Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible (2)

2. díl seriálu Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible

K.M.: Scházíme se, abychom vstoupili s legendárními mnichy románu Umberta Eca Jméno růže nejenom do prvních vteřin tohoto pořadu, ale také do labyrintu nepřístupné knihovny kláštera, kde neplatí poněkud nudná chronologie času a událostí ze školních učebnic. Naším průvodcem je pošetilost přesvědčení, že žádná záhada není dost nahodilá na to, aby neměla své zákonité vysvětlení. Naším průvodcem je osmý div světa. Ďáblova bible. Rukopis, který vznikl na počátku 13. století a dodnes udivuje nejprostší skutečností: nikdo doposud nevysvětlil, jak vůbec mohl vzniknout a proč. Zdá se, že jej napsal jeden jediný Velký písař a ten to všechno nemohl stihnout. Codex má tedy všechny atributy záhady: není vlastně možné, aby byl. A přesto je. Pokusíme se tedy objasnit všechno, co objasnit lze. Jak známo, tajemství střeží samo sebe. Plyne z toho, že naším cílem není dosažení prázdného středu labyrintu. Naším cílem je cesta.

Budeme proto sledovat osudy středověkého rukopisu Codex Gigas, neboť průvodcem jeho příběhu je sám osud Evropy.

[Hudba]

P.M.: I dnes vám dobrých třicet minut s naším pořadem přejí Karel Moudrý a Petr Mančal. Před týdnem jsme se v úvodu pokusili alespoň stručně shrnout osudy vzniku Codexu Gigas, rukopisu, který vznikl na půdě dnes už neexistujícího kláštera v Podlažicích u Chrudimi. Byl zničen za husitských válek, což se naštěstí nestalo obrovskému foliantu, který už v době svého vzniku vzbudil pozornost, úctu, podiv i bázeň. Kniha je přibližně metr vysoká a padesát centimetrů široká, dřevěné desky měří několik centimetrů a na silné pergameny byla prý spotřebována kůže 160 oslů.

K.M.: Tím mohu skočit do řeči, to bývá obvykle nezdvořilé – a to připomínkou, že právě na oněch 160 jako vždy nevinných zvířat málokdo dnes jako tehdy vzpomene, přestože když si představíme ten zástup, tedy to pergamenové stádo, je to úctyhodné. Už teď, na což dříve či později stejně dojde, začínáme balancovat na hraně historiografie i teologie, respektive na hraně filozofie, dokonce proslulého selského rozumu, k tomu s odpuštěním také musí dojít, a to například otázkou, jaký je vlastně poměr člověka k domácím tvorům, kteří sice věrně slouží, ale obvykle na to šeredně doplatí a to ještě s tím, že ani do ráje se nedostanou.

repro: webové stránky Švédské královské
 knihovny Stockholm

P.M.: Nechme prozatím být nebe, peklo i ráj a věnujme se podlažickému klášteru. O středověku, zvláště pak o naší nejslavnější kapitole dějin – husitství, máme dodnes představy poněkud zkreslené, ne-li zkreslené, pak jistě romantické či romantizující. Současní historici se sice skutečně upřímně a klopotně a v potu tváře a v prachu archivů snaží korigovat romantiku pravdou a skutečností poněkud syrovou a drsnou, ale legendy mají svůj vlastní nesmrtelný život…

K.M.:…jinak by to nebyly legendy, dlužno podotknouti… A když budeme upřímní, ten prach archivů je pomalu už rekvizita, dnes si spíše vědci kazí oči u počítačů… ale legendy drží, pravda…

P.M.:…jinak by to nebyly legendy, ale snaha je bořit je téměř marná, i když zajímavá. Do středověku, tedy. Žádná legrace to jistě nebyla, když husité vtrhli do Podlažic a plenili a pálili a vraždili a jak známo měli jistě dost dobrých důvodů být na církev i její představitele řádně rozzlobení…

K.M.:…to je slabý výraz, spíše byli rozzuření, neboť bída i ponižování, ono známé kázání vody a pití vína, jež se v Čechách i na Moravě odjakživa příliš vysoko necení (to je také slabý výraz), teď jsem se vyjádřil v závorce, mně odjakživa zajímalo, jak se v rozhlase říká závorka, aniž by se nemuselo říct „závorka“…

P.M.: Neodbíhejte.

