

Klikněte pro mapu Google s trasou...

středa 20. června 2012, 21.10 hod.

Dřenice  

Sedím doma ve Dřenicích na verandě a zjišťuji, že se termín odjezdu na další expedici do finského Laponská nebezpečně blíží. Loni jsem byl před odjezdem lehce nemocný, pak se mi to v divočině vrátilo? Tak aby nebyla žádná výrazná změna, už týden mám horečku a angínu. Situace se rok od roku opakuje, stresy z projektů dokončovaných na poslední chvíli, ne zcela a ne úplně připravené všechno, co bych chtěl mít připraveno, pár kamarádů, se kterými se nejsem schopen domluvit na setkání tam někde daleko na severu. Ale až letadlo nahodí motory, všechno že mne spadne a bude dobře. Expedice je připravena, myslím, dobře, dělám na tom půl roku. Včera jsem měl blbý sen, odletěl jsem do Finska a zapomněl pohorky doma. Měl bych asi vyhledat nějakou čarodějnici, aby mi vyvěštila z křišťálové koule, co to znamená. Což o to, boty nezapomenu, bosý tam nepoletím, ale před mnoha lety jsem vyrazil bez bundy. Od té doby balím raději týden předem?

Ivalo
10. července 2012 • na mapě

úterý 10. července 2012

Ivalo   pozice na mapě

Cesta do Laponska za použití Finnairu proběhla bezproblémové. Finský piloti jsou asi pěkní fronťáci, opravdu se s tím nijak nepářou. Zvláště pak malý Embraer z Helsinek do Ivala se choval jak stíhačka.

V Helsinkách se letos nastupuje někde mezi hangáry, na normální odbavovací gaty už asi tyhle obskurní domestic linky nedávají. Odvezli nás tam autobusem.

River Camp na kraji Ivala se trochu modernizuje, ale v podstatě se nic nezměnilo, akorát místo dvou tlustejch kempařek Finek, které tam bydlely v jedné chatičce s dvěma malejma dětma, to dneska spojili s benzínkou, čepují tam pivo pro opilce z okolí a člověk musí vyplnit registrační lístek. Zato to letos stojí jen 9 euro.

Sevettijärvi
11. července 2012 • na mapě

Sevettijärvi
11. července 2012 • na mapě

středa 11. července 2012

Sevettijärvi   pozice na mapě

Tak, dojel jsem do Sevettijärvi místním autobusem společnosti Gold Line. Už jsem o tom psal v minulosti vícekrát, tak tedy stručně ? autobus vozí strašně málo lidí, ale zato veškerou poštu (v podstatě jde o poštovní autobus), vozí i nějaké zásoby do malého krámku v Sevettijärvi. Loni s ním jezdila paní, na kterou na každém desátém kilometrů někdo čekal a pohovořil, takže to je vlastně i místní telegraf.

Není se co divit, že ten kousek cesty (asi 160 kilometrů) jedeme celé odpoledne. Dneska je krásné, slunečno (to ostatně včera bylo také), v noci sice jen 3 nad nulou, ale přes den určitě více než 20 stupňů. Ted je už večer, sluníčko pochopitelně nezapadá, ale je dost nízko nad obzorem, tak se později v noci ochlazuje. Ted ještě ne, tak žerou komáři, žerou komáři, ŽEROU KOMÁŘI? Repelent zatím funguje.

Vyrážím k sobímu shromaždišti. Obrázek je od jezera, kde kotví hydroplán. Protože tu nemají letiště, letadlo musí být hydroplán vybavený plováky. Oblíbená kratochvíle Finů je totiž pronajmout si chatku v divočině u jezera, naložit bágly jídlem, chlastem a pivem, sbalit rybářský pruty a nechat se tam na týden odvézt letadlem. Ale už jsem viděl i letadlo s kanoí na plováku, v divočině jsou krásný řeky se spoustou ryb, tak proč tam pádlovat spoustu kilometrů, když mám dost peněz na letadlo.

Semenkurrta poroertus
12. července 2012 • na mapě

Cestou na Sollomusjärvi
12. července 2012

čtvrtek 12. července 2012, 11.00 hod.

Semenkurtta poroerotus  

Nocleh v opuštěné chajdě na podzimním shromaždišti sobů Semenkurtta. Dorazil jsem sem v deset večer, cestu jsem si naplánoval zkratkou, tak jsem hned první den musel brodit divokou říčku. Je moc vody, normálně to bývá potok a dá se přeskákat po šutrech. Sobaření v Laponsku se věnuje asi 14 bohatých sámských rodin, dneska to jsou družstva. Rajóny mají oplocené drátěnými ploty, aby se jim ti údajně ochočení sobové nepomíchali. Přesto je každý rok dvakrát (v létě a před zimou) shromažďují a počítají a značkují a dávají jim žlutý placky do uší, protože to Evropská unie vyžaduje (je jedno, jde-li o českýho pašíka, holandskou stračenu nebo laponskýho soba). Jednotlivé oblasti mají uvnitř ještě jeden důmyslný systém ohrad (sběrných), který v případě potřeby naháněná sobí stáda usměrní do ohrad na shromaždištích. Zdejší sobařská oblast nazvaná Vätsäri má specifikum, poměrně skalnatý a na zdejší poměry hornatý jihovýchod, tak je rozdělena zvláštním (tzv. obracecím) plotem na dvě poloviny. V jedné, té hornaté, se sobí pohybují v létě, v druhé (tam jsem teď já) spíš v zimě.

čtvrtek 12. července 2012, 23.00 hod.

Sollomusjärvi   pozice na mapě

Na Sollomusjärvi se šlo poměrně pohodlnou cestou. Někde jsem se dočetl, že tahle cesta na jih se pak stáčí na sever a byla to stará poštovní cesta. V té době ještě asi nebylo Sevettijärvi takové centrum, jako dneska, také tu nebyla silnice, tak se pošta roznášela jinými směry.

Rozhodně nebylo Sevettijärvi centrem místních skoltských Sámů. To totiž bylo kdesi na východě v Petsamu (dnes ruská Pečenga). Petsamo patřívalo Finům. Poté, co Finsko připadlo po napoleonských válkách pod carské Rusko, pan car se ukázal jako docela osvícený a dal Finům spoustu výhod. Také jim přidělil celou tuhle oblast na severu, takže Finsko mělo i přístup k Severnímu moři. Proč to udělal mi není zcela jasné, klášter v Petsamu byl vyhlášený a pravoslavný a vždy ruský. Možná mu přišlo, že tuhle enklávu mohou spravovat Finové, stejně tu nic zajímavého nebylo a z Murmansku to bylo daleko. Možná si myslel, že bude-li Petsamo patřit do stejného velkoknížectví (a gubernie) jako zbytek severního Finska, bude se sem lépe šířit pravoslaví. Dokonce po osamostatnění Finska v roce 1917 nechali Sověti tohle území Finům, i když historicky šlo o území ruské, takže to nebyl jen carský výmysl.

Každopádně se v oblasti dnešního Nikeľu na jih od Petsama objevila mezi světovými válkami rudná naleziště, takže po druhé světové válce v rámci válečných reparací museli Finové tohle území vrátit a postarat se o Skolty, kteří rozumně usoudili, že jim bude v poválečném Finsku lépe, než ve stalinském Sovětském svazu. Takže se přestěhovali především do oblasti Vätsäri ve Finsku. Asi to tehdy nebylo složité. Tahle oblast byla sice osídlena skoltskými Sámy už dříve, ale válečná evakuace celého finského Laponska a následný návrat tu rapidně snížil množství obyvatelstva; ne všem se chtělo stěhovat zase zpátky. Vätsäri bylo intenzivněji využíváno až ve 20. století. Sobaření se tu začalo provozovat až kolem roku 1930. Zmínky jsou sice zaznamenány již v roce 1878, ale to byla jedna rodina Jokinena Aslaka Panna. Zbytek lidí se tu živil lovem a rybolovem.

Během cesty na Sollomusjärvi jsem narazil na devadesát let starý pahýl stromu s vyřezaným nápisem J.S.P. V.1923. Asi nějaká značená cesta nebo pozůstatek srubu na staré poštovní stezce. Těsně před odjezdem jsem narazil na stránkách finského Metsähallitusu (lesní správa či institut, který se stará o ochranu přírody) na zajímavou publikaci ?Vätsäri ? údržba a dispozice?. Bohužel jen ve finštině. Část mých mouder pochází právě z této zprávy. Překladač Google z ní udělal docela humorné čtení, probírám se ji a pokud pochytím něco zajímavého, třeba to tu napíšu. Je rozhodně zajímavé číst o dalekých divočinách a pak se rozhlédnout a vidět, že jsem v nich.

U jezera Kurtejärvi (sámsky Kurttjäu?rr, 122 m) je otevřený srub Sollomusjärvi. Jezero stejného jména je za kopečkem (sámsky Solmusjäu?rr nebo Šalloomjävri, 121 m).

Otevřeným a volně použitelným srubům v divočině Finové říkají autiotupa (samoobslužná chata). Pro neznalé ? je to volně přístupný a otevřený srub vybaveny postelemi, kamny, zásobou dřeva a dnes většinou i plynovým dvouvařičem, dar to Metsähallitusu tulákům divočinou.

Místo je to tady jako stvořené pro rybářskou vesnici, ale je otázka, zda tu bývala. Po nějakých barácích ani památky a ani z podrobné topo-mapy se nedá vyčíst, že by tu byl soukromý pozemek. Ten bývá vyznačen a vždy je to známka, že tu kdosi bydlel a hospodařil. Tady to jisté není?

Strašně fouká, venku je o půlnoci 9 stupňů nad nulou. V chatě je po stopení pěti březových polen poměrně lépe.

Tullijärvi
13. července 2012 • na mapě

pátek 13. července 2012

Tullijärvi   pozice na mapě

Dorazil jsem do třetiny jezera Tullijärvi. Je pěkně, ještě svítí sluníčko, ale hrozně fičí. Jsou tu dvě zamčenými chaty, asi na zimu, na rybaření. Je už dost pozdě, ráno má být zataženo a přeháňky. Dneska jsem cestu krosnul offroadem přes skály a bažiny, zítra už poštovní stezku do Jankylly opustím a přes nějaký šílený morénový pole budu pokračovat na norské hranice k Surnujärvi. Žerou komáři, víc než včera?

Järvenpää 1850
15. července 2012 • na mapě

Järvenpää 1850
15. července 2012 • na mapě

neděle 15. července 2012

Järvenpää   pozice na mapě

Celý den pršelo, cesta za deště nebyla nic příjemného, zvláště pak volnou krajinou bez cesty. Večer se vyjasnilo a vysvitlo sluníčko.

Järvenpää je stará rybářská osada, potkal jsem tu jednoho samotářského Fina, co šel od Piiloly (na jihu Vätsäri) do Jankily (na severu), ten mi říkal, že to ?very old place?.

Vesnice tu tedy byla. Našel jsem informací, že existence téhle vesnice je doložena již roku 1890. Po druhé válce (díky evakuaci laponského obyvatelstva v době Pokračovací a Laponské války) zřejmě sláva upadala a poslední člověk se prý odstěhoval do Sevettijärvi roku 2002. Tedy ? zbytky stavení tomu moc neodpovídají. Zbytky srubů bych odhadoval na několik desítek let staré. Smetí pod každým druhým stromem je výrazně mladšího data, ani poházené hrnce a cedníky nejsou tolik rezavé. I když čurbes mohou mít na svědomí rybáři či sobaři, jak je v kraji zvykem. A dají se tu najít opravdu zajímavé věci, třeba metrové rezavé ozubené kolo, rozpadlý bicykl nebo třeba cihly až z cihelny na dánském ostrově Bornholm.

Opouštění starých osad je bohužel častý případ. Po válce byla veškerá infrastruktrura (školy, obchody, pošta, doprava, zdravotní péče) soustředěna kolem několika silnic, lidé se tam stěhovali. A ve vlastní divočině se dnes akorát provozuje chov sobů a rybaření, ono to ani jinde provozovat nejde. Navíc od roku 1960 se začíná i to sobaření provozovat moderním způsobem, díky tomu se stalo zbytečnými i řada srubů, které před tím sloužili v letním období sobařům.

---

Divočina Vätsäri je takový zvláštní útvar ochrany přírody. Není to rezervace, ale Finové na to mají zákon, který z divočiny rezervaci téměř dělá. Navíc se taky na pomezí Finska, Norska a Ruska vytvořil tzv. trilaterární park Inari?Pasvik, který je určen pro ochranu význačných evropských mokřadů na mezinárodní úrovni. Norové tu mají národní park Ovre Pasvik, Finové Vätsäri a s Rusama je kapku potíž, neboť sice vybudovali rezervaci Pasvik zapovědnik, ale zároveň díky blízkosti hranic s ?kapitalistickou cizinou? se tam dá obtížně dostat. Navíc tu provozují elektrárny, přehrady (strategická zařízení) a poměrně velmi znečišťující těžbu niklové rudy a její zpracování v městě Nikeľ (také strategické).

Finové by rádi z divočiny udělali rezervaci, mají tady i Naturu 2000, ale jsou s tím potíže převážně právního charakteru. Především jde o velkou sámskou komunitu. Sámové jsou původní obyvatelé Finska, mají svůj jazyk, kulturu a způsob obživy. Vzhledem k tomu, že jde o vymírající etnikum, požívají obrovské výjimky. To vše není zrovna v souladu s ochranou přírody.

Ústava Sámům zaručuje tyto atributy jejich života zachovat a podporovat. Zároveň se nedá upírat jistý pokrok například v sobaření. Dneska už nikdo nebude za sobími stády běhat pěšky, pro nahánění se používají terénní čtyřkolky a dokonce i vrtulníky, tedy prostředky, které by tu teoreticky neměly co dělat. Ve Vätsäri je asi 50 území (či spíše územíček) v soukromých rukách, zbytek je státní půda v používání sobařských družstev. Údajně tu je asi 100 chat či srubů, z toho tři stále obydlené. Nějaké chaty patří pohraničníkům, tři patří Metsähallitusu (volně obyvatelné autiotupy), řada pak místním Sámům, který je využívají třeba jen pár dní v roce k rybolovu (v zimě i v létě) nebo pronajímají sezónním rybářům. Řada chat však slouží sobařům na přespání.

