Český rodák Zenon Francevič Svatoš (1886–1949), člen Rusanovy výpravy

Tuto chatu postavil na Špicberkách v roce 1912
ruský geolog Vladimír Rusanov. Z pověření carské
vlády zde hledal uhlí a uskutečnil i řadu
přírodovědeckých bádání. Přestože své úkoly
úspěšně splnil, byl Arktidou fascinován natolik, že
se vypravil ještě dál na sever. Francouzská
snoubenka, která jej z lásky doprovázela, byla tak
 první ženou, která našla odvahu se zúčastnit
polární expedice. Další osud obou byl ale tragický
a zůstává dodnes záhadou. foto Vladimír Vojíř

Zenon Francevič Svatoš

Rusanovu chatu na Špicberkách zná snad každý, kdo toto souostroví navštívil, o tragickém příběhu jeho výpravy jsme na stránkách Severských listů psali a další informace pečlivý čtenář najde i na našich internetových stránkách. Málokdo však ví, že členem Rusanovy výpravy byl ruský zoolog českého původu Zenon Svatoš. Jeho cesta na Špicberky nebyla přímočará, stejně jako osudy jeho českých předků.

Cesta začíná v Čechách

Otec Zenona, František Svatoš se narodil 10. března 1857 v Luži u Chrudimi čp. 96, v rodině malorolníka Josefa Svatoše (nar. 1832) a jeho ženy Anny, rozené Roubínkové, jako nejstarší syn. Rodný dům Svatošů stojí dodnes na Komenského náměstí.

Rodina Svatošových vlastnila 17 korců půdy, to je necelých 5 hektarů, které přestaly pro obživu rodiny stačit. Proto se v roce 1881 odstěhovali do Ruska. Nebyli v té době jedinými, kteří Luži z podobných důvodů opustili, a nebyli také jedinými Čechy, kteří přišli do Novorossijska. Rusko od roku 1867 ochotně přijímalo Čechy a poskytovalo jim četné úlevy. Právě se v této době začala na Volyni usazovat česká menšina. Lze předpokládat, že si Svatošovi vybrali Novorossijsk nejen z důvodu blízkosti úrodné Kubáně, kde mohli jako rolníci najít práci, ale i kvůli českým vesnicím v okolí. František Svatoš žil později v kozácké osadě Krymskaja (dnešní Krymsk asi 40 km severovýchodně od Novorossijska) a lze předpokládat, že zde buď pracoval v kozácké rodině nebo si od ní pronajal půdu. Jako jediný z rodiny zde také zůstal. Ostatní se asi po roce odstěhovali na Krym a žili v Simferopolu. František Svatoš se tu oženil a v Krymské se mu narodil syn Zenon (1886). O matce Zenona víme s jistotou jen to, že nebyla Češka, a podle jména jejího syna lze usuzovat, že byla pravoslavného vyznání. Oba rodiče bohužel brzo zemřeli a Zenona se ujali jeho čeští příbuzní v Simferopolu.

Mládí Zenona Svatoše

Zenona zpočátku vychovávali prarodiče spolu s vlastními dětmi. S jistotou víme, že měli kromě nejstaršího Františka ještě jednoho syna, který byl mnohem mladší než František. Zenon v Simferopolu vystudoval reálné gymnázium, jeho příbuzným se tedy nevedlo nejhůře. Vzdělání nebývalo v té době v Rusku základní prioritou a také si jej nemohl každý dovolit. Ale Zenon byl i nadaným dítětem.

Většina Čechů se v té době neusazovala v Rusku natrvalo. Přicházeli si především vydělat a chtěli se vrátit. Z tohoto důvodu si ponechávali rakouské občanství. Zenon je měl po svém otci také. Podle jeho německy psaných dokladů však získal po ruském zvyku ještě otčestvo Francevič. Zatímco se jeho příbuzní časem vrátili do Čech, Zenon Svatoš spojil celý svůj život s Ruskem. V Simferopolu poznal svou budoucí manželku Jelizavetu Afanasjevnu, která mu byla velkou oporou na jeho životní cestě. Po svatbě se odstěhovali do Petrohradu, kde Svatoš získal místo preparátora v Zoologickém muzeum akademie věd.

