Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Mari Boine v Praze







 
koncert v Arše – březen 2007
 foto Michael Stanovský

Sámská zpěvačka a skladatelka Mari Boine, hvězda world-music nejzářivějšího svitu je asi nejznámější protagonistka sámské kultury včetně tradiční formy zpěvu – joiku.

Joiku, jako hlasu přírody, vyjádření úcty člověka k ní coby své pramáti, hlasu souznění a porozumění. Svým nezapomenutelným naléhavým hlasem jej k nám přinese žena, která významným způsobem přispěla k sámskému „národnímu obrození“, které vybudilo v poslední čtvrtině dvacátého století skomírající sámský národ z letargie. Zajisté stojí za to poznat onu sílu a energii, kterou naše na výkon a úspěch nastavená současná společnost již bolestně postrádá.

Večer úžasných, silných žen

Svátek MDŽ v jeho obskurní reálsocialistické podobě naštěstí odnesl čert do propadliště dějin. Letošní rok však přinesl příležitost, jak – byť o dva dny později – ženskou sílu, krásu a jedinečnost oslavit. Do žižkovského Paláce Akropolis přijela norskosámská skladatelka, zpěvačka a „národní buditelka“ Mari Boine. A jako hosta s sebou přivedla českou zpěvačku s orientálním vzhledem i jménem – Ridinu Ahmed. Rozhodně zvolila dobře.

Akropole se pomalu, ale jistě plní. Redakce Severských listů zaujímá místo hned u pódia, a tak může z nějakých dvou tří metrů sledovat vše podstatné. Na umělecká prkna vystoupila kolem tři čtvrtě na osm mladá žena se středovýchodními rysy, která si rozhodně nedělá starosti s tím, že se nikdy v životě nebude živit jako modelka. Má totiž jiný trumf – svůj hlas. Experimentátorka, která vydala CD Hlasem, staví své umění na čistém vokalickém projevu bez doprovodu dalších hudebních nástrojů. Jejím jediným zdatným pomocníkem je elektronické zařízení, umožňující nahrání a následné pouštění hlasových sekvencí, které zpěvačka vytváří přímo naživo, na podiu. Každá skladba tak začíná rytmickým podkladem, ke kterému se přidávají postupně další hlasové vrstvy. Pekelně náročné na techniku hlasu, technickou zdatnost a zvukařskou koordinaci – k tomu stíhá ještě nádherně improvizovat se svým sametovým, funky našláplým a čistým hlasem. Zpěvačka si brzo získává náročné publikum – i díky své bezprostřednosti a uvolněnosti, se kterou komentuje zádrhely techniky a historky z osobního života. Nestává se často, aby publikum nechtělo pustit předskokana do zákulisí, ještě méně často se objevuje potlesk na otevřené scéně během písně. Dnešek a Ridina byli výjimkou.

Až si člověk říká, zda nebyla laťka nasazena příliš vysoko. Ale chyba. Mari je Mari, sámská šamanka, doprovázená zdatným kvintetem instrumentalistů, jde na plac. Malá vzrůstem, do vysokého stropu sahající svým charismatem, obklopená šamanským půlkruhem hudebníků. První skladba začíná kytarovou vyhrávkou, přidává se naléhavý, přesto krásně zastřený hlas a výborná rytmika, chvíli extaticky gradující, pak zas konejšivě plynoucí. Band si díky vyzrálému muzikantství a takřka neomezeným hlasovým schopnostem dámy od Karasjoku může dovolit dlouhé, mnohaminutové skladby, ve kterých se i tradičně odtažité pražské publikum pomalu dostává tam, kam jej zpěvačka touží zavést – do transu. Vytržení, díky jemuž se Marini dávní krajané, sámští noaidde dostávali do „druhého světa“. Kolem Mari vlaje červený šátek, ztepilé nohy v kozačkách ze sobí kůže vydupávají nejstarší, pradávný rytmus, tepot srdce planety Země, buben matky Přírody. Slova, zpívaná prastarým, tajemným sámským jazykem, prokládaná tradičním vokálním joikem, čiřikajícím potůčkem nadvědomí, nejsou domorodcům od Vltavy srozumitelná, přesto však sdělují stokrát více, než anglické promluvy během pauz (kterým se mnozí vědoucně smějí, snad aby zaplašili podivnou duševní trýzeň, plynoucí z blízkosti doteku čehosi nepochopitelného, starého a zavrženého.)