K.M.: Ano, neodbíhejme. Neodbíhejme od plenění. Upřímně řečeno bída, hlad, ponížení a co tak všechno patří k životu chudých a ponížených a poddaných je sice fakt i důvod a skutečnost, ale tou je i závist, vášně, pudy a všechny špatné vlastnosti nás lidí, takže se pro dnes spokojme s tím, že řekneme: husité vtrhli do Podlažic, vyplenili je, pobořili klášter, ale naštěstí Codex Gigas, onen osmý div světa byl zachráněn. A to velmi prozaicky, podlažický klášter byl chudý a tak jej mniši prostě prodali.

[Hudba]

O možnostech a mezích historiografie a mezích našeho poznání minulosti

[Rozhovor]

[Break]

P.M.: Tam, kde končí fakta, začíná fantazie. Paměť lidstva, alespoň v počátcích věků, jak se tak říká, začíná v mytologiích, v mýtech a v pohádkách. Dnes sice žijeme v dobách, kdy babičky už nevyprávějí vnoučatům příběhy z minulosti, dokonce ani tu Červenou Karkulku, babička se proměnila v televizi a obrazovka, jak známo, nehoupe vnouče na kolenou. Svět, všeobecně, odešel od příběhu – žijeme v časech, kdy televizní seriál může zpřeházet své díly a vděčným divákům to bude úplně jedno. Hlavně se setkají se známou tváří ve známém nekonečném nepříběhu o ničem. To není kritika, to je konstatování.

K.M.: A přesto se i dnešní konzument obrazovky chce identifikovat. Chce prožívat něco, co sám prožít nemůže, nebo na co nemá odvahu. Instinkt lovce mamutů – zajistit si bezpečí – v nás nezmizel. Jen, na rozdíl do prastrýčka máme větší šanci bát se v pohodlí a bloudit světem i životem, aniž se pohneme z gauče. Umberto Eco, s jehož mnichy se setkáváme na začátku tohoto pořadu, způsobil revoluci. Začal zkoumat, jak to vlastně s člověkem našeho věku a příběhem vypadá. Popsal situaci, čili stav věcí, nebo jinými slovy – stanovil diagnózu.

P.M.: Nejenom to. Naznačil způsob řešení. Napsal romány, které prolomily bariéru lhostejnosti. Čtenáři se vrhli na Foucaultovo kyvadlo a zejména na Jméno růže, jakoby na nic jiného nečekali. A začali číst – v příběhu – složitou filosofickou a teologickou disputaci. Jinými slovy, vrátili se ke slavnému problému středověku, respektive časů ještě daleko starších, o nichž můžeme říci prostě: hádala se duše s tělem. Tehdy jako dnes. Od roku 1995 navíc vcházíme s autorem slavných šesti harvardských přednášek do lesů. Do lesů literatury, psaní a čtení, do světa sémiotiky, do světa dobrodružného luštění symbolů. To už tady bylo dříve, ale Umberto Eco vymyslel metodu a už v Harvardu se jí nijak netajil:

Hlas: „Abych složil poklonu Calvinovi, volím za počátek svých úvah druhý ze Šesti vzkazů příštímu tisíciletí,“

K.M.:…řekl Umberto Eco studentům… A popsal vzkaz věnovaný rychlosti, v němž odkazuje k padesátému sedmému příběhu ze své antologie Italské pohádky:

Hlas: „Jeden král onemocněl. Přišli lékaři a řekli mu: Poslyšte, Milosti, chcete-li se uzdravit, potřebujete pero z lidožrouta, který je napůl pták, napůl člověk. Je však velice obtížné tento lék získat, protože lidožrout sežere každého člověka, který se mu namane. Král všem řekl, co potřebuje, aby se uzdravil, ale nikdo za lidožroutem nechtěl jít. Nakonec král požádal jednoho věrného a odvážného služebníka a ten souhlasil: Půjdu tam. Vysvětlili mu, kudy má jít: Na vrcholu je sedm jeskyní a v jedné z nich bydlí lidožrout.“

P.M.: Čili, řekne vzorný student: Calvino upozorňuje na to, že nepadne ani slovo o tom, jakou nemocí král trpí a proč by měl mít proboha lidožrout peří, ani o tom, jak vypadají ony jeskyně, a oceňuje svižnost vyprávění. I když tvrdí, že tato chvála rychlosti neznamená popření rozkoše z otálení.