Je tu prý asi 100 cest vyznačených v mapách (no, některé jsou dlouhé třeba jen kilometr a začínají nikde a konci také nikde, zřejmě pozůstatky po spojnicích starých siid). Obecně se tu povoluje plavba po jezerech (zaručuje to ústava), v zimě pak cesty skútrem po zamrzlých jezerech (z hlediska zákona jde o využívání vodní cesty), leč nikoliv už po pevnině. Pro nadšence je vyznačeno a udržováno několik zimních skútrových dálkových cest. Toleruje se i letecká doprava ? to přírodě prý nevadí, letadlo odletí, loď odpluje, skútrová cesta roztaje. Nedovoluje se výstavba silnic a sjízdných cest, což zase vadí sobařům.

Vládní výjimky jsou sice možné, ale mám pocit, že to nikdo moc neřeší, pokud jde o Sámy. Ono jich je už tak málo, že si je tu musí hýčkat. Inu, život na jihu je pohodlnější, o zdejší příšerně nezaměstnanosti ani nemluvě. Píše se, že dokonce někteří Sámové odcházejí na léto do srubu v divočině, protože tam nic neutratí.

Pastevectví sobů poměrně devastuje krajinu, sobí žerou lišejníky ? a není to tak dávno, co se tu s intenzívním sobařením začalo (1930), příroda na to není stavěna. Proto je Vätsäri rozdělena na jižní a severní oblast. Množství lišejníků je různé, a tak se v rámci udržitelného zachování a využití krajiny musí sobi hnát stále na nová místa. V severním Vätsäri je k tomu účelu vybudován i tzv. obracecí plot.

neděle 15. července 2012, 19.30 hod.

Järvenpää 1850   pozice na mapě

Navečer sedím u severního konce jezera asi 50 km dlouhého zvaného Suolisjärvi (sámsky Čuolisjävri, skoltsky Čue?lsjäu?rr), 120,9 metrů nad mořem. Strávil jsem tu den a léčil krvavej puchýř na noze. Inu, nemá si člověk nechat opravovat dobře vyzkoušené a zašlápnuté boty den před odjezdem od místního příštipkáře. Profíci na trekovou obuv vědí, jak to udělat. Tenhle asi umí jenom šít hlava nehlava a lepit žraloky.

Přes den bylo 25 stupňů, v noci asi 12. A svítilo sluníčko. (jeden z posledních teplých dnů na expedici, doplněno později). Navečer začali žrát komáři, přes den jen takový barevný mouchy. A objevili se všudypřítomní mravenci impozantních laponských rozměrů. Žerou štiku. Včera večer jsem na břehu objevil skoro třičtvrtěmetrovou štiku. Nádherný kus. Jak se tam vzala? Takový vlny zase nebyly. Dneska z ní je polovička. Mravenci si tam udělali detašované pracoviště.

Brod řeky Pakajoki
16. července 2012 • na mapě

Sobařský tábor Vätsäri
16. července 2012 • na mapě

pondělí 16. července 2012, 22.00 hod.

Sobařský tábor Vätsäri   pozice na mapě

Dorazil jsem na Sobařský tábor. Cesta strastiplná, plná kamení, jezer a močálu. Stezka žádná. Tolik komárů, eloxovanejch kousacích much, muchniček a dvou typu ovádů ? vše dohromady jsem ještě nezažil. Repelent funguje jen na komáry. Nejhorší byl brod přes řeku Pakajoki aneb sámsky Pakkajuuha kdy jsem se nemohl bránit. Jsem asi o polovičku tlustší, opuchlý. Našel jsem tu otevřenou sobařskou boudu, autiotupu (volně použitelný srub), bezvadně vybavenou i s plynovým vařičem a zásobou jídla (prostě autiotupa ve správě sobařů) ? tak je už lépe.

Nadmořská výška: 159 m, teplota: 17 stupňů ve 22 hodin, přes den až 24 stupňů, celý den a celou noc jasno, sluníčko nezapadá.

----

Tenhle tábor slouží ke shromažďování, třídění a značkování sobů. Sobi se shromažďují a sčítají dvakrát ročně, v létě a před zimou. V létě se hlavně značkují, v zimě se stáda decimují, sobi se zabíjejí, slabé kusy by stejně zimu nepřežily. Nejspíš to bude zimní tábor, vybavení ohrad by tomu odpovídalo. Nicméně je to tu poměrně daleko od civilizace, nedovedu si představit, jak by se odtud poražená zvířata transportovala do civilizace, notabene další sobařský tábor Semenkurtta (byl jsem tam před pár dny) není odtud daleko ? asi 20 km vzdušnou cestou, vede do něj silnice a je tam několik domků na přespání. Tady skoro nic (bývalo tu chat více, ale Fin Patikka na svých webovkách píše, že polovička už shořela). Ale přitom vybavení tohoto srubu by odpovídalo zimě ? mají tu agregát, kanystry s benzínem?

Na letní tábor mi to také nesedí. V zimě se sem dá dojet bez problémů na sněžném skútru ? ale v létě? Žádná cesta tu není, přiletět se dá akorát vrtulníkem, terénní čtyřkolka neprojede ani podle ohrad (alespoň známky žádné nevidím), jezero je tu malinké, tam na lodích nepřijedou a pro hydroplán je docela nebezpečné.

No, přestože jsem toho přečetl hodně, v metodách pasení a chovu sobů mám zřejmě ještě velké mezery, o ?sámské kultuře? mezi níž se sobaření počítá, ani nemluvě. Problém je asi v tom, že v literatuře je poměrně dobře zachycen starý způsob života Sámů, leč moderní hospodaření moc ne. A oni se o tom moc bavit nechtějí.

Tradiční sobaření, kdy byl sob hlavní obživou a zdrojem všeho (spotřebovaly se i šlachy na nitě, parohy, kopejtka?) se v této oblasti traduje od 20. let 20. století, to jsem už psal, že první zmínky jsou asi o 40 let starší. Dřív tu asi lidí tolik nežili, možná v Rusku u Petsama, možná víc sobařili na jihu. Tady to byla oblast dřevařská a rybářská. Dřevaří ovšem začali nejvíc devastovat oblast kolem Kessijärvi, hlavně když byl vyhlášen UKK národní park ? jako satisfakce za zaniklé pracovní příležitosti. Klasické ?rodinné? sobaření konci v 60 letech minulého století, lidé se stěhují blíž k civilizaci, velká sobařská družstva chovy racionalizují a intenzifikuji. Zároveň musí řešit problém udržitelného chovu a nedevastace krajiny, zvláště lišejníků, které sobí žerou především. Jak je známo, sobaření je výsadou především Sámů. Metsähallitus, který má starosti ochranu přírody, do toho nemá co mluvit, neb Sámové, coby vymírající menšina, mají ústavou zajištěn svobodný rozvoj kultury a tradiční obživy. Naštěstí, a to hlavně díky jejich Sámskému parlamentu, mají dneska dost rozum.

Surnujärvi
17. července 2012 • na mapě

Surnujärvi
17. července 2012 • na mapě

Surnujärvi
17. července 2012 • na mapě

úterý 17. července 2012, 19.45 hod.

Surnujärvi   pozice na mapě

Asi 150 m dlouhá říčka o spádu 4,5 m převádí vodu z jezera Surnujärvi do jezera Kivilompolo (Kamenité jezírko), jehož skoltský název zní Keä?dggluubbâl. Nikdo to neumí pořádně přečíst, mám pocit, že i ti skoltští Sámové (alespoň mladší) také ne.

úterý 17. července 2012, 20.00 hod.

Surnujärvi   pozice na mapě

Dosaženo prvního postupného cíle expedice!!!!!!!!! Jezero se jmenuje finsky Surnujärvi, v různých laponštinách pak Curnâjävri nebo Curnujäu?rr nebo Surnujäu?rr.

Podle sobí obracecí ohrady vedoucí sem ze sobařského tábora Vätsäri jsem dorazil k ?bájnému? jezeru Surnujärvi. Loni mi to nemoc nedovolila. Jde o jedno z nejodlehlejších velkých jezer ve Finsku, u norské hranice, dlouhé asi 20 km, 160,2 m nad mořem.

Surnujärvi je odvodňováno soustavou jezer na jih do Inari, nevedou sem cesty, občas nějaký vodák sem sice dopluje soustavou jezer a říček, ale není to jednoduché, musí se hodně přetahovat (viz další fotky peřejí), někde prý i až kilometr tajgou i tundrou, protože bažinama loď neprojede. Loni jsem četl záznam jedněch lidí, kteří kanoi na Surnujärvi raději nechali a vrátili se pěšky.

Přišel jsem sem podle sobích ohrad, cesta je to obtížností skoro offroad, akorát se nemusí navigovat. V jednom místě jsem musel dokonce ?stavět? most přes bažinatý cíp jezera. Ohrada to protla vodou a obcházet by znamenalo několik kilometrů nepřehledným terénem navíc.

Jezero Ahmajärvi
18. července 2012 • na mapě

Sobařský tábor Vätsäri podruhé
18. července 2012 • na mapě

středa 18. července 2012, 13.56 hod.

Jezero Ahmajärvi   pozice na mapě

Cesta podle sobích ohrad má dvě výhody, v divočině bez cest poskytují poměrně dobrou navigaci a občas podle nich bývá vyšlapaná sobí stezka. Ohrady ale protínají celou zemi, moc se překážkám nevyhýbají a občas vedou? No koukněte na fotku ?Ahmajärvi?, jaká překvapení skýtají.

Jo, to jezero se skoltsky jmenuje Keátkkjäur. Fakt bezva řeč. Nevím, jestli to znamená totéž, kamarád říká, že asi ano, finský název zní v překladu ?Rosomáčí jezero?.

středa 18. července 2012, 20.00 hod.

Sobařský tábor Vätsäri podruhé   pozice na mapě

Po včerejším dosažení ?bájného jezera? (alespoň pro mne) Surnujärvi jsem se otočil a odcházím zpět do civilizace, tedy pokud zdejší opuštěnou silnici s hospodo-obchodo-poštou na Sevettijärvi lze za nějakou velkou civilizaci považovat. Momentálně jsem zpět v sobařském táboře jako předvčírem.

Cestou zpátky jsem původně chtěl jít přes ?pohoří? Karhuselkä vysoké pár desítek metrů (proto ty uvozovky), ale název v češtině zní ?Medvědí hřbet?, tak raději půjdu zase raději přes bažiny.

---

Přátelé se mě často ptají, zda se tu nebojím. Proč, lidí tu nejsou, na sebe jsem opatrný? ?A co vlci a medvědi??

Jo, tak ti tu jsou. Nedávno jsem četl zprávu Metsähallitusu o výskytu medvědů ve Vätsäri. Už ani nevím kolik desetin medvěda tu má být na čtvereční kilometr, vycházelo mi to asi 3x více, než v Beskydech. Tamější zooložka v CHKO Dana Bartošová mi říkala, že na celé Moravskoslezské Beskydy stačí asi 4 medvědi. Teď jich tam mají míň, protože je v zimě pytláci vystříleli. Jenomže v Beskydech žije spousta lidí a medvědí jsou plaší. Když to tak vezmu, tak jich tady v divočině Vätsäri relativně zase tolik není. Rozhodně se jich v létě není třeba bát, medvěd o člověku ví mnohem dříve, než člověk o medvědu. A v létě tu má méďa spoustu jídla ? a v zimě spí. Kdo se boji, může si pořídit takovou rolničku na batoh nebo občas bouchnout do stromů. Já zvoneček mám, ale je ?vypnutý?, necinká. Nějaká hovna, o kterých si troufám prohlásit, že jsou od medvědů, jsem našel, předloni jsme tu našli i podrápané stromy.

Vlčí smečky ? tak o těch v létě už vůbec není třeba uvažovat, sobů je tu víc, než lidí. Rosomáci totéž v bledě modrém. Člověk je ostatně predátor, ta zvířata to vědí tak si najdou snadnější kořist.

Co tu ještě žije ? kupodivu na to, že tu musí přežít osmiměsíční krutou zimu, docela hodně. Ale nic není přemnožené jako u nás, tak je velká klika něco uvidět. Liška, zajíc bělák (oba dva jsem letos na půl vteřiny zahlédl!!!), v bažinách i tady na severu jsou i losi (trus a paroží jsem viděl), údajně snad nějací jeleni, ale to mi připadá divné.

Žije tu hrozně množství roztomilých zvířátek velkých a barevných jako křeček, vzteklých jako rosomák. Jmenují se lumíci. Jsou strašně důležitý pro dravé ptáky a vůbec pro zachování koloběhu potravního řetězce. Napíšu o tom článek, až se vrátím.

No, ale hlavně je Laponsko ráj pro ptáky. V červnu (ale ještě i teď) tu sluníčko nezapadá, komárů a hmyzáku je tu na miliardy, tak tu žijí nebo sem přilétají typicky severní ptáci ? třeba kulík zlatý, tetřevi, spousta všelijakých kachen, ale i vzácně rybáci, labutě. Ale nejčastější a domácí páni jsou bělokuři, něco mezi bílou slepicí a tetřívkem ? oblíbená to vánoční pochoutka každého Fina.

Vidět se tu v červnu dají i někteří naši běžní ptáci, kteří sem odletí vyvést mladé. Mí kamarádi ornitologové sem jezdí je pozorovat, neb se před pářením přepeří do barevného, tzv. svatebního hávu. A to pochopitelně přivábí spoustu dravců, dá se tu prý vidět i poštolka, jestřábi, vzácně orli i islandský sokol, velmi vzácně dokonce nás výr nebo některé druhy sov. Ted už je pozdě, v půlce července mláďata už umí trochu létat, tak tu je ticho, nikdo necvrliká a člověk má pocit, že ptáci už někam odletěli.

