Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Královna Kristina


Portrét z dětství

autor: Gustavius Hesselius

autor: Sébastien Bourdon (1616-1679)

Královna Kristina, švédská královna v letech 1632–54, dcera Gustava II. Adolfa, poslední členka dynastie Vasa ve Švédsku. Zemřela v Římě; pohřbena v bazilice sv. Petra ve Vatikánu.

Švédsko na počátku 17. století

Vítězství Gustava II. Adolfa na evropských bojištích vedla k tomu, že chudé a zaostalé Švédsko rozšířilo své hranice. Přestože mělo jen o málo více než milion obyvatel, brzy se stalo třetím nejmocnějším národem Evropy. Stalo se novou velmocí v severní Evropě a Gustav II. Adolf novým mocenským prvkem v evropské politice, mužem, který vedl protestantské armády k vítězstvím nad katolíky. K vítězstvím, která představovala pro Švédsko značný příliv válečné kořisti a zajistila mu bohatství.

Velký král válek, jediný švédský král prohlášený i zahraničními vojenskými historiky za geniálního, byl mocným a pozoruhodným mužem a nebylo jistě snadné vyrůstat v jeho stínu. Z jeho manželství se narodilo jediné dítě, a to Kristina Augusta, ta která se stala královnou Kristinou, panovnicí, o níž se nejvíce psalo a která byla nejvíce opředena skandály. A to nejen proto, že jako mladá královna dobrovolně opustila trůn v nové velmoci, stala se katoličkou a usadila se v Římě u nepřátel, proti nimž bojoval její otec.

Kristinino narození bylo stejně dramatické jako celý její život, který ji poznamenal mnoha stopami z prožitých běd. Král i celá říše očekávali s napětím narození syna, dědice trůnu.

Přišla na svět 8. prosince 1626 na stockholmském zámku Tre kronor a nad celým Stockholmem, který byl tehdy malým městem s 10 000 obyvateli, se rozlehly čestné dělové salvy na počest novorozeného prince.

Během několikahodinového zmatku se většina lidí, včetně krále, domnívala, že se narodil chlapec. Dítě bylo porostlé tmavými chloupky a mělo velmi silný hlas. Když porodní báby zjistily, že chlapec je děvče, nenašel se zprvu nikdo, kdo by králi chtěl říct pravdu, a tak byla povolána králova sestra, aby mu zprávu sdělila ona.

Královna, německá princezna Maria Eleonora podlehla hysterii, když se dozvěděla pravdu, a její vztah k dceři to ovlivnilo natolik, že zůstal pro zbytek života komplikovaný a často nenávistný.

Kristina velmi brzy zjistila, že byla nechtěná. Psal se začátek 17. století a dívky a ženy nebyly tehdy příliš ceněny, byť pocházely z královského rodu. Král však děvčátko akceptoval s tím, že se mu dostane chlapecké výchovy.

Když byly Kristině tři roky, vydal se její otec opět na válečné výpravy do Evropy, aby se odtud již nikdy nevrátil.

Kristina jej zbožňovala. Z doby, kdy král bojoval v Evropě a děvčeti se po něm stýskalo, se zachoval dojemný dopis v němčině, tedy řeči Kristininých rodičů. Bylo jí asi pět let, když napsala: „Nejmilostivější a nejdražší otče! Vzhledem k tomu, že nemám to štěstí být s Vaším královským Veličenstvem, zasílám Vašemu královskému Veličenstvu nejponíženěji svoji podobenku. Prosím Vaše Veličenstvo, aby na mne myslelo, aby se navrátilo zpět a zatím mi poslalo něco pěkného. Díky bohu jsem zdráva. Bůh nám o Vašem veličenstvu vždy dává dobré zprávy, jemu vždy poroučím Vaše veličenstvo a zůstávám poslušnou dcerou Vašeho veličenstva Kristinou.“

Bohužel, jak známo, nepřicházejí z bojišť pouze dobré zvěsti. Na počátku prosince 1632 dorazila do Stockholmu poštou zpráva, že král před měsícem, tedy 6. listopadu, padl u Lützenu. Krátce nato se Kristina, která oslavila šesté narozeniny, stala panovnicí a královnou Švédska.

