V letadle-veteránu vyrazí na pól

„Řekli mi, že to není na dolet ani s přídavnými nádržemi, že je to prostě technicky nemožné. To mě vyhecovalo!“ říká Richard Santus.

Zatímco se lidé budou 1. dubna bavit aprílovými žertíky, Petr Bold a Richard Santus budou mít jiné starosti – ten den odstartují z Prahy a odletí malým historickým letadlem na severní pól. Stroj, ve kterém se letci na točnu vydají, je půl století starý, pochází z padesátých let, a nese označení L-200 Morava. První prototyp vzlétl z Kunovic 8. dubna 1957.

Organizátoři chtějí odvážnou akcí připomenout 90. výročí vzniku československého letectva a 50. výročí zahájení výroby letounu tohoto kdysi hojně používaného typu. „Cestou nás čeká několik zastávek, jedna z nich na polární základně Barneo, která stojí na ledové kře,“ přiblížil plány Petr Bold. Úspěch výpravy závisí především na počasí. „Náš letoun je starý padesát let a není uzpůsobený na extrémní podmínky,“ dodal Bold.

mapa letu

L-200 Morava – OK-FI

L-200 Morava – OK-OFI

L-200 Morava – OK-OFI

Richard Santus je profesionální pilot
a letecký instruktor. Má nalétáno
přes 4500 hodin snad na všem co má křídla -:)
Má lví podíl na organizování Aviatické pouti
v Pardubicích, kde dal dohromady i známý
několikanásobný vlek větroňů.

Ing. Petr Bold je bývalý známý automobilový závodník, držitel několika titulů mistra republiky v automobilovém sportu a současný generální ředitel společnosti Global Assistance. Létání se věnuje ve svém volném čase od roku 1998 a má nalétáno celkem 1350 hodin. Je majitelem stroje L-200 Morava na jehož křídlech se oba piloti pokusí dobýt severní pól. Sám o tom, co ho k tomuto odvážnému podniku říká: „Vždycky jsem se snažil dosahovat vyšších cílů, překonávat potíže. Závodit znamená být vždycky na hranici vlastních možností. Závodil jsem na kánoi, v potápění, v autech Když jsem po třiceti letech přestal s auty, chyběl mi adrenalin, a tak jsem začal létat. Od píky, ultralightů A pak jsem odkoupil tuhle dvoustovku. Velice se mi zalíbila, je to letadlo kultovní. A navíc natolik dobré, že bych s ním na ten pól chtěl zkusit zaletět.“

Kdy se nápad přeletět severní pól zrodil?

„Dostal jsem ho loni v létě – paradoxně – v krásném a teplém počasí. Když jsem se o tom začal bavit s odborníky, řekli mi, že to není na dolet ani s přídavnými nádržemi, že je to prostě technicky nemožné. To mě vyhecovalo, a já to nevzdal. Bývalý ruský kolega – automobilový závodník Kornijenko – mi zjistil, že na ledové kře existuje ruská polární základna Barneo, kde by bylo možné přistát, doplnit tam palivo a vrátit se. Tím se zpočátku nereálný projekt začal stávat reálným. Jel jsem s manželkou do Sankt Petěrburgu, kde je muzeum polárních výprav a šéfuje tam pan Bojarský, nadšenec a účastník mnoha severských výprav. Nadchl se i pro náš projekt a začal nám pomáhat.“, říká Petr Bold a pokračuje, kde získal potřebné informace: „Konzultoval jsem na všech možných stranách, spojil jsem se i s naším známým polárníkem Václavem Sůrou, který jako první absolvoval cestu z Barnea na severní pól na lyžích. V únoru jsme letěli na Špicberky s Richardem Santusem a s Petrem Uhlířem, náhradním pilotem. Tam jsme si na místě prakticky ověřili možnosti přistání, dotankování, hangárování, podpory personálu. Řekli nám, že nepamatují, že by tam někdy přistálo letadlo s pístovým motorem, byli velmi ochotní a vstřícní a přislíbili všestrannou pomoc.“

Let bude rozdělen do dvou fází

První fáze letu Praha – Oslo – Tromsø ( nejsevernější letiště v Norsku, kde budou čekat na vhodné počasí) skončí na letišti Longyearbyen (Špicberky, cca 4 hodiny letu přes volné moře), kterého chtějí piloti dosáhnout okolo 4. dubna. Letiště zároveň poslouží jako základní tábor, kde budou dokončeny poslední přípravy expedice a určen přesný den a čas odletu na pól, s ohledem na meteorologickou situaci v arktické oblasti. Petr Bold více k meteorologické problematice říká: „Pro úspěch naší výpravy jsou nejdůležitější meteorologické podmínky – náš historický stroj nemůže letět příliš vysoko, protože nemá přetlakovou kabinu a dostatečné odmrazování, není uzpůsoben pro extrémní podmínky. Takže: nesmí být příliš velký vítr, námraza, předpověď počasí musí být stabilní nejméně pro dobu 15 hodin, protože let bude trvat v rozmezí 12 – 14 hodin. A to musí platit nejméně na vzdálenost tisíc kilometrů. Takže zdůrazňuji, že naše expedice, je pokusem! Všechno závisí na dobré přípravě, technických podmínkách a příslovečné troše štěstí.“