U jezera Saarijärvi
19. července 2012 • na mapě

Opět autiotupa Sollomusjärvi
19. července 2012 • na mapě

čtvrtek 19. července 2012, 16.30 hod.

U jezera Saarijärvi   pozice na mapě

Už jsem si zvykl, že Finové dělají všechno možné pro lidi, kteří se rozhodnou trávit čas ve volně přírodě. Třeba pro vodáky stavějí přetahy z jezera do jezera. Někdy proto, aby vůbec šlo přejet z jednoho jezera do druhého, jindy proto, že peřeje nebo močálisko mezi jezery prostě sjízdné není. Už jsem si zvykl i na to, že v opravdové divočině (třeba kolem Surnujärvi) musí vodáci svoje kanoe vláčet tundrou. U autiotupy Suolistaipale na ostrohu mezi jezeru Suolisjärvi a zátokou jezera Inarijärvi, kde je rozdíl hladin skoro 5 metrů (voda to ?obtéká? jinudy, přes jezero Kyyneljärvi) postavili dokonce kolejnice s vagónkem a navijákem a kanystrem oleje, aby ten naviják nevrzal. Tam se přesunou i velké lodě a motorem.

Dnešní cestou jsem viděl několik přetahů vpravdě spartánských. Kupodivu vedly vždy mezi nějakými malými jezery, u kterých by člověk nepředpokládal, že je někdo v kanoi vůbec navštíví. Když se člověk věnuje mapě (mám topo 1:50000) opravdu podrobně (případně na internetu najde ještě podrobnější) zjistí, že pro vodáky (nebo spíš rybáře s kanoí) je tu opravdu dobře postaráno a dostanou se skoro úplně všude. Na obrázku je vyfocen jeden takový přetah mezi jezery. Pravda, žádný přepych, ale aspoň se to nemusí nést 200 m přes kamení a močály.

čtvrtek 19. července 2012, 19.00 hod.

Opět autiotupa Sollomusjärvi   pozice na mapě

Dnes bylo krásné počasí na chození. Tedy, mě vyhovuje. Já se hrozně přehřívám a na druhou stranu rád chodím v košili. Takže při těch zdejších běžných 15?18 stupních musím jít do propoceného trika. Dneska bylo mezi 10 a 12 stupni, to mi vyhovovalo, vyrazil jsem už ráno, překonal brod řeky Pakajoki aneb sámsky Pakkajuuha (na lepším místě než minule) a v poledne byl u zaniklé vesnice Järvenpää.

Šel jsem se podívat, co za čtyři dny provedli mravenci s tou štikou na břehu. Ani památky po nějaké štice. Ani kostičky, jen pár šupin. Asi přišla nějaká šelma a odtáhla jí do lesa. Nebo někdo hodil zbytek do jezera?

Večer jsem došel až autiotupě Sollomusjärvi (121,2 m). Byl to den plný lidí. Vlastně jednoho člověka jsem viděl v Järvenpää už před čtyřmi dny, říkal, že jde od Nammijärvi někde na jihu divočiny Vätsäri kamsi na sever. Neví přesně kam, nemá plán, jde, kam se mu zachce. Frajer. Kdyby mi bylo o 25 let a kilo míň, jako jemu, tak bych se přidal a užíval si. Ale tehdy jsem si užíval tak akorát bolševický školení.

Dneska jsem ale potkal většího frajera. Človíček budil dojem mrňavého člověka pod dvojnásobným báglem, než mám já. Měl na něm přivázané cosi, co jsem koštoval, že by mohl být nafukovací člun, spacák, stan a obrovskej rybářskej prut. Říkal, že jde na Surnujärvi. No, tě pic, to mu nezávidím. Jediné, že by ten člun nafouk a plul na něm. Je neuvěřitelně, kam vášeň po rybách a touha po samotě dokáže vyhnat některé finské jedince.

Jestliže se říká, že každý druhý Nor je námořník či jachtař (pan norský král potvrzuje pravidlo), mám pocit, že každý druhý Fin je rybář. Na Internetu se dá najít spousta fotek z různých vodáckých toulek po laponských řekách (někdy si sem kanoe přivezou i letadlem), ale 75 % fotek je vždy ?Fin + právě ulovená ryba?.

Toho človíčka mi bylo líto. Očividně už nemohl, bylo půl páté odpoledne, ale tvářil se, jako že ještě dneska tam dojde. No bodejť, od zítřka má pršet. A v noci slunce nezapadá.

Tupa na Sollomusjärvi byla tentokrát plná. Další zvláštní lidí, kluk s holkou a psem, se v půl osmé večer sebrali a vyrazili někam na stezku. Asi si také užívají 24hodinového dne. Dvě podivný ženský odešly spát do stanu, tak jsem osaměl. Ale když jsem zatopil, tak se vrátily. No bodejť, venku je 7 nad nulou těsně u baráku. Bohužel neumí ani slovo jinak, než finsky, tak si nepokecáme.

Furt se dohadovaly, kam půjdou, ale cesta je tu jen jediná ? přes Järvenpää na Jankilu a pak buď do Näätäma nebo na Sanilu, takže se možná ještě uvidíme.

V chytré zprávě od Metsähallitusu jsem se dočetl, že právě tahle cesta by měla být značená. Pochopitelně mezi značenými cestami vedená není, ale občas je na stromě máznuto červenohnědou barvou. Někdy je to máznutí už hodně letité, pamatuje určitě ještě prezidenta Kekkonena.

Na přiložené fotce si všimněte bílého teploměru s teplotou venku a uvnitř tupy.

Intermezzo
20. července 2012

pátek 20. července 2012

Intermezzo  

Proč je Samieatnan, Laponsko, země Sámů, plné jezer? Slyšte jednu legendu z pera Rika Podzemského. Tedy jen závěr legendy (ona je docela dlouhá). Je to příběh s neveselým koncem, tak jak to v krajích severních bývá, země drsná, život drsný, pohádky také drsné?

?Janni s Nilsem se mají nezměrné rádi, na Nilsovi však visí kletba strašlivá. Ale on, jako správný frajer na to nic nedbá. Jeho život byl zaslíben Cizihaldi, vodní paní, chladné a bezcitně vládkyní jezer a řek, která si libuje ve stahování mladých mužů pod hladinu, kde s nimi obcuje pro svou rozkoš. Cizihaldi svoji kletbu náplní. Ovšem Janni nechce o Nilse přijít. Láska veliká a nadpozemská obměkčila Ukonkiviho, Kamenného dědka, strážného ducha posvátné hory Sokosti, že se smiloval a věnoval několik svršků své dcery Maddarakky, Láskopanny, aby jimi Janni obměkčila Cizihaldi.

I stalo se, voda se vyvalila z břehu, hučela, bouřila a ječela, z nebe padala, po cestách se hnala, že skal vyvěrala. Nils se dostal z osidel podvodní květeny a s Janni utíkali, jak jen mohli. Avšak voda byla silnější a rychlejší a jejich ruce rozpojila. I volala Cizihaldi: ?Nilse jsem na břehu zanechala, aby se mohl se svoji ženou rozloučit. A co ona udělala? Ona mi jej bere a on s ní utíká!?

Voda po kraji se rozlívá a přestat nechce. Nils a Janni spolu už nejsou, ale stále vodě unikají. Každý po jiném břehu obrovského jezera utíkají, dálka mezi nimi se zvětšuje.

Voda nakonec svou sílu ztrácela, tišila svůj ryk ? až zklidnila se docela a ustupovat počala. Na každém místě sníženém jezero po ní zůstalo a rybami se oživilo. Od těch dob je sámská země plná jezer rybných a lidé se u jejich břehu usazují a ryby tu loví a pojídají.

Nils a Jáni daleko od sebe jsou a stále se možná v tundře hledají, než najít se nemohou, tak je onehdy voda rozdělila.?

A vy, když v sámské zemi pobývati budete a v jezerech nesčetných rybařit začnete, vzpomeňte na tento starý příběh, na utrpení Nilsovo a lásku Janninu, vzpomeňte, až budete puukem svým rybě břicho párat, třeba je vaše myšlenka alespoň o kus zase k sobě přiblíží, třeba se jednou zase potkají.

Nillijärvi kemp
21. července 2012 • na mapě

sobota 21. července 2012

Nillijärvi kemp   pozice na mapě

U jezera Nillijärvi je oficiální ale ne moc navštěvovaný kemp. Je to asi 4 km před Sevettijärvi, na silnici směrem od Inari k hranicím. Je zima, 10 stupňů, vlastně teď v noci asi jen oblíbených 7 (tak jako celé dva minulé dny). A pořád lehounce prší, naštěstí tak málo, aby to nebylo znát, ale zase ne tak málo, aby mi to nenamočilo košili, kterou jsem si hloupé oblékl místo bundy. Stan je mokrý a nevlídný, v kuchyňce je syrovo, sporák to nevytopí. Ale sauna byla skvělá, umyl jsem se, nabil baterky a zítra vyrazím dál. Kam? Sam pořádně nevím. Akorát doufám, že v kaupě v Sevettibaari nakoupím nějaký jídlo (kolínka, chleba, šera, buřty). Nechce se mi táhnout kvůli nákupu až do Näätäma. Ale má se ochladit a možná přestat pršet. Pak zase oteplit. Budou tropy, možná i 15 stupňů.

Opukasjärvi
22. července 2012 • na mapě

Opukasjärvi
22. července 2012 • na mapě

neděle 22. července 2012, 23.15 hod.

Opukasjärvi   pozice na mapě

Dnešek byl tak trochu ?civilizační?. Nejprve jsem po asfaltce musel dojít asi 4 km do vesnice Sevettijärvi, kde se mi v pidiobchůdku podařilo dokoupit pár zásob na další cestu. Takže mohu rovnou do divočiny a nemusím čekat na autobus, který by mě zítra večer odvezl do Näätäma abych tam pozítří nakoupil. Aspoň si mohu užít bezdešťového dne, jak mi to ?Zlý Rosomák? Pahaahma zjistil na webu.

V Sevetinbaari jsem neodolal a dal si oběd ? sobí nudličky s bramborovou kaší za hříšných 17 euro (padesátník mi bůhvíproč slevili). V Sevettijärvi je pobočka inarského muzea Siida zabývající se skoltskými Samy. Vyfotil jsem si to a snad to po expedici konečně přeložím a publikuju. Je to taková pohnutá historie jednoho malinkého národa, na kterém se podepsala válka, mocenské šachy i demonstrace síly silnějšího.

Cesta na Opukasjärvi je asi 14 km dlouhá, cedulím se moc věřit nedá, kilometry chvílemi dokonce přibývaly.

Finové mají o bezdešťovém dní jiné představy. Drobné mžení asi nevadí, pláštěnka na batohu promočená (pláštěnka by měla nepromokat, ale ta moje si představuje, že už je v penzi). Já jsem naštěstí stíhal oblečenou bundu (která už také není moc Goretexová) průběžně sušit vlastním tělem. Naštěstí se počasí po deváté večer vylepšilo, mraky se roztrhaly a teď ve čtvrt na dvanáct svítí sluníčko.

Finské autiotupy by měly podle regulí sloužit poutníkům k přespání. Ne vždy tomu tak je. V zimě to občas zneužívají lyžaři, dokonce byla taková aférka s jednou českou cestovkou (www.severskelisty.cz/cesty/cest0093.htm). V létě finští rybáři. Takže je to 1:1.

Na Opukasu jsou už tradičně usazené tlupy rybářů, kterým se nechce vyhazovat peníze za pronájem chatek v okolí. Je to oblíbená rybářská enkláva, placený rybářský revír, protékají tudy ?lososové? řeky Näätämojoki a Silisjoki. Přestože na finských jezerech nejsou rybářské revíry a nemusí se tam kupovat speciální povolenka, Opukasjärvi je výjimkou. Je to také placený rybářský revír. A ne málo. Údajně několik desítek euro týdne.

Stavím stan, peču místní ?buřty? makara a pozoruju, jak rybáři připravují v ohništi uloveného lososa.

Cestou na Silisjoki
23. července 2012 • na mapě

Cestou na Silisjoki
23. července 2012 • na mapě

Silisjoki - brod 60m
23. července 2012 • na mapě

pondělí 23. července 2012, 20.00 hod.

Sobařský tábor Silisjoki   pozice na mapě

Silisjoki, Silisjohka, Silisjokk nebo Silisjuuha ? vyberte si jméno téhle řeky ve finštině nebo v některé ze sámštin (laponštin), které se vám nejvíc líbí.

Kdyby se to psalo s dvěma ?l? (tedy sillis), šlo by o řeku sleďovou (což je blbost), takhle nevím.

Řeka je dlouhá a protéká územím několika sámských kmenů, zřejmě proto má tolik jmen. Řeka se vlévá do jezera Opukasjärvi (viz včera) spolu s řekou Näätämojoki a vytéká z něj už navždy spojena a přejmenována na Näätämojoki. Řeka Silisjoki se vyznačuje také tím, že se v ní dají chytit lososi ? a moc dobrý, ráno jsem dostal kus od rybářů, kteří si čerstvě uloveného lososa pekli na ohníčku.

Dnešní cesta tedy vedla do sobařské vesnice (porokämpa) u Silisjoki. První překročení řeky Silisjoki se odehrálo na loďce, která je přes kladkostroj zavěšená na dvojitém laně. Pokud ji tedy nějaký trouba nevytáhne na břeh. Tuhle mi nějaký chytrák vysvětloval, že se loďka musí na břeh vytáhnout, protože by jinak uplavala ? asi i s kladkostrojem. Loďku si přetáhnete k sobě a pak už jen v ní přeručkujete na druhou stranu řeky. Docela náročné, když je méně vody, je lepší to přebrodit. Dnes méně vody nebylo.