O mnoho let později napsala: „Byla jsem tak dětinská, že jsem neměla vůbec žádnou představu o svém štěstí ani neštěstí. V každém případě si vzpomínám, že jsem byla nadšena všemi těmi lidmi u svých nohou, kteří mi líbali ruku.“

Nebylo to pro tak malé děvče snadné. Její matka, královna Maria Eleonora, byla bez sebe žalem. Odjela do Německa pro ostatky svého manžela. Nedopustila, aby se od ní rakev vzdálila, každý večer nechala otevřít víko a líbala mrtvolu. Na tu dobu to bylo neobvyklé, neboť tehdy nebylo ve Švédsku zvykem tak otevřeně projevovat city. Ve Stockholmu musela mít rakev ve své soukromé ložnici. Královo srdce bylo vyjmuto a vloženo do schránky, kterou nechala připevnit na stěnu nad postelí. Nakonec se vládě podařilo ji přimět, aby se od mrtvoly odloučila. Král byl pohřben až v červnu 1634, tedy rok a osm měsíců poté, co padl.

Královna pak přebývala v zámecké komnatě zahalené černým flórem. Okna a stěny byly zakryty černými závěsy. Vyžadovala, aby Kristina, živoucí pouto mezi ní a mrtvým manželem, dlela dnem i nocí v místnosti s ní. Celou dobu plakala. Byla tímto zážitkem natolik ovlivněna, že se do konce života již nevzpamatovala.

Šestiletá dívka seděla v temném pokoji a velmi dobře si vzpomínala, jak ji matka nenáviděla, říkala o ní, že je ošklivá a neženská a dokonce se před celým dvorem nahlas smála, když Kristina jednou upadla tak nešťastně, že zůstala navždy lehce postižená. Ven z temného a pláčem naplněného pokoje se mohla dostat pouze na vyučování, a proto si oblíbila soukromé hodiny. Na studium byla navíc nadaná, rychle se učila jazyky. Než dovršila 12 let uměla konverzovat řecky, latinsky, francouzsky a německy, brzy se naučila i holandsky, italsky a španělsky. Studovala dějepis, matematiku, filozofii a náboženství. Dopoledne se učila 6 hodin, odpoledne měla jazyková cvičení a domácí úkoly.

A protože král chtěl, aby se Kristině dostalo chlapecké výchovy, učila se také lovit, jezdit na koni, šermovat a střílet. Po celé dny, zvláště v době jídla a večer, měla v patách dvorní dámy, které ji chtěly naučit, jak se má chovat jako budoucí panovnice a zejména jak se chovat nemá. V té době nebylo zvykem, aby se ženě dostalo vůbec nějakého teoretického vzdělání. Velmi málo spala, tvrdí se, že zřídka více než tři hodiny. Byla vždy v pohybu, čilá, vnímavá.

Kristina hledala osobnost, jakou byl její otec, a nalezla ji ve svém prvním učiteli Johanesovi Mathiae ze Strängnes. Byl to na svou dobu osobitý kněz, vzdělanější než ostatní a hlavně ne tak zkostnatěle ortodoxní, jak bylo tehdy zvykem. Pro Kristinin intelektuální vývoj měl veliký význam a dostala od něj 5 000 knih z válečné kořisti získané v třicetileté válce. Byli si velmi blízcí, dokonce tolik, že byl jedinou osobou, které říkala tati.

A jak to bylo s jejím vývojem v dalších ohledech?

Nebyla hezká. Měla zavalitou malou postavu a kvůli zranění v dětství trochu kulhala s jedním ramenem výše. Špatně viděla, byla krátkozraká. O své oblečení nedbala. Již jako dívka chodila v mužských střevících. S oblékáním a toaletou byla hotova za 15 minut, zatímco dvorním dámám to trvalo několik hodin. Měla hluboký hlas a podle řady soudobých pozorovatelů působila jako muž.

Oči měla tmavé a jasné, byly popisovány jako krásné. Obdiv vzbuzovala též její pleť, která byla jemná navzdory tomu, že používala jen pramenitou vodu a žádné parfémy ani krémy.

Ve čtrnácti letech s ní všichni jednali jako se zletilou panovnicí. Ptali se jí na radu a zaujímala nejvyšší příčku na žebříčku říše. Byla intelektuálně předčasně vyspělá, ale její citový život byl silně zanedbaný.

Jako velmi malá měla blízko ke svému bratranci Karlu Gustavovi Falckému. Psali si krátké milostné dopisy, a když jí bylo 11 let, mělo se dokonce za to, že se zasnoubili. Jejich city však v pubertě zeslábly.

