God Dag (Au-pair mezi vikingy) 7.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

Přístav
foto: Øyvinn Hjorthen, červenec 2000
© Copyright Info Helgeland, All rights reserved

… předchozí část…

Zodpovědnost sama

Tentokrát bych chtěla zdůraznit, že jsem chvíli zvažovala, zda-li následující epizodu vyslat do éteru, či nikoli, ale sebekriticky jsem si přiznala, ze jsem taky jenom člověk a že se vlastně nic nestalo a tudíž se s vámi o ní můžu podělit.

Je třeba uvést na pravou míru fakt, že jsem ke svému „poslání“ přistupovala s notnou dávkou mého nejlepšího vědomí a svědomí. I když jsem na vlastní uši slyšela, jak se o mě Maritiná kámoška vyjadřuje jako o takové „responsible“ (angl. zodpovědné) a Marit jí její názor rozhodně nevyvracela. Toť na úvod…

Byl začátek dubna. Někdy v mezidobí se na ovčí farmu vzdálenou cca 12 km hluboko do fjordu (doprava trajektem 2x denně) dopravila Slovenka Iveta. Další au-pair v našem kraji. Brzo jsme se skamarádily natolik, že jsme většinu volného času trávily společně.

Ve středu ráno odjela Marit na nějaký seminář do Osla. Měla tam zůstat až do neděle. Ve čtvrtek večer vyrazil Kjell Arvid se svými žáky na čtyřdenní tůru do hor. Malého Simona si měl v pátek odpoledne vyzvednout dědeček, Simon u něj měl být celý víkend. Já pak odvezla Johana k druhé babičce. Tím pádem mi víkendovou společnost měl dělat jen setr Tru a tou dobou těhotná kočka Siri. (To její těhotenství nebylo nic překvapivého, byla těhotná prakticky po celou dobu mého pobytu. Všechno probíhalo asi tak, že jí Marit začala dávat kočičí antikoncepci (!), Siri po ní přibrala, Marit došla k závěru, že je těhotná a tak prášky vysadila aby nepoškodila koťata (která pak stejně nezbývalo než utopit). Poté si Siri si užila se sousedovic kocourem a koťátka byla na cestě. A tak pořád dokola… )

Víkend v klidu – měla jsem jen dva úkoly. Jednak dávat pozor, aby Siri nezůstávala přes noc venku, a v případě, že půjdu na delší dobu ven, vypnout elektrická kamínka pod oknem. Nic obtížného… Alespoň na první pohled.

Odvezla jsem kočárek s benjamínkem Johanem k babičce a rozvalila se v křesle. Konečně klid…

Pak zazvonil telefon. Volala Iveta, že mají na farmě nějaký večírek a že jsem zvaná i se psem. Bylo 17.15, trajekt vyjížděl v 17.55. Přístaviště bylo asi 3&nbsp;km od našeho domu. Bylo třeba se velmi rychle rozhodnout. „Ok, počkej na mne na molu,“ křikla jsem do telefonu, popadla kartáček na zuby, walkmana, doklady, psa a ve stresu ještě pár absolutně nepotřebných věcí, zamkla dům a vyběhla směr přístav. Stihla jsem to tak tak.

Tru sice cestou minimálně třikrát simuloval astmatický záchvat, dvakrát si sedl do kaluže a jednou se rozhodl, že dál nejde. Byla jsem nekompromisní. Celá uřícená jsem se usadila v podpalubí, vyndala sluchátka a snažila se popadnout dech. Loď se rozjela. Netuším, jestli měl tu noc být úplněk nebo ne, ale Truovo jednání tomu jasně naznačovalo. Začal výt takovým způsobem, že kapitán dal téměř povel k zastavení plavidla, neb se domníval, že je to pohotovost. Krom toho Tru ještě zmateně pobíhal, co mu vodítko dovolilo. Jeho předešlé zastávky v kalužích způsobily, že v okruhu čtyř metrů to vypadalo, jako by tam projel traktor s pluhem. Uznávám, že to bylo krátkozraké, ale dělala jsem jako by nic. Nebo jsem se o to alespoň pokoušela.

Pak přišel jeden člen posádky a dost jasně mi naznačil, že přece jen budu muset respektovat tu nepřehlédnutelnou značku „Zákaz vstupu psů do podpalubí“, která visela nade dveřmi. Museli jsme oba ven. Tru se sice trochu uklidnil, ale stále vydával značně nedůstojné zvuky. Krom toho sluníčko začalo klesat a dost výrazně se ochladilo. Na to jsem při svém pikosekundovém balení ani nepomyslela. Nejhorší na všem bylo, že celá cesta měla trvat ještě hodinu. Nevím, jestli to bylo tou zimou, nebo větrem, nebo faktem, že jsem se snažila nějak se zabavit, ale najednou mi vytanuly na mysl mé úkoly. Rozhodně jsem si nedokázala vybavit moment, kdy bych před mým odchodem vypínala kamínka. Také jsem si matně vzpomínala, že Siri se při mém odchodu slastně rozvalovala na sluníčku na kapotě auta. Oh, shit!

Po každém dešti opět vyjde slunce. Tenhle letní večer
u fjordu nám dává alespoň naději, že to platí – slunce a déšť
v průběhu léta.
foto: Øyvinn Hjorthen, 2000, © Info Helgeland

Shrnu to. Jediné, co si pamatuju z onoho večírku je, že jsem měla tendenci sledovat regionální zprávy, jestli náhodou nebudou hlásit, že ve městě vyhořel dům. Celou noc jsem si představovala, jak druhý den najdu v ulici Nermoveien jen vyhořelé základy a někde opodál umrzlou kočku v půlce první doby porodní, jak u své nové rodiny budu muset dělat au-pair až do smrti – a potom i moje děti a možná, že i děti mých dětí, a jak se mnou nebude nikdo mluvit, protože Marit shoří všechny barvy a plátna, a Kjell Arvidovi knihy o přírodě, a Simonovi karty s fotbalistama. A Johan se mnou taky nebude mluvit, jelikož se to po tom šoku ani nenaučí. A Tru se mnou taky nebude mluvit, protože mi po celou noc vytrvalým hlasitým vytím dával jasně najevo, co si o tom všem myslí…

V sobotu ráno jsme vyrazily do města s Ivetou společně. Lodníkům se zželelo, neb nám rozložili zahradní křesílka a chodbičce u záchodků (velmi důstojné) a dokonce nám přinesli i kafe. Myslím, že jsem se chvílemi i modlila a tomu nahoře slibovala, že už to nikdy neudělám. Cesta z mola k nám domů byla nekonečná, nicméně k mé velké radosti jsem zjistila, že dům stojí, kamínka vůbec nebyla zapnutá a že Siri se stále ještě vyvaluje na sluníčku a rozhodně nevypadá, že by nějak extrémně strádala. Přišla jsem asi o 2&nbsp;698&nbsp;789 nervových buněk, ale nic horšího se nestalo.

Notabene jsem v neděli večer dostala od Marit dárek za to, že jsem to všechno tak krásně zvládla…

Veronika Rajchartová, 17. května 2002

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>