Z Petrohradu do Afriky a na Špicberky

V letech 1911 až 12 podnikl svoji první velkou a významnou cestu. S expedicí vedenou knížetem A. K. Gorčakovem odjel 25. listopadu 1911 lodí z Marseille do východní Afriky. Jeho úkolem bylo lovit a preparovat velké africké savce pro muzejní sbírky. Výprava přivezla do Petrohradu 137 trofejí afrických zvířat, dále asi 7000 preparátů hmyzu a 80 lihových preparátů. Brzy po návratu z Afriky, ještě v červnu roku 1912, odjíždí Svatoš s další expedicí. Tentokrát na Špicberky pod vedením V. A. Rusanova. Hlavním úkolem této expedice byl geologický výzkum, a především zmapování volných uhelných ložisek. Kromě Rusanova a jeho snoubenky Juliette Jean měla expedice ještě 12 členů, mezi nimi dva vědecké pracovníky, báňského inženýra Rudolfa Samojloviče a zoologa Zenona Svatoše.

Expedice se sešla v Alexandrovsku (dnes součást Murmansku), nalodila se na loď Herkules a vyplula na severní cestu 26. června 1912. Jednalo se o poměrně malou loď, dřevěný kutr dlouhý 22 m a široký 6 m. Takové se tehdy používaly na lov tuleňů ve vodách severního Norska.

Expedice působila na Špicberkách měsíc a půl, přitom obeplula 1100 km pobřeží, často se vyloďovala a sbírala vzorky pro další zpracování geology či biology. V zálivu Colesbukta si postavila chatu, která osudy expedice dodnes připomíná návštěvníkům Špicberk. Expedice navenek působila jako soukromá přírodovědná výprava V. A. Rusanova, přestože jejím hlavním cílem bylo zmapování ložisek uhlí a vyhodnocení možnosti jeho těžby. Rusko vzhledem k politické situaci a již pobíhající těžbě uhlí Norskem, skutečný záměr expedice tajilo. Teprve za 20 let se začalo na místech vytypovaných Samojlovičem těžit uhlí. Jeho těžba byla ukončena v roce 1961.

Ve světle těchto informací se může přítomnost Zenona Svatoše v expedici jevit jen jako zástěrka proto, aby výprava působila dojmem neškodné vědecké expedice. Svatoš tak svoji přítomnost v expedici rozhodně nevnímal a přivezl do Petrohradu velké množství konzervovaných mořských živočichů i rostlin. Během expedice sledoval i ptactvo Špicberk.

Z expedice se Zenon Svatoš spolu s Popovem a Samojlovičem vrátili předčasně turistickým parníkem, který již tehdy spojoval Petrohrad a Špicberky. Důvodem jeho návratu byly zdravotní potíže. Předčasný návrat mu však zachránil život. Expedice se měla vrátit do Ruska již v říjnu 1912, V. A. Rusanov se však rozhodl pro riskantní cestu. Lodí Herkules chtěl proplout podél severního pobřeží Eurasie do Tichého oceánu. Tato cesta však skončila tragicky a celá posádka lodi zahynula. Když se v roce 1936 našly pozůstatky expedice na pobřeží Tajmyrského poloostrova, byl mezi nimi i Rusanovův deník. V něm je možno si přečíst: „Musím říci, že se Zenon Svatoš ukázal být skvělým pracovníkem a neúnavným sběratelem. Jeho sbírky se vyznačují mnohostranností, důkladností a pečlivým zpracováním“

Osud jménem Bajkal

Po návratu ze Špicberk se Svatoš dlouho v Petrohradu nezdržel. Již na podzim roku 1913 se pod vedením G. G. Doppelmaiera vydává na Bajkal jako člen Barguzinské sobolí expedice.

Cesta na Bajkal se stala Zenonu Svatošovi osudnou, do Petrohradu se již nevrátil a celý svůj zbytek života zasvětil Barguzinskému zapovědniku (bajkalské sobolí rezervaci), jehož se stal v roce 1924 ředitelem. Tím byl až do konce roku 1945, kdy odešel pracovat do Barguzinského obvodního pedagogického kabinetu.

Svatoš zemřel v roce 1949 a je pohřben v Barguzinu. Svatošovo působení na Bajkale by si zasloužilo mnohem více prostoru a vystačilo by na samostatný článek. O Svatošově působení v bajkalské oblasti natočila v poslední době dokument i Česká televize.

Naděžda Gutzerová, květen 2004