Ještě jednou k nárokům na Ďáblovu bibli
aneb právnické okénko

Císař Rudolf II.
(Hans von Aachen, 1606–1608)

Hans Christoff von Königsmarck
(Matthäus Merian ml. 1651)

Když se podle dobových záznamů ukázala v listopadu roku 1618 nad prostorem dnešního Německa kometa a setrvala na obloze údajně 30 dní, vyvolalo to mezi obyvatelstvem obavy a strach z budoucnosti. Ať již je tvrzení o zjevení vlasatice coby předzvěsti moru, válek a útrap pravdivé, nebo se jedná pouze o romantickou legendu, to, co následovalo, překonalo patrně i chmury toho největšího pesimisty.

Konflikt, který se vzápětí rozhořel, vešel do dějin evropských i světových pod označením třicetiletá válka (současníky zvaná též válkou německou – bellum germanicum). S sebou přinesl obrovské lidské, materiální i duchovní ztráty, ze kterých se starý kontinent vzpamatovával minimálně dalších 80 let.

Reminiscence na onen osudový střet mezi dvěma protipólnými politickými tábory zahalený do masky války mezi protestanty a katolíky se momentálně opět dostává v ČR do centra pozornosti nejen zapálených nordistů, nýbrž i široké veřejnosti.

Příčinu k tomu zavdalo několik kulturních akcí, jakou je například dlouho očekávaná výstava „Valdštejn a jeho doba“, ale především zapůjčení doslova a do písmene gigantického díla českého potažmo světového písemnictví tzv. Ďáblovy bible (Codex Gigas) Švédským královstvím.

Na tiskové konferenci, která se konala při příležitosti zahájení výstavy tohoto literárního klenotu, se okamžitě první dotaz (a ihned poté i několik dotazů následujících) týkal možnosti vrácení Ďáblovy bible zpět do České republiky, na jejímž území vznikla. Ač je tomu už bezmála více než 350 let od momentu, kdy švédské vozy napěchovány poklady pocházejícími z kunstkomory Rudolfa II. opustily hranice českých zemí, poznámky a komentáře některých návštěvníků výstavy svědčí o tom, že pocit lítosti nad ztrátou vynikajících uměleckých předmětů z Pražského hradu je pořád živý. Jistý účastník dokonce pronesl větu o tom, že přece musí existovat nějaké právní smlouvy, které by nám umožnily dostat švédský lup zpět!

Ochrana kulturních památek je v současnosti samozřejmě právně zajištěna, a to jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni. Jde-li o první úroveň, má ČR ve svém národním zákonodárství upravenu nejen otázku péče o kulturní statky (např. zákon o archivnictví), ale velkou pozornost věnuje i ochraně kulturních předmětů před neoprávněným či nezákonným vývozem (např. celní zákon). Na poli mezinárodním je vedle dvoustranných dohod o vzájemné kulturní spolupráci klíčovým právním instrumentem tzv. Haagská úmluva na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z roku 1954, kterou můžeme nalézt ve Sbírce zákonů pod signaturou 94/1958 Sb.

Haagská úmluva společně se svými dvěma Protokoly (ČR aktuálně ratifikovala i II. Protokol) poskytuje kulturním statkům poměrně značný stupeň ochrany. Signatáři úmluvy se zavazují šetřit v případě válečného konfliktu nejen kulturní statky na území svém, nýbrž i na území ostatních smluvních stran. Úmluva také obsahuje možnost opatřit významné kulturní památky zřetelným symbolem (ne nepodobným skotské vlajce), který má mít pro vojáky válčících stran stejnou účinky jako znak Červeného kříže, tj. vojska by se měla zdržet palby či poškození objektu takto označeného.

Zmiňované právní normy chránící kulturní dědictví jsou však vesměs produkty až 20. století. Uplatněním současné právní úpravy na problém legálnosti či ilegálnosti švédského odvozu Ďáblovy bible z Čech by došlo k porušení principu zákazu retroaktivity (zpětné platnosti) právních norem. Jak kdysi formuloval významný jurista Max Huber v jednom ze svých právních nálezů, okolnosti případu je nutno posuzovat vždy právem, které platilo v daném okamžiku.