K.M.: Zde se sluší říci – potud Umberto Eco. Abychom se dostali tam, kde chceme být, což je ostatně účel každé cesty labyrintem, musíme ocitovat pointu. Tedy, Umberto Eco slíbí, studentům Harvardské univerzity, že se k tématu vrátí ve třetí přednášce, čímž zároveň na přednášku zve, což je lstivé, neboť na nikdy nekončící přednášku zve především nás, čtenáře a tak dodává:

Hlas: Pro tuto chvíli jen poznamenejme, že každé vypravování je nevyhnutelně a osudově rychlé, protože vytváří-li svět plný ohromného množství událostí a postav, nemůže vypovědět o tomto světě všechno. Vyprávění jen naznačuje a pak žádá od čtenáře, aby zaplnil celou řadu mezer sám.

P.M.: Což je ostatně to, co budeme žádat také od posluchače.

K.M.: Tedy od posluchače poslouchajícího…

P.M.:…či naslouchajícího…

K.M.:…od posluchače ochotného naslouchat i poslouchat…

P.M.:…neboť naším cílem je, kromě jiného, dialog s posluchačem, posluchačem a minulostí. A ta je současně i detektivkou. Ovšem – na začátku detektivky je záhada, kdože je vrah, na konci musí být sdělení, že vrah je zahradník.

K.M.: Nikoli tak na začátku záhad a konců historických událostí.

P.M.: To je příležitost zopakovat, že cílem našeho bloudění labyrintem od 12. století do století našeho, je výhradně cesta.

K.M.: Případně, držme se klasika. Umberto Eco v přednášce první říká:

Hlas: Musíme tedy dodržovat pravidla hry a modelový čtenář je ten, kdo chce takovou hru hrát. Můj přítel na tato pravidla zapomněl a přidal svá osobní očekávání empirického čtenáře k těm, která autor vyžadoval od modelového čtenáře. Autor má samozřejmě k dispozici určité žánrové znaky, které může použít, aby modelového čtenáře poučil. Tyto znaky však mohou být často velmi zavádějící. Pincochiova dobrodružství Carla Coldoniho začínají takto:

    Byl jednou……jeden král, dopoví hned moji malí čtenáři.…kdepak, děti, neuhádly jste. Byl jednou jeden kus dřeva.

P.M.: A tím jsme opět u naší Ďáblovy bible, Codexu Gigas, osmého divu světa a jak se už tak ten div světa v našem písemnictví nazývá.

K.M.: Nebyl jednou kus dřeva, byla bible. Respektive, to není přesný výraz. Ani označení nebo popis. Neboť ten rozměrný a obrovitý svazek obsahuje mnoho částí. Také neuvěřitelných. Skladbou i řazením.

Ale než vyjmenujeme to, co všechno tzv. Ďáblova bible ze 13. století vlastně obsahuje, můžeme nadále sledovat příběh opata, hříšného mnicha a ďábla a to z kláštera v Podlažicích, chudého kláštera u chudé vsi, někdy na počátku 13. století. Protože rozhlas je svou podstatou také zázrak.

[Hudba]

[Ukázka z prvního dílu – monolog opata]

[Hudba – předěl]

ïlustrační foto a montáž – archiv + ms

Ženský hlas: Tak vidíš, opate, pěkné to bylo kázání. Moc jsem se bavil. Ta slova. O strašlivosti činu tak děsivého, až se proměnil v tvých ústech ve zločin…

Opat: Jako se můj obraz mění na hladině vody v měděné míse v přízrak a místo sebe vidím…

Ženský hlas: Mne vidíš, opate. Zahnal jsi mnicha, toho hříšníka, tedy – hříšníka – podle tebe, do jeho cely a chtěl jsi být sám, abys po svém zvyku vstoupil tak hluboko, kam za tebou jiný člověk nemůže. Alespoň si to léta letoucí myslíš. Jak jiní dřou na poli, ty do úmoru dřeš na své samotě, na své, jak říkáš – vnitřní samotě. Jsi legrační, zbavit se sám sebe! Proč spěcháš? Počkej si na smrt. Proč se ještě díváš vyděšeně do vody v měděnce? Chtěl jsi studenou vodou opláchnout vlastní ušlechtilost? Dojímáš mě, mnichu. Už dávno nejsem v tom tvém zrcadle. Otoč se, sedím tady, u tvého stolu.