V důsledku své výchovy i z jiných (lékařských) důvodů cítila hluboké pohrdání k vlastnímu pohlaví. Velmi se spekulovalo o jejím pohlavním životě a eventuálních příklonech na tu či onu stranu. Sven Stolpe, který je jedním z našich největších expertů na Kristinu, vyjádřil ve své knize Královna Kristina, mínění, že byla „ženským pseudohermafroditem“, tedy nikoliv plně vyvinutým hermafroditem. Takovou osobu popisuje lékařská literatura jako narozenou s vaječníky, ale též s klitorisem podobným penisu. Tato skutečnost vedla právě v prvních chvílích po jejím narození ke zmatku na královském zámku, neboť se mělo za to, že novorozeně je chlapec. Takováto osoba může vyrůstat jako žena, ale má v dospělosti hluboký hlas, sklon k růstu vousů a malá nebo téměř žádná prsa.

Je známo, že Kristina s postupem doby cítila vzrůstající fyzickou touhu po mužích, přestože k nim byla přitahována spíše z duchovních důvodů. Muži byli jediní, kteří v té době něco uměli, kteří s ní mohli hovořit na její a vyšší úrovni. Ženy byly hloupé husy, ale jiné než takové ve svém okolí neměla, a tak jí chyběl jakýkoli ženský vzor.

Protože se stýkala nejčastěji s muži, chtěla být lepší než oni nejen v intelektuálním ohledu, ale též v inteligenci a znalostech. Chtěla být také statečnější, rychlejší a šikovnější. Popřela své vlastní pohlaví a dokonce jím opovrhovala. Bolestně si je připomínala jen každý měsíc, když trpěla velkými menstruačními bolestmi.

Celou dobu usilovala o to, aby se ve všech oblastech chovala jako muž, kromě jedné, v níž se jim nechtěla rovnat, a ta byla shodou okolností tehdy nejběžnější i v nejvznešenějších kruzích. Jednalo se o zuřivé opilecké bitky. Kristina totiž nenáviděla alkohol. Jako malou ji matka nutila, aby pila pivo a víno ke každému jídlu, jiné nápoje ostatně nebyly k dispozici. Dlouhý boj o moc u jídelního stolu mezi královnou a její dcerou skončil dívčiným vítězstvím. Poté se až do konce života alkoholu nedotkla. Pití se také jevilo jako jeden z mnoha důvodů, proč se Kristina distancovala od švédských mužů. Všichni páchli alkoholem. Po nadměrné konzumaci piva velice ztloustl i Karl X. Gustav, láska z jejího mládí.

Když bylo Kristině 18 let, mohla usednout na švédský trůn. Na korunovaci nechal Magnus Gabriel de la Gardie vyrobit stříbrný trůn, který královně daroval a který se dodnes užívá při slavnostních příležitostech v Říšském sále stockholmského zámku.

Kristina, která byla zrozena k tomu, aby vládla, se nechala korunovat s neochvějným přesvědčením, že panovník získal svoji moc od boha a pouze bohu je odpovědný. Korunovace byla nejpompéznějším svátkem, jaký kdy Švédsko spatřilo. Několik týdnů trvaly baletní představení, koncerty a bankety. Konaly se zvířecí zápasy, rytířské jezdecké souboje a mnoho dalšího. Téměř každý večer ozářily oblohu velkolepé ohňostroje a bylo vystřeleno 1 800 čestných salv. U Stockholmu kotvilo 40 válečných lodí a na mnoha místech ve městě byly slavobrány. Obyvatelé Stockholmu se veselili na Stor torget, kde dostávali pečené voly plněné krocany, husami a slepicemi. Víno tryskalo z fontán, které byly i na zámku a také na španělském, portugalském a francouzském velvyslanectví. Oslavy končily občas až mezi sedmou a osmou hodinou ráno a odpoledne začínaly nanovo.

Život u dvora byl velmi nákladný, na sklonku Kristininy vlády se na něj vydávalo 12 %státního rozpočtu. Nejednalo se však jen o slavnosti, ostatně Kristina sama se naprosto nezajímala o jídlo a pití, byla v této oblasti téměř asketická. Jejím největším zájmem a tím, na co se vydávaly stále vyšší sumy, byla kultura. Měla v úmyslu vytvořit švédskou kulturu, protože žádná neexistovala a protože se domnívala, že v mezinárodním srovnání se v otázce švédského kulturního života nebylo čím chlubit.

Nezapomínejme, že od doby Gustava Vasy nesměly být ve Švédsku žádné katolické univerzity. Švéd, který sám studoval, případně vyslal děti do katolických zemí, riskoval mučení. Vše, co vlastnil, mu bylo odebráno, a mohl být dokonce popraven. Gustav II. Adolf nechal řadu kryptokatolíků popravit. Tyto zákony byly stále platné.

