ToplistNa vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Naše Grónské Vánoce 2007 a Nový rok 2008







Zobrazení celé fotogalerie

…letíme ve výšce necelých jedenáct tisíc metrů někde nad Faerskými ostrovy. Kam? Přece my létáme převážně směr Grónsko, Ilulissat! Oknem letadla pronikají ranně prosincové sluneční paprsky. Ty neuvidíme téměř dva měsíce. Náš let pokračuje do hluboké polární noci.

I přes hukot motorů Boeingu Air Greenlandu nám stále zní v uších známá vánoční melodie „Já sním o Vánocích bílých, Vánocích které“ Ano, o Vánocích, které budeme s našimi dlouholetými přáteli společně prožívat u vánočního stromku a vítat příchod Nového roku 2008. A co dárky? Máme připravené vhodné dárky? Jaká bude vánoční hostina?

Z vánočního snění nás náhle probouzí hluboký propad obřího letounu. Že by turbulence? A tak veliká? Nic takového! Z pilotní kabiny nám pevným hlasem ohlašuje kapitán letadla, že můžeme být naprosto bez obav o bezpečnost, že to jen přistoupil za letu na palubu letadla „Jullenmand“ – Santa Klaus. Otvírají se dveře pilotní kabiny. Skutečně mezi cestující důstojně vchází muž s dlouhým bílým plnovousem, červenou čapkou a v dlouhém červeném kabátě, v ruce koš plný dobrot a pozorností pro dětské pasažéry. Škoda, že už nejsme děti!

Připoutejte se, klesáme na letiště! V okénku se míhají kontury panoramatické hory Sugar Loaf, a k poznání je cesta k čelu Russelova ledovce. Hladce dosedáme na dlouhou ranvej, tu nejdelší v Grónsku. Z Kodaně jsme vyletěli v 9,15 a zde přistáváme v 9,50. Ale musíme řídit hodinky zpět o 4 hodiny. Vycházíme z útrob letadla, kolem světla a nás pojímá příšeří polární noci. A ten mráz! Na displeji je minus 36 °C. To je rozdíl plných 40 °C oproti Kodani. Po formalitách usedáme do křesel nám známé příletové a odletové hale pro vnitoostrovní spoje. Sedíme u dalšího rozsvíceného vánočního stromku. Čekáme na odlet malého letadla DASH 7 do Ilulissatu.

Na displeji stále nic, pak registrujeme hlášení, že odlet bude opožděn. To chápeme, protože venku nabrala pořádné obrátky pravá polární vichřice, že i odlet toho obřího letadla zpět do Kodaně se odkládá, nikdo neví na jak dlouho. Konečně! Po dvou hodinách startuje letoun do Kodaně a i my, cestující do Ilulissatu jsme vyzýváni k nástupu do letadla.

Honem vzít příruční zavazadla, naducané péřovky „Rakoncajovky“ a kvapem přes naklouzaný beton letiště, šup do letadla. Hned při vstupu na palubu nás letuška vyzývá, abychom si na sobě nechali všechno, nebo si ještě něco přidali, že mechanici opravovali letadlo, proto to zpoždění. Něco se jim snad podařilo opravit, ale jaksi to topení ne a ne. Tak nás prosí, že to máme vydržet. Možná, že při letu se „to“ spraví a nebude tady zima jako venku těch -36 °C.