Cesta dál, ač je v mapách vedená jen jako zimní a díky tomu se nevyhýbá jezerům a mokřadům, vedla kupodivu docela příjemné, pohodlně a vyhýbala se jezerům (mokřadům moc ne).

Takže, světě div se, většinou jsem šel po cestě, která tu neměla být. Sobaři a nějací nimrodi se sem totiž dostávají na terénních čtyřkolkách ? a právě na takovouto polooficiální cestu jsem narazil.

Divočina Kaldoaivi je docela příjemný kus Laponska. Dnešní trasa vedla mezi písečnými dunami porostlými řídkým březovým lesem, svítilo sluníčko, takže nebýt několika bažin se spoustou komárů a muchniček, nebylo zatím nic příjemnějšího.

Další překročení řeky Silisjoki vypadalo hrozivě, asi 60 metrů široká peřejnatá řeka vzbuzovala respekt. Ale co, projedou to na terénce, projdu to i já. Proud kupodivu nebyl moc silný, kameny moc klouzavé také ne a vody jen lehce nad kolena. Tak to má být, nohy je třeba občas umýt.

U sobařské vesnice mají nimrodi nějaké sruby, jeden nový, ostatní spíše v zoufalém až nepoužitelném stavu. Všechno zamčené, asi sem jezdí lovit až na podzim bělokury. Pár jsem jich v místním březovém háji vyplašil.

Sobařská vesnice, nebo spíš tábor, je dnes dost zoufalá záležitost. Krásný velký barák s nápisem ?Silisjoki? nad vchodem má trošku pobouranou jednu zeď, z vnitřností leze nějaká skleněná vata nebo co. Stojí tu pár nějakých kůlen a velmi chatrná kadibudka. Kolem toho spousta všelijakých poházených a rozpadajících se věci? Inu, asi jim to je jedno, jedou sem na podzim spočítat soby, tak co by se starali. Anebo ani to ne.

Sobařský tábor Silisjoki
24. července 2012 • na mapě

Silisjoki
24. července 2012 • na mapě

úterý 24. července 2012, 12.00 hod.

Sobařský tábor Silisjoki   pozice na mapě

Tak jsem dopoledne obešel celý tohle místo sobařského tábora na Silisjoki. Zašlá sláva. Evidentně jde o letní sámskou vesnici, ohrada pro soby je jednoduchá, jen základní ?kolotoč?, žádné stavby, kde by se sobí podřezávali, stahovali a dělaly se s nimi další akce. Jenomže tahle ohrada má dnes jen poloshnilé kůly a žádný plot. Vlastní vesnice jsem už trochu popisoval včera. Je to docela pěkný březový hájek, ale většina stavení tu už není, ani žádné stopy, že by se tu nějak moc scházeli lidé. Jeden velký barák, taková ubytovna s pěkným nápisem ?Silisjoki? je zamčená, ale i ta už má lepší léta za sebou. Nejspíš slouží opět jen lovcům ? vypálených patron jsem tu našel spoustu. Pak jsem tu objevil karavan ? obytný přívěs, musela to být legrace vidět, jak jej sem přes bažiny a skály táhnou. Možná jej přivezli sobi v zimě na saních :-)

No a kolem toho takový všelijaký čurbes, poházené zbytky nářadí, prkýnek nebo čehosi, co už dávno dosloužilo, deset naftových barelů plných blíže nedefinovatelného převážně rezavého odpadu, stovky flašek od piva a chlastu.

Zato tu mají pěknou řeku. Nevím, jakým způsobem se dneska sobaří. Můj kamarád, co má nějaké známé sobaře, z nich nikdy nic nevyrazil. Vždycky řekli ? tomu bys nerozuměl ? a vytáhli flašku vodky. Starý způsob sobaření provozovaný podle prastarých sámských tradic skončil někdy v šedesátých letech dvacátého století. Dneska je to tak trochu fabrika ? a taky se do toho, coby zemědělské živočišné výroby, hodně montuje Brusel. Sámové to sice mohou vesele ignorovat (mají na to zákony o ochranách etnických menšin), jenomže pak od nich nikdo zabitého soba nekoupí, pokud nebude mít žlutou placku v uchu a nebude se chovat podle směrnic Evropské unie.

úterý 24. července 2012, 20.00 hod.

Iisakijärvi   pozice na mapě

Večer jsem dorazil k autiotupě u Iisakijärvi. To je takové mystické jezero, kde pobývám rád a na takovém jednom místě nad jezerem si se zdejší přírodou rozumím nejlíp? Možná tu kdysi stávala rybářská siida, možná sem chodívali noidové a šamani meditovat a zasvěcovat do svého umění další člobrdíky. Dnes je tu autiotupa na cestě ze Sevettijärvi do Nuorgamu. Je hezky, počasí přeje a Pantheon sámského božstva je mi snad nakloněn.

Jsou tu se mnou dva další samotáři. Jednoho jsem viděl už včera. Už mě čekal a přivítal mě ještě malou porci toho včerejšího obrovskýho lososa, co se pekl na Opukasjärvi. Bezva!!! Horší bylo, že si toužil povídat. Asi má rád pana prezidenta Kekkonena, protože o něm cosi dlouze vyprávěl ? moje angličtina začala na politická témata dost selhávat. No mám pocit, že i jeho.

Nakonec mě zachránil nějakej človíček, co přišel po tom obrovském slejváku (celý den svítilo sluníčko, ale kolem sedmé se setmělo a začali se čerti ženit). Takže teď si ten ?můj? člověk vypráví s krajanem a já poslouchám jejich finštinu, že které sice nerozumím ani slovo, která se mi čím dál tím víc líbí, ale mám pocit, že se ji už nikdy nenaučím.

Iisakijärvi
25. července 2012 • na mapě

Huikkimajoki
25. července 2012 • na mapě

středa 25. července 2012, 1.20 hod.

Zapadající slunce ? konečně   pozice na mapě

Tak nám dneska poprvé ?zapadlo? Slunce. Jak je všeobecně známo, čím blíže k letnímu slunovratu (kolem 21. června), tím je den delší. A čím více na sever, tím je den také delší. Extrém je 21. června na polárním kruhu, to sluníčko nezapadne vůbec. Čím pojedeme ještě severněji, tím sluníčko zůstává o půlnoci na obloze výše a vlastní sluneční den se pak skládá z mnoha kalendářních dnů.

Dneska jsem se dostal do pozice, kdy jsem sice dostatečně na severu (a každý den se dostávám trochu severněji), ale už je více než měsíc od slunovratu, takže má nárok být aspoň kratičká noc. Měla by pomoci GPS ? umí spočítat spoustu věci, umí také říct, kdy Slunce vychází a zapadá. Nejdřív neukazovala nic, pak dva dny říkala, že sluníčko vyjde později, než západně, dneska poprvé funguje správně a oznamuje asi 25 minutovou ?noc?. Akorátže je to taková matematická noc. Bere se střed slunečního kotouče a ten je dneska poprvé pod obzorem. Kousek vlastního kotouče je pod obzorem už podstatně déle, Slunce líže sever pod velmi tupým úhlem. Ale celé Slunce zmizí až za dlouho. A navíc ? je-li Slunce jen kousek pod obzorem, je soumrak. A navíc ? stačí vylézt na desetimetrový kopec a už vidíte trochu pod obzor, tak je po západu?

Holt se musím smířit se světlem po celý den. Mně to tolik nevadí.

Zajímavé je, že pravá půlnoc tu je ve čtvrt na dvě. Finové mají letní čas (to by odpovídalo jedné hodině v noci), ale východoevropský čas zase vyžaduje 30 poledník. To tady ještě není (jenom 28, tak je třeba čtvrthodinu připočítat). Pikantní je, že kus na východ je Norsko, a tam mají čas středoevropský. A kousek na jih Rusko, a tam moskevský. Máme tu tedy bod, kde platí tři různé časy. Škoda, že se tam moc nesmí, Rusové si své hranice hodně hlídají.

V zimě je to naopak. Nebavili bychom se o dlouhém dni, ale noci.

A proč taková kouzla? Kdo není geometr nebo astronom, tomu to nemusí být jasné na první pohled. Naše Země se otáčí podle osy, která je skloněná vůči elipse, po níž obíhá kolem Slunce. Takže tyhle dvě kružnice se protínají a Slunce je jednou nahoře, podruhé dole. Když jsem byl malý, vzal večer táta glóbus a lampičku a ukázal mi to v reálu doma na stole. Kdo nechápe stále, ať to bere jako fakt, že je v létě den delší a v zimě kratší.

středa 25. července 2012, 8.00 hod.

Iisakijärvi   pozice na mapě

Dva finští kluci vstávali ráno hodně před osmou ranní. Říkali mi, že mají málo času a že toho chtějí ještě hodně stihnout. Nevím, jestli není lepší mít hodně času? Ten, co mi včera dával lososa a pak dlouze vyprávěl o Kekkonenovi (nějaký vysokoškolsky učitel fyziky), tu je jen na pár dní, chce toho hodně stihnout, včera nalehko oběhl dvě další autiotupy (Rousajärvi a Haukimajoki), říkal, že se musí vrátit dneska na Sevettijärvi, ale že si příští rok vyhradí na Laponsko celý týden.

Ten druhý byl zase celkem nabušený dvacetiletý kluk. Vyprávěl mi, jak přišel od Adolfi kammi (mezi místními trampy ? vaelussáky poměrně známé ale málo navštěvované volně přístupné tradiční sámské stavení ? napůl zemljanka) ? to je vzdušnou čarou asi 20 km. Jestli včera vyrazil také v 8 a dorazil večer v 9, tak to nebude lehká cesta, několik řek, několik pohoříček, spousta mokřadů. Ale je tam jedna velká atrakce ? za Laponské války spadlé německé letadlo. Je mi toho pilota docela líto, jestli přežil. Nevím, kolik kádéček fasovali, nevím, bylo-li to v létě či v zimě, ale dostat se odtamtud někam do civilizace nebylo lehké. Německý Meresjev. Ale co, podívejte se na finský film Kukuška.

Němci se totiž přes tuto oblast stahovali do okupovaného Norska prakticky jen podle tehdy existujících silnic na trase Rovaniemi ? Ivalo ? Inari ? Utsjoki nebo z Inari na norský Karasjok. Takové řeči, jako že udělali rojnici přes celé Laponsko a všechno zapálili (což mi tuhle vyprávěl jeden ?znalec? válečné historie) patří pochopitelně do sféry sci-fi literatury. Je pravda, že i v divočině občas byli (třeba Piilola poblíž ruských hranic u jezera Nammijärvi v divočině Vätsäri byla jejich základna, u Nellimu měli zajatecký tábor, zajatci káceli dřevo), bylo to jen pár strategických míst. Na likvidaci rybářských vísek (jak jsem tuhle psal třeba u Järvenpää) se určitě nepodíleli přímo. Nepřímo možná, protože Finové Laponsko evakuovali několikrát (Zimní válka s Ruskem, Laponská válka s Německem), tak ta vesnička mohla být opuštěná ? a po válce, když se investovalo hodně do výstavby nových sídel podél silnice například kolem Sevettijärvi, se tam moc lidí zpátky nenastěhovalo.

Užívám si pěkného jezera. Finové už dávno odešli a já na rozdíl od nich mám času spoustu. Mohu si to tu dosytosti prohlížet a mohu rozmlouvat s celým Pantheonem laponských bohů. Určitě tady je nějaká seita, kde sámští noidové rozmlouvají s podsvětím. Ale to jsem už psal?

středa 25. července 2012, 18.00 hod.

Huikkimajoki   pozice na mapě

Myslel jsem si, že na stezce do Nuorgamu toho moc zajímavého už neuvidím, především proto, že jsem tu byl. Ale opak je pravdou. Cesta pěkná, bažina, kopeček, mokřad, vrcholek, potok, mokrý boty, půlhodinový slabý deštík, zase sluníčko, tak to šlo celé odpoledne, většinou se procházelo příjemnými březovými háji s nepříjemnými muchničkami, krvežíznivými komáry a šedivou odrůdou zdejších jepic.

Autiotupa na Huikkimajoki zase tak moc u Huikkimajoki není. Asi kilometr před tupou bylo po právě straně půlkilometrové jezero Huikkimajärvi a z něj vytékala docela špatně překonatelná bystřina zvaná Huikkimajoki aneb Huikinvarjohka. Vlastní tupa je o kus dál u bezejmenného jezera, dokonce tak bezejmenného, že u něj nenapsali ani nadmořskou výšku. Zato z tohoto bezejmenného jezera vytéká bezejmenný bažinatý potok a ten se do Huikkimajoky vlévá.

Když jsem tu byl před čtyřmi lety, byly tu pěkně, pokřivené, ale zelené břízy. Dnes jen černý strašidelný les jakoby spálených stromů. To má na svědomí nějaký obaleč, jeho jasné zelené housenky požerou listí a bříza většinou zemře.

Asi před osmi lety jsem měl tu možnost být u obrovského švédského jezera Torneträsk (které se táhne desítky kilometrů od Kiruny až k norským hranicím) dvakrát za jedno léto. Koncem června se vylíhly housenky a žraly listí bříz doslova před očima. Za tři dny byly břízy holé. Naštěstí to bylo koncem června a za vydatných dešťů, takže se většina housenek utopila, potůčky po cestách měly jasné zelené dno. Za měsíc jsem tam byl znovu, a na bříze vyrašilo nové listí.

Takové štěstí zdejší březové lesy neměly, tak tu jsou na mnoha místech mrtvé lesy.

Tuhle jsem někde četl o obrovské kalamitě, která tuto oblast Laponska postihla v šedesátých letech 20. století ? tehdy housenky zničily tolik březových porostů, že se s tím příroda ještě nevypořádala (ve zdejších podmínkách to může trvat i stovky let). Botanici dokonce museli přehodnotit své záznamy a nejsevernější výskyt celistivých březových lesů prý posunout hodně na jih.

