God Dag (Au-pair mezi vikingy) 12.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

foto archiv autorky

 … předchozí část…

Návštěva

Někdy mezi třicátou lekcí norštiny a padesátou porcí krupičkové kaše přišlo Jaro. Záměrně píšu velké J, protože z mého pohledu se to s jarem tady u nás srovnat nedalo. Představte si probudivší se přírodu, rozkvetlé stromy a čerstvě zelenou trávu a ten pocit umocněte na třetí. Tak nějak v průběhu května vypadala naše zahrada. Takhle zelená mohla být jedině barva pralesa, připadalo mi…

A tou dobou jsem se těšila i na dlouho očekávanou návštěvu – moje kamarádka Hebedka (ta, která mě do celého severského dobrodružství umotala a poblíž níž jsem původně měla au-pairovat), měla přijet a zkontrolovat, jak to vypadá na severu (což je relativní pojem, protože Mosjøen je město v půli Norska a místní obyvatelé si na tom zakládají).

Přesně v předvečer jejího příjezdu jsme s Ivetou nad otevřenou lahví vína došly k závěru, že je třeba jí přivítat stylově a vnést tak do Norska trochu středoevropských moresů. Ráno mi to sice až tak geniální nepřipadalo, hlavně jsem si nedovedla představit, jak k našemu nápadu přesvědčím Marit, nicméně ona nezklamala a do národního kroje modré barvy se převlékla celkem ochotně, jen dost dobře netušila, co má dělat s tím čerstvě upečeným chlebem a slánkou. Zcela nedotknuta našim českým zvykem pojala podezření, že třeba budeme chtít chleba po našem hostovi vrhat a nezdálo se jí to příliš společenské. Hebedka přijala náš nápad s povděkem, ve vlaku ji celkem vyhládlo.

Hned první večer jsme se výtečně pobavily. Kjell Arvid se totiž vytasil se zcela novýma teniskama značky Adidas (které mi k jeho Goretexovým pohorkám vůbec neladily) s tím, že druhý den bude reprezentovat jejich školu na nějakém běhu. Velmi neochotně ještě přiznal, že na celých 500 metrů. Celý večer se v teniskách pohupoval napříč obývákem a pochvaloval si, jak mu dobře sedí na noze. Hebedce dělalo trochu problém naše nářečí a tak z toho pochopila, že se mu v nich dobře sedí, což jí nepřipadalo jako dostatečný důvod k nákupu bot na běhání. Budu-li upřímná, ani mně ne.

Nabízely jsme se, že mu půjdeme fandit, ale Kjell Arvid nám z bezpečnostních důvodů nechtěl místo závodu prozradit. Ani se mu nedivím. Raději nám nabídl kousek ze své sušené losí nohy, ze které si po celou dobu odřezával sousta loveckým nožem. Hebedka opět zabodovala, protože se domnívala, že si vyřezává ze dřeva a moc nechápala, proč by měla jíst třísky – že bychom na tom na drsném severu byli tak špatně?

Na přespříští den jsme společně s Ivetou naplánovaly výlet na polární kruh. Ještě nezačala turistická sezona vlak tam tou dobou nezastavoval a tak nás napadl geniální nápad půjčit si auto z místní půjčovny. Iveta ho měla odpoledne vyzvednout a přijet k nám. A tak si sedíme na terase a čekáme, čím to Iveta přifrčí, a dohadujeme se, jaký vrak nám asi půjčí. Mně se chtě nechtě vybaví den mého odjezdu, kdy naše stará škodověnka začala v nejméně vhodný okamžik stávkovat, dveře u řidiče zaboha nešlo zavřít a docela vážně to vypadalo, že celou cestu na Florenc bude muset máma dveře držet na gumicuku V tom okamžiku se k nám přiblížilo něco velkého a nablýskaného s nápisem Ford Scorpio na kapotě – a vylézá z toho Iveta. Půjčili nám nejnovější auto a já v duchu blahořečila tomu, že jsem tou dobou ještě neměla řidičák. Bylo moc příjemné nechat zodpovědnost na druhých.

Jestli očekáváte, že polární kruh je něco velkolepého, tak vás zklamu. Petr Novotný líčí svůj výlet na Napapirri (jak polárnímu kruhu říkají Finové) zcela přesně – kde nic tu nic. Jen kámen u silnice, kdyby o něm řidič nevěděl, tak ho mine téměř bez povšimnutí. Jen malé muzeum v domečku půlkulovitého tvaru s vycpaným medvědem, losem a sušenou rybou. A obchod se suvenýry. Zklamaná jsem ale rozhodně nebyla, měli tam výtečnou kávu a koblihy, které rozhodně přišly vhod. 170 km na sever od našeho města jaro ještě nedorazilo, spíš jsem byla ráda, že jsem si do batohu přibalila ještě jeden svetr.

Další den jsme vyrazily ranním vlakem pro změnu na jih – směr Trondheim. Chtěly jsme si pro změnu užít trochu kultury a pamětihodností a tak následoval den plný běhu po památkách, muzeích a po hradě. Jako japonské turistky jsme fotily snad všechno, co se dalo – i to, co se nedalo. Některá z nás někde vyčetla, že k tomu, aby člověk vypadal na fotografiích přirozeně, je třeba otočit hlavu a na fotografovo odpočítání raz-dva-tři se usmát do objektivu. Ve snaze vypadat opravdu přirozeně jsme se rozhodly tuto radu dovést do dokonalosti a ihned vyzkoušet. Až po vyvolání fotek vyšlo najevo, že jedna z nás mačkala objektiv již někdy mezi jedna a dva. Na většině fotek má někdo hlavu otočenou o 90 stupňů… Vypadá to dost akčně.

Ten týden s Hebedkou utekl jako voda. V Trondheimu jsme se rozloučily a já s Ivetou opět vyrazily směr sever. Marit opět uložila kroj do skříně a Hebedka se zase vrátila do svého prozatímního domova o 1500 kilometrů na jih. Stromy na zahradě za tu dobu rozkvetly a já se začala nefalšovaně těšit na léto.

Veronika Rajchartová, 22. května 2003

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>