Nahazují se vrtule, startujeme, velmi prudce nabíráme výšku. Zima je stále stejná. Já zabalen do péřovky ubezpečuji manželku, že pilot Čkalov, když letěl před druhou světovou válkou přes severní pól do Ameriky, taky měl potíže, že jim namrzaly vrtule i směrovky, navíc jim praskla olejová vana a ten ztuhlý olej se pozvolna sunul po podlaze paluby, že to my zatím nemáme, že doletěli a celá Amerika vítala hrdiny! Alena (já říkám „Alík“) mě ihned poslala do „háje a do p“ i se Čkalovem a zdůraznila, že tady je cítit nějaký kouř. Buď chytlo topení, anebo některý ze čtyř motorů. Naštěstí nic takového, otvírají se dveře do pilotní kabiny, odkud nás srdečně a se smíchem zdraví naši známí piloti, s kterými jsme již absolvovali mnoho letů nad Grónskem. Tak nám cesta ubíhá, ve tmě se začínají objevovat světla přistávací dráhy. Zaujměte svá místa, připoutejte se! Přistáváme. Letiště, spíše letišťátko Ilulissat, vystupovat! Venku se oteplilo, jsme přece u moře. Je jen -34 °C.

Naše zavazadla ukládáme do vyhřáté dodávky, zasněženou a zledovatělou cestou uháníme k hotelu „Hvide Falk“, kde budeme pět týdnů na pozvání našeho známého, majitele hotelu, kde v přátelské pohodě budeme očekávat Vánoce, vítat Nový rok s našimi přáteli.

Vánoce, Vánoce přicházejí

Kdy je ráno, pozdní večer nebo noc se v tento vánoční čas tak vysoko v Arktidě nepozná. Jenom kolem poledne, tak do jedné je příšeří a my po dlouhou dobu neuvidíme slunce. K lepší viditelnosti trochu pomáhá sněhová pokrývka.

Náš profesní zájem novinářů, geografů a etnografů se v tento čas upíná směrem k předvánočním přípravám v Grónsku. Jaký je rozdíl v chápání Vánoc v Grónsku a u nás?

Máme osm dní do Štědrého dne. Vyrážíme s kamerou, foťákem a záznamníkem za jistě „hustým“ předvánočním frmolem, na jaký jsme zvyklí z českých z komercionalizovaných předvánočních trhů, hypermarketů a „shopů“, televizní a letákové reklamy, kde nám vnucují kýčovité figuríny nebo dokonce obživlí, servilně se klanějící Santa Clausové čínské a jiné různé zboží. Samozřejmě s vánočními „super slevami“ na všechno, včetně čínských ozdob na stromek, vzory ukradené tradičním českým výrobcům. Přicházíme do PISIFIKU, největší samoobsluhy ve městě. K našemu údivu vše bez shonu, v pohodě. Vánoční výzdoba je již od první adventní neděle, ale decentní, obchodní regály a pulty jsou naplněny jižním ovocem, zeleninou. Jen nám nejde do hlavy, jak v tak ohromném mrazu při dopravě do obchodů a následně do domácností nejsou brambory namrzlé a jsou výborné. Taktéž zelenina, pivo ve skleněných lahvích! Jak to jen dělají? A vůbec, že po celou tu dobu polární mrazivé noci normálně pracují? Od 7 hodin ráno na stavbách, kde mají přisvíceno reflektory, jezdí auta, funguje zásobování i ten odvoz odpadků. Tak to tedy vám řekneme, že pro reportáž ten „poklid bez vzrúša“ je jen zoufalé psaní a točení!

Po prvních dnech našeho pobytu se také my „zklidňujeme“ a začínáme za pomoci našich přátel vychutnávat pravý předvánoční poklid, pokorné ticho polární noci i dne. Jsme zváni na kafémiky. To jsou ta milá, tichá, pokorná setkávání s přáteli, kam přijde mnoho nám známých a neznámých lidí, včetně dětí. Za chvíli nevíme, kdo patří do rodiny, kdo je strýček nebo teta. Ono to je vlastně nepodstatné. Hlavně, že jsme navzájem přáteli.

