God Dag (Au-pair mezi vikingy) 13.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

… předchozí část…

Narozeniny u Norů

Dnes bych chtěla věnovat pár řádků narozeninovým oslavám. Velmi záhy jsem pochopila, že Norové v tomto směru nic neponechávají náhodě. Ta první, kterou jsem absolvovala, proběhla asi pět dnů po mém příjezdu do Norska.

Nedlouho po mém příjezdu měla maminka Kjell Arvida narozeniny. Musím podotknout, že Marit se mne na to snažila připravit s dostatečným předstihem. Bohužel o ní mluvila jako o Astrid a ne jako o “Kjellarvidovomatce“ – a mně první dva měsíce jména absolutně splývala, ba dokonce jsem nebyla schopná je odlišit od normálních slov. Že bude oslava narozenin, jsem pochopila až ten den ráno, když se Marit pokoušela zabalit dárek během snídaně, make-upu a balení svačiny do práce. Zvládala všechno najednou (ach my ženy). Také mi připomněla, že oslava se samozřejmě týká i mé maličkosti. Ehm, bylo na čase sehnat dar.

Tou dobou jsem již bezpečně věděla, kde je nejbližší supermarket a benzinová stanice. Něco mi také říkalo, že kilovka mouky, kečup nebo párky asi vhodným prezentem, byť exkluzivně zabaleným, nebudou. Pak mne napadlo, že by se tam třeba – při troše štěstí samozřejmě – dala sehnat kytka, tou se nic zkazit nedá. Štěstí jsem měla jen napůl Kytku měli právě poslední a ta svou košatostí, překrásnou barvou a květem rozhodně nevynikala. Nicméně byla to jediná šance, jak něco sehnat. Sladkosti jsem raději vzhledem k babiččině cukrovce zavrhla. Mohla jsem ji vydávat za zvláštní druh, nebýt Simona, který byl samozřejmě nakupovat se mnou. Znáte upřímnost dětí U pokladny se na mě prodavačka zahleděla a pak něco norsky pronesla. Nerozuměla jsem ani slovo, a tak jsem použila svou oblíbenou větu že nemluvím norsky – a ona lámanou angličtinou odpověděla něco ve smyslu „ubohý“ a “zadarmo“ – a kytku mi vrátila se soucitem v očích. Dobrý, nic by se nedělo, kdyby

Na oslavu dorazili všichni, babička měla připraveny asi čtyři dorty. Byla téměř rozená cukrářka – dodneška ji částečně viním za svůj váhový přírůstek. Když jsme jí předali dary, za všechny upřímně poděkovala, dokonce i za moji úžasnou květinu. Pak Simon pronesl něco – nikdy jsem se nedozvěděla co – a všichni se na mně velmi shovívavě podívali. On však ještě něco dodal (v tu chvíli bych ho byla přetrhla), babička se podívala VELMI rozpačitě a na mou adresu pronesla něco, co – ačkoli jsem vůbec ničemu nerozuměla – mohlo být třeba „ale to přece vůbec nevadí, přesto je opravdu překrásná“. Tehdy mně poprvé a naposled napadlo, jestli jsem si přece jen nevzala velké sousto a jestli by nebylo nejjednodušší vrátit se do Čech. Když už se věnuji narozeninám, není možné přejít bez povšimnutí ty klučičí. Simonovy jsem nikdy nezažila, slavil je 1. ledna a to jsem nikdy nebyla „doma“. Asi naštěstí, jednou mi totiž Marit v den Simonových narozenin telefonovala. To, co jsem slyšela ve sluchátku, mě utvrdilo v přesvědčení, že nemusím být u všeho. Dva chlapečkové Simonova věku najednou v domě zvyšovali riziko katastrofy o 90 procent. To jsem poznala. Na narozeniny se jich obvykle sešlo čtyřikrát tolik.

Dodneška si pamatuji, jak jsme jednou s Kjell Arvidem „pekli“ Johanovi dort. Moc jsem se na to těšila, výtvarné ztvárnění čehokoli je mou silnou stránkou. Marit někde koupila tuby s barevným želé na ozdobu a já se nemohla dočkat konečné fáze výroby. V hlavě jsem už týden dopředu nosila tři až čtyři grafické návrhy. A tak mi ani nevadilo, že Kjell Arvid přinesl hotový korpus z obchodu (byl k nerozeznání od domácího) a vypotřeboval asi dva litry šlehačky. U srdce zabolelo, až když na závěr, ještě než jsem se stačila nadechnout, vzal všechny čtyři barevné tuby najednou do ruky, odšrouboval víčka a celý ten dort prostě chaoticky pocákal, bez jakékoli snahy zahrnout do uměleckého projevu alespoň minimální dávku estetiky. Joj, to bylo zklamání. Ne však poslední. Do ledničky se dort nevešel, a tak se ho Kjell Arvid rozhodl umístit do komory vedle kuchyně. Na okenní parapet. Vy však nevíte, že v komoře na zemi měl Tru svou misku s vodou a granulemi, parapet byl od země vysoko metr patnáct. A Tru byl velmi dobře rostlý gordon setr. Nebyl sice z nejdůvtipnějších, nicméně přesně po 13 minutách vtrhl Simon do obýváku a všechny nás všechny informoval o tom, že Tru žere ten „krásnej dort“.

V podstatě nebylo proč se na Trua zlobit. Kdyby Kjell Arvid ten podnos s dortem položil hned vedle misky, vyšlo by to nastejno. Nicméně jsem očekávala, že mu alespoň jemně naznačí, že tohle nebylo fér. Zmýlila jsem se. Kjell Arvid jednoduše odřízl okousanou část a přihodil jí do misky se pochvalou, jak je ten pes děsně šikovnej. Pro mne byl tak silný zážitek, že přehlušil všechny ostatní. Nepamatuji si, co ten rok Johan dostal – dodnes však vidím, jak se Kjell Arvid po odchodu poslední tetičky vrhl na zbytek dortu a odnesl ho opět do komory s tím, že si ho Tru zaslouží, když je takový pašák. Když nad tím dnes přemýšlím, tak vlastně nevím, kdo měl ten den doopravdy narozeniny

text a foto Veronika Rajchartová, 1. října 2003

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>