Čech šéfem údržby na americké základně v Grónsku

Staral jsem se o oči americké armády

foto LN – Jan Zátorský

Pracovat na americké radarové základně Thule v extrémních podmínkách Grónska bylo jak o držet prst na tepu studené války. Právě odtud Američané za pomoci tehdy supermoderních přístrojů monitorovali dění v SSSR, zdejší informace (spolu)rozhodovaly o válce a míru. Šéfem údržby tu byl československý emigrant Břetislav Bednář, druhdy elektrikář plzeňské Škodovky.

Nyní už je zase doma, žije ve Frýdku-Místku, oknem sleduje šťavnatou zeleň beskydských lesů. Poněkud jiné panoráma, než na jaké hleděl deset grónských let: na bílé nekonečno ledovců a kamenitou hněď pevniny.

Zpátky si přivezl fotografie, mapy, vzpomínky a medaili, kterou za jednu z náročných akcí osobně převzal z rukou amerického prezidenta Ronalda Reagana. Ale taky modrou kombinézu, ve které pracoval v šedesátistupňových mrazech. "Zkuste, jak je lehká," kasá se. Tak něco přes kilo. Pozoruhodnější je ovšem efektní nášivka na prsou. Thule, U. S. Air Force's Base.

V roce 1968 popustil uzdu svým názorům ohledně sovětské invaze do ČSSR. Po pár měsících mu přátelé doporučili, aby zmizel. Z východní části Berlína přešel do západní zóny města, v listopadu 1969 pak letěl do USA. Bylo mu dvaatřicet let. Nastoupil do Westinghouse Electric Corporation, vystudoval na vysoké elektrotechniku, na podzim 1975 se stal americkým občanem. Krátce nato společnost Westinghouse propustila osm set lidí. I jeho. Když sháněl nové místo, narazil na inzerát Pentagonu, který hledal instruktory. Podmínka: vysoká škola, americké občanství, bezpečnostní prověření. Vyplnil dotazník. Odpověděli, že se ozvou. V duchu to odložil jako ztracené. Pár týdnů nato stál ve sprše, když zazvonil telefon. Nahý k němu naklusal a slyšel: "Tady Pentagon. Mistr Bednar, jste ochoten během čtrnácti dnů odletět do Grónska?" Byl.
Tak vstoupil na půdu legendární Thule Air Force's Base, nejsevernější základny amerického letectva a největší radarové stanice na světě.

Sověti jako na dlani

Psal se rok 1976, studená válka gradovala, od Aljašky se přes Grónsko (je dánským územím) táhla obranná linie amerických protiraketových základen. Jejich radary měly signalizovat případný sovětský útok, vedený nejkratší cestou přes severní pól. Základna v grónském Thule, vybudovaná v roce 1951, byla spolu s Fylingdales v anglickém Yorkshiru a Clear Air Force Station na Aljašce hlavním radarovým článkem obranného řetězce, pokrývajícího severní polokouli a především Sovětský svaz. Do jejího početného týmu, namíchaného z vojenských a civilních zaměstnanců, se Břetislav Bednář zařadil jako elektrikář. Začátky neměl nejsnadnější. "Přišel jsem zpoza železné opony, a i když jsem absolvoval náročnou bezpečnostní prověrku, pro některé kolegy jsem byl bolševický špion. Já v tom cítil spíš rivalitu. Najednou se tu objevil někdo, kdo není Američan, vydělává stejné peníze a navíc tu elektriku skutečně umí," soudí absolvent české železniční školy spojovací a zabezpečovací techniky s praxí v plzeňské Škodovce.

Peklo zvané ledové

"Byla to skvěle placená práce," přiznává pan Bednář, spolupracovníky zvaný Mistr Benny. "Potřebovali na základnu dostat vysoce kvalifikované odborníky, kteří byli ochotni pracovat za kritických životních a povětrnostních podmínek." Thule leží zhruba na 77. rovnoběžce, zdejší eskymácká osada je nejsevernějším přirozeným lidským osídlením na světě. Přesně na půli cesty mezi severním polárním kruhem a pólem. V polovině listopadu zapadne slunce a tři měsíce se neobjeví. "Je neuvěřitelné, co permanentní tma s lidmi udělá," vzpomíná Mistr Benny. "Viděl jsem těžké deprese, alkohol, drogy, zažil jsem sebevraždy. Někteří odmítali jíst, koupat se, museli jsme je pod sprchu strkat. Fakt, že se den a noc ničím neliší, vás dokáže vykolejit." Ledový kraj, ztuhlý čtyřicetistupňovými mrazy, navíc týrají vichřice o rychlosti víc než dvě stě kilometrů za hodinu a vzduchem honí kameny. "Jednou jsme vytáhli ven sudy použitého oleje a připravili je k odvozu na likvidaci. Co barel, to víc než metrák, a na paletách jich ležela celá řada. V noci přišla bouře a sudy i s paletami zmizely. Zažil jsem vichr, který roztrhl jednu budovu a trámy z ní lítaly do vzdálenosti tří set metrů, kde jak oštěpy probodaly ocelový kryt chodby." Do toho pekla lidé vyjíždějí pracovat, protože základnu i její radary je třeba udržovat v chodu. Staniční elektrárny musí běžet, voda téct, rozvody, topení, světlo, počítače fungovat. A kuchyně vařit: pracovníci údržby potřebují denně nabrat čtyři tisíce kalorií, aby v mrazu měli co spalovat. Na povzbuzení morálky dostávali zprávy, která sovětská stanice zimní bouři nevydržela. Po tříměsíční tmě se konečně objeví nad obzorem trochu světla a 17. února vyjde na patnáct minut slunce. Ztracenci severu ho uvítají flaškou Johnny Walkera. Tundra rozkvete stovkami barev, do kraje vytáhnou stáda sobů. Přichází čas, kdy naopak slunce nezapadne ani na chvíli čtyřiadvacet hodin krouží na obloze a největším problémem se stává usnout. Taky na hlavu.