Jak vypadá taková návštěva v grónské rodině? A na Vánoce? Když už najdete domek, červený, modrý, žlutý nebo zelený, vystoupáte po zavěšeném schodišti, většinou dřevěném nebo modernějším ocelovém k malé místnosti, kde je vaší povinností především zout boty. To je stará tradice, praktická, aby do místností se nenosil nabalený sníh a led. Určitě vás překvapí, že téměř všude i na náš vkus je doslova přetopeno. V místnostech je tak 24-26 °C. Místnosti jsou útulné, světlem se však šetří. O Vánocích se od dřevěného stropu i podlahy natřené bezbarvým lakem, aby vynikla struktura dřeva, odráží světla svíček vánočního stromku, v současné době většinou pravého (!) z dánských plantáží vánočních smrků či jedliček. Zavěšené vánoční ozdoby jsou často ručně vyráběná červená srdíčka, skleněné kouličky a jiné tvary jsou pravděpodobně z Čech, ale to nám nikdo nemohl přesněji určit. Na stromku nechybí malé grónské vlaječky.

A to nejdůležitější! Od první adventní neděle, toho času, kdy jsou stromky ozdobeny a umístěny do hlavní místnosti, musí domácnost a stromek hlídat „domácí skřítkové“. Každé ráno mají děti povinnost nasypat do misky těmto pohádkovým bytostem něco rýže, aby skřítkové nebyli hladoví a dobře hlídali dům a ochraňovali členy rodiny. Na stole je vánoční cukroví. Něco mezi perníčky a sušenkami. Po pravdě, děláme lepší. Doma. Ke všemu se podává káva, překapaná, výtečná. A plné, velké hrnky.

Bydlíme v blízkosti Zionova kostela, sídla dánsko-luteránské církve. Stranou kostela je umístěn dominantní vánoční strom, neustále ozářen reflektorem a s rozsvícenými žárovkami. Na dveřích kostela je rozpis konání bohoslužeb po dobu Vánoc. Jsou převážně v grónštině a pak v dánštině. Nevíme, zdali jsou všichni tak hluboce věřící, ale kostel je plný, je místem častého setkávání obyvatel města a nejbližšího okolí. Charizmatická farářka Mikol, eskymačka, dovede vykouzlit tu zvláštní, mysterickou atmosféru, v interiéru kostela se žlutavým světlem velkých svící v popředí kostela i po stranách lavic modré a bílé barvy. Upínáme zrak na krásnou votivní loď zavěšenou na stropě. Naše zraky nad oltářem vychutnávají krásu kopie slavného obrazu Krista Bertela Thorvaldsena. Mezi nejstaršími artefakty v kostele se vyjímá cenná křtitelnice z roku 1779 s kropenkou a kalich z roku1840. Z obrázků na zdi nás pozoruje zakladatel kostela Jorgen Jorgensen Sverdrup a Hans Egede, zakladatel nynějšího hlavního města Grónska Nuuku, dříve dánsky Godthåbu v roce 1728. Napravo od hlavního vchodu jsou instalovány menší moderní varhany na elektrický pohon s překrásným, měkkým zvukem. Navštěvujeme kostel často, ne snad že bychom byli věřící, ale je to opravdu místo dalšího setkávání přátel, vyjádření soudružnosti a také lidské pokory. Při setkání na ulici, při nákupu, v kostele nás neopomenou všichni přátelsky pozdravit, taktéž my je. Tak se utužuje neustále naše přátelství i přes jazykovou bariéru.

