ToplistNa vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

God Dag (Au-pair mezi vikingy) 2.


… předchozí část…

Cesta na Sever

Už jsem se definitivně rozhodla a nešlo to vzít zpátky. V ruce jsem třímala tolik očekávané pracovní povolení a jízdenku do Osla a snažila se přijít na to, jak se mi do batohu vejdou všechny věci, bez kterých jsem se půlroku neodvedla obejít. Po zralé úvaze jsem ze seznamu vyškrtla kolo a počet párů lyží zredukovala na dva – rodiče si nechápavě ťukali na čelo. Naopak po diplomatické odpovědi Marit na mou otázku ohledně počasí, „počasí tu máme opravdu hodně,“ jsem si připsala ještě jeden teplý svetr a palčáky a seznam jsem si pro jistotu nechala na nočním stolku, často do něj v noci ještě něco přibylo. Cestovní pas například ve třičtvrtě na tři ráno.

V konečné fázi jsem to stejně seškrtala na asi na 28 procent a i tak se domnívám, že za balení bych si zasloužila Nobelovu cenu, nebo alespoň nějakou její modifikaci, protože objem věcí, které se mi do batohu podařilo vměstnat, rozhodně několikanásobně převyšoval jeho kapacitu.

A tak jsem najednou stála na Florenci obložená zavazadly a trochu bojovala s výčitkami svědomí, že se mi do očí nederou slzy jako mámě a že se na rozdíl od táty fakt těším na to, až se autobus rozjede.

Osmadvacetihodinové mačkání se na 25 čtverečních centimetrech prokládané toaletami všech možných barev a druhů rozhodně nenaplňuje moje představy o příjemném cestování, ale mou dobrou náladu mi nedokázal zkazit ani ten pán, co seděl přes uličku, všechno věděl a všechno znal a z nějakého nepochopitelného důvodu měl pocit, že jsou všichni celí žhaví poslouchat jeho monolog na téma: „To já jednou…“. Dokázal dokonce přehlušit i mého walkmana, puštěného na maximum, ale já byla opravdu rozhodnutá zachovat si úsměv na tváři stůj co stůj.

V Oslu mne čekala velmi prekérní záležitost a to evakuovat veškerá má čtyři zavazadla na vlakové nádraží vzdálené asi cca 200 m. V jednu chvíli to zcela vážně vypadalo, že zhynu pod jejich tíhou zavalena někde na třetině cesty, ale pak se mi podařilo zmobilizovat i ty síly, o kterých jsem v souvislosti s mým já neměla nejmenší tušení – a usadila jsem se ve vlaku. Čekalo mne dalších 14 a půl hodin cesty. Maličkost.

Abych si trochu vykompenzovala to mačkání v autobuse, měla jsem na trase Oslo – Trondheim koupenou postel v lůžkové části vlaku a ze všeho nejvíc se těšila na královskou snídani, která byla v ceně. Nechala jsem se vzbudit s dostatečným předstihem a naivně si představovala, jak si s aristokratickou důstojností nechám v jídelním voze nalévat čaj do hrnečku z růžového porcelánu a opravdu si to vychutnám. Tady je třeba předeslat, že s norskými jídelními vozy jsem do toho okamžiku neměla vůbec žádné zkušenosti. A tak jsem tam dorazila, sedla si a čekala, až se nade mnou objeví usměvavá servírka a poskytne mým chuťovým pohárkům vše po čem touží (nebo aspoň téměř). Vedle seděli nějací Holanďané a snídali a nějak divně se na mne a hlavně na to prázdné místo přede mnou dívali a já se zase dívala na ně a přemýšlela, jestli nemám někde na obličeji šmouhu od sazí (velmi pravděpodobné), nebo roztržené silonky (ještě pravděpodobnější, s sebou jsem měla pouze punčocháče o min tloušťce 2 mm). Začal mne zaplavovat zcela jasný pocit, že NĚCO není v pořádku. Asi 10 min se nic nedělo, pak dorazili nějací další lidé. Zpoza závěsu na kraji vozu vytáhli nějakou krabici (asi tak metr na metr), z termosky na okně si něco nalili a usadili se přede mnou. Pak otevřeli tu krabici a… začali snídat. Žádná obsluha s bílou zástěrkou, žádné distingované posnídání, ale prachsprostá samoobsluha, s plastikovým příborem a polystyrénovým hrníčkem. A to všechno ještě umocněno faktem, že jsem většinu času, určeného na vychutnání voňavé kávy, proseděla s nic nechápajícím výrazem ve tváři a tudíž měla na zhltnutí plátku chleba s něčím, co opravdu vypadalo jako mírně rozteklá podrážka mých letních sandálů, a jogurtu cca 28 vteřin. Jogurt jsem dojídala ještě na nádraží, plastikovou lžičku jsem v té rychlosti zapomněla ve vlaku. Poučení č. 1, které bylo opravdu důležité k zapamatování – v Norsku je skoro všude samoobsluha.

Po přestupu do dalšího vlaku (tentokrát už osvobozena od smýkání zavazadel nádražní halou – vezla se se mnou někde v zavazadlovém voze, teda aspoň jsem doufala, že to tak je… ) jsem se usadila u okna a jsa nestresována pocitem, že zase bude někde na něco zbytečně čekat (Godot prý s námi nejel) jsem se pokoušela číst. Zcela marně, protože všude kolem bylo pro mne toliko nových věcí, že se soustředit prostě nedalo na nic. Na sedačku vedle mne si přisedla nějaké paní a i přes to, že jsem měla na klíně rozevřené předvčerejší vydání MF, což by třeba v někom mohlo správně evokovat fakt, že asi nebudu zdejší, na mne spustila asi sedmiminutový monolog.


foto Michael Stanovský

Bohužel opravdu nevím, na jaké téma. Tou dobu jsem uměla norsky přesně devět slov a pokud si dobře vzpomínám, ani jedno z nich jsem nezachytila. Slušně jsem ji nechala domluvit (skákat do řeči se přece nemá) a pak pyšně použila svou jedinou celou větu, kterou jsem uměla: „jeg snakker ikke norsk.“ Zjevně ji to k mému překvapení vůbec neodradilo, protože další tři minuty něco říkala a pak odešla směr jídelní vůz. Tak tam už mne dneska nikdo neuvidí, napadlo mne.

Následovaly další 4 hodiny jízdy, cesta metrem z Palmovky na Anděl mi připadala delší. Snažila jsem se nabažit okolní krajinou, sněhem a sluníčkem, ale by mi jasné, že po 22 letech života ve městě se mi to hned tak nepodaří. A pak najednou průvodčí hlásal Mosjøen a já vykoukla z okýnka a tam stála paní v dlouhém plášti a pes a kolem nich poskakoval blonďatý kluk a mne napadlo, že během příštích 6 měsíců budu znát barvu jejich zubních kartáčků, noční můry a sny a že oni budou znát ty moje a i přes vlhkou okenní tabulku jsem z nějakého důvodu cítila, že mi ta myšlenka není vůbec nepříjemná…

Veronika Rajchartová, 9. října 2001

… pokračování příště…

 

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.307.380 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.217 sec. • www.severskelisty.cz • 54.227.17.101
file v.20180224.034631 • web last uploaded 20180224.150410
2017:271 • 2018:6