Vodopády na řece Gistattbeljohka
26. července 2012 • na mapě

Brod na Silisjoki
26. července 2012 • na mapě

Cestou na Tsaarajärvi
26. července 2012 • na mapě

Tundra na Čáraskaidi
26. července 2012 • na mapě

Kauhea Suo
26. července 2012 • na mapě

Tsaarajärvi
26. července 2012 • na mapě

čtvrtek 26. července 2012, 20.00 hod.

Tsaarajärvi   pozice na mapě

Tsaarajärvi aneb Čárajávrrit aneb Čaarajäävrih aneb Caarajäu?r je takové dvojjezero s rozdílem hladin asi 20 cm, pětimetrovou říčkou mezi nimi, celkem dlouhé přes 3 km. Šířka obou dvou nepřesahuje kilometr. Minulé jsem na něm viděl přistávat letadlo, rybáři tu mají nějakou boudu a létají sem lovit ryby. U jezera stojí otevřený srub ? autiotupa. Tuhle expedici jsem zasvětil hledání starých osídlení nebo alespoň stopám nějaké lidské činnosti. Dnešní trasa vedla končinou, kde zřejmě nikdy nežil pouze občas nějaký vaellusák (finský tramp) projde. Ted v létě docela často, v průměru asi půl člověka denně. V porovnání s opravdu divokou Vätsäri, kde v boudě v sobařském táboře přenocuje maximálně sedm lidí ročně a na relativně dostupné chatě Sollomusjärvi zhruba 12 lidí v letních měsících, jsou tu davy lidí. Já ale nikoho nepotkal :-) No, ono to ve Vätsäri také nikam nevede, tady je to v porovnání s Vätsäri magistrála.

K jezerům vedla cesta velmi příjemná, ale jen do poloviny. Pak se objevila opět naše stará známá řeka Silisjoki s dvojitým brodem. Kousek od brodu jsem objevil hezky malý vodopádky. Na Finsko unikum. Kdyby nezačalo pršet, bylo by to také v pohodě.

Zbytek cesty byl stručně řečeno strašlivý. Sice jen chvílemi, ale stálo to za to. Bylo nutno překonat několik potoků (či říček), ale protože je to tu hodně placatý, každý potok byla spíš 200 metrů široká bažina. Ty nejhorší jsem pojmenoval ?Hirvittävä Suo? a ?Kauhea Suo?. Chcete-li vědět, co to znamená, zeptejte se strýčka Googla. Už ani nevím, která bažina byla která, ale ono to vyjde nastejno.

Nápověda ? ?suo? je bažina, to ví každý, vždyť finský název země Suomi je vlastně ?Bažinov?.

Nakonec jsem rezignoval a bláto hluboké méně, než je čára ponoru mých pohorek, jsem považoval za suchou cestu. Ani tak to nebylo jednoduché. Cestu bylo nutno hledat rychle, neb zůstat stát na jednom místě déle než vteřinu znamenalo začít poměrně rychle klesat do bahna.

A pokud cesta náhodou vedla po suché stezce, bažiny a mokřady byly alespoň na obou stranách cesty. Tady tedy opravdu nikdo nikdy bydlet nemohl. Přesto to je asi slabý čajíček v porovnání se Smrtimočálem u Paskajoki v NP Lemmenjoki, který se stal málem osudným příteli Riku Podzemskému, jak o tom píše v jednom svém cestopise www.laponsko2002.wz.cz/2003/cestopis.html.

Ovšem krásnou záplatou na tyhle rány byl nejvyšší kopec, přes který jsem přecházel. Tundra (bohužel jen vrcholová). Rovná krajina, otevřena krajina, sucho, rozhled, krása, mám pocit, že ta krajina je moje. Na fotkách ale nic moc.

Byl jsem tu před čtyřmi roky, léto bylo mnohem sušší, tak se ta cesta bažinama dala poměrně bezproblémové přejít.

A ještě jedna radost, před čtyřmi lety jsem našel u jezera sobí paroh a pověsil jej na srub na hřebík. Visí tam dodnes.

Nejvyšší bod na Čáraoaivi
27. července 2012 • na mapě

Jezero Kolmišjávri
27. července 2012 • na mapě

Srub u Tšuomasjávri
27. července 2012 • na mapě

pátek 27. července 2012, 14.45 hod.

Nejvyšší bod na Čáraoaivi   pozice na mapě

Dosažen zřejmě nejvyšší bod expedice, 347 metrů (nad mořem) vysoká ?hora? ? nejvyšší kopec pohoříčka Čáraoaivi aneb Čaarâuáivi aneb Caaravuei?vv. Nahoře mohyla, a nádherný rozhled. To jezero v pozadí je ranní dvojjezero Tsaarajärvi. Hora to je obzvláště ?vysoká?, batoh jsem nechal na cestě a zdolal ji jen s holí v ruce. Když jsem se vrátil, tak jsem zjistil, že sukovice zůstala nahoře. Protože jsem si podruhé batoh už nechtěl sundávat, zdolal jsem tu velehoru podruhé ?natěžko? a rychleji. Pak mi připadlo, že je hloupost se zase vracet a že bych si mohl cestu zkrátit sestupem na druhou stranu. Povedlo se, cesta však vedla přes sedmero potoku a osmero bažin. Někdo je prostě nepoučitelný?

pátek 27. července 2012, 17.00 hod.

Jezero Kolmišjávri   pozice na mapě

Veliké jezero Kollmesjärvi aneb Golmmesjávri aneb Kolmišjävri, na norských mapách též Gollmešjávri (269,8 m) je přepůlené hranici norsko-finskou. Jsou to vlastně dvě jezera ? menší (Ucceeb Kolmišjävri) a větší (Stuárrráb Kolmišjävri). V norštině se jmenuje Fiskevatn. Proč se s tím párat. Prostě ?Rybné jezero?. Ty kopce na fotce jsou už v Norsku. Z tohoto jezera vlastně vytéká řeka Silisjoki (čtvrté setkání s touto řekou).

Na finské straně jsou mokřady, na norské jistě byly nějaké letní sámské vesnice. Sobích stop i lišejníků je tu spousta, sobi se do této vrcholové tundry stahují, tak Sámové kočovali za nimi, aby neztratili přehled. Někdy mi nebylo zcela jasné, kdo si vlastně koho z dvojice sobi/Sámové ochočil.

Na norské straně dodnes stojí asi kilometr od hranic sobařský srub, prý ve výtečném stavu. Tenhle srub dříve stával asi o dva kilometry jižněji na finské straně. Na finské straně toho stávalo více, jak se dá dočíst v publikaci ?Kammi na Utsjoki z období 1852?1940? případně ?Kammi a tábory z období 1945?70?.

O všemožných boudách v Laponsku se dočtete na skvělých, ale jen finských stránkách finského trampa Patikky ? www.patikka.net

pátek 27. července 2012, 19.00 hod.

Srub u Tšuomasjávri   pozice na mapě

Další otevřený srub, který zde do cesty nastražil Metsähallitus, který má za úkol se starat o finské národní parky, rezervace a divočiny. Je u jezera Tsuomasjärvi (v sámštině pak Čuomasjávri nebo Tšuomasjávri ? jak na které mapě 231,5 m). Některé sruby jsou nové, jiné byly přestavěný z různých stavení, pro které nebylo využití. Tahle bouda patří do druhé kategorie. Ještě v roce 1968 patřila pohraničníkům. Dnes mají vojáci fungl nový baráček kus odsud, takže tohle slouží dále a dobře turistům či lyžařům.

Luossajávri
28. července 2012 • na mapě

Autiotupa na Miutijoki
28. července 2012 • na mapě

sobota 28. července 2012, 19.00 hod.

Autiotupa na Miutijoki   pozice na mapě

Tak jsem se už docela těšil na hezký večer u řeky, táboráček a stan v měkkém lišejníku (mechu ne, ten bývá nacucaný vodou). Ovšem než jsem k říčce Miutijoki došel, bylo mi jasné, že vše dopadne jinak. Cesta vedla sice po oficiální stezce, ale opět přes sedmero bažin a osmero močálu, takže boty vypadají zase strašlivě, snad jen nejsou tolik obalený bahnem jak včera. A to jsem je měl ráno krásné vysušené.

A potom se k večeru začalo schylovat k dešti. To je jasný, jak je v této krajině patnáct nad nulou, voda je cítit ve vzduchu a totálně se zatáhne, nemůže to dopadnout jinak.

Na stránkách Fina Patikky (www.patikka.net) je také seznam všech laponských srubů a chatrčí ? našel jsem tam jakousi boudičku kousek stranou od cesty, asi 100 metrů od norských hranic, kterou označuje jako ?Service Condition?. Skutečně je to pidibouda pro dva nocležníky a možná i dva batohy. Už hodně pamatuje a nestará se o ní Metsähallitus, nýbrž nějaké sobařské družstvo. Sloužila dříve pastevcům sobů. Skvělé! Když už jdu po těch starých osídleních, nemohu si odpustit nenavštívit starou, prastarou sobařskou boudu, že které potom někdo udělal oficiální, leč neznačenou autiotupu.

Na zdi tu visí ?domovní řád? autiotup, podle stylu tisku pochází tak z šedesátých let, bouda bude používaná minimálně od sedmdesátých let a řekl bych, že bez větších úprav. Ale je to tu relativně pečlivě udržované, matrace, deka i polštář (dokonce i dva spacáky na verandě), skvělý kamna, zásoba dříví a kadibudka hrozící zřícením. Venku leje a, jak říká můj kamarád, trocha squatu nikdy neškodí.

Hrozně mě potěšily schované návštěvní knihy, nejstarší zápis z roku 1972. Ale moc navštěvované to tu není. Letos jsem čtvrtý.

No, opět to patří ke zdejší sobařské historii. Už jsem to asi psal, ale v šedesátých letech 20. století se změnil přístup k pasení sobích stád ? od tradičního k takovému dost družstevnímu. A lidi začali žít i trochu jinak, stěhovali se blíž k civilizaci, školám, obchodům a doktorovi. Sobí stáda začali obhospodařovat ?moderními způsoby? a tak tyhle boudy případně přenosné stany ? lávvu ? začaly ztrácet na významu.

Takže díky za to, že z toho někdo udělal autiotupu v ?polosoukromém? vlastnictví.

Norsko-finská hranice
29. července 2012 • na mapě

Jezero Pulmankijärvi
29. července 2012 • na mapě

Pulmankijärvi podruhé
29. července 2012 • na mapě

Pulmankijärvi podruhé
29. července 2012 • na mapě

neděle 29. července 2012, 14.00 hod.

Norsko-finská hranice   pozice na mapě

Na norsko-finské hranici je plot. Už několik set let. Nevím, na jaký popud se tyhle ploty stavěly, nejspíš oddělovaly Dánsko od Švédska ? Norsko totiž tehdy patřilo Dánům a Finsko Švédům. Dneska tu jsou ploty výhradně kvůli sobům, ohraničují oblasti, kde pasou jednotlivá sobařská družstva své svěřence. Vlastní hranice jsou označeny žluté natřenými kameny (občas) nebo mohylou kamenů (na význačných místech). Tohle místo asi význačné je, protože mohyla je tu enormně vysoká. Jsou na ní královské iniciály, číslo mohyly No.347 a letopočet 1786. Mohyla tedy pochází z doby, kdy Finsko ještě patřilo do unie se Švédskem.

neděle 29. července 2012, 16.00 hod.

Jezero Pulmankijärvi   pozice na mapě

Jezero Pulmankijärvi (Buolbmátjávri) je asi 20 km dlouhé, čtvrt kilometrů široké a táhne se až do Norska (na severním, tedy pravém konci na fotografii, kde je vidět celé). Má nadmořskou výšku 12,6 metrů, tedy až budu přímo u něj, bude to nejnižší bod letošní expedice do Laponska. Na norském nejsevernějším okraji z něho vytéká krátká říčka, která se vlévá do řeky Tenojoki (už v Norsku). Mnohem hezčí je ale řeka Pulmankijoki, která se do jezera vlévá z jihu. Nádherně meandruje ? kdyby nepršelo, tak bych možná vyšplhal na nebližší kopec, třeba bych se neutopil v nesčetných bažinách a možná by bylo něco z meandrů vidět. Cesta tam ale nevede? a možná ani žádný výhledy nejsou, prohledl jsem půlku Internetu a žádnou pořádnou fotku nenašel.

neděle 29. července 2012, 18.00 hod.

Pulmankijärvi podruhé   pozice na mapě

Došel jsem opět tisícem nepříjemných močálů a v nepřetržitém dešti (není sice moc silný, ale když to trvá šest hodin, je to skoro jedno, jak moc prší) až k jezeru Pulmankijärvi. U jezera je taková osada Arola, je tam spousta chat. Ty jsou ostatně roztroušeny i po širém okolí. Je tu oblíbená rekreační oblast a lovecký revír, kam Finové jezdí střílet ? hlavně na podzim bělokury. Takže to jsou převážně lovecké sruby, přes léto prázdné. Na Severských listech je zajímavý článek jednoho Čecha, který sem byl na lov bělokurů pozván ?www.severskelisty.cz/priroda/prir0043.php

Z Aroly vede nejprve štěrkovaná, pak dokonce vyasfaltovaná silnička na sever, do Nuorgamu. Jdu po ní a doufám, že pojede kolem nějaké auto, ale déšť akorát houstne. Nejelo. No, stejně nevím, kam by mě asi tak v tom dešti odvezlo. Tak jsem nakonec odbočil k jednomu opuštěnému srubu a postavil si stan pod střechou na jeho verandě. Aspoň nebudu tolik rozmáčený.

Je to tu milé, jezero šplouchá pod verandou, kafíčko hřeje v žaludku a kolem půl desáté už dokonce ani neprší. Podle rosničkářů mělo přestat pršet až o půlnoci a zítra má být chvílemi i sluníčko. Už se těším. Venku je 10 stupňů tak jdu do vlhkého stanu jej zadýchat?