Štědrý večer nastal, koledu nám přichystal

Štědrovečerní večeře. Jídelna hotelu Hvide Falk nás vítá decentně znějící směsicí světových koled, svátečně prostřeným stolem se svitem svící a větévkami jedlí. Po úvodním předkrmu složeném z grónských gastronomických samozřejmostí jako krevet a ryb, následuje hlavní chod. Tím je do zlatova upečená kachna s červeným zelím a bramborem. Kachničku zapíjíme většinou tou nejlepší vodou na světě, přímo z ledovce, který do ledu uvěznil stamiliony vzduchových bublinek z doby, kdy ještě lidstvo bylo na začátku vývojové spirály. Jako další přichází na řadu rýžový puding s jemně rozsekanými mandlemi, politý horkými višněmi. A podle tradice v něm nastává horečné hledání jedné celé mandle. Kdo ji najde, má právo obdržet mimořádný vánoční dar. Manželka jásá! Já jsem jej našla! Mám právo na dárek! V ten moment jásám také já! Já také! Já také! V hloubi duše mi však hárají pochybnosti, zdali je to opravdu mandle, anebo kus zubu. Majitel hotelu Erling připouští, že je to mandle, dokonce celá a manželce i mě předává nádherný vánoční dárek v podobě ručně vyřezávaného předmětu z mrožího klu dílny místních lidových řezbářů. I když jsme fakticky nalezené mandle odevzdali, stejně si myslíme, že náš přítel Erling je do naší misky obratně prohodil. Spokojeni jsme odešli do našeho pokoje, vycházíme na ochoz hotelu pozorovat v mrazivé pětatřicetistupňové noci noční báň, bez mraků, plnou hvězd. Ten největší dar pro nás přichází přímo od matky přírody, kdy téměř o štědrovečerní půlnoci, kdy se v závojích jemných barev roztančí polární záře.

Probouzíme se v jedenáct dopoledne do polární noci. Jaký paradox! Noc trvá i přes den a v grónském létu zas říkáme třeba o půlnoci, že se jdeme podívat na „žhnoucí slunce“, které v těchto zeměpisných šířkách nikdy nezapadá.

Hod Boží. Tak to je ten nejhlavnější grónský svátek, kdy dárky nadělují otcové, představitelé rodin. Ale nejdříve se jde na setkání do kostela a všichni si znovu popřejeme:

Jullimi ukiortaasamilu pilluaristsi! Hezké a šťastné Vánoce! Po bohoslužbě v kostele začínají ty pravé hody! Jídlo a zase jídlo! Nejdříve množství různě nakládaných ryb, trochu sladkokyselé, sušené a zauzené ryby, krevety. Hlavním chodem je pečené sobí maso. Opečené brambory k tomu, se specialitou, nějakým uvařeným a semletým listím, jehož původ ani název neznáme. Prý je to zvláštní specialita. Přichází na řadu další „božíhodové“ jídlo a tím je studené rolované vepřové a spousta klobásek, něco mezi jitrnicí a jemnou klobáskou. Erling, majitel hotelu je tím určujícím, kdy on dává povely zvednout „štamprle“ s akvavitem a jinými říznými nápoji se hřměním: „Skol! Skol!“. A všichni se musíme „skolit“. Jen ženy jsou osvobozeny od povinnosti plnit povely náčelníka. Tak to se tady přiznám, že jsem byl vydáván za „jídelního borce“, ale začínám odpadávat za „pelotonem“, už nemůžu nabrat dech. A to znova k mé hrůze je servírována na slavnostní tabuli, pravda nyní již trochu přeházenou, ta do zlatova vypečená vonící kachnička a čerstvě upečený bůček s tou známou zlatavou chřupající kůrčičkou, na úhledné čtverečky předkrájenou. Tak to už jsem vzdal!

Na Štěpána v dopolední „půlnoci“ začínají děti koledovat. Kolem společného stromu u Zionova kostela tančí a zpívají „Kaavita, kaavita a jullimi, jullimi“ Pojďte se s námi radovat a společně si zatančit kolem stromku! Nastává přece zlom té polární noci a sluníčko se bude přibližovat.! Ještě vydržme dva měsíce! U nás v Ilulissatu!

