Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Ďáblova bible ukončí třicetiletou válku


Karel IV. – Staré Město, Křižovnické
náměstí; významný novogotický památník
ve střední Evropě podle modelu
dráždanského sochaře Arnošta Hähnela
foto archiv

Motto: Je lépe si vyměňovat knihy než dělové koule

Nad meandrem Vltavy, před Pražským hradem, tyčí se návrší, jemuž se říká Petřín, píši větu vzorného žáka ze slohového úkolu. Petřín se sice tyčí před Pražským hradem, nebo se také tyčí za Pražským hradem, to záleží na postavení pozorovatele, nebo předpokládaného vzorného žáka. Petřín se tyčí a Pražané si toho valně nevšímají, ani turisté nepovažují kopec za nikterak zvláště vhodný obdivu, turisté projdou Prašnou branou, Celetnou ulicí, na Staroměstské náměstí, vedeni genarilissimem se vztyčeným deštníkem, válečným praporem turistů (povětšinou to bývá generalissimka, slečna nebo paní průvodkyně, přes Karlův most vysupí voj pod praporcem deštníku na Hrad a tam jej pohltí katedrála, obrazárna a dole kdesi na Starém Městě nebo Malé Straně hostinec. Cestou se turisté dozví, že kráčeli Královskou korunovační cestou, že na rohu Celetné ulice je dům U černé Matky boží, památka na templáře, které sem povolali, aby hájili kamenný most z jedné strany, zatímco bojovní mniši Maltézané měli podobný úkol na druhém břehu řeky, u Mostecké věže se na ně nepodívá bronzový císař Karel IV., Otec vlasti, protože se dívá kamsi do minulosti nebo budoucnosti, nebo kam se tak vědoucí císařové dívají. Neboť jim na bedrech leží osud vlasti, národa, Evropy a jak je patrno z kamenného poselství věže – musí se souběžně starat o tři sféry – pozemskou, královskou a nebeskou, což není žádná legrace, nýbrž poslání. A to na tisíciletí.

Karlovi IV. tedy leží na bedrech, na bedrech bronzových, sám osud, turistům zase leží na srdci, kam a na co půjdou na oběd a průvodci po milionté řeknou, že tady je cosi náramně pamětihodného, což nic není proti tomu, jak pamětihodné je to hned tady naproti. Praporečníci deštníků ukazují domy, kde se velikáni narodili, žili i zemřeli, tvořili a pracovali usilovně na roli národa dědičné. Zajímavé je, že v takových promluvách většinou nejsou žádné zajímavé informace, pochybuji, že by průvodci oznamovali turistům, velvyslancům světa: „A zde v tomto domě, kde žil a tvořil náš národní nezapomenutelný básník, který sám sebe nazýval až v přehnané skromnosti Geniálním Gigantem (dále jen GG), žila v těch časech domovnice, paní Voráčková, jež bardovi noc co noc odemykala dům, když se národní Poeta vracel z hostince U Glaubiců. A té dluží dodnes asi 100 zlatých, neboť básník nerad dával spropitné. Jednou prý namísto ponižujícího spropitného věnoval paní Voráčkové útržek své nové poemy, napsaný narychlo v hostinci na ubrousek s tím, jak se ráčil vyjádřit, že paní Voráčková získává hotový poklad, neboť jednoho dne ji nakladatelé zahrnou přízní a bohatstvím, jen aby když jim dá těch pár načmáraných slov opsat. Paní Voráčková pravila, že by raději nějakou tu minci a také dodala, kterak neví o co tam jde, na tom ubrousku, a Národní literát odvětil, po krátkém zkoumání, že on také ne, protože to po sobě nemůže přečíst a vůbec, většinou, když mu vydají sbírku básní, už ani neví, co tím vlastně myslel – a že by ho taky moc zajímalo. Tedy – co tím myslel.“

Podobné řeči průvodcové s deštníky, aby se jim svěření turisté neztratili, ovšem nevedou, vedou řeči o velkoleposti, nesmrtelnosti a nezapomenutelnosti a turisté všechno zapomenou už u toho kýženého oběda a doma vzpomínají spíše na pivo, českou národní slávu. Dokladem toho je prožitá historka, kdy mne dvě německé turistky zcela upřímně žádaly o vysvětlení, proč vedle toho Jana Husa, o němž jsem jim jedovatě sdělil, že byl upálen u nich v Kostnici, nepostavíme také Alexandra Dubčeka. Kolektivní historickou vinu nikterak nepociťovaly, protože je uklidnilo sdělení, že Mistr Jan byl „upálen už dávno tomu“, ale na Dubčekovi trvaly, protože ho znaly z vyprávění a věděly o jeho historickém utrpení, když mu ublížil jeho kamarád Brežněv z Moskvy. O tom, že ublížil především nám ten pan Brežněv, se jaksi nezmiňovaly a nepohnul s nimi ani argument, že Jan Hus trpěl pro Pravdu, neboť pravily, že to pan Dubček taky. A zeptaly se, kde v Praze čepují nejlepší pivo.

