Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

O Jiřině, vlaku do Vídně a Werichových spartách (Jaroslava Henzelová)


foto Jan Maruška

Znáte to, vyplivne počítač, zasekne se kamera, vybije se baterka v mobilu. A to ve chvíli, když nejvíc potřebujete Internet, když je ten nejkrásnější západ slunce nebo musíte zrovna někomu nutně volat. Když přišel můj další host do rubriky Krajané na severu, těšil jsem se na unikátní nahrávku, které mi zůstane na celý život. Místo toho se z nahrávacího přístroje ozývá zlověstné praskání. Spoléhaje na technickou vyspělost výrobku jedné nejmenované japonské firmy, nenapsal jsem si ani řádku. Zbyla jen paměť. Ale ani ta nemá velkou a spolehlivou kapacitu.

Mám před sebou prázdný papír a snažím se poskládat střípky z rozhovoru s Jaroslavou Henzelovou. Možná, že slova nejsou v dané chvíli důležitá, ale o příjemný pocit, že jsem potkal milou, veselou a také, jak sama říká, upovídanou ženskou, se nemohu dost dobře podělit. Zapomněl bych to nejdůležitější: paní Henzelová je mladší sestrou herečky Jiřiny Bohdalové.

Jaroslava Henzelová

Obě sestry, Jaroslava a Jiřina, vyrůstaly v harmonickém prostředí rodiny Bohdalových na Vinohradech. O dvanáct let starší Jiřina se musela o sestru starat, vozila ji v kočárku a všude ji s sebou brala, což na jednu stranu byla pro dospívající Jiřinu dost velká přítěž, ale pro Jaroslavu na druhou stranu zkušenost k nezaplacení. Vždyť procházky někdy zahrnovaly i randevouz z Jiřinčinými nápadníky…

Jiřina odrostla a přihlásila se na DAMU. Dostala se tam pravda až napotřetí, protože prý neprokázala dost talentu. Když si člověk vzpomene na vynikající výkony Jiřiny Bohdalové v řadě filmových a divadelních rolích, kroutí hlavou, ale podobný osud postihl mnoho českých herců. To, že se Jiřina nedostala na prestižní školu hned napoprvé, má na svědomí ještě jedna skutečnost. Tatínek byl v roce 1954 jako živnostník poslán na šest let na „převychování“ do komunistického vězení. Bylo to v nejcitlivějších letech Jaroslavy, mezi jejím dvanáctým a osmnáctým rokem života. Obě holky viděly za tu dobu tatínka jen málo. Šest let vzájemného vztahu chybělo. Pan Bohdal zažil dvě světové války i žalář v době míru, naděje v lepší život dostala trhliny. Jeho trpká životní zkušenost později vytyčila trasu života mladší dcery.

Jiřina se mezitím vdala za Ing. Staše, vědeckého pracovníka v Ostravě a povila mu dceru Simonu. Ta splnila do písmene přísloví o stromu a padajícím jablku a stala se herečkou. Jaruška měla sestřina manžela ráda a ještě dnes přiznává, že se jí líbil. Život v Ostravě však nezapadal do Jiřinčiných plánů a zůstala v Praze. Tehdy už hrála v divadle ABC po boku Jana Wericha (o tom, že se mnohé naučila, svědčí i známá historka s nabídkou na prezidentský post Janu Werichovi, kterou zdvořile odmítl slovy: „Bordel by byl stejný, akorát by byla větší sranda.“ Jiřina tuto větu později použila v odpovědi na divácký dotaz, proč nekandiduje na prezidentku).

Dospívající Jaroslavu čekaly komplikace. Byla vyhozena ze soukromé jazykové školy. Důvod? Do životopisu napsala, že otec byl truhlářem v NPT. Chvíli trvalo, než ve škole přišli na to, že se nejedná o národní podnik, ale o nápravný pracovní tábor ve Valdicích. Dcera bývalého živnostníka a vězně se musela rozloučit s myšlenkou na to, že by vystudovala.