Volné dny mezi Vánocemi a Silvestrem vyplňujeme dalšími „kafémiky“, setkáními s novými přáteli. Jsme také pozváni na plavbu arktickým mořem. Přijímáme. Tak plujeme skoro 60 km od Ilulissatu. V mrazu. Teplota klesá na těch nám již známých minus 40 °C. Do kabinky nemá cenu chodit, protože tam je skoro stejně teplo, tedy zima jako venku na zasněžené palubě. Náš kamarád Nud Poučen, kapitán lodi, kormidelník a plavčík v jedné osobě má stejně otevřené okénko před ním, prý aby se mu to nemlžilo. Tak tu celou dobu pozorujeme ledové obry, zrovna takové jsme potkávali před půlrokem v létě. Jen na vodní ploše je znát kašovitý povlak zamrzající hladiny. Na kusech ledu vidíme povalující se tuleně, kteří vždy plaše sklouznou do vody před přibližující se lodí. Tak jsme to „božíhodové“ jídlo přece vyvětrali. Božíhodovou krmi jsme ale nevěnovali vodním hlubinám! Na plavby po arktických mořích jsme přece už trochu zvyklí. V tomto roce 2007 jsme spočítali, že mezi ledovými obry i ledovou tříští jsme napluli něco přes 600 km.

Zlatý hřeb! Jedeme se psím spřežením!



Zobrazení celé fotogalerie

Ták! A na ten den jsme čekali. Známí nás zvou na cestu se psím spřežením! Prý psi už dlouho neběželi, nebylo tolik sněhu. Po pravdě mnoho sněhu nebylo ani pro nás toho „památného“ dne 29. prosince. Ještě za tmy „už“ v deset hodin dopoledne vyjíždíme autem, dodávkou, dokonale nabaleni ke „psímu“ stanovišti. Smečka „nadupaných“ hafanů vyje radostí, když nás všechny uvidí. Je mrazivo, zvedá se vítr, obloha podezřele narůžovělá. Teplota minus 40 °C. Přihlížíme složitému zapřahání do saní. Dokonce i prásknutí bičem nad hlavami psů musí pomoci získat relativní klid v napětí před prvním povelem k cestě.