To všechno vyprávím proto, že si zkrátka málokdo málokdy všimne vrchu Petřín. Jak kdysi napsal Karel Čapek, ve svém rodném městě se lidé dívají tak nanejvýše do úrovně prvního patra.


Petřínpragensis 1681 – foto petrin.cz

A to je Petřín tak slavný, že má dokonce svou planetku, kterou objevil dr. Petr Pravec v roce 1997 a právem první noci ji později nazval „Petřínpragensis“. Planetka byla pokřtěna 9. května roku 2001 a obdržela číslo 1681. To je informace pro turisty, kteří by to nevydrželi a jeli se do vesmíru za planetkou podívat, aby nemuseli bloudit.

„Jo – 1681?“ řeknou Marťané, „tak to je takhle doleva, u Venuše zahnout a za hospodou na Jupiteru doprava a jste tam.“ Planetku lze spatřit na internetu. Vypadá jako burský oříšek a přitažlivě rotuje. Kdybych to vyprávěl těm dvěma německým turistkám, určitě by se zeptaly, zda na planetce Petřínpragensis, číslo jednací 1681, hodlá pražský magistrát postavit sochu Alexandra Dubčeka. Tedy, pokud tam už nestojí.

Petřínští zahradníci a hvězdáři, tak to tam píší členové toho poetického spolku, vydávají internetové stránky. Je na nich hned v úvodu trochu mystický obraz Petřínské rozhledny, pětinásobné zmenšeniny Eiffelovky, ale dali jsme si tu práci a vrchol je ve stejné nadmořské výšce. A stojí tam napsáno, že Petřín je výšková dominanta Prahy, kde my zvědaví turisté i neturisté nalezneme romantickou rozhlednu, strmou lanovku, zadumanou hvězdárnu a také „sochy českých velikánů.“ Ani slovo o tom, že vedle rozhledny stojí bludiště, v replice malého středověkého hradu s devíti věžemi. Hledal jsem v tom jakousi artušovskou symboliku, ale je to poetičtější – každá věž nese jméno jednoho z řemeslníků, kteří pavilon stavěli. A tam se na věky věků bojuje. Je tady dioráma bitvy Švédů s Pražany na Karlově mostě. Na obraze bojují nepřetržitě už od roku 1891, od Světové výstavy a co je na tom pozoruhodné je to, že naši předci o Švédech v Praze a bitvách roku 1648 v našem hlavním městě dost dumali. Literáti psali hry i zpěvohry, romány i články, namalovali jsme si dokonce dioráma, abychom nikdy nezapomněli na památnou bitvu u Mostecké věže.

Bílá hora a třicetiletá válka zjevně ještě hodně 19. století vzrušovaly, zatímco ve století s pořadovým číslem 20 jsme se propracovali k dnešku, kdy nabídka pamětihodností vyzdvihne romantickou rozhlednu, strmou lanovku a zadumanou hvězdárnu, které se prý říkalo „Lovec komet“, ale po Švédech jakoby se paměť slehla. Což zase není tak doslova pravda, i v poslední době vyšla celá řada zajímavých historických knih, mezi nimi i vzácnost. Zápisky Jana Norberta Zatočila z Löwenburgu, přímého účastníka bojů o Malou Stranu a Nové Město pražské, deník, který autenticitou zápisků nemá konkurenci. Dokládá, jak se tehdejší války, přes veškerou brutalitu vedly kavalírsky. Válčící strany přerušovaly bitky, Pražané oznamovali Švédům, že mají zraněné a žádali o švédského lékaře, který skutečně přišel a ošetřoval nepřátelské bojovníky. Načež, jako kdyby to bylo boxerské sportovní utkání se obě strany opět do sebe pustily a postaraly se o další práci pro nejzaměstnanějšího muže dne – lékaře ze Švédska.

A našim uším a očím uvyklým na průmyslové vedení moderních válek a věčnou válku teroristickou mnohá svědectví zní spíše romanticky než bojově. Jezuita v Klementinu například 20. srpna 1648, což byl čtvrtek, zapsal:

„Generál Colloredo, Ouchheim, Contl a plukovníci Příchovský a Rochau poobědvali v koleji. Byl před ně předveden studující logiky Werner kvůli náhodnému zabití vojáka, a jsa dosud chlapcem, byl jimi podmíněně osvobozen Studující logiky Cometa zastřelil v noci omylem dva přátelské plavce, přesto byl pochválen a odměněn.“

Podle jaké juristické válečné logiky se takové rychlé soudy konaly už dnes těžko pochopíme, kromě toho, že šlechtický nadhled a velkorysost musí dějiny i my ocenit. Doufám, že Werner i Cometa řádně dostudovali.