Jezero Pulmankijärvi
30. července 2012 • na mapě

Cestou od Pulmankijärvi
30. července 2012 • na mapě

Geografický památník
30. července 2012 • na mapě

U jezera Skáidejávri
30. července 2012 • na mapě

pondělí 30. července 2012, 14.00 hod.

Cestou od Pulmankijärvi   pozice na mapě

Jak píšu někde jinde, cesta po asfaltce, třebaže téměř nepoužívané, je otrava. Ale objevil jsem tam na jednom místě dvě zajímavosti.

Vyskládanou loď z kamenů, výsledek to jakéhosi, dnes tolik moderního, workshopu. Je to půdorys lodi dříve používané na řece Tenojoki k rybaření. Máme se prý zamyslet kdy, a proč se loď ocitla na kopci. ?Čekáme na vás příběh,? píšou na ceduli, ale neříkají kam jej poslat.

Také je tu velký šutr výšky tři čtvrtě člověka. Na něm bronzová deska (na fotce nečitelná) hlásající, že je to geografický memoriál. Z jiných zdrojů vím, že sem tu desku dali na památku ukončené digitalizace základní mapy Finska (trvala patnáct let v období 1992?2007). Mapový dílec Nuorgamu byl poslední. Deska byla umístěna 24. září 2007. Na památník ukazuje óóóbrovská cedule u silnice, bohužel asi o 45 stupňů šejdrem a s dvojnásobnou uvedenou vzdálenosti. Inu, nikdo není dokonalý.

pondělí 30. července 2012, 20.00 hod.

U jezera Skáidejávri   pozice na mapě

o včerejším dešti mám všechno nějak navlhlé, ale náladu dobrou. Není zima, mrakama občas probleskne náznak sluníčka a čeká mě spousta kilometrů po silnici, kde projede sotva jedno auto za hodinu. Inu, však také ta silnice končí u Pulmankijärvi někde mezi chatama, kde skoro nikdo není. Zato na ní není ani jediná bažina!!!

Ale nejsou tu jen rekreační chaty a lovecké sruby, podle ?atrakcí?, které obsahuje topo-mapa Finska pro mojí GPS, snad i dva penzióny. No, jestliže ano, pak dobře utajené.

Neutajené byly dvě farmy na severním konci jezera. Jedna měla dokonce cosi, co připomínalo kravín, ale asi bez čtyřnohých obyvatel.

Nakonec jsem skončil u jezera Skáidejávri (182,4 m), je tu kota (taková dřevěná parafráze na tradiční sámský stan), dá se tam zatopit, tak se usuším. Taky jsem vypral týdenní špínu a pokusil se odbahnit kalhoty; z bot se ty bažiny posledních dní už nějak vymáchaly.

Teď sedím v podvečerním sluníčku a popíjím kafe.

Koukám na ty chudinky pokřivené břízy kolem jezera. Požral je ten šílenej obaleč. Je zvláštní, že to tady tak neprožívají, jako u nás, neodvolávají kvůli motýlkům žádné ředitele a ekoteroristi nechrastí řetězy. Asi to ale bylo později, než ta velká katastrofa ve Vätsäri v šedesátých letech. Protože mám to štěstí tuto oblast v rozmezí asi 8 let navštívit už potřetí, mohu srovnávat. Poprvé to bylo jako procházet spáleništěm. Když jsem tu byl asi před 8 lety s partou přírodovědců z Beskyd, nic jsme nechápali. Podruhé (před 4 lety) jsem již byl poučen osobní účasti na chroustání bříz u švédského Torneträsku, tak jsem konstatoval, že polovička od minula sežraných bříz už shnila či spadla, přesto to bylo trošku jak v Malevilu. Ale letos mám pocit, že si příroda vzala zpět většinu materiálu z požraných bříz, těch černých tu už moc nezbývá. Ale světe div se, mám pocit, že po mnoha letech řada z nich obrazila. Nevím, jak je to možné, 8 let zdánlivě mrtvý strom může obrazit tak sotva nějakými zmlazujícími výhonky ? vidím to doma na naší prastaré jabloni, kterou jsme porazili asi metr a půl nad zemí, že z ní uděláme totem, poprvé obrostla dřív, než jsme totem začali dělat, dneska už obráží i ten totem :-). Ale že by se míza dostala až do konců větviček? Asi se pletu, musím se na to optat nějakejch botaniků, ale pocit z toho mám dobrý.

---

I po třech týdnech samoty (zítra je výročí) je to stále pohoda. Je ale pravda, že pár mailů a SMS od kamarádů člověka vzpruží.

V batohu jsem našel zapomenutou knížku o dobývání severního pólu od Standy Bártla (škoda že už zemřel, nestihl jsem mu poděkovat za skvělou knížku). To se dneska člověk až stydí, když čte, jak tenkrát dobývali nejen Arktidu, ale třeba jen rozváželi postu po faktoriích u severních ústí sibiřských řek. Dneska si každý zbohatlík z Central Group může najmout psí spřežení a nejlepší vybavení do minus osmdesáti, nechat se vrtulníkem odvézt kousek od pólu ? on ho tam už někdo dotlačí. Nebo trochu zdatnější dojdou relativně v pohodě pod dozorem polárního průvodce Mirka Jakeše na pól pěšky. Za hubičku, půl až jeden milión korun českých. Když připlatíte, odveze vás tam ruský atomový ledoborec a nemusíte vůbec nic.

Piloti ruského Arktického letectva měli zpočátku jen letadla s otevřeným kokpitem, rozváželi jimi poštu po severu. A když dobývali pól či hledali neexistující země v zóně nedostupnosti, nejenže neměli skoro žádné spojení, ale kolikrát ani skoro žádnou naději se vrátit. Proti nim jsem takhle maličká nula.

Nuorgam
31. července 2012 • na mapě

Nuorgam
31. července 2012 • na mapě

úterý 31. července 2012, 21.00 hod.

Nuorgam   pozice na mapě

Tak jsem v totální civilizaci. Nuorgam ? na wikipedii píšou, že jde o vesnici spadající pod osadu Utsjoki. Nojo, Utsjoki je sice osada se samosprávou, ale se spádovým územím jako Středočeský kraj a dohromady tu bydlí lidí ? kdoví jestli aspoň tolik, jako ve Slaném.

Nuorgam je taková asi 10 km roztroušená řada stavení převážně kolem silnice, bydlí tu asi 200 duší plus nepočítaně chatařů a pohraničníků. Je tu nějaká škola, ale v provozu už není, protože sem žádný autobus přivážející školáky ráno nezajíždí. Naopak, odjíždí do Utsjoki. A v Utsjoki je kromě staré školy od Engela z 30. let i fungl nová škola, gymnázium, internát, plavecký bazén a kulturní sál. Ani doktor v Nuorgamu nebude. Spádová oblast je opět v asi 50 km vzdáleném Utsjoki.

Nemají tu ani kostel, ten je v sousedním Polmaku, asi 3 km daleko v Norsku. Norsko/finské rozdíly tu nikdo neřeší, podle jmen na poštovních kastlíkách tu stejně bydlí většinou Norové. Podobně jako v hraničním Näätämu či Utsjoki, i tady se dá platit norskejma korunama. A lidí z Polmaku toho využívají, rozhodně tu před supermarketem je zastoupení norských aut více než důstojné. Asi nějaké daňové výhody to bude mít ? vyvézt norské zboží do Finska a pak je prodávat zpět Norům, kteří za ním přijedou. První krám s textilem je totiž už 10 metrů za hranicí.

?Bydlím? tady v Lomakylakeskus, ?Prázdninovém centru?, což je kempink s chatičkami. Honosí se dvěma hvězdičkama, tak je tu všechno předražený (jeden nocleh ve vlastním stanu pro jednoho člobrdíka = 20 euro) a pro mě žádná přidaná hodnota. Za saunu chtějí zrovna tolik a přitom nedovedou ani udělat správný zasedací pořádek.

---

Nuorgam proslul i svým umístěním ? nejsevernější bod Evropské unie a pochopitelně i Finska. Mají na to zase nějaký památník s bronzovou deskou a dvěma květináči nádherných macešek. Je vybudován přímo na státní hranici vedle silnice. Což pochopitelně nemůže být nejsevernější místo, jak hlásá nápis. Hranice pokračuje ještě asi 150 m severněji na břeh monumentální řeky Tenojoki (sámsky Geádnu), pak pokračuje korytem řeky (Tenojoki je hraniční). Takže ten nejsevernější bod je ve vodě. Ale nejsevernější suchý bod bude tady ? na souřadnicích 70° 05,538? sev.š. a 27° 57,320? vých.dél. Prostě si z nás dělají šoufky. Ty souřadnice nakonec stejně zaokrouhlili tak, že nějaký kilometr nehraje roli.

Pokud tedy vůbec mají představu, co jsou to stupně, severní šířka a východní délka.

Protože to tu je dost na severu, poledníky už nejsou rovnoběžně, ale svírají významy úhel (konec konců se na pólu sejdou), Finové se rozhodli používat jiný souřadný systém, tzv. finský grid, je pravoúhlý a označují jej písmeny KKJ. Princip je v tom, že někde daleko mimo území Finska v africkém Guinejském zálivu je souřadnice 0000000/000000 a jakékoliv místo na mapě je popsáno počtem metrů na sever a na východ od tohoto pomyslného bodu. Takže tady ten nejsevernější památník má souřadnice 3536697/7779281. Zdánlivě nepřehledné, ale má to výhody ? když přičtu jedničku, vím, že to přesně o metr vedle. Což se o našich stupních a minutách říci nedá.

Protože se poměrně rozmáhá družicová navigace, museli se všichni, kdo ji chtějí používat, dohodnou na nějakém společném modelu Země a nějakém souřadnicovém systému. Tím je momentálně WGS84. Digitální mapy se tvoří jen v něm. Takže Finové se zvolna přeorientovávají na stupně a minuty (na topo-mapách teď mají několik sítí souřadnic a složité převodní tabulky).

No, nakonec to řeší přístroj GPS ? ten můj umí převádět mnoho desítek různých systému mezi sebou.

úterý 31. července 2012, 21.00 hod.

Nuorgam   pozice na mapě

Tak jsem v totalni civilizaci. Nuorgam - na wikipedii pisou, ze jde o vesnici spadajici pod osadu Utsjoki. Nojo, Utsjoki je sice osada se samospravou, ale se spadovym uzemim jako Stredocesky kraj a dohromady tu bydli lidi - kdovi jestli aspon, jako ve Slanem.
Nuorgam je takova asi 10 km roztrousena rada staveni prevazne kolem silnice, bydli tu asi 200 duší plus nepočítaně chatařů a pohraničníků. Je tu nejaka skola, ale v provozu uz nebude, protoze sem zadny autobus privazejici skolaky rano nezajizdi. Naopak, odjizdi do Utsjoki. A v Utsjoki je krome stare skoly od Engela z 30. let fungl nova skola, gymnazium, internat, plavecky bazen a kulturni sal. Ani doktor tu nebude. Spadova oblast je v asi 50km vzdalenem Utsjoki.
Nemaji tu ani kostel, ten je v sousednim Polmaku, asi 3km daleko v Norsku. Norsko/finske rozdily tu asi nikdo neresi, podle jmen na postovnich kastlikach tu bydli vetsinor Norove. Podobne jako v hranicnim Naatamu ci Utsjoki, i tady se da platit norskejma korunama. A lidi z Polmaku toho vyuzivaji, rozhodne tu pred supermarketem je zastoupeni norskych aut vice nez dustojne. Asi nejake danove vyhody to bude mit - vyvezt norske zbozi do Finska a pak je prodavat zpet Norum, kteri za nim prijedou. Prvni kram s textilem je 10 metru za hranici.
"Bydlim" tady v Lomakyla keskus, "Prazdninovem centru", coz je kemping s chatickama. Honosi se dvema hvezdickama, tak je tu vsechno predrazeny (jeden nocleh ve vlastnim stanu pro jednoho clobrdika = 20 euro) a minimalne pro me zadna pridana hodnota. Za saunu chteji zrovna tolik a pritom nedovedou ani udelat spravny zasedaci poradek.
----
Rano jsem jeste koukal na ty chudinky pokrivene brizy kolem jezera, kde jsem spal. Pozral je ten šílenej obaleč. Je zvlastni, ze to tady tak neprozivaji, jako u nas, neodvolavaji kvuli motylkum zadne reditele a ekoteroristi nechrasti retezy. Asi to ale bylo pozdeji, nez ta velka katastrofa ve Vatsari v sedesatych letech. Protoze jsem mel to stesti tuhle oblast v rozmezi asi 8 let navstivit potreti, mohu srovnavat. Poprve to bylo jako prochazet spalenistem. I kdyz jsem tu byl s partou prirodovedcu z Beskyd, nic jsme nechapali. Podruhe jsem jiz byl poucen osobni ucasti na chroustani briz u svedskeho Tornetrasku, tak jsem konstatoval, ze polovicka od minula sezranych briz uz shnila ci spadla, presto to bylo trosku jak v Malevilu. Letos jsem mel pocit, ze priroda si vzala zpet vetsinu materialu z pozranych briz, tech cernych tu uz moc nezbyva. Ale svete div se, mam pocit, ze po mnoha letech rada z nich obrazila. Nevim, jak je to mozne, 8 let zdanlive mrtvy strom muze obrazit tak sotva nejakymi zmlazujicimi vyhonky - vidim to doma na nasi prastare jabloni, kterou jsme porazili asi metr a pul nad zemi, ze z ni udelame totem, poprve obrostla driv, nez jsme totem zacali delat, dneska uz obrazi i ten totem :-). Ale ze by se miza dostal az do koncu vetvicek? Asi se pletu, musim se na to optat nejakejch botaniku, ale pocit mam dobry.
---
Nuorgam proslul i svym umistenim - nejsevernejsi bod Evropske unie a pochopitelne i Finska. Maji na to zase nejaky pamatnik s bronzovou deskou a dvema kvetinaci nadhernech macesek. Je vybudovan primo na statni hranici vedle silnice. Coz pochopitelne nemuze byt nejsevernejsi misto, jak hlasa napis. Hranice pokracuje jeste asi 150m severneji na breh monumentalni reky Tenojoki (sámsky Geádnu). A nejsevernejsi breh je zase kousíček na západ. Naštěstí vede hranice dal na zapad prostredkem reky, takze ten bodik je opravdu zde - na souradnicich 70st 05.538' sev.š. a 27st 57.320' vých.dél.
Proste si z nas delaji šoufky. Ty souradnice zaokrouhlili tak, ze nejaky kilometr nehraje roli.
---
Pokud tedy vubec maji predstavu, co jsou to stupne, severni sirka a vychodni delka.
Protoze to tu je dost na severu, poledniky uz nejsou rovnobezne, ale sviraji vyznamy uhel (konec koncu se na pólu sejdou), Finove se rozhodli pouzivat jiny souradny system, tzv. Finsky grid, je pravouhly a oznacuji jej pismeny KKJ. Princip je v tom, ze nekde daleko mimo uzemi Finska v africkem Guinejskem zalivu je souradnice 0000000/000000 a jakekoliv misto na finske mape je popsano poctem metru na sever a navychod od tohoto pomyslneho bodu. Takze tady ten nejsevernejsi pamatnik ma souradnice 3536697/7779281. Zdanlive neprehledne, ale ma to vyhody - kdyz prictu jednicku, vim ze to presne o metr vedle. Coz se o nasich stupnich a minutach rici neda.
Protoze se pomerne rozmaha druzicova navigace, museli se vsichni, kdo ji chteji pouzivat, dohodnou na nejakem spolecnem modelu Zeme a nejakem souradnicovem systemu. Tim je momentalne WGS84. Digitalni mapy se tvori jen v nem. Takze Finove se zvolna preorientovavaji na stupne a minuty (na topomapach ted maji nekolik siti souradnic a slozite prevodni tabulky).
No, nakonec to resi pristroj GPS - ten muj umi prevadet mnoho desitek ruznych systemu.