Kristina zvala ke dvoru věhlasné evropské vědce, filozofy, umělce a hudebníky, mimo jiné též francouzského filozofa Descartese, kterému zde nejčastěji říkali Cartesius, tedy latinskou podobou jeho jména. S Kristinou si nejdříve dlouze dopisovali a nakonec se nechal přemluvit, aby přijel. Dorazil uprostřed zimy a roztřásl se z podnebí i z toho, co viděl. Psal domů, že tu lidem mrznou mozky stejně jako voda. Několikrát týdně se scházel s Kristinou k filozofickým hovorům, a to obvykle v pět hodin ráno. Ze zámeckého průvanu dostal zápal plic a náhle zemřel.

Přesto však vykonal v řadě ohledů mnoho užitečného, napsal např. mnoho textů k baletům a komediím, které se uváděly na zámku. Sestavil též stanovy první švédské akademie, kterou královna mínila založit ze všech učených mužů.

Kristina sbírala knihy, rukopisy a umělecká díla. Některé exempláře nakupovala, jiné pocházely z válečné kořisti, neboť švédská vojska v Evropě čile rabovala. Největší kořist pocházela z Prahy, odkud Švédové poslali domů na 780 obrazů, mimo jiné díla Raffaela, Tiziana, Bosche a Brueghela. Získala mnoho antických sošek, zlatých a slonovinových miniatur, 30 000 mincí a medailí a mnoho jiného, např. též unikátní více než 1 000 let starou Stříbrnou bibli, která je uložena v univerzitní knihovně v Uppsale. Jedná se o starou bibli Gótů, jejíž text je napsán na purpurově zbarveném pergamenu.

Pro tehdejší Švédsko a královnu zejména mělo toto vlastnictví velký význam, protože většina z knih byla ve Švédsku zakázána a nikdo je předtím neviděl ani nečetl.

Kristina povolala zahraniční experty, aby katalogizovali a uspořádali sbírky. Sama přečetla vše, co stihla a mohla. A také se zabývala myšlenkou, proč zůstávat v této polobarbarské zemi, když by se mohla odebrat tam, kde všechno toto vzniklo. Neboli, jak řekl Sven Stolpe: „Je nebezpečné krást knihy, protože někoho by mohlo napadnout je číst.“ A Kristina měla mnoho nápadů.

Teprve osmnáctiletá královna nejnovější evropské velmoci byla svobodná, což znepokojovalo její rodinu, říšskou radu i veřejnost. A také zahraniční mocnosti, neboť její sňatek mohl změnit mapu Evropy. Švédové si přáli dědice trůnu.

Avšak Kristina neměla o muže po fyzické stránce žádný zájem. Dělalo se jí špatně už z toho pomyšlení a nakonec se vyjádřila velmi otevřeně.

„Výslovně říkám, že naprosto nepřichází v úvahu, abych se provdala. O svých důvodech pomlčím.“

Odmítla tedy. Namísto toho se jí posléze podařilo zařídit, aby se následníkem trůnu stal její bratranec Karl Gustav, spřízněný z matčiny strany s rodem Vasů. Tím byla otázka budoucnosti trůnu vyřešena.

Kristině bylo, jak již řečeno 18 let, a měla velmi zvídavého a neklidného ducha. Do Stockholmu se sjíždělo stále více učenců, včetně velvyslanců z nejdůležitějších evropských zemí Francie, Španělska a Portugalska. Nejčastěji se stýkala s francouzským velvyslancem a se Španělem Antoniem Pimentel de Prado. Španělsko bylo se svými koloniemi ve většině Evropy, v Americe a Asii nejmocnějším evropským státem. Španělskému velvyslanci se dostalo zvláštního důkazu přátelství, když se na jeho počest konal amarantský ples a byl založen Amarantský řád. Název samotný byl inspirován velvyslancovým rodištěm.

Na velvyslanectvích působili kaplani, jediní povolení katoličtí kazatelé v zemi. Vbrzku si všimli, že Kristina není lhostejná ke katolicismu. Papež byl vyrozuměn a jezuitský řád vyslal své agenty, aby prozkoumali terén. Luteránství, zvláště švédské, představovalo v té době vážné, úzkoprsé a nudné křesťanství, zatímco katolicismus právě v polovině 17. století byl tolerantní, prozíravý, intelektuálně břitký a otevřený i odlišným názorům. Její přesvědčení stát se katoličkou se rodilo pozvolna, po intelektuálních besedách s předními mysliteli.

