Vývoj Dánského království od druhé světové války

Od neutrality k Maastrichtské smlouvě

Nacistické Německo okupovalo neutrální Dánsko v letech 1940–1945. Po osvobození Dánsko svou neutralitu opustilo a vstoupilo v roce 1949 do NATO. Nová ústava z roku 1953 zavedla jednokomorový parlament (Folketing), otevřela nástupnictví trůnu i ženám (od roku 1972 je královnou Margaret II.) a ukončila koloniální postavení Grónska, které se stalo samostatnou součástí dánského království (podobně jako Faerské ostrovy v roce 1948). Dánsko vstoupilo v roce 1973 do Evropského společenství, zůstalo však euroskeptické, a v červnu 1992 odmítlo v referendu většinou odevzdaných hlasů (50,7 %) Maastrichtskou smlouvu. Dánští voliči ji nakonec přijali ve druhém referendu v květnu 1993 poté, kdy Unie Dánsku přiznala právo neúčastnit se jak Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, tak i Hospodářské a monetární unie (EMU). V září 2000 se sice konalo nové referendum, ale Dánové zavedení eura opět odmítli. Dánsko, evropský model sociálního státu a rovnostářské společnosti, předsedá v druhé polovině roku 2002 Evropské unii s hlavním cílem uzavřít negociace o rozšíření EU.

Dánsko během druhé světové války

Nacistické Německo obsadilo Dánsko přes jeho neutralitu 9. dubna 1940. Hitler nabídl výměnou za kapitulaci zachování politické samostatnosti království. Král Christian X. a dánská vláda nabídku přijali. Britské vojsko posléze obsadilo Faerské ostrovy a zabralo část dánské obchodní flotily, USA se zaručily za bezpečnost Grónska a založily tam své vojenské základny. Island, v rámci Dánského království samostatný od roku 1918, otevřel své přístavy spojencům a vyhlásil v roce 1944 úplnou nezávislost. Během prvních let okupace Dánsko spolupracovalo s nacistickým Německem, politická omezení vynucená Němci vyvažovaly intenzivní obchodní vztahy a výstavba přístavů a mohutného pobřežního opevnění. Situace se změnila až v srpnu 1943, kdy vypukly rozsáhlé stávky. Vláda odmítla německou výzvu k odzbrojení dánského vojska, načež Německo převzalo 29. srpna 1943 kontrolu nad celou zemí a vyhlásilo stanné právo. Dosavadní dánskou politiku kolaborace postupně nahradil pasivní odpor, podporovaný omezenou odbojovou činností. Dánsku se například podařilo zachránit jeho 7 000 židovských občanů tím, že jim byla před německým zásahem 2. října 1943 umožněna emigrace do neutrálního Švédska. Nacistům se podařilo v Dánsku zatknout jen zhruba 500 židovských občanů, ze kterých většina přežila válku v koncentračním táboře v Terezíně. Dánsko osvobodila spojenecká vojska 5. května 1945. Sovětský svaz se však k němu stavěl jako ke kolaborantské zemi, což komplikovalo poválečné uznání Dánska jako spojenecké země.

Po rozsáhlých čistkách v létě 1945 bylo z veřejného života odstraněno mnoho nacistů a kolaborantů. Dánsko bylo nakonec uznáno jako spojenec, stalo se i zakladatelskou zemí Organizace spojených národů (OSN), v jejímž rámci se aktivně podílí na mírových misích, a přijalo po roce 1948 pomoc z Marshallova plánu. Dánská neutralita byla podobně jako v Belgii, Nizozemí a v Lucembursku ve válce porušena, a tak Dánsko hledalo nový způsob, jak zajistit svou bezpečnost. Obávalo se jak opětovné agrese Německa, tak i nové hrozby ze strany Sovětského svazu. Poté, co ztroskotaly plány bezpečnostní spolupráce v rámci Skandinávie, vstoupilo Dánsko společně s Norskem v roce 1949 do NATO. V rámci Aliance se ale Dánové vždycky bránili rozmísťování atomových zbraní na svém území a odmítali remilitarizaci západního Německa v roce 1955, se kterým vedli pohraniční spory. Německo-dánské vztahy se normalizovaly během padesátých let, v roce 1955 podepsaly obě země deklaraci o právech národnostních menšin v pohraničí.

