Bude ze Špicberků jedno velké smetiště?

foto Radim Vaculovič

Norské Špicberky dostanou v blízké době zřejmě další tvrdou ekologickou ránu. Rusové, kteří na těchto ostrovech nedaleko severního pólu těží černé uhlí chtějí rozšířit své aktivity. Chtějí začít dobývat i ropu. Příroda v místech kdy v současné době Rusové těží je přitom už tak zničená, že další zásah pro ni bude zřejmě katastrofou.

Špicberky vypadají při pohledu z letadla jako panensky nedotčená krajina. Kvůli drsným klimatickým podmínkám, které tu vládnou (v zimě za půl roku trvající polární noci mohou teploty klesnout až k -40 ºC) by jimi i určitě byli. Kdyby…

Kdyby se tu se tu ovšem před více než sto lety nezačalo těžit černé uhlí. Na začátku dvacátého století tu černé uhlí dobývali zejména Norové, Rusové, Angličané a Nizozemci. Nyní už ho kvůli ekonomické náročnosti na dopravu těží pouze Norové a Rusové. Zvlášť ruská přítomnost se na tamní krajině výrazně podepsala a podepisuje.

Ruský styl těžby – vytěžit, zničit a jít jinam

Rusové nyní vytěží na Špicberkách ročně kolem tří set padesáti tisíc tun kvalitního černého uhlí. Stopy po ruské přítomnosti jsou patrné doslova na každém kroku. S úklidem odpadů si totiž Rusové a dříve ani Sověti příliš hlavu nelámali a nelámou. A tak tamní příroda dostává stále další a další zásahy. Zrezavělá lana, prázdné barely od nafty se povalují téměř všude. Najde se tu však i kotel nebo obrovský železný srp s kladivem. Ukončení těžby a odchod ze Špicberků přitom Rusové jen tak v nejbližších letech neplánují. V jediné nyní obydlené ruské osadě Barensburgu jsou podle ruských odhadů zásoby uhlí na dalších nejméně dvacet let.

Chceme těžbu ještě rozšířit, říká Nikolaj Tkačer, muž který zde zastupuje ruskou těžební společnost Trust Arktikugol. V nedaleké zátoce jsme objevily ložiska ropy, pokračuje a dodává: Hledáme také zemní plyn. Navíc jsme nyní našli hodně uhlí v Colesbuchtě, kde už jsme jednou byli a to před 40 lety.

Colesbuchta a Grumanbín – Sovětské výstavní osady

Colesbuchta byla malá hornická osada. Leží přibližně 20 kilometrů od nynějšího hornického střediska Barensburgu. Bylo to překladiště, kde se nakládalo uhlí z železniční vlečky na lodě. Vlečka spojovala právě colesbuchtské překladiště s Grumanbínem, kde se uhlí těžilo a odkud se do Colesbuchty uhlí dopravovalo po krátké železnici. Colesbuchtu opustili Sověti v roce 1961. Potom tam sice pobývali ještě jejich geologové, kteří hledali nová ložiska. Ti tam strávili už jen pár měsíců. Když člověk přijde do Colesbuchty dnes, má pocit, že Sověti odjeli ze dne na den. V jednom z domů mají horníci připravené montérky na další směnu. Na břehu moře stojí ještě dvě prorezivělé lodě. Další je napůl potopená v moři. V bývalém skladu je přes sto pytlů cementu. Opodál se zase válí šamotové cihly. V kulturní místnosti je ještě zbytek jakéhosi rudého transparentu. Podobně je na tom i osada Grumanbín, ze které Rusové odešli po roce 1960. Železný odpad se válí všude kolem. Důlní vozíky leží vedle bývalé železnice. Už nepotřebných dřevěných trámů, kůlů a opracovaných desek se tam válí tisíce. Vše se přitom na tato místa muselo dovést. Na Špicberkách totiž kromě horníků a lidí, kteří se starají o chod hornických osad téměř nikdo nežije. Nejsou tam žádná města. Nerostou tam ani žádné stromy, prostě nic.

Rusové nyní ve svých plánech předpokládají, že se právě do Colesbuchty vrátí. Nové šachty tam hodlají otevřít už příští rok. Máme už připravené plány otvírky, říká zástupce těžební společnostii Nikolaj Tkačer. Myslím že bychom mohli začít v první půlce roku. Vše ale samozřejmě závisí na penězích, respektive na tom, jestli je dostaneme.

Přesto, že Špicberky patří formálně Norsku, Norové nemohou ruskou činnost příliš ovlivňovat a ani ji nemohou zakázat. Špicberky totiž připadly této skandinávské zemi až v roce 1920 a to na základě mezinárodní smlouvy. Do té doby se si na ně dělalo nárok hned několik států najednou. Tato smlouva mezi Norskem a dalšími čtyřiceti třemi státy, které ji ratifikovaly však stanoví, že každá z těchto zemí zde bez výraznějších omezení může těžit uhlí a další nerostné suroviny. O ochraně životního prostředí se smlouva nezmiňuje. Mezi státy s právem těžby patří i Česká a Slovenská republika. Ani my ani Slováci však na Špicberkách nyní žádnou činnost nevyvíjíme.

Co je na Špicberkách?

Zmapovat nerostné bohatství Špicberských ostrovů se už pokoušely mnohé vědecké expedice a stovky geologů. Zatím se to povedlo jen částečně.Na základě toho, co o těchto místech, které leží zhruba tisíc kilometrů severně od Norska víme, se jedná o velmi bohaté naleziště nerostných surovin. Zatím se nejvíce těžilo a těží černé uhlí, je ale velmi pravděpodobné, že stejně jako u Norského pobřeží jsou i tady naleziště ropy a zemního plynu. Ropné produkty se zatím nedobývají kvůli ekonomické náročnosti na těžbu a na dopravu. Ani samotná těžba černého uhlí není ekonomicky příliš efektivní. Rusové přiznávají, že za dob socialismu ani tak nešlo o to, jestli je těžba ztrátová či ne, jako o to být na Špicberkách a tak kontrolovat co se na Severu děje.

Svůj význam potvrdily Špicberky i za druhé světové války. Rusové nyní většinu své zdejší těžby vyvážejí do evropských zemí, hlavně do Holandska. Ani Norové, kterým Špicberky patří, tady v současné době velké množství uhlí netěží. V jejich největším středisku Longyerbyenu jsou zásoby uhlí přibližně do roku 2003. Pak se však chtějí přesunout do zhruba 50 kilometrů vzdálené Sveagruva.

Špicberky/Svalbard

Encyklopedie Diderot definuje rozdíl mezi Svalbardem a Špicberkami takto:
Svalbard – norské autonomní území v Severním ledovém oceánu, správní středisko Longyearbyen. Zahrnuje souostroví Špicberky a Medvědí ostrov.
Špicberky, norsky Spitsbergen – norské souostroví v Severním ledovém, součást norského autonomního území Svalbard.

Radim Vaculovič (Autor je redaktor TV PRIMA) 10. prosince 2001