Dychtivě nasedáme s manželkou na větší sáně, pod zadními částmi psí kožešiny, které už mají svůj odér získaný od mnoha generací psů. Čtrnáctihlavou smečku vede statný pes Meqqujooq. Atáá! Atáá.!!! Vpřed!, zní povely našeho zkušeného psovoda Nielse. Než se nadějeme, máme na pomyslném tachografu hned čtyřicítku, to přetížení při startu nás tlačí dozadu. Další psí spřežení nás dohání, ale to naše jej v žádném případě nepouští před sebe. Tak teď se nám už pěkně jede. Dostáváme se na zamrzlé jezero a to je svist za radostného vytí smečky. Obvyklá trasa psích spřežení ke vzdálenější osadě Oqartsuuq. Za chvíli přichází pro nás velké překvapení, když najednou na povel Nielse Oui! Oui! odbočujeme doprava směrem k černajícímu se horskému sedlu. Terén kolem sedla známe z našich četných letních túr, víme, že za sedlem je prudký kamenitý sešup do údolí, kde je větší jezero. Psi s vyplazenými jazyky namáhavě táhnou do sedla, už, už jsme nahoře, psi i saně překonávají hrbolaté kamenné plotny. Tak nahoře se snad trochu narovnáme a dáme si kafe. Naše předpoklady se nevyplnily. Niels okamžitě strká saně na hranu skály, chňapající psy převléká dozadu. Co to je za manévr? Aby snad psi brzdili? Než se nadějeme, saně letí skokem se skály, my v ohromení se zoufale držíme postranic saní při skoro střemhlavém letu saní přes skály. Hlubiny údolí se kvapem přibližují. Zavíráme oči, protože v tom letu nás čeká ostrá zatáčka doprava. Letíme vzduchem! V mozku nám pulsuje známá poučka pro jízdu se psím spřežením: Držet se, držet se, nevypadnout se saní a neztratit je! Po kaskadérském letu nad změtí černých skal místy pokrytých ledem se po dopadu naše saně odráží znovu k dalšímu veleskoku. Sanice vydávají záhadné zvuky, něco mezi vrzáním a praskáním. Je záhadou, jak po tom obrovském přepětí materiálu mohou saně držet vůbec pohromadě. Vše je jen svázáno koženými řemeny. Žádný šroub, hřebík nebo nýt. Začínáme pozvolna chytat dech. My, saně i psi a Niels se na nás zubí: „To byl ale sešup, co?“ Konečně psi nás předbíhají, svist a skřípání sanic polevuje, blyštivá ledová hladina jezera se přibližuje, jízda se zklidňuje. Přichází úleva, když zastavujeme pod rozeklanou skalou, poněkud chráněni před arktickou vichřicí, která nás přivítala pod temenem pohoří. Psi se v klubku choulí ve sněhové závěji, my si popřáváme doušek teplé kávy. Na digitálním teploměru je -45 °C. Po zklidnění si uvědomujeme, že musíme jet zpět, v opačném směru. Jímá nás opět hrůza! Tak kam se tedy hrabou všechny ty „adrenalinové“ atrakce na „dog sledge“, v takovém terénu! Po návratu nám známí domorodci, kteří znají tuto „cestu“ se psím spřežením s úsměvem jeden po druhém říkají: „Tak, a co ta zatáčka doprava ze sedla směrem k jezeru, to je co?!“ Vědí, o čem mluví! My to pro příště víme také. O adrenalinu v polární pustině, ve vichřici a ve zjištěných minus 45 °C mrazu. Po příjezdu na „psí stanoviště“ a odvozu do hotelu přichází na řadu další fáze cesty a to „rozmrznutí“. Přes vynikající polární oblečení, které máme, stěží sundáváme promrzlé boty a další obaly těla. Snad pod peřinou to povolí. Po hodině vstáváme. Udivuje nás, že dost lehce. Ta cesta přes sněhové hrboly i kamení má i rehabilitační účinek! Lehce napodobujeme „figury“ herce pana Hrušínského z Vesničky naší střediskové, když byl „odblokován“ po námaze, kterou vynaložil pro záchranu pacienta. 29. prosinec 2007 bude jistě pro nás „památný den“. Určitě to byl „zlatý hřeb“ našeho zimního pobytu v Grónsku! Příště pojedeme zase! A budeme si přát stejnou cestu!

Silvestr a Nový rok



Zobrazení celé fotogalerie

V sálku hotelové jídelny zavěšují barevné girlandy, v poledním příšeří vidíme nad Ilulissatem první vějíře vystřelených ohňostrojů, které odpalují ze zálivu u kostela první nedočkavci. My se jdeme ještě nadýchat velmi čerstvého vzduchu nad přístav, odkud je pěkný výhled až k Disko ostrovu. Na polozamrzlém moři se v mírném mořském proudu líně pohybuje několik ledových obrů, mezi nimiž rozeznáváme barevné loďky přičinlivých rybářů toužících po úlovcích posledního dne roku. V přístavu na tuleňářské lodi ukrývají pod plachtu harpunové dělo. Po zledovatělé cestě jdeme volně „domů“, do hotelu. Po cestě potkáváme několik psů, my jim říkáme „volňáci“. To jsou ti nezbedové, kteří se utrhli od kolíku a i se „špagátem“ se toulají a slídí po městě.

Převlečeni do slavnostnějšího vcházíme do rozzářeného, vesele vyzdobeného sálku a už na nás halekají naši známí, na hlavách má každý maškarní klobouček. I my si vybíráme. Ten pravý k naší figuře. V družné zábavě vychutnáváme závěr roku.

Nástěnné hodiny se blíží k osmé hodině večerní. Všichni „Evropané“ vycházíme před hotel, kdy za pomoci silného větru stoupá na stožár před hotelem dánská vlajka. Nyní začíná Nový rok u nás v Evropě. Radost sílí i s ohňostrojem. Ať žije Nový rok!