Tehdy jí již známá Jiřina pomáhala, jak se dalo. Mladší sestra byla nějaký čas doma a starala se o Simonu. Po roce si Jiřina vymohla audienci u ministra Baráka a žádala o pochopení prosté skutečnosti, že v době, kdy pana Bohdala zavřeli, bylo Jarušce pouhých 12 let, a tudíž za to, co se stalo, nemůže nést odpovědnost. Audience se vyplatila, i když umístěnka zněla: POTRUBÍ, národní podnik, technická kreslička. Přihlásila se na večerní gymnázium v Josefské ulici, kde studovala humanitní předměty.

Když se později přestěhovala do Vršovic, chodila s ní známější Jiřina od krámu ke krámu a všude ji představovala jako svoji sestru. Výhodu, která z toho pro ni plynula, shrnula do věty: „Alespoň bylo telecí na neděli.“ Z tohoto pohledu nevzpomíná na druhou polovinu 60. let ve zlém (a nejen kvůli telecímu).

V roce 1967 odjela paní Jaruška, tehdy už manželka pana Henzela a taky matka dvou synů Dominika a Patrika, na zájezd do Rakouska. Samozřejmě bez dětí, oba synové zůstali jako nezbytná pojistka doma. Vrátila se však bez manžela a rodina ztratila živitele. Na jaře 1968 rozkvetla zahrada naděje. Dubčekovci vší silou nazvedávali železnou oponu, od jejíhož zámku visely klíče za kremelskou zdí. 21. srpna však na ni najely tanky spřátelených vojsk a na stromech naděje se neurodilo. A tehdy zasáhl pan Bohdal.

Čtyři dny po okupaci naložil Jaroslavu, oba vnuky a manželku do vlaku na Vídeň a s neblahým pocitem, že válka je na spadnutí jim zamával a popřál hodně štěstí. Paní Bohdalová neměla pas a vrátila se od hranic domů… Ve Vídni se rodina zase sešla celá. Pan Henzel tehdy pracoval v Theater an der Wien, což byla vídeňská operetní scéna. Celý měsíc spali na matracích v modlitebně, která patřila anglikánské církvi. Při vzpomínce na to, jak prováděli očistu, se rozesměje: „Jako umyvadlo nám sloužila křtitelnice.“

V Rakousku neměli kde bydlet, podmínky byly neúnosné a blížila se zima. Manžel chtěl do Kanady nebo Austrálie. Proč tedy Švédsko, ptám se. Odpověď, kterou jsem dostal, mě pobavila.

Kamarádka Jiřiny měla jinou kamarádku, jejíž bratr emigroval do Švédska a posílal své sestře katalogy. Bylo tam vše a bylo to levné. Do dneška ji utkvělo v paměti, že olejovky stály 50 öre. Doma to bylo poměrně nedostatkové zboží a ve Švédsku dal za ně člověk pouhý padesátník! To možná rozhodlo, že chtěla do země s vysokou životní úrovní. Pikantní na té příhodě je, že jí olejovky nechutnají.

Zajímá mne, kdo předal oběma sestrám záviděníhodný dar humoru a optimismu? „Maminka,“ odpoví po chvilce, „s tatínkem taky byla sranda, ale užil si své…“ Jiřina se pohybovala v herecké společnosti, ve které nasávala teatrální latinu Werichovu, Sovákovu, a především Menšíkovu, s níž později, obohacenou o vlastní typický projev, rozvibrovávala bránice televizních, filmových a divadelních diváků a rozhlasových posluchačů. Ale Jiřina není čistě komediální herecký typ. Společně se nám vybavuje Dům na nebesích nebo filmová Fany.

Paní Jaruška vzpomíná, jak se u Bohdalů scházeli slavní herci a herečky té doby. Nezapomene na Vladimíra Menšíka, který někde uprostřed tahu zazvonil u jejich dveří a sděloval paní Bohdalové: „Mamušenko, tady je Láďušenka, váš synek z Moravy.“ Když hovoří o Menšíkově astmatu, její modré oči jsou smutné. Ano, mohl tady ještě být. Nebo Vladimír Dvořák, který s Jiřinou vytvořil neopakovatelnou šňůru televizních varieté. Se všemi udržovala kontakt, i když už byla za hranicemi.

