God Dag (Au-pair mezi vikingy) 4.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

Sjøgata, malý útulný domek
původně měla být celá tato stará čtvrť zbourána
a přeměněna na parkoviště…
foto: Øyvinn Hjorthen, 2000
© Copyright Info Helgeland, All rights reserved

… předchozí část…

Učím se norsky

Škola začala hned v pondělí. To znamená, že na aklimatizaci a nasazení výrazu „jsem úplně v pohodě, mezi cizími lidmi 2 500 km od domova při teplotě -18,5 ºC se cítím jako ryba ve vodě“ (velmi náročné) jsem měla přesně dva dny.

Původně jsem měla v plánu zachytit do první návštěvy kurzu norštiny co nejvíc norských výrazů, ale vzhledem k tomu, že jsem po prvních 24 hodinách nebyla schopná rozlišit, co je slovo a co křestní jméno (zeměpisné názvy nevyjímaje), jsem to vzdala a do učebny vstoupila vybavena pouze svoji oblíbenou větou „Jeg snakker ikke norsk“ a asi 38 citoslovci, která jsem při komunikaci s dětmi shledávala jako velmi vhodná. Nejoblíbenější se stalo „oj“ a také „ufta“, mezi ně jsem ještě zapojila i „wau!“. Prostě slova o jehož norském původu rozhodně nemůže být pochyb.

To poslední „wau!“ jsem používala nejčastěji, na Simona dělalo opravdu dojem a dalo se použít téměř v každé situaci – snad jen když jsem ho zastihla ve sklepě se sekyrkou v ruce, jsem si jeho správným významem nebyla úplně jistá.

Ve třídě posedávalo různě po stolech asi osm lidí, přesněji řečeno děvčat a jeden Arab. Všichni se mezi sebou plynně bavili. Norsky! Napadlo mne, že to asi pravděpodobně není můj kurz, v některých nepravidelných slovesech jsem si ještě nebyla úplně jistá. Asi po pěti minutách se z hloučku oddělila jedna dívka, o které jsem si do té doby myslela, že je z Holandska a představila se jako Trine, naše učitelka. Abych to upřesnila, z výrazu v její tváři jsem vyčetla, že by přibližně něco takového říci mohla. Pokud tedy vezmu do úvahy fakt, že mě zřejmě nechtěla informovala o politické situaci v Kambodži.

Uznávám, že to, co se odehrávalo potom, skutečně mohlo v ostatních evokovat dojem, že jsou na kombinaci kurzu angličtiny a znakové řeči pro pokročilé, ale nedalo se nic dělat. Po jejím pobídnutí, abych o sobě něco řekla, jsem marně zapátrala v paměti, ale ani jedno z těch již dříve zmiňovaných citoslovcí mi nepřipadalo příliš vhodné a tak jsem hodila do placu svou železnou rezervu: „Jeg heter Veronika,“ – jmenuji se Veronika – a čekala aplaus, nebo alespoň něco v tom smyslu. Na obdiv to ale zjevně nestačilo.

Po dalších cca 34,5 minut se ze mne Trine pokoušela dostat informaci o mém věku, nicméně i přesto, že to v té době nebylo ještě směrem k mé osobě příliš kompromitující, musela vyvinout zcela nadlidské úsilí. A nutno podotknout, že ačkoliv jsem opravdu neměla v plánu to nijak zatajovat, nebo snad mlžit, asi to tak vyznělo. Bylo mi tou dobou 22 a vyslovení „tjue to“ – šjue tu – které člověka nutí přitisknout jazyk na horní patro a infantilně zašišlat a dát si při tom pozor, aby nepoprskal další lidi v okruhu 128 metrů – se mi jevilo náročnější, než zdolat Kilimažáro.

Pak se představovali ostatní, pochopila jsem z toho, že má každý nějaké jméno, je nějak stár a pravděpodobně pochází z ciziny. Nepředpokládám totiž, že by se toho kurzu zúčastňoval rodák z Osla nebo Trondheimu. Potom Trine naštěstí rozhodla, že toho verbálního trápení mého já bylo víc jak dost, vyfasovala jsem učebnici Ny i Norge a do konce hodiny se dozvěděla natolik závažné informace první lekce, jako že Karlo pochází z Itálie (dobře vědět) a Indira z Ghany. Za 2,5 hodiny úsilí to myslím stálo.

I když opravdu nejsem pobožná, na potenciální zvonění jsem čekala jako na smilování boží. Třídu jsem opouštěla vyčerpaná jako běžec u Marathonu s otázkou, jestli následně nutné lázně hradí také komuna, nebo jestli to bude výhradně na moje náklady.

Veronika Rajchartová, 3. prosince 2001

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>