V 17. století přirozeně žádné podobné úmluvy na ochranu kulturních statků neexistovaly. Vzniká tak otázka, jaký byl dobový právní názor na zabavování cenností armádami znepřátelených stran. V daném ohledu můžeme upřít pozornost k práci výtečného holandského právního myslitele a současníka třicetileté války Hugo Grotia, který bývá nazýván otcem mezinárodního práva. Grotius v jednom ze svých stěžejních děl De iure belli ac pacis libri tres (Tři knihy o právu válečném a mírovém) připomíná, že součástí práva válečného je i právo na válečnou kořist. Jelikož Hugo Grotius v podstatě komentoval tehdy užívané obyčeje a zvyky práva válečného, můžeme na jeho spis pohlížet jako na zachycení platného obyčejového práva první poloviny sedmnáctého věku.

Při posuzování otázky „ukradeno či odvezeno“ hraje svou nezanedbatelnou roli také aspekt času. Přesněji řečeno, je potřeba znát okamžik, kdy se Švédové prokazatelně Ďáblovy bible zmocnili. V daném ohledu je pro nás rozhodující datum 24. října 1648, kdy došlo k podepsání Vestfálského míru, který formálně ukončil třicet let trvající konflikt. Pokud by se čistě teoreticky Švédové dostali k Bibli až po tomto datu, kdy již režim válečného práva neplatil, nemohlo by být jejich počínání kvalifikováno jako legální nárok na válečnou kořist. Avšak vzhledem k faktu, že švédskou soldatesku v čele s generálem H. Ch. Königsmarckem zastihla zpráva o uzavření míru v okamžiku, kdy již nějaký čas Hradčany společně s Pražským hradem okupovali, dá se předpokládat, že v té době byly i poklady z rudolfínských sbírek ve švédských rukou.

Na základě výše uvedeného se autor těchto řádků domnívá, že ČR nemá v ruce natolik silný právní argument, aby mohla žádat Ďáblovu bibli po Švédsku zpět. Podle všeho Švédové nabyli umělecké cennosti v souladu s tehdejším právem válečným a tudíž legálně. Rozhodl-li by se tedy někdy v budoucnu švédský stát Ďáblovu bibli do České republiky vrátit, jednalo by se o projev jeho nejlepší vůle, nikoliv o povinnost vydat předměty neprávem odcizené.

Rudolf II. Habsburský, (18. 1. 1552 Vídeň – 20. ledna 1612 Praha)

Arcivévoda rakouský, král uherský 1572–1611, český a německý 1575–1611, císař římský 1576–1611. V dětství strávil skoro 8 let na španělském královském dvoře u svého strýce Filipa II., kde byl ovlivňován kultivovaným a uměnímilovným prostředím. To dalo v pozdějších letech vzniknout jeho uměleckým zálibám. V politice se snažil po nástupu na trůn o udržení míru s Turky, s nimž byl ale nucen se střídavými úspěchy válčit. V rakouských zemích prosazoval protireformaci, přesto na sklonku vlády v r. 1609 podepsal českým stavům majestát na náboženskou svobodu. Již v roce 1583 přestěhoval císařskou rezidenci z Vídně do Prahy, která se tak stala opět císařským sídlem. Stejně jako jeho předkové Ferdinand I. a Maxmilián II. pokračoval ve stavební činnosti na Pražském hradě a v budování uměleckých sbírek. Pro své záměry využíval již v Praze usazených umělců, řemeslníků a učenců a rovněž povolal na císařský dvůr další významné osobnosti jako byli P. Stevens, A. Sadeler, Hans von Aachen, O. Miseroni a další. Tento široký okruh rudolfinských umělců, vytvářel mimořádně hodnotné umělecké sbírky. Po Rudolfově smrti odvezl část sbírek jeho bratr Matyáš do Vídně a zbytek byl rozptýlen v době třicetileté války.

Hans Christoff von Königsmarck, německý vojevůdce (4. 3. 1600 – 8. 3. 1663)

Jádro švédského vojska operovalo v té době v Bavorsku. Koncem června se od něho oddělil zvláštní oddíl o síle 3000 mužů a zamířil do Čech. Nikdo z vojáků, kromě velitele maršála Königsmarcka netušil, že jde o pokus odvážného útoku na Prahu. Snad ani překvapivými tahy proslulý Königsmarck by se tak riskantního kroku neodvážil, kdyby neměl po ruce císařského přeběhlíka podplukovníka Ottowalského, který se nabídl, že zná způsob, jak snadno obsadit Prahu. Byla to riskantní operace, ale představě tak velké kořisti nedokázal Königsmarck odolat…

Jaroslav Knot, 1. prosince 2007