Současná skandinávská kinematografie

Současná skandinávská kinematografie je proslulá nejen tvorbou pro děti (podporovanou státem), ale i vzájemnými a těsnými osobními filmařskými vazbami. Mnozí režiséři natočili své nejlepší filmy v sousedních skandinávských zemích či koprodukcích. Tento trend zůstal zachován i v 90. létech, kdy k „personálním uniím“ přibyla i spolupráce finanční. Například při pohledu na program přehlídky Tucet absolutně netuctových filmů ze Skandinávie zjistíte, že z tuctu uváděných filmů vznikla ve vzájemných skandinávských koprodukcích plná polovina. Obzvláště aktivní jsou především dánští a švédští producenti, což je mimo jiné dáno vůdčím postavením, ekonomickou silou a kulturní vyspělostí těchto zemí v rámci skandinávského regionu.

ŠVÉDSKO

Švédská kinematografie zažila největší období rozkvětu těsně po skončení 1. světové války, která Švédsko nezasáhla. Její rozvoj umožnilo soustředění filmové výroby do jedné firmy – Svenska Filmindustri. Předními režiséry této společnosti byli ve 20. létech Mauritz Stiller (1883–1928) a Victor Sjöström (1879–1960), kteří určili charakter švédského filmu na celá příští desetiletí. Vrcholnými Stillerovými díly jsou Poklad pana Arna (1919) a Gösta Berling (1924) – film, ve kterém debutovala mladičká Greta Garbo. Stiller mimochodem natočil adaptaci filmu Juha, který dnes lze vidět v přepisu Akiho Kaurismäkiho, již v roce1920. Stillerův úspěch ještě překonal Sjöströmův Vozka smrti (1920), který je řazen mezi nejvýznamnější němé snímky všech dob. Sjöström využít jako první přírodu ne v pouhém pozadí příběhu, ale jako jeho přímou účastnici. Stiller objevil pro film sníh, podobně jako P. Breughel kdysi odkryl sníh pro evropské malířství.

Po odchodu obou režisérů do Hollywoodu, kde se stejně výrazněji neprosadili, švédský film upadl a jeho čest zachraňovali dánští režiséři, točící pod vlajkou Svenska Filmindustri (C. T. Dreyer a B. Christensen). Dlouhá léta potom švédská kinematografie přežívala ve stínu jiných. Ve 30. a 40. létech většinou vznikala salónní dramata a nevýrazné adaptace.

Poválečný vývoj

V roce 1951 byli diváci znovu upozorněni na švédskou kinematografii mimořádným úspěchem filmu Arne Mattssona (1919) Tančila jedno léto. Pak přišel rok 1957 a Bergmanova Sedmá pečeť objevila světu umělce, který už měl za sebou takové dílo, jako Večer kejklířů (1952), a přesto nebyl širšímu publiku příliš znám. Okamžitě se na celém světě začaly uvádět jeho předchozí filmy a jméno Ingmara Bergmana (1918) se na zbytek 50. let a celou příští dekádu stalo přímo synonymem švédského filmu – viz filmy Úsměvy letní noci (1955), Lesní jahody (1957), Pramen panny (1959), Hosté Večeře Páně (1961), Mlčení (1963), Persona (1965) a Hodina vlků (1967). Bergman ve svém díle spojil tradice skandinávského filmu a literatury, její mysticismus a symbolismus, filozofickou meditaci o životě a smrti s hledáním samotné podstaty lidské existence.

V prvních dvou poválečných desetiletích se kromě Ingmara Bergmana ve Švédsku neobjevil žádný výrazný filmový tvůrce. Teprve filmová reforma z roku 1963 přinesla určité oživení, a především rozšířila možnosti začínajících režisérů. Až do té doby byl film záležitostí soukromých podnikatelů. Byl založen filmový ústav a tato centrální instituce je dodnes producentem nebo spoluproducentem řady filmů, zejména mladých režisérů. K ústavu patří filmotéka, knihovna, ateliéry, laboratoře a filmová škola. Švédská roční produkce stoupla v 70. a 80. létech až na 25 dlouhometrážních filmů ročně.

Plodných reformačních opatření využila v polovině 60. let generace režisérů, kteří se k filmu dostali většinou přes kritiku a publicistiku. Na stránkách novin a časopisů po léta útočili na apolitičnost a společenskou lhostejnost švédských filmů včetně Bergmanových. Obzvláště Bo Widerberg (1930- 1997) se projevil jako nesmiřitelný odpůrce tvorby Ingmara Bergmana. Jeho film Joe Hill (1970) se vyznačoval silným sociálním cítěním. Jan Troell (1931) zaujal ve filmu Ten musí jít z kola ven (1969) pronikavým pohledem na současnost. Jörn Donner (1933) působil střídavě i ve finské kinematografii, ale během let 1963–1966 natočil ve Švédsku čtyři filmy a v 70. létech byl dokonce ředitelem Švédského filmového ústavu. Známý je i Vilgot Sjöman (1924), především svými filmy Jsem zvědavá – modrá a Jsem zvědavá – žlutá (1968), ve kterých sloučil socíologizující přístup ke společensky závažným tématům s prvky sexu a komiky. Významná je i May Zetterlingová (1925), která natočila například epizodu ze slavného dokumentu Viděno osmi (1972), zachycujícího olympiádu v Mnichově.