V nejnáročnější – druhé fázi – je cílem překonat vzdálenost více než 1000 kilometrů nad ledovým oceánem směrem k severní točně a poté přistát na ruské základně Barneo, vzdálené 150 km jižně od pólu, přechodně zřízené na ledové kře s dostatečnou únosností. Motory nesmějí vychladnout, proto zde bude za chodu ruční pumpou doplněno palivo z šedesátilitrových sudů, které tam předtím dopraví transportní letoun Antonov 74. Poté dojde k přeletu zpět na Špicberky.

Jak vlastně funguje letiště na kře?

„Základna pracuje tak, že tam na padácích shodí nastartovaný buldozer, který upraví přistávací plochu pro letadla, pak přiletí letadla Antonov a přivážejí další výbavu. Kra musí mít dostatečnou nosnost, nejméně 2 a půl metru tloušťky. Takto tam základna funguje a obnovuje se už pátý rok. Po dohodě nám tam dopraví palivo pro pístové motory, které není ani na Špicberkách.“

Jak se přistává na ledové kře?

Jak již bylo řečeno, součástí přeletu, resp. obletu severního pólu bude i přistání na ruské základně Barneo, která se nachází na ledové kře. Dráha je dlouhá kolem 700 m a tvoří ji převážně sníh. Jak se přistává na ledové kře? Na tuto otázku nám odpoví Petr Bold: „Přistání na kře, pokud k němu dojde, bude samo o sobě zajímavé – museli jsme získat povolení ruského leteckého úřadu a norského leteckého úřadu – přistávací plocha má statut provizorního letiště a jsou určeny jen čtyři typy letadel, které tam můžou přistávat. To naše je jedním z nich. Zajímavostí je, že přistávací dráha na kře není stabilní, protože všechna ledová pole jsou v pohybu.“
Viz též článek Jak se buduje Barneo.

Letadlo si to zaslouží…

Podle Bolda, který letoun koupil do osobního vlastnictví, si tento kultovní stroj zaslouží podobný let. Zároveň ale připouští, že výprava je mimořádně náročná a také nebezpečná. Mimo nepřízně počasí musejí piloti počítat s nouzovým přistáním na kře nebo i do vody. Součástí jejich výbavy jsou neoprenové obleky, člun i kulovnice pro případ, že by na ně zaútočili lední medvědi. Návrat posádky se předpokládá v druhé polovině dubna.

Zajímavé údaje

Během letu tam a zpět urazí letoun vzdálenost přesahující 9000 kilometrů.
Rychlost letu: 230 km /hod.
Výška letu: 3000 m

Přílet letadla je očekáván ve druhé polovině dubna 2008.

Expedice North Pole Expedition 2008 se koná pod záštitou Letecké amatérské asociace a Aeroklubu ČR. Tímto výjimečným letem chtějí organizátoři a jejich partneři připomenout 90. výročí vzniku československého letectva a 50. výročí zahájení výroby letounu tohoto typu.

zdroje: mfd, aeroweb.cz, tisková zpráva North Pole Expedition

ms, 27. března 2008

Riskantní akce

„Dnes dopravní letadla lítají přes severní pól naprosto běžně a cestující to ani neví. Ale stroj L200 Morava je stroj velice kvalitní, krásný, ale s konstrukcí před 50 lety. Je to malé sportovní letadlo se dvěma pístovými motory a myslíme si, že je natolik spolehlivé, že to dokáže. Na druhé straně pístový motor není do těchto podmínek vhodný, a proto tam také po mnoho desítek let žádné letadlo s pístovým motorem nedoletělo, byli bychom první.“

S tím souvisí i harmonogram vaší výpravy, který je docela složitý už kvůli tomu historickému stroji?

