Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Bydlení v Laponsku


»Gamme« v horách švédské Padjelanty

»Gamme« v horách švédské Padjelanty

Kostel v horách švédské Padjelanty.
Že to je kostel se dá poznat podle křížku na střeše.
Kostel je vlastně poměrně moderně vybavený
dřevěný dům (dokonce s plovoucí podlahou
a vytápěný elektřinou) obložený
tradičním způsobem především kvůli zateplení
a splynutí s okolní krajinou.

Dřevěný laponský dům ve skansenu finské Siidy
na Inari. foto Michael Stanovský

Problematika života a z toho vyplývajícího bydlení na Severu není zase tak jednoduchá, dá se však říct, že vše se odvíjí od těsného soužití s přírodou a využívání především toho, co dává příroda, teprve v poslední době i toho co nabízí civilizace a import z jihu.

V čem bydlí a bydleli Sámové

Laponsko se rozprostírá v poměrně dost různorodé krajině, u moře, v horách Skandinávského poloostrova, v nekonečných finských rovinách – ale i ve zvláštní krajině ruského poloostrova Kola. Nalezne se tu jak tajga (severský les, v „přívětivějších“ polohách i ne zcela nepodobný středoevropskému), vrcholová či horská tundra, klasická severská tundra, končiny s permafrostem, skalnatá vysočina, dvoutisícové hory, jezernatá krajina, údolí řek, mokřady, bažiny, rašeliniště, komáři, komáři, komáři, … V každém tomto logotypu krajiny se žilo (a mnohdy i žije) trochu jinak.

Bydlení v Laponsku se odvozuje především od povolání. Nejčastěji zde žili sobaři – chovatelé polodivokých sobích stád, rybáři a chovatelé dobytka. V poslední době spíš drobí řemeslníci a lidé poskytující zázemí pro cestovní ruch.

Typickým obydlím býval a je dřevěný domek, v případě kočovného způsobu života i stan. Ve finském Inari je krásný skanzen, jsou tam i poměrně prostorné dřevěné domy. V kraji je však již nenajdete.

Sobaření je sezónní záležitost, přes zimu bydlí v údolích, přívětivější krajině v tzv. siidách (něco jako vesnice, ve skutečnosti jde o jednu či více sámských ne příliš úzce spřízněných rodin, živících se stejným způsobem). Převážně jde o dřevěné domky, v minulosti mnohdy zčásti zakopané v zemi resp. obkládané drny nazývané gammer. Jde o potřenou izolaci proti mrazu - nejsou výjimkou čtyřicetistupňové mrazy. V minulosti se i v zimních siidách bydlelo ve stanech, ale nebylo to zase tak moc pohodlné, takže se od toho často upouštělo. V létě jsou pak sobí stáda vyháněna většinou do hor (je tu chladněji a není tu tolik komárů), Sámové za nimi kočují a při té příležitosti bydlí v kožešinových stanech ne zcela nepodobných indiánským teepee. Stany mohou být potaženy i březovou kůrou. Nazývají se lávvu.

Rybáři mnohdy také odchází na léto do hor lovit ryby ve sladkovodních jezerech, ti však většinou bydlí v dřevěných chatkách, protože to je pohodlnější, teplejší a umožňuje i celoroční bydlení.

Tohle vše však je již minulostí. V dnešní době se život v Laponsku zase tak moc neliší od života v severnějších koninách Skandinávie či Finska. Jsou tu městečka, občas i větší města, kde je život již zcela globalizovaný, supermarkety, restaurace, „luxusní“ moderní bydlení, i když domy jsou většinou dřevěné, resp. stavěné z dřevěných sendvičových panelů. Ani vesnice a vesničky nepostrádají komfort.

Sobaření se dnes věnuje sotva 10 % Sámů – a ne všichni během letního putování za sobími stády bydlí ve stanech. Spíš mají v horách postavené „vesničky“ z montovaných domků. Ostatně dnešní putování za stády se odehrává v terénních autech, na terénních motocyklech a čtyřkolkách a pohříchu také vrtulníky. Prostě civilizace je všude a nikoho nebaví stavět stany.

Ve Švédsku jsem narazil na opuštěné sámské rybářské vesnice v horách, které bývaly obydleny často i celoročně, dnes se tam většinou jezdí „na prázdniny“, rodiny už žijí ve městech. Jde o Sámy, kteří tu pes léto rybaří a úlovky sladkovodních ryb vozí vrtulníky na prodej „do civilizace“. V půlce srpna vesnice osiří zase až do příštího června.

Přesto turista narazí na laponské stany lávvu poměrně často. Snad u každé větší křižovatky, na silničních odpočívadlech či v turistických centrech a u hotelů či obyvatel se vyskytují sámští prodavači suvenýrů vyrobených většinou ze sobích kůží a parůžků, kteří pro zvýšení atraktivnosti svého kšeftu poblíž postaví typický laponský stan. Ten však už nebývá pokrytý kůžemi, ale látkou, ve stanu se buď provozuje přímo obchodování, nebo je tu jakási kamufláž s čmoudícím ohništěm a pár opelichanými sobími kůžemi. Je to vděčné na turistické fotografování. Tito Sámové bydlí v naprosté většině případů v karavanu zaparkovaném vedle nějakého mercedesu či saaba.