Opat: Všemohoucí Bože!

Ženský hlas: Nerouhej se. A neber to jméno nadarmo, když se stejně chceš jenom zeptat, kdo jsem.

Opat: Chci se spíše zeptat, kdo jsem já. Jsem to ten, který tu seděl s tím pekelníkem v hábitu a teď jsem někým jiným, kdo usnul a který se nemůže zbavit přízraku ze zlého snu? Nebo přišlo samo pokušení, abych mohl poděkovat? Konečně, Bože, mám příležitost obstát, jako obstáli jiní. Nebo zklamu, i za to ti děkuji, zklamu a zradím, abych mohl vším, co teď řeknu i učiním otevřít rovnou bránu pekelnou a vstoupit tam s popelem mých předsevzetí a jen matnou vzpomínkou na tebe.

Ženský hlas: Nech toho, mnichu, nerada se nudím. Nuda škodí pleti, škoda pleti je na škodu ženské marnivosti, újma na ženské marnivosti uráží ženský rozmar a to všechno dohromady škodí ženské duši. Prostě tu sedím. Abys nebyl tak sám. Mnicha samotného nenecháš na pokoji, tomu tady kážeš, soudíš jeho činy, jeho život, jako by ti něco z toho patřilo, ale když se máš sám rozhodnout, utíkáš a škemráš – nechte mě být, chci být sám, pohroužím se do sebe, pryč, pryč všichni. Tak jsem přišel, abych ti řekla…

Opat: Tak jsem přišel, abych ti řekla?

Ženský hlas: Tak jsem přišla, abych ti řekl, není to jedno? Stejně od začátku víš, kdo jsem, i kdo nejsem, protože kdo už ví, jsem-li a jak jsem? Víš, kdo jsem? A jak?

Opat: Ďábel, jsi ďábel.

Ďábel: Nejchytřejší ze všech mnichů, stal se opatem…

Opat: Přišel jsi jsem ke mně jako pokušení samo, v těle dívky.

Ďáběl: V krásném těle krásné dívky. To musíš dodat, abys licoměrně dodal váhu tomu, jak budeš odolávat pokušení, jak statečně odoláš a vrhneš se tamhle do rohu, na kolena a budeš volat ke křížku na stěně: Vidíš, jaký jsem? Viděl jsi, jaký jsem byl hrdina, jak tě mám radši než svody tohoto, tedy tamtoho světa? A budeš se třást radostí, že jsi zase o schod blíže ke schodům nebeským a že si zasloužíš jednou zpívat věčné alelujá… nech toho, mnichu.

Opat: Odstup, satane, odejdi…

Ďábel: Odejdi, odstup… Jen se nerozplač. A neškemrej. Když opat Benedikt zjistil, že jeho převor zapřel poslední láhev oleje před prosebníkem ze vsi, nechal ji přinést a mrštil s ní na skálu pod klášterem, protože, jak řekl mnichům – každý, kdo navštíví klášter, je jako Kristus sám, kdyby navštívil klášter.

Opat: Jak se odvažuješ přirovnávat se ke Kristu pánovi?

Ďáběl: Řekla jsem snad, že jsem Kristus? Neřekl. Řekl jsem, že jsem přišla, jako host, a že klášter benediktinů má svou řeholi. Ty se celý život zmítáš v podobenstvích a v příbězích svatostí. Jednou přišla před klášter, kde byl opatem, i tvůj první představený – Benedikt, dívka. Opat vzkázal, aby mu prozradila, kdo je. Nevím, kdo jsem, řekla dívka, nevím jak se jmenuji, nevím, odkud jdu a byla jsem všude. Hřešila jsem slovem i tělem, ale vím, že jsem nevinná, nemám rodinu, ani sebe nemám, jen vím, že jsem tady, u vaší fortny. –Ať vstoupí, vzkázal Benedikt. Tak je to, opate. Vstoupila jsem. Copak se mnou nechceš strávit noc, v níž musíš odsoudit mnicha svého kláštera? Kdo je v takové chvíli tvé nejlepší svědomí než já?

Opat: Nejlepší?

Ďábel: A nejkrásnější, opate. Nezapomínej, že Bůh nestvořil ošklivou krásu. Ve své všemohoucnosti by to dokázal, kdyby chtěl. Ale měl zřejmě dost dobrých důvodů, aby nechtěl.