úterý 31. července 2012, 22.00 hod.

Nuorgam ? Pulmankijärvi  

Tahle oblast kolem Pulmankijärvi, Nuorgamu, a norského Polmaku (a vlastně až k moři do Varangerského fjordu) je dost tradiční krajinou, kde vždy žili Sámové ? ať už fjelští (horští), kteří se živili sobařením, lovem a rybolovem či mořští Sámové, kteří se živili mořským rybolovem.

V krajině to je znát, jezera jsou i dnes bohatá na ryby. Je to ráj rybářů, někteří procházejí zvolna od jezera k jezeru a občas něco chytí ? pár jsem jich viděl. V kempu jsem potkal partu Ukrajinců z Kyjeva, kteří projíždějí Skandinávii, náruživí rybáři ? říkali, že byli ?na rybalce? někde u norskýho jezera (prý vysoko v horách, ale vzhledem k jejich vizáži a doprovázejícím slečnám bych to tipoval tak na 100 m od silnice), ovšem chytili táááááákovýho lososa. Fakt, dostal jsem jej kousek k snídani.

Řeka Tenojoki je klasická řeka rybářských Sámů. Moc neteče (má tu jen 15 m nad mořem, je to pár desítek kilometrů do moře). Prý tam teď momentálně žije veliká ryba, snad jeseter (???) v pohotovosti jsou rybáři na půlce Tenojoki a čekají, kdy se ryba objeví; pod kempem jsou v pohotovosti čtyři motorové pramice se vztyčenými pruty.

V okolí jsou sobí ohrady, nějaké naučné stezky prý po sobích táborech. Co je zajímavé, části tundry okolo Pulmankijärvi jsou v soukromých rukou. Na podrobně topo-mapě v GPS to vidím, slabou červenou čarou jsou ohraničené parcely. To jinde není, většina všech sobařských táborů i letních vesnic je na státní půdě. Těžko říct, komu to tady dnes patří.

Jinak, tohle je asi nejjednodušší způsob, jak zjistit, kde bývaly staré zaniklé osady. Osada zmizela, zbytky dřevěných staveb vzal čas, ale zápis v katastru zůstal. Někdy bývá na podrobné mapě ještě žluté vybarvené políčko, kde něco pěstovali.

Ovšem jinak tu na Sámy asi moc nenarazíte. Různé evakuace za války, blízkost norských hranic, za nimiž už bylo okupované Norsko, zřejmě tuhle oblast slušně vylidnili. Dneska je tu normální civilizace, pár baráčků, kde možná mají nějakou tu kravku (alespoň seno na zimu si tu suší), pak tu hodně žijí z turistů, obrovský supermarket a ještě druhý obchod? prostě nebýt to tady takové chudé a chladné, ani nepoznáte, že jste v srdci Laponska.

Mantojärvi
1. srpna 2012 • na mapě

Říčka Badjeseavttet
1. srpna 2012 • na mapě

Tenojoki ? Sámové
1. srpna 2012

Hřbet Gávnnastaddancáhca
1. srpna 2012 • na mapě

Námmájávrrit
1. srpna 2012 • na mapě

středa 1. srpna 2012, 12.00 hod.

Mantojärvi   pozice na mapě

U jezera Mantojärvi (Máttajávri), asi deset kilometrů proti proudu na jih od Utsjoki, je farní kostel a farní vesnice. Tahle vesnička (dodnes je tu fara s malým hospodářstvím a z původní vesnice ale udělali takový hezky skanzen) je známá již v roku 1725 ale pravděpodobně je tradice starší. Alespoň archeologické vykopávky na to ukazují. Význam lokality upadl kolem roku 1940, kdy to tu bylo v důsledku války evakuováno a většina budov se už neobnovila a spadla. Starší kostel ? dřevěný ? je dokladován již kolem roku 1700, byl zasvěcen sv. Ulrice. Protože byl ve špatném stavu, v letech 1850?53 zde byl postaven nový, kamenný, podle návrhu Ernsta B. Lohrmana. Fara pak pochází od architekta Carla Ludviga Engela, je z červeně natřeného dřeva a je doplněna několika dalšími staveními (kravín, letní dům, sauna,?)

Vždycky jsem si říkal, proč je nejčastěji prezentována fotka tohoto kostela černobílá a dobrých 50 let stará. Kostel stojí na kopečku nad relativně novou silnici, zčásti vystřílenou do skály nad řekou a jezerem, a dnes je natolik zarostlý stromy, že téměř není vidět. Ostatně posuďte sami.

Jinak to tady asi musela být poslední výspa světa. Silnice vedoucí kolem není zaset tak moc stará, četl jsem nějakou knížku či povídky o životě tady a zarazilo mě vzpomínání jednoho člověka, co byl na studiích kdesi na jihu. Když se potřeboval dostat domů, tak do Inari dojel ještě relativně dobře (dobrá cesta tam existuje skoro 100 let), ale dál na sever to znamenalo přejít hory a teprve někde kus před Utsjoki už zase byla cesta. Anebo do norského Karasjoku, podle řeky Tenojoki a pak sehnat někoho, kdo ho převeze na druhý břeh Tenojoki.

středa 1. srpna 2012, 15.20 hod.

Říčka Badjeseavttet   pozice na mapě

Přes říčku Badjeseavttet je brod. Ale zajištěný. Nad vodou je zavěšené lano a na něm na kladkách jsou taková držátka, jako bývaly v dřevěných elektrikách (tramvajích) kdysi v Praze. No, nutno říct, že s holí v ruce mám větší jistotu, než s držátkem na kladce, ale snahu Metsähallitusu je třeba ocenit.

Tady ta oblast je tzv. ?rekreační rybářská oblast?. S výjimkou místních Sámů, kteří mají ústavou zajištěny výjimky na všechno možné (můžou všechno a nemusí mít na nic povolení, protože by to potlačovalo jejich kulturu a práva evropských vymírajících menšin, ještě že Romové nevymírají), tu může rybařit každý, kdo splní určitě podmínky.

Mezi lidmi, zvláště u nás, se traduje, že tzv. ?ekologické rybaření? je všude povoleno, nebo alespoň tolerováno. Pod vznosným pojmem se skrývá činnost ulovím ? zabiju ? upeču ? sním.

Ono je to ve skutečnosti tak, že každý, kdo chce ve Finsku rybařit (na pevnině), musí mít alespoň rybářský lístek. Pak je tu spousta revíru a oblastí, která mají speciální sazby. Kdo to nesplní, ten sice nejspíš ujde zájmu úřadů, ale je to pytláctví a porušování zákonů v zemi, kde jsme na návštěvě a kde bychom se měli chovat tak, jak je v kraji zvykem. Na Opukasjärvi jsem mluvil s náruživým rybářem, koukal furt po hodinkách a nemohl se dočkat. ?Povolenku mám koupenou až od šesti večer, tak se musím držet zpátky,? mi říkal ještě v půl šesté.

Na ceduli tu píší, že v této oblasti musí mít každý, kdo tu chce rybařit, zakoupenu speciální rekreační rybářskou povolenku Metsähallitusu (č. 1574 pro oblast Utsjoki). Ostatní povolenky (například pro celé Laponsko) tu neplatí. Navíc každý dospělý rybář mladší 64 let musí ještě zaplatit národní rybářský poplatek pro letní období. Dále je třeba dodržovat různá opatření, například desinfikovat pruty ve formalínu (opatření proti šíření lososího parazita Gyrodactylus salaris) apod.

Následující zásady že 16. století platí dodnes:

1. Nechytejte ryby na soukromých vodách bez povolení.
2. Pamatujte, že nejste jediný rybář v okolí.
3. Nerozebírejte žádné ohrady (Sámové používali ploty pro hromadný ?výlov? řek, viz foto ?Tenojoki ? Sámové?, pozn. MS)
4. Když otevřete nějakou bránu, nezapomeňte ji za sebou zavřít.
5. Nechytejte ryby pro finanční profit. Ryby jsou určeny pro zdraví vašeho těla a částečně i vaší duše.
6. Nerybařte ve velkých skupinách.

Většina způsobu rybaření dnes vyžaduje povolenku nebo zaplacení nějakého poplatků. Více informací na www.saamivillage.fi

středa 1. srpna 2012, 17.00 hod.

Hřbet Gávnnastaddancáhca   pozice na mapě

Ve vesnici Utsjoki se stejnojmenná řeka vlévá do důstojně Tenojoki. Řeka Utsjoki (zde asi 30 m nad mořem) vytváří široký kaňon, na východě se zvedá plató divočiny Vätsäri, na západě je vidět už nějaké norské hory. Přelezl jsem kopec a teď zapadnu do údolí říčky Námmajohky. Je pěkné počasí (tj. neprší a je tepleji jak 10 stupňů), cesta dobrá (tj. šutráků jak ve Vätsäri, ale žádný bažiny), dokonce je vyznačena, výhledy špatné (slibovali nějakou skvělý výhled, snad to ještě přijde).

středa 1. srpna 2012, 19.00 hod.

Námmájávrrit   pozice na mapě

Dnešní noc trávím v kotě mezi jezerem, jehož jméno se mi nepodařilo zjistit (190,8 m) a jezerem Námmájávrrit (189,5 m). Je to tu malebné, docela příjemné teplo (v šest večer skoro 18 stupňů), ale také bažinaté, takže tu žije mnoho hejn krvelačných komárů. A také tu žijí losi, na boudu jsem zavěšoval kus jejich paroží. To by mě zajímalo, co tady ti chudáci dělají v zimě.

No, a abychom dodržovali tradici, tak opět trošku sprchlo. Ale přes den, ač to ráno vypadalo beznadějně, se dokonce několikrát ukázalo sluníčko. Počasí tu je dost vrtkavé.

V horách Ávžegeašoaivi
2. srpna 2012 • na mapě

Pohled z Ávžegeašoaivi na kopce Mielkejohskáidi a Milkečohkka
2. srpna 2012 • na mapě

U jezera Goahpplávžejávrri
2. srpna 2012 • na mapě

čtvrtek 2. srpna 2012, 18.00 hod.

U jezera Goahpplávžejávrri   pozice na mapě

Dneska jsem na nocleh našel srub ? autiotupu u obtížné vyslovitelného jezera Goahpplávžejávrri aneb Kuoppilasjärvi aneb Goahpelašjávri (vyberte si z finštiny nebo několika sámských dialektů), pěkně jezero dlouhé asi 5 km. Ani není zima. V sedm večer je venku dokonce 12 stupňů, ale to se asi brzo změní. Jen aby se to nezměnilo k dešti. Dneska ani nekáplo, ale podle předpovědi mělo. Problém je v tom, že už druhý den jsem bez spojení, tedy i bez předpovědi, oni ji tu mění každý půlden. Ale je to jedno, počasí neovlivním. A s časovým plánem už také nejde moc hýbat, pondělní letadlo na mě nepočká.

Dnešní den byl takový odpočinkový, krátká trasa, vylezl jsem do ?hor? Ávžegeašoaivi, s hezkými výhledy (viz foto), kde bylo strašně větrno a docela zima. To ale nevadilo sobům. Natáčel jsem je na video. V těch místech mívali asi letní shromaždiště, nějaké zbytky ohrad se tam ještě povalují. Ale asi hodně staré, ty ohrady byly celodřevěné a pěkně letité. Ted se už mnoho desítek let natahuje plot drátěný. Takže stopy lidské činnosti se dají najít všude.

Zdejší končina je moc hezká. Kopečky, žádné bažiny, horská tundra ? a když se vyleze jen trochu výše nad březová křoviska, ani (skoro) žádný komáři.