Dánové a Evropa

Dánsko se podobně jako ostatní severské země neúčastnilo založení Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1957 a místo toho spolupracovalo s Velkou Británií na vytvoření Evropského společenství volného obchodu (EFTA) v roce 1960. V šedesátých letech se dánská a norská politika vůči EHS orientovala podle britských priorit, obě země podaly žádost o členství v EHS společně s Británií v letech 1961 a 1967. Po opětovném vetu francouzského prezidenta Charlese de Gaulla se Dánsko začalo aktivně podílet na přípravě severské hospodářské unie (NORDEK). Po smrti de Gaulla přestala Francie blokovat britskou žádost o členství v EHS, což otevřelo cestu i Dánsku a Norsku. Po tříletých negociacích (1969–1972) a referendu v říjnu 1972 (63,3 %dánských voličů se vyslovilo pro vstup do EHS) vstoupilo 1. ledna 1973 Dánsko společně s Velkou Británií a Irskem do EHS. Členství Norska v EHS ztroskotalo na negativním referendu. Hlavní argument pro členství Dánska v EHS byl ekonomický: značná část zahraničního obchodu se odehrávala s Velkou Británií a pro Dánsko by bylo velice nevýhodné, kdyby po vstupu Velké Británie do EHS vznikly nové obchodní bariéry. Členstvím v EHS se také Dánsko vypravilo vlastní cestou k evropské spolupráci a tím, že se stalo první severskou zemí v EHS (Švédsko a Finsko vstoupily do EU až v roce 1995), se svým severským sousedům ekonomicky oddálilo.

Dánský stát blahobytu

V padesátých a šedesátých letech začalo Dánsko úspěšně budovat systém univerzální sociální péče pro všechny občany. Mezi politickými stranami na levici i pravici existovala shoda o vytvoření základních sociálních jistot založených na všeobecném důchodovém pojištění (1956), státem garantovaném pojištění proti pracovní neschopnosti (1960), invaliditě (1965) a rozsáhlé podpoře v nezaměstnanosti (1970). V sedmdesátých letech byly zrušeny příspěvky na zdravotní pojištění a zavedl se všeobecný systém národní zdravotní péče financovaný z daní. Podobný vývoj nastal v oblasti školství, kde byl postupně zaveden rozsáhlý systém všeobecně přístupného středního a vyššího odborného školství. Dánsko se tak stalo modelem sociálního státu, který poskytuje služby nejen chudým a potřebným, ale univerzálně všem občanům. Tento přístup sice přinesl značné zvýšení životní úrovně, vedl ale i k nevídanému nárůstu veřejných výdajů a rozsah státem poskytovaných služeb si vyžadoval čím dál vyšší míru zdanění.

Sedmdesátá léta

Začátek sedmdesátých let přinesl Dánsku řadu zásadních změn. V roce 1972 zemřel král Frederik IX., novou královnou se stala jeho dcera Margaret II. Členství v EHS znamenalo, že se dánská hospodářská a zahraniční politika začala po roce 1973 v daleko větší míře otevírat okolnímu světu. Dánsko zažilo v důsledku světové ropné krize 1973-74 také první závažnou hospodářskou krizi, růst nezaměstnanosti a inflace. V politice se začal projevovat rozdíl mezi válečnou generací a mladými politiky, kteří vyrostli už v období sociálního státu a všeobecného blahobytu, což přineslo do dánské politiky nová témata jako například boj za rovnoprávnost žen, odpor proti rozmístění atomových zbraní a větší angažovanost v ochraně životního prostředí.