Exkurz cca 90 let zpátky (Nino Bùssoli)


»Gamme«, hodně podobná doupatům zvířecím,
je obydlí Laponců

Přepychová »gamme« s dveřmi, oknem
a vchodem pro věrného psa

Stan je základním prvkem laponské architektury
foto Nino Bùssoli

Italský etnograf Bùssoli popsal v počátcích dvacátého století během svého ročního poznávání Laponska tehdejší městečko Inari takto: „Několik dřevěných chatrčí, kostel, činící si nároky na norskou architekturu, se zvonicí, která probodávala oblohu, výstavná chalupa, představující obchodní dům, jakousi místní »Bílou labuť« – tentokrát slovem „místní“ označuji oblast několika set kilometrů: opuštěné pulky (laponské sáně) a několik sobů, kteří si hledali pod sněhem lišejník – to je první obraz Enare, hlavního města finského Laponska.“

Etnograf Bùssoli popisuje svoji návštěvu zimní chaty ve finském Laponsku takto: „přijeli jsme k osamělé chatě, k typické chatě z rašeliny, která vyhlížela jako hrb v terénu. Tyto chaty, které Laponci nazývají gammer a které stavějí obyčejně v místech, kam se často vracejí při svém nomádském způsobu života, mají tvar hrubě kruhovitý a mají kostru ze silných trámů, sestavených ve tvaru komolého kužele s otvorem ve stropě, aby mohl odcházeti kouř, poněvadž oheň se rozdělává vždy v prostředku. Kostra z trámů se pokryje rašelinou a jemným mechem, aby se utvořila neprostupná vrstva, takže se stane částí země, na které rostou tráva i květiny a chata může býti z dálky snadno považována za přirozený hrbol terénu. Dveře jsou udělány z prkenné stěny a často jakýsi druh hrubého schodiště je vytesán v hmotě krytiny, aby bylo možno vystoupiti na střechu a za špatného počasí zmenšiti otvor, který slouží jako komín, který se nesmí ovšem nikdy úplně zahraditi, neboť jinak by se lidé uvnitř udusili kouřem.

Vnitřek je hrubý, na podlaze jsou roztroušeny březové větvičky, na které se hodí několik sobích kožišin, a lože je hotovo.

Skoro vždycky vedle obytné chaty je jiná mnohem neupravenější, která slouží jako skladiště a špižírna.

Když jsme vstoupili, činil kouř vzduch vskutku nedýchatelným, kouř hustý, ostrý, který měl zvláštní zápach po spálených vlasech, škrabal v krku, nutil ke kašli a dráždil oči, až slzely. Pak si ponenáhlu člověk přivykl, ale zdálo se, že kouř překáží každému pohybu, jako bychom byli pohrouženi v neviditelné želatině, pohyby se stávaly komicky pomalejší, jako by byly promítány zpomaleným tempem. Bylo to, jako by se člověk díval zamlženým sklem nebo si mohl mysliti, že vidí do zvláštního oddílu akvária, kde všichni se pohybují pomalu, jen aby se ukazovali a vystavovali na odiv, jak vskutku dělají ryby všech akvárií na světě, které by rády setrvaly v klidu na jednom místě, kdežto se stále prohánějí pro zábavu návštěvníků. Také zvuky se dostávaly k sluchu tlumené, jako by je kouř filtroval. Proto snad je snazší zvyknouti si na ticho ve stanech a chýších laponských.

Když si oči pomalu zvykly snášeti obtížné pálení a krk na ostrý a štiplavý zápach, bylo skoro komfortní ležeti natažen tam uvnitř, neboť zápach teplého kouře všechno prostupoval jako uspávající činitel, usnadňuje zdomácnění. Několik Laponců, sedících u ohně, kouřilo a podřimovalo, zatím co veliký kávovar, zavěšený nad ohněm, bublal. Při našem příchodu něco zabručeli a jeden z nich povstal a přistoupil k Aslakovi. Položili si vzájemně pravou ruku na levé rameno, sklonivše při tom hlavu a zabručeli několik slov na pozdrav, tážíce se navzájem na zdraví a na rodiny.

To je pozdrav u Laponců nejvíce užívaný, ale u některých kmenů je naproti tomu ve zvyku tříti si při setkání tváře a nos mezi sebou jako činí Eskymáci, a tato forma pozdravu má pravděpodobně týž původ a týž význam. Zdá se, že se tak vzájemně zvou ke spojení svých duší; formule jejich pozdravu vskutku zní asi takto: »Dej mi svou duši«.

Aslak pozdravil ostatní, neopětoval však slavnostní obřad, a oba dva, svléknuvše si kožišiny, jsme usedli k ohni, který vesele praskal. Bylo teplo a třebaže stavba chaty byla spíše primitivní, přece pobyt v ní nebyl špatný. Nebylo tam ovšem pohodlných křesel ani měkkých a přívětivě zvoucích lůžek, také na stěnách chyběly bohaté tapety a obrazy, ale konečně vše bylo prostší a při každodenním uklízení, svlékání a převlékání se ztrácelo méně času. Jíti na lože se nelišilo mnoho od obyčejného usednutí: o několik kusů oděvu méně o několik pokrývek více, to bylo vše.

Chata hostila celou rodinu o sedmi nebo osmi členech, zdálo se však, že je tam dost místa pro všechny. Dva psi, kteří při našem příchodu zvedli čenichy, vrčíce, přiblížili se k nám a podezřívavě nás očichavše, stočili se zase v koutě.“

Michael Stanovský, 3. ledna 2015

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.455.636 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.683 sec. • www.severskelisty.cz • 107.23.37.199
file v.20190115.000458 • web last uploaded 20190714.163404
2017:250 • 2018:299 • 2019:417