Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible (9)

9. a další díly seriálu Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible

  

V devátém díle seriálu Petr Mančal hovořil se zpěvákem, spisovatelem, skladatelem a velkým milovníkem Islandu i Dánska Janem Burianem, zakladatelem Klubu islandských fanatiků. (31. května 2006)

V desátém díle seriálu Karlem Moudrý zpovídá šéfredaktora tohoto listu Michaela Stanovského – o Severských listech a Severské společnosti o tom, kde se v člověku bere láska k Severu a kde se na Severu berou šamani… (7. června 2006)

V jedenáctém díle seriálu Karel Moudrý zpovídá Helenu Benýškovou, předsedkyní sdružení Skandinávský dům v Praze. (14. června 2006)

V dalších dílech se autor seriálu prodírá českou církevní historií, zpovídá řadu zajímavých osobností z řad českých historiků, duchovních i veřejně činných lidí.

O čertech a ďáblech (fejeton)

Čím déle se zabývám středověkem, čím déle se vyptávám historiků, tím více mám pochybností. Jednak jednoho zarazí, kterak málo ví. Jednak jednoho zarazí, jak přibývá nepřečtených knih a imaginární knihovna nečteného roste úměrně s časem. A jednak jednoho zarazí, jak čas je veličina proměnlivá a jak se jej (tedy času) nedaří organizovat. Plyne z toho poučení až příliš prosté: cíl se jen tak snadno nevzdává.

Tak se například dočtu, že "magický obraz středověkého světa lze pochopit jen jako antagonistický rozpor celistvosti o velkém vnitřním napětí". A chci-li to alespoň přibližně pochopit, čtu dále: "Člověk hluboké minulosti se cítil být součástí přírody, ale začínal si uvědomovat své vlastní odcizení v reálném světě, postupně začali lidé chápat své žití s přírodou jako symbolické." Jinými slovy nastala potřeba vysvětlení a především pocitu, že člověk není jen bezmocnou součástí univerza a může svůj osud ovlivnit.

Nastala doba čarodějů a mágů. Jen oni, jak se všeobecně věřilo, mohli komunikovat se záhadnými silami. Svět zaplněný pohádkovými bytostmi se rozdělil na dobré víly i zlé skřítky a ve světě křesťanství se čím dále tím častěji přeskupoval do představy nebe a pekla. Andělé tam nahoře a čerti tam dole začali zápasit o duši člověka a hřích tomu všemu dělal společníka. Svět pohanských rituálů se počal měnit ve svět kaplí, kostelů a chrámů, což vůbec nevylučovalo kradmé míchání lektvarů, zaříkávání a víru v jasnovidce, kteří mohli nahlížet do budoucnosti a ovlivnit osud lidí. Magická minulost se začala prolínat se životem ukotveným ve víře v Krista.

A nezřetelné stopy dochovaných pramenů, především ústně předávaných, mizí kdesi v nenávratnu, nenávratnu naší přibližné představy o životě člověka středověku. A stopy vedou na sever, ke staroislandským ságám, k pohádkám vikingů a putují Evropou, mísí se s germánskými legendami a přizpůsobují se k nezbytnosti místních podání.

Na našem území se z příčin ne úplně zřejmých stávají z ponurých severských duchů zla poněkud nechápaví čerti, začínají se zabydlovat ve starých mlýnech, pijí tam pivo, hrají mariáš a odvážná Káča, ženská od rány, si dovede poradit i se samotným Luciferem. A naopak bytostí dobráckou, jako ten anděl z Dalskabátů, hříšné vsi, je sousedský chasník, i když třímá palmovou ratolest.

Po ďáblovi nám zbyla faustovská díra v domě na Karlově náměstí, ale spíše než ty plameny pekelné a luciferovské řádění nám zůstala vlídná představa z kreseb Josefa Lady, představa světa přijatelného soužití s pohádkovými hrdiny české vesnice.

Nevěřím příliš v českou holubičí povahu, ale mám pocit, že máme jakousi národní potřebu života v Ladových Hrusicích. A mírou naší citlivosti k právu a bezpráví se nestala brutální bitva, ale vystačíme si se známou fackou v hrusické hospodě. Musí padnout na každé tancovačce, ale stejně si pak sousedé sednou k pivu a dumají nad tím, jestli to vlastně bylo tak nutné. A máme-li toho zapotřebí.

Zkrátka čím více se zabývám ďáblem z bible, tím více se vynořuje obraz čerta poplety. Řekl bych tomu – způsob pojetí světa. U nás se zkrátka ze severské ságy stane nakonec pohádka. Pohádka s vírou, že svět je vcelku přijatelné prostředí, i když občas prší a hrom bije.

Neplyne z toho poučení, nýbrž otázka. Pravděpodobně stejně věčná, jako je odpověď.

Karel Moudrý, ČRo Leonardo, 5. června 2006