Potýkala se s velkými osobními starostmi.V centru její pozornosti stál problém nejasnosti vlastní pohlavní identity, neboť nevěděla, kým vlastně je. Řešila rovněž otázky, zda se vdát nebo žít v celibátu, zda dále vládnout anebo si zvolit svobodný život v Evropě. A konečně tu byl její příklon ke katolicismu, o němž byla přesvědčena, že představuje vstupenku do vzrušující Evropy, s jejím uměním a vědou, vstupenku do světa, který je na hony vzdálen strohému a těsnému Švédsku.

Všechny tyto problémy nakonec vyústily v rozhodnutí abdikovat a odjet ze země. Pracovala na tom v tajnosti po mnoho let, během nichž se stýkala s mnoha katolickými kněžími, kteří přicházeli do Švédska v přestrojení za kupce a učitele.

Nezapomínejme, že v té době byla stále konverze ke katolicismu trestána smrtí. S praktickými záležitostmi pomáhal Kristině španělský velvyslanec, který prostřednictvím dopisů do Madridu a Říma připravoval její přijetí v Evropě a u papeže. Kristina měla za to, že její rozhodnutí vzdát se moci a říše je nanejvýš morálním a statečným činem. Jako katolička nemohla v zemi již déle setrvat. Švédsko představovalo baštu protestantismu a ona byla přece dcerou hrdinného krále, který padl v boji proti katolíkům. Snažila se získat papežův příslib, že se může stát katoličkou tajně a vládnout tak protestantskému Švédsku dál, avšak na to Řím nepřistoupil. Ačkoliv byla zrozena k tomu, aby vládla, rozhodla se pro abdikaci, neboť nechtěla nebo nemohla skrývat svou pravou víru.

Postupovala po etapách. Nejprve rezignovala. Událost se odehrála 6.6. 1654 v Říšském sále uppsalského zámku, když bylo Kristině 27 let. Ve vysvětlení říšské radě uvedla jako motiv k odchodu ze země zejména svoji lásku k vědě a umění. Řekla však rovněž, že „pravý důvod se časem ukáže“. Zatím tedy ani slovo o katolicismu, pouze že ze zdravotních důvodů musí odejít. Abdikace proběhla jako korunovace, jen v opačném sledu. Královna vešla do sálu v patřičném odění s korunou, žezlem, pláštěm a všemi regaliemi. Jedno po druhém odkládala, korunu si sundala sama. Per Brahe, který byl nejblíže, napsal:

„Její Veličenstvo stálo a hovořilo krásně a uvolněně, občas s pláčem na krajíčku. Pohnula k slzám mnohé upřímné muže a ženy, kteří želeli toho, že nebude mít pokračování její rod ani vláda, a to dříve než tak rozhodl Bůh. Byla krásná jako anděl“.

Na cestu se však nevydával žádný chudý uprchlík. V Kalmaru čekalo 12 námořních lodí naložených jejími zavazadly. Vezla například 70 obrazů ukořistěných v Praze i jinde, gobelíny z období dynastie Vasa nevyčíslitelné ceny a císařské sbírky mincí z Prahy. V bednách bylo přes 2 000 rukopisů a 5 000 až 6 000 knih, mezi nimi též Stříbrná bible, Codex Argenteus, kterou nechala holandským knihovníkem Vossiusem odvézt do Holandska a která byla později opět koupena do Švédska.

Potřebovala ale také příjmy. Proto dostala právo ponechat si clo a daně z Norrköpingu města a zámku, Ölandu s Borgholmem, Gotlandu, Visby města i zámku, jakož i z mnoha usedlostí a držav v Německu. Celkem takto mohla mít garantovaný příjem odpovídající 200 000 stříbrných, což se rovnalo ročnímu příjmu cca 2 000 švédských pracujících v té době.

Protože tak dlouho čekala na svobodu, neměla trpělivost s pomalými loděmi. Vyskočila na koně a vydala se v doprovodu několika sloužících k jihu. Hranice s Dánskem vedly tehdy v blízkosti Bastadu, Skåne bylo ještě dánské. Tam dala z radosti provolávat slávu, ustřihla si vlasy a projížděla Dánskem v přestrojení za muže. Říkala si „hrabě Dohna junior“.

