Opět stojíme fronty na knihy

Slavný Arcimboldův obraz
císaře Rudolfa II.
repro: Princeton University

Nejznámější stránka
z Codexu Gigas
foto: Královská knihovna Stockholm

Mnozí z nás si ještě dobře vzpomínají na fronty, které v předpřevratových dobách stávaly každý čtvrtek před knihkupectvími, protože poptávka po nových knižních titulech většinou značně převyšovala nabídku. Od minulého čtvrtka se tato situace do jisté míry opakuje, ovšem s několika drobnými změnami: fronta nestojí před knihkupectvím, ale před Národní knihovnou v pražském Klementinu, přesněji řečeno vytváří se v rezervačním systému na jejích webových stránkách, a předmětem zájmu čekajících nejsou knihy nové, ale naopak jedna kniha stará, ba dokonce velmi stará. Jde o Codex Gigas neboli Ďáblovu bibli z přelomu dvanáctého a třináctého století, největší iluminovaný rukopis světa – skoro metr vysoký, půl metru široký a 75 kilogramů těžký -, který nám zapůjčila stockholmská Královská knihovna.

Jak známo, Ďáblova bible je české provenience: světlo světa spatřila v klášteře v Podlažicích na Chrudimsku. Poté několikrát změnila místo pobytu, až nakonec doputovala do slavné Kunstkomory císaře Rudolfa II. Tu ovšem za třicetileté války vyloupili Švédové a bibli spolu s dalšími kulturními poklady – rukopisy, obrazy, sochami, mincemi a tak dále – si odvezli. Nepočetný, pouze několikatisícový oddíl, který to měl na svědomí, tak plnil příkaz své nejvyšší velitelky, královny Kristiny, rozhodnuté povznést tehdy duchovně značně zaostalé Švédsko na evropskou úroveň, a to všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. Vojáci vybaveni seznamy artefaktů, které bylo třeba v Praze posbírat a odeslat do Stockholmu, tomuto povznášení napomáhali. V jistém smyslu tedy šlo o první velkou kulturní výměnu mezi oběma zeměmi. Pravda, poněkud jednosměrnou, ale tak už to holt někdy chodí.

Čas od času se u nás ozývají hlasy, že by Švédové měli jít do sebe a Ďáblovu bibli nám vrátit. Když však na začátku devadesátých let, během návštěvy Švédska, tuto možnost nadhodil Václav Havel, nesetkal se s velkým pochopením a vedení Královské knihovny údajně natolik znervóznilo, že inkriminovaný rukopis pro jistotu na čas raději uklidilo do ještě nedostupnějšího trezoru. Takže si asi budeme muset říct Co jsme si, to jsme si a smířit se s myšlenkou, že všechny uloupené umělecké památky už zůstanou tam, kde jsou. Ať nám tedy na ně Švédové alespoň dávají dobrý pozor, aby je zase někdo znovu neukradl – jako se to stalo před nějakými patnácti lety, kdy z uppsalské univerzitní knihovny zmizela část jiného vzácného, rovněž od nás „vypůjčeného“ rukopisu, patnáct set let staré Stříbrné bible.

Mimochodem, že se švédským vojákům v roce 1648 podařilo s tak malým nasazením vniknout do Prahy, zmocnit se celého levého břehu Vltavy a úspěšně realizovat kulturní misi své panovnice, nebylo samo sebou. Do značné míry se o to zasloužil bývalý císařský voják Ernst Odowalsky či Arnošt Odvalský. Ten se totiž přidal na jejich stranu a prozradil jim, kde se dají snadno překonat hradby dobře opevněného města. Takže za to, že nám dnes Ďáblova bible neříká pane a musíme si ji půjčovat, vlastně může přeběhlík. Tak už to holt někdy chodí

Zbyněk Černík, 25. září 2007