Jezero Goahpplávžejávrri
3. srpna 2012 • na mapě

Roavveoaivi
3. srpna 2012 • na mapě

Pod Roavveoaivi
3. srpna 2012 • na mapě

Oa?ašanjávri
3. srpna 2012 • na mapě

U jezera Gálgojohláddot
3. srpna 2012 • na mapě

pátek 3. srpna 2012, 11.00 hod.

Jezero Goahpplávžejávrri   pozice na mapě

Podle jezera Goahpplávžejávrri, přesněji řečeno po horní hraně kaňonu, který tvoří, jsem šel půl dopoledne. Moc pěkně. Je tu řada říček či řek a všechny dělají kaňony s jezery?

pátek 3. srpna 2012, 11.47 hod.

Roavveoaivi   pozice na mapě

Roavveoaivi, nový nejvyšší bod expedice 447,4 m. Hrozně tu fičí, tak mě zebou prsty při prohazování paměťových karet a upravování fotky. Ale ten pohled na zasněžené vršky norského pohoří Rastigaissa je nádherný.

pátek 3. srpna 2012, 15.00 hod.

Oa?ašanjávri   pozice na mapě

V půlce dnešní cesty jsem šel kolem pěkného jezera Oa?ašanjávri. Malebné místečko. Skoro bych řekl, že tu mohla kdysi být sámská vesnička. Dokonce je z topo-mapy patrné, že tu jsou asi čtyři soukromé parcely. Zvláštní ale je, že parcely poměrně přesně pokrývají akorát močaliska na západním konci jezera. Tak nevím? Žádné pozůstatky po nějakém osídlení tu nevidím. Ale to ještě nic neznamená. Dneska člověku připadá divné, proč by někdo budoval vesnici v takové ?pustině?, když v údolí řeky Utsjoki je poměrně dobře přístupný široký kaňon. Jenomže to je výhoda v dnešní době. Podle Utsjoki vede silnice, je tam spojení k lékaři, do obchodu, do světa. Před sto lety tam nebylo nic, kaňon vůbec nemusel být dobře přístupný. Ale také nebylo žádného důvodu, proč v něm bydlet. Řeka, močaliska a stromy. Když někdo sobařil, bylo mu ve volné krajině (alespoň v létě) rozhodně lépe. A když rybařil, v jezerech bylo ryb také dost.

pátek 3. srpna 2012, 15.00 hod.

Oa?ašanjávri   pozice na mapě

pátek 3. srpna 2012, 18.00 hod.

U jezera Gálgojohláddot   pozice na mapě

Dneska to byl asi nejhezčí kus Laponska. Mírně kopečky, tundra, sobí, hezká jezera, říčky a kaňony. Škoda jen, že odpoledne začalo protivné pršet. Naštěstí u jezera Gálgojohláddot (Gálgojohláttu) stojí kota, kde se dá zatopit a usušit. Obrázek je foceny z okna koty?

Highway do Petsama dokončena
4. srpna 2012

sobota 4. srpna 2012

Inari   pozice na mapě

Jako obvykle se na závěr každé expedice stavuji na Inari. Poklonit se sámským bohům, kteří tady v tom obrovském jezeře sídlí či bydlí okolo, podívat se do muzea co je nového a tak. Inari bylo, je a bude jak tradičním, tak i moderním, centrem sámské kultury. Od letoška trojnásob. Ale o tom dále.

---

Na Inari vybudovali v padesátých letech skanzen, ten je téměř nezměněný, alespoň já ho pamatuju z roku 1976 ? a domečky tam byly ty samé jako dneska. Akorátže vstupné bylo v porovnáních s dneškem zanedbatelné (a to i v tehdejší měně finské marky). V devadesátých letech k tomu přistavěli velikou, ale vkusnou budovu, kde je sámské muzeum Siida, různé sbírky, a tak. Skansen je toho součástí.

Před čtyřmi lety jsem měl tu cest se seznámit se zdejším panem ředitelem, tak nám leccos vyprávěl. Maji tu velký sál, kde je nádherné vyobrazena laponská příroda v různých ročních obdobích, malý sál, kde je pěkně zobrazena časová osa od doby ledové do dneška ? a můžete porovnávat světové události s finskými i zdejšími laponskými. Docela legrační jsou obrázky typu ?Higway do Petsama dokončena? (viz foto).

Muzeum Siida plní i funkci informační kanceláře, infocenter tu mají sice víc, ale když jim napíšete, stejně vám nakonec odpoví že Siidy. Všechny tradiční, kulturní a výstavní expozice v okolí (třeba muzeíčko v Sevettijärvi či stará farní vesnice v Mantajärvi) se tváří přímo či nepřímo jako pobočka tohoto muzea. Je tu pochopitelně i spousta informací o místní přírodě, koupil jsem si tu knížku o přírodě a ptačích v celé oblasti, která patří do sféry zájmu (tj. od národního parku Urho Kekkonena až na severní konec Finska), tlustá, barevná, na křídě ? výprodej za hubičku ? 5 euro.

Kromě toho mají v přízemí výstavní sál, kde bývají různé věci z ?nesbírek? muzea, letos tam vystavuje jakýsi místní malíř patlal (sorry, možná je to vážený malíř, ale moje maminka výtvarnice by ho i s jeho obrazy vyrazila ze dveří), který se zřejmě inspiroval disneyovskými zviřátky že Sněhurky a v tom stylu namaloval třetinu věci na téma sobice kojící sobátko, dvě sobice kojící dvě sobátka, řada sobic kojících sobátka a sob k tomu důstojně přihlížející ? atak. Zbytek je šílenej pel-mel, z něhož se mi nejvíc líbí scéna, kterou umělec zřejmě obkreslil ze seriálu Hříšní lidé města pražského, taková ta tančírna, jak tam žižkovský Pepíci osahávaj zadky místních děvčat. Do rohu přimaloval laponskou holčičku a kluka, jak to upřeně pozorují a lízají lízátko. K tanci hraje laponskej dědula na housle menší než poloviční ukulele. Takže tohle ne!!!

Zajímavá výstava je v prvním patře ? nestarší zmínky o Laponsku v knihách a také o nejstarších knihách v sámštině. Ne, že by tyhle informace byly nějak neznámé či nedostupné, ale je tam strašnýho povídání (ve finštině, sámštině a angličtině) tak není čas to kompletně vstřebat. Naštěstí prakticky vše lze dohledat v literatuře, na Internetu ? a mnohdy i v češtině. Mě ale vždy uvádí v úžas staré knihy. Prostě kniha je kniha, já za to nemůžu, já tak byl vychovanej. A knížky tady mají in natura, opravdu originály a staré? A na chodbě mají nádherné fotografie severské zvířeny ? nechápu, jak někdo dokáže vyfotit sovici sněžnou letící proti němu a ještě něco vyprávějící zobákem?

---

Letos na jaře otevřeli v Inari obrovské kulturní centrum, tím se vlastně stalo Inari centrem celého finského Laponska, sídlí tu jejich parlament (či alespoň pobočka), mají tam veliký sál, knihovnu, no všechno možné. Ze silnice to celé vypadá malinké, ale na stránce www.inari.fi je odkaz na Sámský parlament a tam to najdete. Viděl jsem krásný Sámský parlament v norském Karasjoku, ale tohle ho předstihuje. Celou stavbu otevírali na jaře, byla to veliká sláva za účasti prezidenta.

Dřevěný kostel na Pielpajärvi
5. srpna 2012 • na mapě

Kostel na Pielpajärvi - mše u příležitosti Slunovratu
5. srpna 2012 • na mapě

Pielpajärvi ? farníci přijíždějí na lodích
5. srpna 2012 • na mapě

Kostel na Pielpajärvi 1859
5. srpna 2012 • na mapě

Lesní kostel na Pielpajärvi
5. srpna 2012 • na mapě

Lesní kostel na Pielpajärvi
5. srpna 2012 • na mapě

Lesní kostel na Pielpajärvi
5. srpna 2012 • na mapě

Lesní kostel na Pielpajärvi
5. srpna 2012 • na mapě

neděle 5. srpna 2012

Dřevěný kostel na Pielpajärvi   pozice na mapě

Popisek fotografie: Kostel na Pielpajärvi je klasický křížový dřevěný kostel. Západní křídlo pokračuje ve zvonici z let 1760?66. Spodní část zvonice se používá jako vstup do kostela.

neděle 5. srpna 2012

Pielpajärvi ? farníci přijíždějí na lodích   pozice na mapě

Popisek fotografie: Starý dřevěný kostel na Pielpajärvi je přístupný pouze pěšky. Dnes sem vede poměrně kamenitá 4,5 km dlouhá stezka z parkoviště v lese, je přístupná každému. Farníci se sem v minulosti dostávali poměrně kratší a pohodlnější cestou ze zátoky jezera Inari dlouhou 2,6 km. Jezero Inari vždy platilo za důležitou dopravní cestu, vždyť je se všemi zálivy asi 50 km dlouhé ? a krátkými říčkami je propojené s dalšími jezery, kde sídlili Sámové. Na fotografiích z roku 1951 farníci vystupují v zátoce Pielpavuono z lodi a připravují se absolvovat cestu ke kostelu.

neděle 5. srpna 2012

Kostel na Pielpajärvi 1859   pozice na mapě

Popisek fotografie: Obrázek kostela na kresbě Hermana Paula z roku 1859 jej ukazuje v otevřeném prostoru. Dnes je uprostřed březového lesa, který vyrostl později.

neděle 5. srpna 2012

Lesní kostel na Pielpajärvi   pozice na mapě

Starý dřevěný kostel v lesích na severozápad od jezera Inari (nejblíže je záliv Pielpavuono asi 2,6 km daleko) leží u jezera Iso Pielpajärvi. Kostel je přístupný je buď pěšky od muzea Siida na Inari (celkem asi 7 km, část lze ujet autem), nebo z již uvedeného zálivu klasickou cestou (v létě do zálivu zajíždí vyhlídkový parník). Kostel je otevřen denně, ve dne v noci. Ono to ani jinak nejde, u bočního vchodu uhnil zámek a klika, takže se kostel ?zamyká? pouze přistrčením kamenů. Přesto je vnitřek zachovány a udržovány, nikdo tu nic neničí?

---

Poblíž kostela je volně přístupný srub pro denní použití (dříve to byla autiotupa) s plynovým vařičem, takže si tu poutník může uvařit čaj či kafe, nebo na ohništi opéct buřty. Je tu i sauna a další srub, který slouží jako občasná fara. V létě tu bývají tu bohoslužby (některé neděle v poledne) a občas i svatby.

---

Kristianizace přišla na Inari v 15. století, v polovině 16. století byla postavena kaple u jezera ? a v místě zimní vesnice u Iso Pielpajärvi pak dřevěný kostel. Také tu byla malá farní vesnice s 30 až 40 domky, aby měli Sámové přicházející z velké dálky kde přespat.

---

První kostel zde byl postaven roku 1647. Byl pojmenován na počest švédsko-finské královny Kristiny (1626?89), velmi zbožné královny, představitelky luteránské církve, která až na konci svého života konvertovala ke katolické církvi. Královna také darovala kostelu zvon a slavnostní oblečení pro pátera.

První kostel byl velmi malý 6,8 x 5,5 m, který nestačil všem farníkům. Navíc byl i špatně přístupný pro pastora z Inari, který jej navštěvoval zhruba dvakrát ročně. Proto ani bohoslužby zde nebývaly příliš časté.

Starý kostel nebyl prakticky opravován sto let, proto to s ním špatně dopadlo. Roku 1752 se z popudu vikáře Anderse Hellandera (1712?1757) začal stavět kostel nový. Nový kostel byl dokončen roku 1760 ? a je to ten, co tu stojí dodnes.

V té době Inari spadalo pod farnost Utsjoki. Stavbu kostela měl na starosti Andreas Abraham Hellander (1705?1770) ze Stockholmu, byl také stavitelem i o několik let staršího kostela v Utsjoki.

---

Dnes je to národní kulturní památka. Kostel byl renovován v letech 1975?76 tradičními metodami. V dnešní době jej má ve správě Metsähallitus.

Bohužel je vidět, že ani ve zdánlivě bohatém Finsku, kde si dovedou některých věci vážit víc, než u nás, není vše v nejlepším pořádku. Kostel sám o sobě sice vypadá ve velmi dobrém stavu (osobně se divím, jak dokáže v tak dobrém stavu přežít kruté zimy, není vytápěn ? asi to bude těmi ?tradičními metodami? použitými pro opravu). Má ale nějak pochroumané boční dveře, dřevo okolo kliky a zámku někam zmizelo, letos začal padat i plot kolem kostela.

Je to škoda, ale doufám, že když Metsähallitus dokázal zrenovovat denní srub a opravil kamna v sauně, zbude mu v příštích letech i energie na kostel.

Někde ve vzduchu nad Laponskem
6. srpna 2012 • na mapě

pondělí 6. srpna 2012, 13.00 hod.

Někde ve vzduchu nad Laponskem   pozice na mapě

Vracím se domů. Moje poslední expedice, můj poslední tramp, můj poslední čundr do Laponska skončil. Po 35 letech, co jsem v Enare/Anáre/Aanaare/Inari byl poprvé, to je možná opravdu naposledy.

Říká se, že v nejlepším je přestat. Napřesrok budu mít na krku šest křížku a rodina zřejmě začíná mít o bláznivýho dědka strach. Tak končím parafrází na krásná slova mého obrovského kamaráda, laponského bratra, který mě, ač to možná neví, naučil tuto zemí nejen poznávat, ale i milovat a pochopit.

Díky Riku! (slzička ukápla)

?Děkuji Kruhu přírody za to, že jeho očima smím vidět svět. Děkuji Valdenolmainovi, že je tu se mnou, že mi dává touhu se vracet tam, kam možná patřím, kde si cítím dobře a kde mám tak trochu druhý domov. Vracím se, (říkám že) naposled, ale někde uvnitř, v srdci vím, že stejně asi ne naposled.? Bláznivýho starýho trampa holt nezastavíš?