Opat: Nerouhej se.

Ďábel: Kdybych musel – nebo mohla – činit jen to. Ale já mohu, i když nechci. Ale co ty víš o mých trápeních? Žít v minulosti i budoucnosti a v přítomnosti vidět, jak se ty nikdy nedozvíš. Co ty už můžeš, sluho boží, vědět o ďáblovi? Natož o nás ženských, nádobách hříšných pro ty, kdo nemají dost nevinnosti? Kdepak, opate, nevyženeš mě dnes v noci, budeš chtít vynést spravedlivý rozsudek. S pomocí Boží a radou ďábla. Tak to na světě chodí, mnichu.

[Hudba]

P.M.: O počátku, o vzniku Codexu Gigas, nevíme víc, než známe z legendy. Z legendy o opatovi, který musí odsoudit mnicha, hříšného mnicha, o mnichovi, který do rána musí opsat bibli a tudíž, aby si zachránil život, musí zaprodat duši pomocníkovi z pekel.

K.M.: A kromě legendy, máme důkaz, že se Velkému písaři, jak bývá autor rukopisu nazýván, skutečně zdařilo dílo, které zatím navozuje jen otázky, otázky prozatím bez odpovědí. Dílo, které ani dnešní vědecký svět vlastně ještě neprozkoumal, alespoň ne natolik, aby rukopisu bylo s konečnou platností přisouzeno místo, jaké si zaslouží. Místo nejenom v dějinách našeho písemnictví, ale v dějinách písemnictví evropského, nebo světového. Neboť – a teď musí následovat výčet, což bývá zpravidla nuda, ale vyhnout se tomu nelze. Co tedy Codex Gigas vlastně obsahuje.

[(Obsah – hlas)]

První pergamenová folie obrovské knihy je přilepena k vnitřní straně dřevěné desky, čímž tvoří součást předsádky. Otázkou je, zda skrytá strana neskrývá další text, podobný jako už byl objeven na jiném místě. Ten objasnil podstatné informace o putování Codexu Gigas po českých klášterech středověkých Čech. To se zdařilo až v 19. století chemickým retušováním, kdy se objevil zápis břevnovského opata Bavora z Nečtin o odkoupení knihy od kláštera v Sedlci.

Na první straně předsádky jsou hebrejská, řecká a latinská abeceda, k nimž přibyly později ještě hlaholice a cyrilice.

Následuje Starý zákon, v 500 let starém překladu opata Jeronýma.

Rukopis pokračuje historickými pracemi židovského spisovatele Josepha Flavia, za nimi jsou ORIGINES, nebo-li 20 knih etymologií od Isidora Sevillského, zdroj výuky o světě, jeho přírodě, historii a kultuře, stati o rétorice, dialektice, aritmetice, lékařství.

Dále je tu Úvod Jahannica Johanna Alexandrijského, žáka Tegna Galina do fyziologie, rozpravy o lidském těle a jeho nemocech a Rozpravy o oku.

Teprve potom je v Codexu Nový zákon, převzatý rovněž z Vulgaty, ale také starších verzí.

Po něm se z jakýchsi důvodů mění gigantické listy charakter. Pergamen zčernal a „listy vypadají ponuře.“

Následuje Penitenciář, návod pro zpovědníka, jak velké má být pokání za hříchy. Je to jakási příručka hříchu a pokání, přehled nepřístojností, především kněžských. Každý úsek začíná slovy „Hřešil jsem“ a končí „V tom vyznávám svou vinu.“ Za Zpovědním zrcadlem je stránka, která dala knize název.

Na straně 290 je půl metru vysoká postava čerta, uzavřeného dvěma věžemi. Ďábel je výtvarně a zřejmě i symbolicky zpracován tak neobvykle, že se ke slavné straně 290 budeme nejenom my mnohokrát vracet. Na protilehlém listu, což je jistě podstatné, ale téměř opominuté je město, pravděpodobně ideální Jeruzalém, takže se v seriálu o Codexu Gigas budeme snažit dokázat, že obraz ďábla nelze vnímat bez jeho protějšku, tedy jako obecný symbol dobra a zla. Narušuje to sice atraktivnost už středověké interpretace, ale jistě se takový výklad blíží více skutečnosti odvěkého chápání zápasu dobrých a špatných lidských vlastností, zjednodušeně řečeno v „lidském srdci nebo duši“.

