God Dag (Au-pair mezi vikingy) 11.

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>

ze závodu Hattrenett, foto: Liv Sund

… předchozí část…

Hattrennet

Duben – mnohým se asi vybaví plně se rozvinuvší jaro, probouzející se příroda a tak. Ale já, přestože jsem se na jaro vážně velmi těšila, mám svůj první duben v Norsku spojený ještě pořád se zimou. Jako bych se snad sněhu nemohla nabažit. V Hattfjelldalu se každoročně koná Hattrennet – závod v běhu na lyžích na 35 km. Ten rok přislíbil svou účast i Vladimír Smirnov – a já u toho pochopitelně nemohla chybět. Už od začátku ledna mne Marit v pravidelných intervalech upozorňovala na to, že budou TY závody, bude tam TEN Smirnov a já tam prostě musím jet.

Přiznávám, nechtělo se mi jet samotné. A tak jsem trochu slevila ve svém sportovním nadšení. Nepojedu měřený závod, udělám si prostě celodenní výlet jako většina lyžařů. V cíli pak dostanu odznak. Společnost mi bude dělat Slovenka Iveta. Říkala, že doma na běžkách jezdila docela často, a že to teda v pohodě zvládne. Mnnno, dnes už vím, že jsem si to měla ověřit předem…

Přišel pátek, předvečer závodu. Plán byl takový, že já s Ivetou dojedeme do Hattfjelldalu autobusem. Tam na nás bude čekat Maritin bratr Arne a my přespíme u něj doma. Cesta s jedním přestupem v městečku Trofors nebyla pro normálně inteligentního jedince nic moc obtížného. Co bych se tím já, světoběžník mezinárodního formátu, znepokojovala.

Až do Troforsu se nedělo nic zásadního, autobus stavěl u každého domu ve stráni. Pak jsme dorazili na konečnou. Když jsme vystupovaly, řidič mávl rukou směrem k nějaké dodávce, která vypadala jako mikrobus Ford Tranzit a NĚCO pronesl. Tou dobou jsem sice už zvládala lehkou konverzaci v norštině, nicméně řidičův dialekt mi zněl jako epická báseň kmene Zulu. Krom toho, přiznávám, jsem ho moc nevnímala. Což byla chyba…

Trochu mne udivilo, proč ta dodávka překáží na autobusové zastávce, když tam odtud za chvíli odjíždí náš autobus. To by se u nás přece stát nemohlo! Jak se tak rozhlížíme, kde jako stojí ten náš přípoj, říkám si v duchu, ať ten ford kouká zmizet, že mi v tom dělá zmatek. Po chvíli k mé velké radosti dodávka opravdu odjíždí, ale náš autobus pořád nikde. A tak jdu zpátky za tím řidičem, co nás sem dovezl, a lámanou norštinou se ptám, kdeže je proboha ten autobus, co měl před pěti minutami odjíždět. „No vždyť jsem vám říkal, že stojí támhle,“ jeho ruka ukazuje směrem k zastávce a pak se stáčí někam k zadním kolům ujíždějící dodávky. A pak ještě rozpačitě dodá: „To byl ten autobus.“

Aha, tak tady se říká autobus všem autům o kapacitě 5 lidí plus jeden pes. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. V Praze bychom si asi řekli – no a co, tak pojedu dalším. Jenomže jsme byly na dalekém Severu, byl pátek podvečer a Trofors měl jen pár tisíc lidí. Něco jako Horní Kotěhůlky. V jízdním řádu se mi podařilo vyčíst, že další autobus jede v sobotu v 13:58. Joj, tak tomu se říká „odloženej start závodu“.

No nic, z vlakového nádraží jsem se dovolala zpátky Marit, ta obratem zorganizovala akci na záchranu nás dvou. Chudák strejda Arne musel nastartovat svého fiata a vyzvednout nás, přiblble se chichotající, v nádražní hale. Za odměnu pak Marit všechny návštěvy ještě dlouho bavila historkou o tom, jak jsem bez problémů dojela 3000 kilometrů k nim, ale na dalších 62 kilometrech jsem se téměř ztratila.

Sobotní ráno nás probudil déšť. Teplota kolem obávané nuly. To na lyže nelze namazat nic, co by později nevhánělo do úst nepublikovatelná slova. Krom toho jsem ještě pořád netušila, jak je na tom Iveta se svižností na běžkách. Namazaly jsme červenej klistr a vyrazily. Už asi tak po dvěstě metrech mi došlo, že jsem si Ivetiny lyžařské schopnosti měla nejdřív ověřit někde v klidu za slunného počasí. Každý terénní zlom byl pro ní absolutně nesjízdný, největší problém měla s koordinací pohybu tak, aby si co nejmíň překážela rukama.

Začalo mi být jasné, že opravdu nepojedeme na čas, ale na dojetí. Předjížděly nás i babičky a mně začalo být pořádně zima. Původně jsem si myslela, že bychom to mohly zvládnout za tři hodiny. Když do nás po 15 km najel sám velký Smirnov, který startoval o dvě hodiny později, došlo mi, že na medaile to tentokrát určitě nebude. Pohřbila jsem veškeré ambice. Ivety mi bylo líto, ale její tatranská houževnatost jí nedovolila to vzdát. Na třetí občerstvovačce Iveta dokonce odmítala jíst. To byla známka krize největší, protože při své váze 49 kg jedla jinak téměř nepřetržitě. Začala jsem se dokonce bát o její zdraví. Nakonec vše dobře dopadlo, po 5 hodinách a 23 minutách (jak úžasný průměr na těch 35 km) jsme se doplazily do cíle. Právě probíhalo vyhlášení výsledků. Vůbec nechápu, jak si mohli troufnout, začít bez nás! Nooo, děkovala jsem bohu, že mne tam nikdo nezná, připadala bych si přinejmenším divně.

Dodneška nedovedu pochopit, jak se Iveta dokázala tak ukrutně rychle zregenerovat. V cíli vypadala, že ji ze závodiště budu muset odnést. Zato na večírku v místní tělocvičně křepčila až do rána. Ačkoliv tou dobou její slovní zásoba norštiny čítala asi 57 slov, mezi mazurkou a tangem si dokázala ještě s jedním pohledným Norem vyměnit názor na vymírání tuleňů. Mimochodem, ten večírek byl opravdu velmi zábavný – všichni staří mládenci z kraje (a že jich je v okolních horách žije požehnaně) se dostaví, aby chytili svoji šanci. S nabídkami k sňatku rozhodně neotálejí. K mému údivu to s nimi myslí pravdu vážně…

Veronika Rajchartová, 20. února 2003

… pokračování příště…

<<  1. díl  2. díl  3. díl  4. díl  5. díl  6. díl  7. díl  8. díl  9. díl  10. díl  11. díl  12. díl  13. díl  14. díl  >>