Evropská, hlavně dánská novoroční přání máme za sebou, pokračujeme v zábavě. Pastor Christian ve svém smokasu, na hlavě s karnevalovým kloboučkem začíná tančit, tak se všichni připojujeme do živého rytmu tradiční grónské velrybářské polky.

Když hodiny odbíjejí tu pravou grónskou půlnoc, znovu všichni vycházíme před hotel, tahají se ven bedny s petardami, rachejtlemi a dalším ohněstrůjným pyrotechnickým materiálem. Na stožár stoupá nyní grónská vlajka a tak se děje téměř u všech domů, kde lidé vycházejí ven a ve společné radosti, objímání si přejí šťastný Nový rok. Jullimi pilluaritsi ukiotraasamillu!! Nad Ilulissatem vzplála záře námi nikdy nevídaného ohňostroje. Detonace a prolínající se světelné efekty nám chvílemi připomínaly části sovětského filmu „Bitvy o Berlín“. Jen je záhadou, že vše skončilo bez zranění a hlášených násilností. Jo, to v Grónsku je to jinačí!

Nový rok pro nás začíná v deset dopoledne, kdy společně odcházíme do kostela. Slabý rejstřík varhan nám pomáhá setrvat v novoročním rozjímání, naslouchat bohoslužbě vedené v grónštině. Opět si všichni navzájem podáváme ruce, přijímáme a rozdáváme přání. Oběd dopoledne není, očekává nás novoroční slavnostní večeře, která ukončuje vstup do Nového roku 2008.

Na Tři krále, o skok dále



Zobrazení celé fotogalerie

Že bychom pozorovali i ten sebemenší skok v prodlužování dne, tak to tedy ne. Stále stejná, tmavá polární noc, studená, v našich očích ale i na filmu, fotografiích barvící vše do tajemné, oparové modři, kdy je znát silné promražení vzduchu, v noci příznivé pro reje polární záře. Je zajímavé, že tyto tančící závoje barev, ponejvíce do zelena zbarvené se na nebeské báni u Ilulissatu dají pozorovat tak od deseti do jedenácti v noci. Ale není to pravidlem, že záři vůbec někdy uvidíte. Shodli jsme se také, že i při naprostém tichu v okolí slyšíme zvláštní šelest v rytmu tančících závojů. To asi nebeské víly či jiné krásné nebeské bytosti si pohrávají s průhlednými pavučinkovými šály na temné obloze, kdy na taneční kreace z uctivé dálky mrkají hvězdy a tu a tam proletí zvědavý meteoritický rej. Nám se blíží konec nádherné vánoční pohádky.

Večer na Tři krále prochází za společného veselí dům od domu průvod dětí s maskami napodobujícími pohádkové bytosti dávné inuitské minulosti, masky se strašidelnými i veselými výrazy. Každý, kdo má masku, nese velkou plápolající svíci. Vzpomínají na dobré i zlé duchy, o kterých tolik slyšeli při napínavých vyprávěních od svých předků a praprapředků.

V domácnostech odstrojují vánoční stromky, které měli od první adventní neděle, v hotelu sundávají a uklízejí výzdobu připomínající Vánoce.

Ještě nám zbývá několik volných dnů. Ty využíváme k našim malým „arktickým“ výpravám do okolí.

V poledním čase přece obloha dostává jasnější, růžově a tajemně žlutavou barvu. To je jistě náznak slunečního návratu! Přece!

Bohužel se přibližuje pro nás konec té naší vánoční pohádky. Pohádky, kterou nám přichystala příroda s tajemnou polární nocí a hlavně přátelští a milí obyvatelé Ilulissatu, s kterými si tak báječně rozumíme!

Tak znovu v létě nashledanou!

Grónský deník Aleny a Jaroslava Klempířových, 10. února 2008

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,36   hodnoceno: 14 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.307.380 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.416 sec. • www.severskelisty.cz • 54.227.17.101
file v.20180224.034545 • web last uploaded 20180224.150410
2017:305 • 2018:6