Stylově pokračuje rukopis skutečnými zaklínadly, k zahánění například epilepsie nebo návodu, jak odhalit zloděje.

Další strany jsou přepisem Kosmova díla Chronica Bohemorum.

A Codex Gigas pokračuje další záhadou: odstraněnými listy, pravděpodobně Řeholních pravidel benediktinského řádu.

Závěr tvoří Nekrolog, seznam členů podlažického bratrstva a Benediktinský kalendář, spojený s přehledem svátků a opisy výpočtů velikonoc.

[Hudební předěl]

K.M.: Je samozřejmě téměř vyloučené vnímat obsah sáhodlouhé knihy na první poslech. Nicméně – detektivové, především, amatéři, tu najdou mnoho námětů pro pátrání nebo přemítání za dlouhých zimních večerů, případně za večerů sice krátkých, ale stejně cenných – letních. Tu diskriminaci letních večerů jsem nikdy nechápal. Z obsahu plyne, že se prostě nejedná o „Ďáblovu bibli“, ale klasickou žurnalistickou zkratku, známou, jak zřejmo, už ve středověku. Obrovský portrét ďábla natolik zaujal naše předky, že spojili nejvýraznější ilustraci foliantu s biblí a udělali knize náležitou reklamu. Nicméně všem zvědavým a zvídavým a nenechavým zůstává první dost zásadní otázka, proč Nový zákon nenásleduje hned za Starým zákonem, a proč jej Velký písař oddělil několika texty, které s těmi nejzásadnějšími příliš nesouvisejí.

P.M.: Jako vždy – střetnou se zde zastánci dvou krajních pólů pohledu na věci jako takové. Záhadologové a esoterici budou nacházet stále nové důkazy o mysterióznosti celé knihy, povzbuzeni její „ďábelskostí“ a zastánci vědy v krystalinné podobě, nejlépe matematicky dokazatelné, budou nacházet stále nové argumenty proto, že v knize nic mystického není, naopak, ani nad ní se není čemu divit. Podle právě zmíněného proudu vnímání světa to bylo tak:

Mnich, který byl pověřen úkolem knihu sepsat – přesněji – opsat, vzal Starý zákon, opsal jej, potom si řekl, že Flavius také není k zahození – a opsal část jeho textu a v jistém čase usoudil, že už by bylo právě na čase opsat Nový zákon – a tak to učinil. Člen klubu Tajemna a záhad podrobí všechny texty důkladnému rozboru a nakonec i s pomocí kyvadla bude tvrdit, že významově obsahuje Codex Gigas tak temné záhady, že si to ani nedovedeme představit a jak se tak často dočteme, jedna z členek takového klubu jistě „pocítí jakési divné chvění“, v lepším případě spatří „zář, jakési ještě tajemnější energie z knihy vystupující“.

K.M.: V takových chvílích volím osvědčenou metodu „zeptat se chytřejších“, což i v průběhu seriálu učiníme. Dobrou zprávou v této chvíli je, že čeští, tedy čeští, moravští a slezští restaurátoři mají ve světě skvělou pověst a tak před chystanou výstavou v Klementinu projde Codex restaurátorskými dílnami Národní knihovny v Praze, od čehož si slibuji mnohé. Podobně jako od digitalizace toho ohromného spisu, který zase pro změnu dělali ve Švédsku, takže o samotném způsobu Codexu budeme jistě vědět více než za celá staletí, neboť. Neboť, jak si tak o knize čtu, po celá staletí ji lidé spíše obdivovali jako úkaz než pro její vlastní obsah. Císař Rudolf II., který ji chtěl mermomocí mít ve svých sbírkách, se prý s Codexem zavíral na dlouhé hodiny do samoty a meditoval. Pravděpodobně se pokoušel rozmlouvat se samotným čertem, jak ho tak znám, což zase není nic tak císařsky výjimečného. Škoda, že si toho nevšiml Jan Werich, mohla to být další hezká scénka filmu o císařově pekaři. Ale říkám to proto, že my, lidé, projevuje před divy tohoto světa konečně rozum a začneme se chovat jako děti. Sedíme a obdivně koukáme, což před divy světa je asi tak všechno, co dělat lze. Mám to vyzkoušené z Bretaně, kde jsem první ráno šel obdivovat němě oceán a najednou jsem zjistil, že obyvatelé vesnice tam stojí také, jako každý den, a němě obdivují už celá dlouhá léta, protože nic jiného dělat nelze.