Šest dní jí trvala cesta do Hamburku a brzy poté se objevila v Antverpách, které ležely ve španělském Nizozemí a byly přísně katolické. Tady začalo její vítězné tažení Evropou. Přestože abdikovala, všude jí vzdávali hold jako vládnoucí královně. Do Bruselu připlula na krásně vyzdobené lodi, kterou podél řeky táhli bílí koně. Vítali ji pochodněmi a ovacemi a v arcivévodově soukromé zámecké kapli se den poté, na Štědrý večer r.1654, ve vší tajnosti stala katoličkou. Obřadu v zámecké kapli přihlíželo pouze několik osob – arcivévoda Leopold, španělský velvyslanec ve Stockholmu Antonio Pimentel de Prado, který se stal vyslancem Kristiny v cizině, a španělský vrchní velitel pro Nizozemí. Byla sice královnou bez státu, přesto však stále královnou, a jako taková si držela dvůr. V paláci vévody z Egmontu přijímala velvyslance a dodržovala striktně všechna pravidla dvorního protokolu. Brusel ležel ve španělském Nizozemí a Španělsko bylo nejmocnějším evropským státem, Kristina tedy žila v Evropě pod španělskou ochranou.

Byla přijímána jinak než ostatní, zachovávala si královskou úroveň. Stále byla tajnou katoličkou. Kromě papeže a španělského krále o tom bylo zpraveno jen málo dalších. Důvodem bylo právě konané zasedání švédského parlamentu. Kdyby vešlo ve známost, že nejen opustila Švédsko, ale stala se navíc katoličkou, tudíž přešla k nepříteli, zcela jistě by jí byly odebrány všechny příjmy i majetek. Proto teď byla v Bruselu a pokoušela se vyjednat peníze v hotovosti.

Trvalo téměř rok, než se záležitost vyřešila. Na podzim roku 1655 měla Kristina pokračovat v cestě do Říma. Nejela už v přestrojení s několika sloužícími, nýbrž jako suverénní vládkyně s doprovodem 255 osob a 247 koní. Z Bruselu ji vyprovázel vévoda se dvěma členy čestné roty gardy. V rakouském Innsbrucku se konalo oficiální přestoupení ke katolické víře. U oltáře v zámecké kapli přečetla 3. listopadu 1655 na kolenou katolické vyznání víry. Přítomni byli princové a knížata z evropských katolických mocností.

Pak pokračovala přes Alpy do Říma, kde ji netrpělivě očekával papež Alexandr VII. Byl to největší triumf katolické církve. Kristina, dcera protestantského krále Gustava Adolfa, se přijela usadit do Říma. Sám Alexandr, dříve než se stal papežem, stál na straně poražených při uzavírání vestfálského míru, který byl nastolen, když byla Kristina královnou a který jí přinesl takovou slávu. Byla vítězkou, a navíc dcerou protestantského válečného hrdiny. V každém městě, kudy jela, se setkávala s ovacemi a slávou. Vítězné tažení vyvrcholilo v Římě.

Oficiálně se dostavila den před Štědrým. Přijela na bílém koni s postrojem ze zlata a purpuru. Projela branou Porta del Popolo, která byla kvůli ní přestavěna. Papež vyhlásil svátek – všichni dostali den volna a museli vyzdobit své domy. Obyvatelé města, kromě jeptišek a nemocných, spěchali k té podívané. Ulicemi zněly fanfáry a čestné salvy. Kristinu doprovázeli kardinálové a vysocí hodnostáři. V Sixtinské kapli byla přijata papežem a podle protokolu mu políbila nohy. A tak o dva dny později, na Boží hod roku 1655, byla oficiálně biřmována v kostele sv. Petra a přijala jméno Kristina Maria Alexandra. Maria, protože to byl papežův návrh. Alexandru zvolila sama, jednak na počest papeže, jednak proto, že Alexandr Veliký byl pro ni nejdůležitějším historickým hrdinou.

První noci strávila jako papežův host ve Vatikánu a dostalo se jí cti jako žádné jiné ženě, totiž že mohla povečeřet po papežově boku.

Poté se přestěhovala do paláce Farnese, jednoho z nejhezčích v Římě, vyzdobeného Michelangelem, který se záhy stal centrem kulturních a polických intrik.

Papež brzy zjistil, že Kristinin životní styl nekoresponduje s jejím úmyslem být zbožnou katoličkou. Zřídkakdy byla viděna v kostelech, zato se zcela zapojila do politického a kulturního života. Porušovala veškerá pravidla oblékání i chování, byla mladá a svobodná.