„Ano, přesně tak. My musíme náš let podřídit přijatelnému počasí. Náš stroj umožňuje létání i za podmínek prakticky jako dopravní letadla v mracích a bez viditelnosti na zem, na druhé straně odmrazování stroje není na takové úrovni jako u moderních letadel, takže si budeme muset velmi omezeně vybírat počasí. A navíc, co je nejhorší, že tam nejsou žádné plochy na nouzové přistání. Pokud s tímto strojem letíte nad obydlenou oblastí, tak když začne docházet k námraze, tak si můžete vybrat náhradní letiště a přistát. Tady si není co vybrat.“

reportér Alan Hejma mluvil s Petrem Boldem na Radiu Impuls, 27. března 2008

---

A vyrážíme… foto iHNed 1. dubna 2008

Průlet okolo Řípu… foto iDNES, 1. dubna 2008

Aktuálně

1. dubna 2008 – Podle ČRo 1 Radiožurnálu odstartovali Petr Bold a Richard Santus z Z továrního letiště Aera Vodochody na Špicberky. Podle serveru iHNed odpoledne stroj přistane v norském Oslu, další zastávka bude bude Tromsö, nejsevernější letiště v Norsku. Tam pak budou piloti čekat na vhodné počasí k přeletu na Špicberky. Podle plánu by měli být na tamním letišti Longyearbyen kolem 4. dubna. V druhé fázi expedice by piloti měli překonat vzdálenost více než 1000 kilometrů nad oceánem směrem k severní točně a poté přistát na ruské základně Barneo. Motory nesmějí vychladnout. Palivo se tam bude za chodu doplňovat ruční pumpou z šedesátilitrových sudů, které tam předtím dopraví ruský transportní letoun Antonov 74.

2. dubna 2008 – Podle agentury ČTK proběhla včerejší první etapa výpravy poměrně dobře. Letadlo doletělo do Osla a ještě 1. dubna večer na nejsevernější norské letiště v Tromsö, přistáli tam v devět hodin. „V Tromsö je velmi špatné počasí, krutá zima. Přistávali jsme ve sněhové bouři. Všechno ale dobře dopadlo,“ přiblížil Bold okolnosti letu.
Výpravu postihl drobný problém v Oslu, kdy obsluha letiště nedokázala nastartovat pumpu na letecký benzin. „Obvykle tam totiž létají trysková letadla na jiné palivo,“ řekl Bold v telefonátu ČRo 7 Radio Praha. „Takže jsme se asi po dvou hodinách rozhodli, že přeletíme na jiné letiště vzdálené asi 200 kilometrů severně od Osla, do Fagernes. Je to nádherné, tahové horské letiště. Tam nás dotankovali a ještě večer, kolem deváté hodiny, jsme dorazili do Tromsö.  Celkem to bylo asi 2200 kilometrů a čistý let trval osm a půl hodiny.“

3. dubna 2008 – Podle ČRo 6 Radia Praha posádka historického letounu Morava L-200, ve středu 2. dubna večer přistála úspěšně Špicberkách. Piloti Petr Bold a Richard Santus absolvovali náročný let z norského Tromsö do Longyearbyenu bez jakýchkoli problémů. Nyní se přesunou na ruskou polární základnu Barneo. Podle mluvčího výpravy Jiřího Machovce jde o rekord, kterého letoun tohoto typu dosud dosáhl. „I přes ranní bouře na letišti v Tromsö se pozdě odpoledne posádka rozhodla k přeletu Barentsova moře a v 21.00 hodin přistáli na letišti v Longyearbyenu. Let probíhal bez problémů a počasí přesun neohrožovalo,“ sdělil Machovec.
Podle Bolda let trval přes čtyři hodiny. „Bylo to psychicky hodně náročné, ale počasí bylo přijatelné. Polovina cesty nad oblačností, zbytek už jen nízká oblačnost,“ uvedl. Letadlo, které bylo vyrobené před půl stoletím, cestu prý zvládlo dobře a dosud se nemuselo nijak opravovat. Před cestou na pól však mají piloti obavy z mrazu. „Stroj není na tak velký mráz připravený,“ uvedl Bold.
V době přeletu na ledovým oceánem měli piloti kvůli obavám ze zřícení letounu do vody na sobě neoprenové obleky. Přestože tato výstroj není prý nejkomfortnější, ocenili její výhody. „Nakonec jsme byli rádi. Pod neoprenem je silná tepelná vložka. Bylo to příjemné do mrazu, bylo nám teplíčko. Nedovedu si ale představit, kdybychom museli přistát do vody, vylézt v neoprenu do moře a okamžitě by to na nás celé zmrzlo. Pokud jsme byli v suchu, bylo to příjemné,“ řekl pilot v telefonátu. (informace ze serveru letectvi.cz)