Osmdesátá léta

V osmdesátých letech poprvé vyhrála ve volbách pravice a novým premiérem se stal v roce 1982 Poul Schlüter, výrazná osobnost dánského politického života, který vládl zemi až do roku 1993. Pravicové vlády si kladly za cíl snížit inflaci a zadluženost, oživit hospodářství, vytvořit nová pracovní místa a reformovat drahý sociální systém. Mnoho těchto cílů se podařilo v osmdesátých letech uskutečnit, mimo jiné díky těžbě ropy a zemního plynu v Severním moři, která poskytla Dánsku nezávislost na vnějších energetických zdrojích. Průmysl se navíc specializoval na ekologickou výrobu energie a postavil se do čela ve využití větrné energie. Orientace na ekologii charakterizovala i členství v EHS, kde Dánové vždy kladli důraz na právo uplatňovat přísnější ekologické standardy než ostatní členské země. V osmdesátých letech rostla také nespokojenost s politikou Evropské komise a jejího nového energického předsedy Jacquese Delorse. Vliv Bruselu byl vnímán jako zdroj snahy o omezení tradičních dánských svobod, což vedlo v lednu 1986 k odmítnutí reformy zakládajících smluv EHS (Jednotný evropský akt) v dánském parlamentu. V rozporu se svou politickou reprezentací však dánští voliči reformu schválili 56,2 %hlasů v referendu v únoru 1986.

Devadesátá léta

Devadesátá léta byla pro Dánsko obdobím rozsáhlých diskusí o evropské integraci a o otázce přistěhovalectví. Vláda i podnikatelé sice silně podporovali dánskou účast v evropské politice, 2. června 1992 však voliči odmítli těsnou většinou 0,7 %(asi 45 000 hlasů) v referendu Maastrichtskou smlouvu a přivodili tím krizi ohledně budoucnosti Evropské unie. O tři týdny později v zemi zavládla euforie z historického vítězství v evropském fotbalovém šampionátu.

Dánsko vydalo v říjnu 1992 dokument Dánsko v Evropě, obsahující hlavní výhrady dánských voličů proti Maastrichtské smlouvě. Na summitu v Edinburghu v prosinci 1992 se ostatní členské země dohodly, že poskytnou Dánsku možnost neúčastnit se společné evropské obrany, zavedení jednotné měny euro a spolupráce v oblasti vnitřních věcí a justice. V květnu 1993 se konalo druhé referendum a voliči schválili upravenou Maastrichtskou smlouvu většinou 56,8 %.

Dva Rasmussenové

V roce 1993 vypukla i aféra kolem omezování práv přistěhovalců, která nakonec donutila premiéra Schlütera odstoupit z funkce. Ve volbách v roce 1993 zvítězila opět levice a do roku 2001 stanul v čele vlád sociální demokrat Poul Nyrup Rasmussen. Dánové schválili Amsterodamskou smlouvu 24. května většinou 55,1 %hlasů, v září 2000 však v referendu odmítli přijetí eura. Opět se potvrdila už tradiční nevyzpytatelnost dánských veřejných hlasování o Evropě. Také se potvrdil trend, že referenda o EU vždy ovlivňují i nepřímo související otázky, jako například přistěhovalectví a omezení dánské suverenity, které během devadesátých let neustále dominovaly veřejné diskusi. V předčasných volbách v listopadu 2001 tato témata napomohla pravici k volebnímu vítězství, a to i přesto, že předchozí vláda byla velice úspěšná. A tak jediné, co na nové vládě zůstalo stejné, bylo příjmení premiéra – novým předsedou vlády se stal lídr liberálně-konzervativní koalice Anders Fogh Rasmussen.

Pavel Černoch, Integrace 12/2002

---

Pavel Černoch, Ph.D (1969) absolvoval univerzitu v Erlangenu, obor historie-politologie. V letech 1995–1999 řídil na Delegaci Evropské komise v Praze programy PHARE Evropské unie v oblasti rozvoje lidských zdrojů. V současnosti působí ve Fóru pro evropskou politiku při Fakultě sociálních věd UK