Brzy začaly problémy. Kristina přišla do Itálie pod ochranou španělského krále a u dvora měla většinou Španěly. Pak se ale začala přiklánět na francouzskou stranu, když vycítila šanci být opět skutečnou královnou. Potřebovala peníze a viděla možnost stát se královnou neapolského království, které bylo španělskou kolonií v Itálii. Sympatizovala s revoluční šlechtou tohoto království a navázala styky s Francií, která měla v úmyslu revoltu podpořit. Jako neapolská královna by nebyla daleko od Říma. Zůstala by ve světě, v němž žila, a zároveň by mohla být skutečnou královnou, aniž by se musela starat o ekonomickou stránku svého života.

Ve Francii vládl kardinál Mazarin, který byl přesvědčen, že Kristina by byla vhodnou královnou Neapole. Tajné kontakty vyústily v její cestu do Francie, oficiálně se však vydala na sever pouze z osobních důvodů, aby vyřešila ekonomické problémy s bratrancem ve Stockholmu. Kardinál jí uchystal přivítání. V každém městě i vesnici na cestě Francií se konaly velké slavnosti, přehlídky a ohňostroje. Vítězný pochod vyvrcholil v Paříži. Mazarin měl v úmyslu zlepšit postavení Kristiny v Evropě a v Neapoli, chtěl ji představit jako osobu, s níž je třeba počítat jako s královnou.

Když 8.9.1656 vjela v doprovodu 15 000 ozbrojených mužů do Paříže, přihlíželo na 200 000 lidí. V bráně obdržela klíče od města. Průvod se táhl až k Notre-Dame, kde se konaly slavnostní bohoslužby. Poté Kristina odjela do Louvru, tehdejšího králova sídla. Následovaly měsíce banketů, honů, baletů, galapředstavení a tajných jednání. Kristina a Mazarin sepsali formální, dlouho tajenou dohodu, v níž bylo jasně řečeno, že Kristina bude stát v čele vojenského dobytí Neapole za pomoci francouzské armády a flotily. Tím se stane doživotně neapolskou královnou, neboť země bude náležet Francii.

Kristina se pak netrpělivě vydala na jih, do městečka Pesaro u Jaderského moře a po sedmi měsících se vrátila do Paříže. Musela znovu jednat s Mazarinem, který začal o celém projektu pochybovat. Tentokrát se s žádnými ovacemi nesetkala. Královská rodina odcestovala a Kristina bydlela ve Fontainebleau, jižně od Paříže. Tam se také 10.11.1657 dopustila své největší chyby, která navždy změnila její postavení. Uvědomila si, že jeden dvořan, markýz Monaldesco z neapolského království, vyzradil její plány Španělům, a válka tedy teď nepřipadala v úvahu. Španělé byli připraveni.

Existuje mnoho podrobných svědectví o tom, co se přihodilo, sepsaných místním knězem. Vyprávěl, že v Jelením sále na zámku ve Fontainebleau viděl, jak Kristina ukazovala markýzi několik dopisů, které poslal Španělům. Markýz přiznal svůj zločin, vrhl se na zem a prosil o milost. Tři vojáci z Kristinina dvora, kteří byli přítomni, tasili kordy. Kristina nazvala markýze zrádcem. Otočila se ke knězi a pravila: „Ctihodný otče, odejdu a přenechám Vám tohoto muže, připravte ho na smrt, pečujte o jeho duši.“ A zmizela. Následovala hrozná scéna, kdy markýz plakal a prosil o milost a muži s kordy váhali. Kněz i ostatní mnohokrát běželi za Kristinou a také prosili o milost. Ona však naprosto klidně prohlašovala, že poslala mnoho takových jako markýz na mučení a vysvětlovala, že má právo soudit své občany. Markýz zatím v Jelením sále nepřestával plakat a prosit. Nakonec se začal zpovídat a vše bylo jasné. Velitel vojáků zvedl kord a řekl: „Markýzi, pros Boha za odpuštění, neboť musíš zemřít.“ A před obrazem zámku v Saint-Germain ho vojáci začali bodat kordy. Měl však pod košilí drátěnou vestu, a tak bylo těžší ho zabít, než předpokládali. Markýz uchopil holýma rukama kord, vytrhl jej a prsty se odřízly. Krvácející padl na zem. Přišel kněz a dal mu rozhřešení. Muži zaťali kordy do lebky až se kus odlomil, ale markýz stále žil. Kněz vyprávěl, že jej vybízel, aby myslel na Boha a měl odvahu. Muži ho stále bodali, avšak vinou silného oděvu to bylo obtížné. Tu se otevřely dveře a vešel Kristinin dvorní kaplan. Těžce raněný markýz věřil, že bude omilostněn, a začal se k němu plazit krví. Kaplan přistoupil, uchopil jej za ruce a zopakoval, aby prosil Boha o odpuštění. Znovu mu udělil poslední pomazání. Tehdy se podařilo tít markýze do hrdla. Během doby, kdy kněz pronášel zbožná slova, svíjel se markýz ještě patnáct minut, než zemřel. Celou tu dobu seděla Kristina klidně ve svém pokoji. Zaplatila pohřeb a dohlédla, aby se sloužila zádušní mše.