V zahraničí je švédská kinematografie dodnes reprezentována řadou tvůrců z bývalého okruhu Bergmanových spolupracovníků, kteří se postupně osamostatnili (mimo jiné kameraman Sven Nykvist, produkční Katinka Faragó, herci Max von Sydow a Erland Josephson a herečky Bibi Anderssonová, Ingrid Thulinová a původem Norka Liv Ullmannová). Režijně se prosadili i synové slavných otců – Daniel Bergman (Nedělňátka,1992) a Carl-Gustaf Nykvist (Ženy na střeše, 1989). Z režisérů-emigrantů uspěl v USA Lasse Hallström například filmem Co žere Gilberta Grapea (1992) a Pravidla moštárny (1999), který kdysi, před odchodem ze Švédska, natočil skvělý film Můj život jako pes (1985).

FINSKO

Finská kinematografie vzniká v roce 1904, kdy byl natočen první film. Významnější produkční firma vznikla v roce 1919, ale její snímky nepřekročily hranice země. Tvůrci se ve většině svých děl zaměřili na život venkovských samot, kde se odehrávaly romantické milostné příběhy či syrová přírodní dramata, opírající se o domácí literární klasiku. Ve 30. létech kameramani odkryli na příbězích starých laponských ság fotogeničnost zasněžených bílých plání. Období 40. a 50. let lze pak charakterizovat jen neurčitými pokusy o soustavnou výrobu.

Společenské změny, k nimž došlo ve Finsku po druhé světové válce (jsou známy pod názvem „finlandizace“), se pokoušela zachytit generace filmařů 60. let – např. Jörn Donner či Rauni Mollberg. V téže dekádě, po uvolnění cenzury, došlo též k boomu sexuálních scén ve finských filmech. Mimo jiné šlo o celkem přirozenou reakci na jejich předchozí přehnané puritánství. Koncem 70. let se ve Finsku natáčelo asi 12 celovečerních snímků ročně.

80. a 90. léta jsou zcela ve znamení mezinárodního úspěchu společnosti Villealfa Filmproductions bratří Miky a Akiho Kaurismäkiových. Zvláště mladší Aki se stal, především prostřednictvím své „trilogie“ o Leningradských kovbojích, kultovním nezávislým režisérem, jehož celosvětový věhlas je mezi mládeží srovnatelný třeba s Jimem Jarmuschem. Pozornost si zaslouží i Kaurismäkiho filmy Hamlet podniká (1987), Ariel (1988), Děvče ze sirkárny (1989) a Najal jsem si vraha (1990). Proslulá je též koprodukce s Francií Bohémský život (1992).

DÁNSKO

Dánská kinematografie prožila své nejslavnější období v letech před 1. světovou válkou, kdy počtem vyráběných filmů patřila dokonce na třetí místo na světě. Dánsko má silnou divadelní tradici a z divadla přišla také většina herců a režisérů k produkční společnosti Nordisk založené v roce 1906. Dánské filmy si získaly popularitu u diváků především smělostí erotických témat, na svou dobu nebývalou volností a smyslností, jejímž dobovým vrcholem byl ovšem polibek. Většina srdcervoucích a vášnivých příběhů se odehrávala v luxusním prostředí elegantních salónů.

Po roce 1917 začal úspěch dánského filmu rychle upadat, většina herců a režisérů se odstěhovala do Švédska či Německa nebo se vrátila k divadlu. Z produkce 20. let získala velký ohlas jen dvojíce komiků Pat a Patachon, jejíchž humor vycházel z kontrastu jejích postav.

Nejdůležitějším dánským režisérem byl Carl Theodor Dreyer (1889–1968), považovaný dnes za klasika světové kinematografie. Jeho nejznámějším němým filmem je Utrpení Panny orleánské (1928), řazené mezí sto nejvýznamnějších filmů všech dob. Proslulý je i snímek Benjamina Christensena Čarodějnictví v průběhu věků z roku 1922.