Nejvšednější život a to je nejpatrnější z celého válečného deníku švédského obléhání Prahy se stal součástí krvavých bojů a bitek, tak jako se válka stala jen jednou částí všedního dne. A povětšinou se obě stránky všednodenosti nedaly ani rozeznat. Tak si čteme, že 12. července 1648, v originále 12. srpna 1648, feria quarta:

„Comedit in collegio excellentissimus comes Bucheim. Venit studiosus ex Parva Parte Pruina V koleji pojedl Jeho Excelence hrabě Puchheim. Z Malé Strany přišel student Pruina. Přišlo několik našich sluhů z Tuchoměřic se syrečky. Silná střelba proti Malému ostrovu jako v jiných nocích. Student (zemřelý) jménem Pohnan byl pohřben s velkou slávou. Pohřeb doprovodili pěšky generálové.“

Nevím, jestli by na kamenném památníku toho dne mělo nemělo vytesáno, že Tuchoměřičtí nezapomněli na syrečky pro udatné obránce Prahy: „Venerut nostri aliquot famuli Tuchomericio cum caseolis.“

Nebo by na památníku měla být spíše připomínka časů, kdy ještě generálové neřídili masakry z betonových bunkrů od obrazovek počítačů, ale kráčeli pěšky: „Generales pedites comitati sunt funus.“

Tolik tedy Korespondenční lístek pro Severské listy.

Původně jsem chtěl krátce napsat:
Zdařilo se. Premiéři obou zemí – Švédska a České republiky se dohodli o zapůjčení Codexu Gigas (Ďábelské bible), dost možná nejvýznamnější knihy českého písemnictví a Národní knihovna v Praze uspořádá na jaře roku 2007 výstavu v Klementinu. Český rozhlas, stanice Leonardo se stal mediálním partnerem tohoto jistě záslužného projektu a tak mi nedalo a vytkl jsem si, jako vždy, skromný cíl. Dočetl jsem se, že po podepsání Vestfálského míru, který obě znepřátelené strany dost nepřátelsky signovaly každá jinde, neboť se už zjevně po těch třiceti letech nemohly ani vidět, se ještě dlouho válčilo dál. Rozhodl jsem se tedy skromně přispět k definitivnímu ukončení třicetileté války rozsáhlým rozhlasovým seriálem, což by mohla symbolicky učinit právě chystaná expozice Národní knihovny. Panu generálnímu řediteli Národní knihovny Vlastimilu Ježkovi jsem to ještě neřekl, knížeti Schwarzenbergovi jsem to už naznačil (nenápadně) jako příští téma u kafe ve Slávii, dr. Jiřímu Grygarovi, předsedovi Učené společnosti České republiky jsem také ještě neřekl, že bych s historiky z této elitní instituce rád pravidelně spolupracoval, jakož i s Akademií věd a vědci z jiných společností rovněž. Zkrátka, požádal jsem o spolupráci i redakci Severských listů a krajany ve Švédsku, kteří se ozvali expresně a ochotně, což je jednak důvod k poděkování, jednak naděje, že s tou třicetiletou válkou skutečně jednou pro vždy v Klementinu při vernisáži výstavy, kde bude Ďáblova bible po 360 letech (téměř) opět v Praze, rázně skoncujeme.

Karel Moudrý, Český Rozhlas, ČRo Leonardo, březen 2006

v Severských listech publikováno

Související články

Codex Gigas alias Ďáblova bible – 25. 10. 2012
Občanské sdružení NORD-OS – Ohlasy Codexu Gigas – výstava ve Škodově paláci – 30. 5. 2009
Zemřel Karel Moudrý – 22. 3. 2009
Ďáblova bible – Codex Gigas má pokračovatele – 22. 2. 2009
Faksimile Codexu Gigas (Ďáblovy bible) bylo vystaveno na pardubickém zámku – 22. 4. 2008
Ďáblova lest – film o Ďáblově bibli – 28. 3. 2008
Ještě jednou k nárokům na Ďáblovu bibli aneb právnické okénko – 1. 12. 2007
Jak to vlastně bylo – 21. 11. 2007
Maketa Ďáblovy bible – 14. 11. 2007
Nový Jeruzalém a ďáblovo nemluvně – 30. 10. 2007
Opět stojíme fronty na knihy – 25. 9. 2007
Ďáblovo miminko – 20. 9. 2007
Richard Dübell: Ďáblova bible – 20. 9. 2007
Vrátit kořist? Nemáme nárok – 19. 9. 2007
Výstava Codex Gigas (Ďáblova bible) – Tajemství největší knihy světa – 10. 9. 2007
Podlažické a olomoucké stopy ve Švédsku i v Praze – 10. 6. 2007
Mirek Topolánek ve Švédsku, Grippeny prověříme a Ďáblovu bibli si půjčíme – 18. 4. 2007
Za ukradeným pokladem (po stopách Ďáblovy bible) – 15. 6. 2006
Osmý div světa aneb Tajemství Ďáblovy bible (1) – 8. 4. 2006
Ďáblova bible ukončí třicetiletou válku – 1. 3. 2006
Ďáblova bible se vrací do Česka – 20. 2. 2006
Podlažický klášter – 6. 11. 2005

Ďáblova bible na stránkách Švédské královské knihovny

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,33   hodnoceno: 3 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.505.768 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.521 sec. • www.severskelisty.cz • 34.237.51.159
file v.20190115.000424 • web last uploaded 20190901.041847
2017:247 • 2018:167 • 2019:122