Aktuální Marino album se jmenuje Idjagieddas (V rukou noci, 2006). Je to však jiná noc, než na kterou je zvyklý pražský měšťák. Není to noc plytké zábavy, povrchního požírání pomíjívých požitků na útěku před všeobjímající odcizeností a agresivitou Města. Je to temná, mrazivá noc v srdci pusté, nekonečné a vítězící Přírody. Lyže sviští po umrzlém sněhu, nad hlavami blikotají tisíce hvězd a světélkuje zelená polární záře. Ze tmy vyskočí zkroucená břízka, cestu přetne sobí stopa, obzor určují oblé holé kopce, tvořící křivky pro skučivý vítr. Ei-lé-loj-ei-lói-le-lojláá! Hlas a kaskáda úderů do bubnu připomíná orgasmus, při kterém do matky Planety vnikl otec Život. Nevnímám publikum, bolavá záda, nemám ani chuť dlouho tleskat a povykovat. To obstarávají v hojné míře jiní. Z vlastního hrdla se dere chraplavý, tichý joik. Hlas souznění, pokory vůči přírodě a vzdoru proti civilizačním nesmyslům. Poslední skladba je smutná a dlouhá jak noc zimního slunovratu. Nakonec snad přesto přijde nové jaro, i když produkce končí, ze vzduchu v sále jdou na člověka mdloby a cestou domů není vidět ani jediný strom

Mari Boine

Sámská joikařka Mari Boine Persenová se narodila v listopadu 1956 v malé osadě Gamehhisnjárga v oblasti Karasjok na samém severu Norska. Tato oblast je srdcem původního národa Sámů, přesto v době, kdy vyrůstala, bylo těžké si tuto identitu uvědomit. V místních školách se učilo, že sámská kultura je bezcenná a zapomenutá. Marinini rodiče byli silně křesťansky založení, což znamenalo popírání původní, přírodní a animistické kulturní síly národa. Vždyť křesťané od středověku označovali joik a víru v přírodu za „dar“ od Ďábla.


 foto world.com

Mari zprvu netoužila být umělkyní, svůj zpěv a hudbu vnímala jako terapii pro ni samu, vedoucí k uvědomění toho, kým je a odkud pochází. Hraje od šestnácti let a brzy se se svou směsí starobylosti, jazzu a rocku stala významnou pokračovatelkou sámské tradice – a zároveň široko daleko známou reprezentantkou sámské hudby. Svým projevem strhla lavinu zájmu o tradiční kulturu laponského národa. Její první vystoupení přišla v době, kdy tento severský národ procitl z asimilační agonie a začal nahlas deklarovat svou sounáležitost a sebeurčení.

Jejím nahrávkám dominuje naléhavý hlas plus několik pečlivě do mozaiky poskládaných nástrojů z celého světa, vybraných částečně skrze podobně drsnou kolonizátorskou zkušenost. Ona sama bubnuje na africký buben djembe, mezi jejími spolupracovníky najdeme i hráče na ethno-nástroje z celého světa. Třeba jihoamerického hráče na píšťaly Carlose Quispeho, zaslechnout se dá i zvuk australského didjeridoo.

Člověk je součástí přírody

Většina Boininých písní nejsou v pravém slova smyslu tradiční joiky, ale celý její vokální a hudební projev je touto kulturou silně ovlivněn. Samotná hudba, kterou s Mari spoluvytváří pětičlenný hudební ansámbl, patří do kategorie „world-music“, tedy hudby světa. Promítají se v ní nástroje jiných tradičních společenstev, jako jihoamerické indiánské píšťaly, či aboriginské didjeridoo. Severská, sámská tradice je nejsilnější právě v textech, které odrážejí původní víru v přírodu, v to, že člověk není jejím vládcem, nýbrž její součástí. Textům nemusíme racionálně rozumět, přesto se Mari daří jejich prostřednictvím přivádět posluchačstvo do transu, podobného vědmému vytržení starých sámských čarodějů noáidde.

První nahrávky Mari Boine se nesly v duchu protestu a vzpoury utlačovaného lidu a zapomenutých tradic. Průlom znamenala její druhá deska Gula Gula (Naslouchej hlasům Pramatky, 1989), kde se Mari naplno přihlásila k animistickému vidění světa. „Když zabijeme naši matku Zemi, zemřeme s ní!“ zpívala v titulní skladbě alba.

Riku N. Podzemský, 11. března 2007

v Severských listech publikováno

Související články – JOIK

Mari Boine v Praze – 11. 3. 2007
Mari Boine se chystá do Prahy – naslouchejme hlasu matky Země! – 20. 2. 2007
Ozvěny světa za polárním kruhem – 25. 11. 2004
Joik – tradiční zpěv Sámů – 10. 9. 2004

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,75   hodnoceno: 8 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.499.101 • onln: 1 • robot ostatni • php: 1.227 sec. • www.severskelisty.cz • 3.231.229.89
file v.20190115.000458 • web last uploaded 20190901.041847
2017:237 • 2018:188 • 2019:114