God Dag (Au-pair mezi vikingy) 1.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

Z Čech až na polární kruh

Dodneška si pamatuju ten den, kdy jsem se rozhodla. Asi byste čekali, že teď napíšu, že z nebe uhodil blesk, byla duha, cestu mi přeběhla nějaká (pravděpodobně ne černá) kočka. Ale nic zvláštního se nestalo. Přesto si ten den pamatuju dobře, možná jsem už tenkrát podvědomě tušila, že je třeba si ho zapamatovat. Pravděpodobně pokaždé, když jsem před někým řekla, že chci jet dělat au-pair (což uznávám, že pro většinu mého okolí bylo v souvislosti se mnou opravdu těžko stravitelné), si protistrana představila deštivé londýnské mlhy, čaj o páté, anglický puding a jména jako Suzy nebo Reuben. „Takže Německo nebo Anglie?,“ ptali se. Jenomže já jsem vyrostla na knížkách jako Vane vítr z hor a Není jiné cesty a tak jsem asi vůbec nezvažovala jinou možnost, než zem losů, lososů a vikingů – Norsko. Pokud jsem si dobře pamatovala z jednodenních nákupních výletů z dob porevolučních, tak jsem mezi Norimberkem a Mnichovem nezahlídla ani jeden fjord a představa křupajícího sněhu pod nohama na Picadilly street mi připadala přinejmenším přitažená za vlasy.

České agentury tou dobou ještě nevzaly na vědomí, že i malí vikingové potřebují pohlídat, nicméně já měla velkou výhodu formě kamarádky – toho času v Bergenu. Kamarádka přesně věděla jak, proč a za jak dlouho. Vytočila jsem tedy to mnohociferné číslo začínající čtyřicetsedmičkou. Zastihla jsem ji právě v polovině narozeninové oslavy Nilse Arvida, oslavy pořádané spolu s jeho spolužáky z první třídy a nutnými papírovými kelímky s kačerem Donaldem a Mickey Mousem. Popravdě dodneška nechápu, že mne to neodradilo. Zvuk houpajícího se lustru a seskoky z dvoumetrové výšky (jak jsem se později na vlastní oči přesvědčila, skříň v obýváku měla 2,20 m) byly i v telefonním sluchátku značně patrné. Proto se mi moje první otázka: „Vy se stěhujete?“ zdála víc jak logická. Nicméně i přes přehlušující výkřiky jsme se dovedly domluvit, že mi co nejdřív pošle adresu na norskou agenturu Atlantis v Oslu, která jistě netrpělivě čeká, až je právě já oslovím (velmi pravděpodobné).

Jsa trochu ovlivněna dobou minulou, kdy všechno trvalo přibližně šestkrát déle, než bylo nezbytně nutné, jsem si podvědomě říkala, že na rozmyšlenou mám pořád času víc jak dost. O to větší bylo moje překvapení, když ani ne po pěti dnech na mne ze schránky vypadla obrovská obálka, plná brožur a dotazníků a dopis od Jany s tím, že je všechno zařízené, že do Atlantisu zavolali a tak už o mně vědí. Všechno jsem vyplnila, vybrala ty nejoduševnělejší fotografie (i když uznávám, ze ta z hospůdky v Anglii s půllitrem v ruce asi těžko v někom dokázala evokovat vrchol zodpovědnosti – ale zase mi to na ní slušelo) a s dovětkem, ze bych ráda někam do okolí Bergenu, nebo aspoň na jihozápadní pobřeží, to všechno zalepila do obálky a odnesla na poštu. Ještě pořád jsem se (naivně) domnívala, ze mám spoustu času.

Uběhly přesně čtyři dny. Bylo úterý odpoledne, seděly jsme s mamkou v kuchyni při odpolední kávové siestě a zazvonil telefon. Vzala ho ona, chvíli poslouchala, pak se mračila, kroutila obočím, ale neříkala vůbec nic, až jsem začala mít pocit, že se někomu něco stalo. Pak se podívala na mně. „To bude asi pro tebe, nerozumím ani slovo.“ Do telefonu na mne promluvil sympatický ženský hlas. „Máme pro tebe rodinu, která by se ti mohla líbit. Mají dva malé kluky: 11 měsíců a 6 let, taky psa a kočku, několik párů lyží (i když by se někomu mohlo zdát, že pro práci „ópérky“ tohle není důležité, tak pro mne to byle jedna ze stěžejních informací) a měli by o tebe zájem. Akorát to má jednu vadu, ono to není až tak u Bergenu, ono je to spíš tak jako víc kolem Trondheimu, nevadilo by to?“

Ne, to je v pohodě, drmolím v euforii a marně se snažím vybavit zeměpis osmé třídy, kde se určitě brala geografie Norska. Že bych ten den chyběla? Dneska to shledávám fakt ostudným… (Nicméně moje ztracené sebevědomí mi pomáhá nalézt fakt, že většině lidem se při slově Norsko stejně vybaví pouze Oslo… ) V hlavě si alespoň přibližně přeměřuju vzdálenosti. Na ušmudlanou účtenku od něčeho si poznamenám vyspelovaný název města u „toho Trondheimu“. Tady je třeba poznamenat, že moje spelovací schopnosti v té době zdaleka nedosahovaly vrcholné úrovně, takže jsem po zavěšení telefonu měla poznamenáno něco jako emou… esdžej… .íen + něco, co jsem fakt nevěděla, co je. Po hodině úsilí jsem to vzdala – písmenka M, O, S, J, dlouho zmatek, a možná E, možná N – mi fakt nedávala smysl.

Odpoledne jsem koupila láhev Tramínu a vyrazila ke kamarádce, která měla podrobnou mapu Norska o ploše cca dva kuchyňské stoly, s přesvědčením, že víc hlav víc ví a že třeba něco najdem. Nalily jsme si víno, pustily Bruce Springsteena, sklonily hlavy nad Trondheimem a snažily se porovnávat můj zápis se shluky písmen na mapě (myslím, že nebudu nijak přehánět, když řeknu, že pro středoevropana na první pohled jejich jazyk tak vypadá). Dohrála hudba, vína už bylo jen po dně a pořád nic. Pak se Radka zvedla, že vymění cédéčko a jak tak stála a mapu viděla z ptačí perspektivy (dodneška si stejně myslím, že jí především pomohlo to víno), tak najednou jako v tranzu přešla cca půl pokoje a se slovy „Ty hele a není to tohle?“ zapíchla prst někam na konec mapy (aspoň se mi to tak v tom okamžiku jevilo). Vzdálenost mezi ní a mnou byla větší než Tichý oceán. Kolem jejího prstu se táhl polární kruh a já se začala hystericky smát. Stálo tam MOSJØEN a písmenka se prokazatelně shodovala s mým záznamem na papírku. Vzdálenost do Bergenu byla přibližně 1140 km. Úplně první, co mne v tom okamžiku napadlo, bylo, že asi budu potřebovat novou zimní bundu… .

Veronika Rajchartová, 26. září 2001

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>