Chcete si vzít svého miláčka do Švédska?

Jeden z mých nejhorších dnů v životě byl ten, kdy jsem se před odletem do Švédska loučil se svým psem. Z dveřmi pražského bytu zůstal opravdový kamarád a inteligentní tvor, hromada zlatých chlupů, tmavé vnímavé oči a 32 kilo přítulnosti. Nestydím se přiznat, že jsem se nemohl ubránit dojetí, když jsem našeho retrievera Barona držel kolem hlavy a snažil se mu vysvětlit, že čas utíká rychle. Sám jsem tomu ale moc nevěřil. Velmi silně jsem si uvědomoval, že 120 dní budeme odloučeni. Budeme splácet daň švédským předpisům, které nařizují, aby všechna dovezená domácí zvířata se podrobila povinné karanténě. Zachytil jsem poslední Baronův pohled a srdce se mi sevřelo

Dlouho před naším odjezdem jsem telefonoval, faxoval, „mejloval“ doslova na všechna nádraží, konsultoval s odborníky i laiky a taky se rozčiloval, kritizoval, bránil se, poukazoval na citové pouto, nadával na všechna stupidní nařízení, ptal se a snažil se dokázat, že vzteklina přece nezná hranic. To vše jsem podnikl, abych zabránil odloučení nejvěrnějšího člena rodiny. A na konci toho všeho snažení mi zůstaly dvě možnosti: buď nechat Barona doma nebo ho dát do karantény. Ze dvou zel jsme zvolili do menší.

Možná, že právě nyní někdo z vás stojí před rozhodnutím, zda nechat svého miláčka doma (což jsme již jednou udělali a nikdy bychom neopakovali) anebo podstoupit časově, finančně a citově náročnou separaci. Ale všechno je relativní – čtyři měsíce je nakonec méně než čtyři roky, peníze budou a my ne a při veškeré odborné péči je strádání psa minimální. Ale k tomu se ještě dostanu

V Evropě jsou, tuším, čtyři země, které trvají na čtyřměsíční karanténě: Švédsko, Norsko, Irská republika a Velká Británie. Právě posledně jmenovanou zemí jsem argumentoval proti nepochopitelnému nařízení: proč karanténa, když byla spalována celá stáda nakažená slintavkou a kulhavkou a nemocí způsobující BSE. To snad my bychom se měli bránit proti nemocem přicházejícím z ostrovní země! A co chudáci britští psi, kteří se svými páníčky vyrážejí do oblastí postižených zemětřesením? Za záchranu lidských životů jsou posláni do karantény. V roli hluchého, bušícího do vrat nekompromisního dvora veterinární legislativy jsem si připadal jako podivín, který chce pohnout kolem dějin.

Lákavou, ale z pohledu možných následků děsivou, byla myšlenka dovézt Barona tajně. Pokud by se však ukázalo, že neprošel karanténou a pohyboval se po území Švédska, byl by na místě utracen a majitel by byl souzen. Nadějí mohl být přehled zemí, na které se vztahovaly mírnější karanténní předpisy, ale Česká republika mezi nimi nebyla. A tak jsme definitivně stáli před faktem, že Baron bude v karanténě a jiná možnost neexistuje.

Nejbližším místem, kde lze získat základní podmínky pro umístění psa do karantény, je velvyslanectví Jeho Veličenstva švédského krále v Praze. Stejné podmínky jsou vyvěšeny na internetové adrese Veterinární správy Jordbruksverket (www.sjv.se). Pes musí být opatřen registračním číslem, které se buď vytetuje do ucha nebo s čipem injekčně vpraví do zátylku.

Ve Švédsku jsou dvě místa, kam lze umístit psa – a sice ve Vallentuně, což je asi 30 km od Stockholmu – a další poblíž Malmö. Pro vstup do Švédska si však nelze vybrat jakékoliv místo, ale pouze Stockholmské letiště Arlanda a přístav Trelleborg. Cesta letadlem musí být přímá a je pro psa sice šetrnější, ale pro majitele mnohem nákladnější. Za váhu psa a schrány, ve které je přepravován, se platí zvlášť, jinými slovy nelze použít ani gram z ušetřené váhy osobních zavazadel. Jeden kilogram tohoto typu „zavazadla“ stojí přibližně 350 Kč. Malá plemena lze brát na palubu letadla, přičemž kategorizaci malého, středního, většího, velkého či obřího plemene určuje přepravce. Po konzultaci s veterinářem je možné dát psovi zklidňující pilulku, injekce se nedoporučují.

Našeho Barona jsme přepravovali letecky v pevné schránce. Když jsem ho spatřil na arlandském letišti, byl jsem dojat podruhé. Snažil jsem se ho povzbudit, ale otáčel hlavu, čímž mi dával jasně najevo uraženost a poníženost. Dožadoval se otevření schránky, aby se mohl dostat na svobodu. Pracovnice karantény však naložila klec do vozidla a odjela s ním do nového „domova.“

První týdny byly opravdu kruté, škrtal jsem dny v „psím“ kalendáři, čas ubíhal pomalu. Po měsíci jsme se byli za ním podívat. Nevěřil, že jsme to my, že jsme na něho nezapomněli a stále si nás hlídal. Jaké však bylo překvapení, když si pro něho Christina přišla. Poslušně se nechal odvést a prošel za štěkotu svých kamarádů do svého kotce. A tak to šlo pokaždé po naší návštěvě.

A jednoho krásného zimního dne, a opravdu den byl jako vymalovaný, jsme si pro Barona definitivně přijeli. Rozloučil se se svojí dočasnou „paničkou“, ve dveřích se ještě nechápavě po nás podíval, zda si to nerozmyslíme, a pak s jistotou odkráčel po cestě k autu. Do sněhu se dlouze podepsal a vyplázl na nás jazyk. 120 dní karantény skončilo. Zaplatil jsem účet znějící na 26 tisíc švédských korun s vědomím, že pes se může bez problémů pohybovat po švédském území.

Jan Maruška, Stockholm, 6.2.2002