Občas jsem brečel vzteky

Přátelství? "Odsud potud," říká Mistr Benny zachovalou češtinou. "Zpočátku jsem se dostával do diskusí: byl jsem ten, který přišel z Východu a kromě několika Dánů jsem byl jediný cizinec. Ale žádné ostré hádky, na to měla základna přísné parametry. Za fyzický útok se jelo domů." Tvrdé podmínky nezvládali především lidé, kteří si přijeli řešit finanční problémy a doma se jim hroutil rodinný život. Mistr Benny byl svobodný a na deprese si dopřával excelentní dovolené: Havaj, Austrálii i Paříž. A taky si koupil malé krátkovlnné rádio. "Bylo jen na příjem. Kdybych chtěl vysílat, musel bych žádat o povolení a já jsem nikdy nezapomněl, že jsem přišel z komunistické země. Nehodlal jsem zbytečně debatovat."

Na rozdíl od pár kolegů si vedení jeho práce považovalo, šéf údržby na něj vsadil. Důvěra měla ovšem i stinnou stránku. "V době, kdy ostatní měli volno, mě hnal do dalšího studia. Nemáš co dělat? Támhle jsou knihy! Občas jsem brečel vzteky," vzpomíná Břetislav Bednář. Zhruba po roce se přihodila věc, která jeho kariéru posunula. "Rozbilo se chladicí zařízení, které udržovalo všechny počítače stanice v kondici," vzpomíná. "Bylo to několik hal tehdejších velkých skříňových computerů, pro zelenou barvu jsme jim říkali "Sherwood forest". A já byl ten, kdo to velmi rychle spravil." Generál mu u snídaně potřepal pravicí. Přes post šéfa noční a později denní směny povýšil nakonec Čechoslovák Břetislav Bednář až na šéfa technické údržby celé Thule Air Force's Base, největší radarové stanice světa. "Možná jsem šel nahoru proto, že jsem měl motivaci. Nálada mezi osazenstvem základny byla za studené války logicky silně protisovětská, ale pro mě to byla navíc válka osobní. Za okupaci Československa jsem tvrdě Rusy neměl rád," konstatuje Břetislav Bednář.

Pozor! Češi v Grónsku!

Po čtyřech letech v Thule přešel na jinou základnu v Grónsku, která ovšem byla položena jižněji. Měl na starosti elektrárny a rozvody radarových stanic rozmístěných dílem na pevnině, dílem na ledovcích. Cestami na ně absolvoval během šesti let 530 přeletů.
Tehdy absolvoval snad nejtvrdší zásah: zamrzlo čerpadlo, které dodávalo jedné z elektráren pohonné hmoty. Při jeho opravě pracoval venku při minus šedesáti stupních. Za jinou z náročných akcí převzal z rukou tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana vyznamenání.

Ale i tak to byly podstatně pohodlnější roky. Vlastní pokoj, veselá společnost, obchody, "vstřícná eskymácká děvčata", jak přiznává.

V roce 1984 ho volali z velitelství, že z Islandu se chystají do Grónska přiletět tři Čechoslováci. "Jsi Čech, počkej na letišti a nenápadně zjisti, o co jde." Dodnes si pamatuje na Jaroslava Pavlíčka, šéfa výpravy, jež tehdy hodlala přejít Grónsko. "Neznali jsme jejich úmysly, byli ostříhaní, vypadali jako diverzanti. Motal jsem se kolem nich, aniž by tušili, že v takové díře světa by mohl být někdo, kdo jim rozumí. Nic jsem se ale nedozvěděl, za letištěm si postavili stan a do rána zmizeli. Pak je naše malé letadlo objevilo na ledovci, a dál už jsme je měli zase pod dohledem," vzpomíná Břetislav Bednář. "Problém nebyl v tom, že tam šli. Ale byli zoufale nevybavení. Jen pytle na zádech a beze zbraní. Na západní straně se ledovec trhá, navíc jim hrozilo setkání s ledním medvědem a jeho útok by nepřežili. Údajně je jediným zvířetem, které nezabíjí z hladu, ale jen aby zabilo. Měli přechod oficiálně nahlásit a věřte, že nešlo o politickou nebo vojenskou buzeraci. V severském počasí jsme i my museli neustále mít jeden druhého pod kontrolou. Budiž, Čechoslováci trasu zvládli. Smekám před nimi, ale život v Grónsku mě naučil respektu před ničivou silou přírody, a tyhle akce nejsem schopen obdivovat", dodává český elektrikář.

S armádou do světa

Po deseti letech odcházel z Grónska jako expert na elektrický provoz leteckých základen a radarových stanic. Poslední projekt amerického letectva, kterého se zúčastnil, se odehrál v Egyptě. Jezdil po základnách a prověřoval jejich technický stav. V roce 1993 se vrátil do USA. Začala jej bolet hlava – a v nemocnici zjistili nádor. Podstoupil operaci a rozhodl se jít tam, kde se narodil. Přivezl si (nejen) fotografie, mapy, vzpomínky a medaili od Ronalda Reagana. Je z něj cítit i zdravá hrdost: "Jsem rád, že jsem se neflákal po newyorských barech, ale v jistém směru riskoval za svobodu Československa život."

Rozbilo se chladící zařízení, které udržovalo počítače základny v kondici. Já ho rychle spravil, vzpomíná Břetislav Blažek. Od té doby stoupal již jen vzhůru.

Marie Homolová, LN, 29. července 2000