Byl to veliký skandál. Kristina měla sice právo soudit podle tehdy platných zákonů jak uznala za vhodné, avšak z politického a diplomatického hlediska to nebylo zvlášť taktické.

Mazarin, který měl zájem na tom, aby byl obraz Kristiny pozitivní, se snažil všechno utajit s tím, že to byla jen záležitost mezi poddanými. Kristina navíc tvrdila, že žádnou chybu neudělala a že zrada se má trestat.

Do té doby oslavovaná v celé Evropě, začala být nyní nenáviděna, potupně popisována a karikována. Lidé neměli tušení o připravovaném puči v Neapoli a všeobecně panovalo mínění, že markýz byl její milenec, kterého dala kvůli nevěře ze žárlivosti zabít. Svého činu sice nelitovala, ale její dřívější popularita se již nikdy nevrátila. Navíc začala trpět ekonomickými problémy, protože správci spravovali její majetek špatně a peníze ze Švédska nepřicházely, jak měly.

Dvakrát se do Švédska vypravila. Po návratu do Říma se usadila v paláci Riaro, kde chtěla zůstat až do smrti a kde umístila všechny umělecké sbírky z třicetileté války.

Měla tu vše, co potřebovala: vlastní služebnictvo, koncertní sál, orchestr, galerii s díly Tiziana, Rubense, Velásqueze. Podařilo se jí uspořádat i ekonomické záležitosti.

Mimo jiné založila vlastní akademie z nichž, jedna je dodnes v paláci Corsini.

Celý život hledala Boha a pravdu. Největší překážkou k tomu, aby nalezla klid v duši, však byla ona sama. Přispěla k tomu její výchova i další život, kdy byla obklopena spoustou pochlebníků. Nedokázala se odpoutat od svého vlastního já. Až do konce svých dnů však zůstala královnou. Trpěla cukrovkou a ve věku 62 let 19.dubna 1689 klidně a pokojně zemřela. Po jejím boku nestál žádný Švéd, pouze kardinál Adzollino. Přála si jednoduchý pohřeb, ale kardinál jí nevyhověl a nechal vystrojit honosný obřad.

Na pamětní desce je nápis „Zde odpočívá královna Kristina z říše Sveů, která se dobrovolně zřekla svého království z důvodu lásky k římskému náboženství a žila svůj život v Římě“.

text převzat a zkrácen z filmu a článku Hermana Lindquista

Renata Budilová, Marta Janíková, 17. května 2002

Poděkování

Švédská sekce Severské společnosti vedená Martou Janíkovou si dovoluje poděkovat za materiály pro jednotlivé pořady sekce, které poskytují manželé Irena a Curt Karlsson z Göteborgu. Bez jejich účinné pomoci by některá představení zcela jistě nevznikla

Poznámka

Královna Kristina – Kristina, Cristina Augusta,

(*8. 12. 1626, †19. 4. 1689), švédská královna v letech 1632–54; dcera Gustava II. Adolfa, poslední členka dynastie Vasa ve Švédsku. Do 1644 vládla pod poručnictvím regentské rady. Jedna z nejvzdělanějších žen tehdejší Evropy; ke svému dvoru zvala přední vědce (R. Descartes, H. Grotius aj.). Neúspěšná v mírové politice a při řešení vnitropolitických problémů. 1654 se vzdala trůnu, 1655 konvertovala ke katolictví a odjela do Říma, kde se věnovala vědám a umění. 1668 se opět ucházela o trůn. Zemřela v Římě; pohřbena v bazilice sv. Petra ve Vatikánu.

podle Encyklopedie Diderot

v Severských listech publikováno

Související články

Královna Kristina – 17. 5. 2002
Cecilia Vasa – 1. 7. 2001
Gustav Vasa – 20. 2. 2001

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,20   hodnoceno: 49 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na stanovsky@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • stanovsky@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • stanovsky@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.386.465 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.567 sec. • www.severskelisty.cz • 54.163.20.57
file v.20180224.034715 • web last uploaded 20180908.022211
2017:540 • 2018:584