Zvlášť citlivou vzpomínku chová na Jana Wericha. Když byla v Praze, scházela se s ním v restauraci U Golema nebo ho navštěvovala v nemocnici. Ještě po tolika letech je jí trapně při vzpomínce na jednu návštěvu v nemocnici. Werich byl jak známo silný kuřák, s kouřením nepřestal nikdy. Zatímco on, génius českého divadla a modla všech herců, tahal ze „sparty“, ženské si pochutnávaly na amerikách. Pak se nesměle zeptal: „Holky, dejte mi taky jednu dobrou…“ Druhý den mu zanechala ve špitále celý karton amerik!

S Jiřininým angažmá v ABC, které trvalo deset let, se pojí další milá vzpomínka na velikány českého divadla. Během představení stávala v orchestřišti mezi muzikanty skvělého orchestru Karla Vlacha. Při výstupech jí Werich s Horníčkem házeli sýr. Když se ptám proč, odpoví: „Ani nevím. Myslím si, že to bylo prostředím a spontánní atmosférou.“

Když dostala paní Jaruška švédský pas, jezdila často do Čech. Přizná se, že kdyby otec tolik nenaléhal, nikdy by neemigrovala. Má Čechy ráda, ve Švédsku se lidi tolik nebaví a taky tu je pár měsíců pořádná tma. V Praze se stavuje u svých známých, zaskočí za neteří a samozřejmě bydlí u Jiřiny. Mají se moc a moc rády. „Jen kdyby to srdíčko tolik netrápilo,“ povzdechne si a vzápětí s notnou dávkou optimismu dodává: „Je nějaký vytahaný, jako dršťky… musíme mu pomoci.“ Snad se podaří najít termín (odvaha tu je), aby se mohla svěřit do péče kardiochirurgů. „Budíček“ dá laskavému srdci paní Jaroslavy novou energii a já si v duchu přeji, aby to bylo na hodně dlouho.

Moje obligátní otázka, jací jsou Švédi, ji zaskočila. Vidím, že usilovně přemýšlí, nechce být ani kritická, ani stručná. „Mám mezi nimi dost přátel,“ začíná trochu ze široka, „navazování opravdového přátelství, tak jak je známe z domova, tu trvá dlouho,“ ale rychle dodává: „Oni se Češi seznamují a přátelí velmi rychle, ale často slibují, co nemohou splnit. To ve Švédsku není. Když už tady máte nějaké přátele, pak je to trvalejší…“

„Ale v Čechách mám taky hodně přátel, s kterými udržuji hezký vztah, i když jsem byla z domova velmi dlouho,“ dodává přesvědčivě na konci našeho rozhovoru.

Snad jsem si vybavil všechno důležité, co jsem se od paní Henzelové dozvěděl. Ono je asi opravdu nejpodstatnější, že když se loučíte s moudrým člověkem, tak někde v té nehmotné schránce životních pravd, štěstí, omylů a porážek, kterou si nosíme celý život, se ukládá příjemný pocit, že jste si báječně povídali a rozuměli.

Dotazníček

Datum příchodu do Švédska:

25. října 1968

zaměstnání:

optik

oblíbená barva:

modrá

oblíbené české jídlo:

kachna se zelím a knedlíkem

oblíbené švédské jídlo:

vepř. kolínko a kaše z kořenové zeleniny

oblíbený nápoj:

české pivo (Plzeň, Staropramen)

oblíbený herec/herečka:

kromě Jiřiny a Simony Stašové, Vladimír Menšík a Stella Zázvorková

oblíbený spisovatel:

Zdena Frýbová a Ludmila Vaňková

nejmilejší místo v Čechách:

dříve Písek, dnes Poděbrady

nejmilejší místo ve Švédsku:

obývací pokoj doma

největší přání:

aby zdraví sloužilo a vnoučata byla úspěšná

Jan Maruška, 2. února 2003

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 2 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.507.615 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.914 sec. • www.severskelisty.cz • 3.94.200.93
file v.20190115.000410 • web last uploaded 20190901.041847
2017:309 • 2018:247 • 2019:270