P.M.: Jestliže už volíme metodu poněkud, řekněme neobvyklou, a snažíme se hned od počátku hledat a nacházet cestu labyrintem lidského myšlení a snahy o jeho zaznamenání napříč staletími dokumentovat bez ohledu na posloupnost času, ani sami sebe příliš nepřekvapíme, když otevřeme knížku překvapujícího obsahu. Má titul „Dějiny zrcadlení v dějinách“ a jejím autorem je dr. Nikolaj Savický, jeden z těch historiků mladší generace, která – řekněme konečně! – překročila práh poněkud vousatých přístupů svazků jistě zasloužilého a jistě úctyhodného Františka Palackého.

Hlas: V jedné ze svých nejpůvabnějších detektivních povídek líčí Gilbert Keith Chesterton situaci, kdy tři úctyhodní muži u soudu popisují temné obrysy postavy, kterou spatřili v průchodu vedle šatny právě zavražděné slavné herečky. Jeden viděl vysokou postavu se siluetou, připomínající spíše ženu, druhý šimpanze s přihrblými rameny a kančími štětinami, třetí malou a obtloustlou postavu s rohy, trčícími z hlavy. Příčina byla jednoduchá: do průchodu se vysunulo zrcadlo a každý ze svědků v něm viděl sám sebe. Na to ovšem musel přijít až třetí v pořadí, tedy otec Brown, kněz a detektiv.

Chesterton využil obrazu zrcadla jako čehosi matoucího, co může rozpoznat jenom kritický mozek, vybavený nikdy nekapitulujícím rozumem a zároveň pokorný vůči empirii. Klamem a šalbou zrcadla pronikne otec Brown právě díky těmto vlastnostem. Svět, který nás obklopuje, pospal jako klamající zrcadlo už svatý Pavel.

K.M.: Tudíž zde můžeme přestat na chvíli číst z učených knih a říci obecnou pravdu: na světě je kromě jiných věcí pozoruhodné i to, jak lidé na různých koncích světa (má-li ovšem kulatá planeta konce) přemýšlejí o stejném námětu a jsou i tací, kteří jen úhlem pohledu posunou způsob uvažování do, řekněme, nečekaných, rovin.

Pro náš účel ovšem postačí, alespoň prozatím, pár následujících vět z citovaného Zrcadlení:

Hlas: V různých podobách patřilo zrcadlo do výbavy Héroů, kouzelníků, čarodějnic a věštců. Byly mu přisuzovány různé magické vlastnosti a schopnosti, jimiž lidskou civilizaci obdařila až televizní technologie, v níž roli zrcadla převzala obrazovka. Již na počátku 11. století však Alhazen, vlastně Abú Alí al – Hasan ibn al Hajtham, přišel na to, že skutečné zrcadlo vždy podléhá zákonům optiky a jejich diktátu se nikdo nemůže vyhnout. Dokáže obraz světa deformovat, převracet, násobit, zdůraznit některé barvy a jiné potlačit, zvětšit nebo zmenšit to, co zachycuje, ale vždy jen v rámci matematicky formalizovatelného řádu. Tím posunul úvahy o magických vlastnostech zrcadel a zrcadlení do zcela nové roviny a stal se přímým předchůdcem renesančních teoretiků.

P.M.: Budiž, řekněme závěrem druhého dílu seriálu stanice Leonardo, nazvaného Tajemství ďáblovy bible, budiž, dospěli jsme k začátku. A to: Codex Gigas se zdánlivě paradoxně stal průvodcem staletími. Jeho příběh je rámován osudy celé Evropy. V zrcadle dějin, ať už mytologických, bájeslovných, apokryfních nebo vědecké historiografie, odráží skutečnost právě dvojím způsobem či možností zrcadla: magickým i matematického řádu.

K.M.: Zkrátka a dobře, byl jednou jeden král. Anebo také jako na začátku jiného příběhu: Byl jednou jeden kus dřeva. V našem případě. Byla jednou jedna bible. Tak neobyčejná, že si to vyprávění zaslouží.

P.M.: Zbývá tedy říci: stručná odhláška.

Karel Moudrý, ČRo Leonardo
vysílání 12. dubna 2006