Ve 30. létech Nordisk jen stěží konkuroval nástupu Američanů, ve 40. létech přešlo k hranému filmu několik výrazných dokumentaristů. K dalšímu rozvoji dánského filmu došlo až v 60. létech, kdy byla ustavena státní nadace, umožňující debuty, a v Kodani zároveň vznikla filmotéka a filmová škola. Stoupla i roční produkce; v některých letech dosahovala až 25 celovečerních snímků. Jejich značná část však sestávala z banálních veseloher, melodramat a kriminálek. Po roce 1968, kdy byla zrušena cenzura, se Dánsko stalo jedním z největších světových výrobců pornofilmů. V roce 1978 byl v Kodani otevřen (jako jeden z prvních v Evropě) dvanáctisálový multiplex, který postupně zvrátil nepříznivou křivku návštěvnosti 70. let. V 90. letech je renesance dánského filmu spojena se jménem režiséra Larse von Triera, který mimo jiné natočil snímky Evropa (1991), Království (Riget / The Kingdom, 1994), kultovní Idioti (1998) a Tanec v temnotách (Dancer in the Dark, 2000). Dánští režiséři prosluli i formulací manifestu Dogma 95, jenž získal mezi filmovými tvůrci celosvětovou popularitu.

ISLAND

Islandská kinematografie se zrodila až po druhé světové válce. Roční produkce, podporovaná státem, činí jeden až dva snímky ročně. Některé se dokonce dostaly v 80. létech do naší distribuce, bud' v nabídce pro filmové kluby, nebo jako součást zimní poloviny Filmového festivalu pracujících. Nejznámějším islandským režisérem je Friðrik Þór Friðriksson, který mezinárodně prorazil snímkem Děti přírody (Childs of Nature / Bórn náttúrunnar, 1991), jenž získal Felixe a nominaci na Oscara. Dalším jeho celoevropsky úspěšným titulem byl film Dny kina (Movie Days / Biodagar,1994) a především nejnovější Andělé všehomíra (2000).

NORSKO

Začátky této relativně nejméně rozvinuté skandinávské kinematografie (nepočítáme-li Island a Grónsko, které administrativně patří pod Dánsko) spadají do roku 1907, kdy vznikl film Nebezpečí v životě rybářů. I když po 1. světové válce nastalo oživení, nejlepší film vznikl až na samém sklonku němé éry, v roce 1929. Byl jím snímek o životě Laponců Laila.

Nástup zvuku ve 30. létech přinesl záplavu amerických a německých filmů. Z domácí produkce jim mohla konkurovat jen díla Ekaluk – Venuše z pólu a Symfonie severu, obě těžící z přírodních kulis bílých plání. K významným režisérům 30. a 40. let patřil Tancred Ibsen (vnuk dramatika Henrika Ibsena), který natočil sérii populárních lyrických komedií, v nichž zachytil národní charakter Norů – směs váhavosti, uzavřenosti a specifického humoru spolu se sklonem k melancholii a romantismu. V USA se v té době prosadila jako herečka trojnásobná (1928, 1932, 1936) olympijská vítězka, krasobruslařka Sonja Henie (např. Zasněžená romance, 1941).

Čas od času přicházeli za atraktivními norskými exteriéry i zahraniční filmaři. V roce 1948 tak vznikl celoevropsky úspěšný koprodukční snímek Boj o těžkou vodu, líčící hrdinské činy Norů, kteří sabotovali německý atomový výzkum. Na přelomu 60. a 70. let se vedle tradičních severských příběhů a sentimentálních veseloher objevilo i několik pokusů o obrat k současné tématice.

Nejsilnější norská produkční společnost Norsk film, založená v roce 1934, patří dnes ze dvou třetin státu. Rovněž kina nejsou jen v rukou soukromníků – více než polovinu jich spravují města a obce. Norské filmy se jen zřídkakdy podaří prodat do zahraničí. Výtěžek z domácích kin nemůže pokrýt jejich náklady – natáčí se proto jen málo a většinou s nízkým rozpočtem. Téměř každý norský filmař pracuje bud' pro televizi, nebo v reklamě, popřípadě v dokumentárním filmu, protože příležitost režírovat hraný film dostane jednou za několik let. Vyhlídky na plynulou tvorbu má málokdo. Vedle hraných filmů, jejichž roční produkce nepřesahuje dvanáct titulů, jsou v Norsku na dobré úrovni filmy dokumentární, z nichž známe např. dokumenty Thora Heyerdahla Ve znamení Kon-Tiki a Aku Aku.

Poznámka:

Téměř veškeré údaje (až do poloviny 80. let) o jednotlivých národních kinematografiích Skandinávie (vyjma islandské) jsou převzaty z knihy Jana Bernarda a Pavly Frýdlové Malý labyrint filmu (nakladatelství Albatros, Praha 1988).

Jiří Švéda, Agentura Art Brno, 1.11.2000