5. dubna 2008 – Posádka historického letounu L-200 Morava v sobotu večer dosáhla svého cíle a doletěla na severní pól. ČTK to řekla mluvčí expedice Gabriela Převrátilová. Piloti Petr Bold a Richard Santus startovali sobotu ve 13,40 hod středoevropského letního času z letiště Longyearbyen na Špicberkách. Po téměř šesti hodinách lety, v 19,05 hod. SELČ dosáhli nejsevernějšího bodu zeměkoule. Při dvouminutové otočce nad pólem přeletěli piloti všechny poledníky a obrazně tak obletěli zeměkouli. Pak odletěli na ruskou základnu Barneo, které se momentálně nachází přibližně 150 kilometrů od pólu.
Na severní pól oba piloti letěli z norských Špicberk přímo. Sice měli původně naplánované mezipřístání i cestou na sever, ale počasí oběma dobrodruhům přálo, tak měli paliva dost a nad Barneem pouze přeletěli. Na cestě na ruské stanici Barneo k dotankování již zastavit museli. Speciální palivo pro pístový letecký motor tam již měli připravené. Technické zabezpečení je však na ledové kře, na níž stanice Barneo stojí, minimáilní. Oba piloti nemohli vypnout motory, protože by je za velkého mrazu již nemuseli znovu nastartovat a ohřát se prakticky nedají. Ostatní letadla těmito trablemi netrpí, protože jde o proudová letadla, zatímco veterán L-200 Morava, se kterým naši piloti letí, nikoliv.

Zhruba 45 hodin čistého letu, 9500 kilometrů
a 2500 až 2700 litrů benzinu. To je závěrečný účet
 pilotů Petra Bolda a Richarda Santuse, kteří v
 uplynulých dnech podnikli nebezpečný let na
 severní pól a zpátky. A ke všemu s více než 50 let
 starým strojem – historickým letounem L-200
 Morava. 9. března 2008 odpoledne svůj úspěch
 korunovali při závěrečném kroužení nad
 vodochodským letištěm, odkud se 1. dubna 2008
 na severní točnu vypravili. foto čtk

„Byly to opravdu bojové podmínky. Museli jsme dotankovat za chodu motoru v mrazu minus 25 stupňů Celsia a za prudkého větru, posilovaného točícími se vrtulemi. Tankování trvalo téměř hodinu,“ uvedl Bold.
V současné době jsou oba piloti již zpět na Špicberkách. Morava fungovala jedenáct hodin bez problému. „Čistá doba letu byla 10 hodin 40 minut. Letadlo fungovalo po celou dobu perfektně,“ dodal čtyřiašedesátiletý bývalý automobilový závodník Bold. (podle iDnes a Radia Praha)

6. dubna 2008 – Oba piloti trávili neděli opět na Špicberkách – ale pracovně. Museli zkontrolovat letoun a připravit se na návrat domů. Z norského souostroví v Severním ledovém oceánu posádka zamíří do Tromsö, nejsevernějšího letiště v Norsku. Pak je čeká cesta přes Oslo do Prahy. Do české metropole zřejmě přiletí nejdříve ve čtvrtek. Vše záleží na počasí, piloti nechtějí nic riskovat. (podle iDnes)

9. dubna 2008 – Aviatici již doma – Na letišti Aero Vodochody ve středu slavili triumf piloti historického letounu L-200 Morava, jehož posádce se minulou sobotu podařilo zdolat severní pól. Petr Bold a Richard Santus si mohli okamžiky slávy náležitě vychutnat, po návratu z expedice se jim dostalo vřelého přijetí a hned na letišti se při improvizované tiskové konferenci ocitli v těsném obklíčení novinářů. „Letadlo fungovalo naprosto perfektně, drobné závady jsme odstraňovali za letu,“ řekl Bold.   (Radio Praha)

zpravodajství Severských listů + a další zdroje

---

Let na severní točnu potvrdil kvality stroje (závěrečná zpráva ČTK)

Pilot letecké expedice k severnímu pólu Petr Bold
 s letounem L-200 Morava na ruské provizorní
 polární základně Barneo, kde spolu s Richardem
 Santusem přistáli po obletu severního pólu.
 Dotankování stroje palivem, které muselo být na
 základnu předem dopraveno v sudech, probíhalo
 vzhledem k extrémně mrazivým podmínkám za
 chodu motorů a trvalo téměř hodinu. Vypnout
 motory se piloti neodvážili, nemuseli by
 v teplotách hluboko pod bodem mrazu znovu
 nastartovat.

„Nebyl tam jenom cíl dosáhnout severního pólu, ale dokázat, že z Prahy lze doletěl na vzdálenost téměř 10.000 kilometrů tímto historickým letadlem. Severní pól byl pouze symbolický bod, abychom dokázali, že toto pístové letadlo je toho schopné,“ řekl ČTK Bold.

Stroj podle něj zvládl náročnou cestu v dobrém technickém stavu a je schopen dalšího létání. Přestože není uzpůsoben pro extrémní teploty, piloti neutrpěli žádnou újmu na zdraví. Vybaveni však byli náležitým oblečením, obuví a bezpečnostním příslušenstvím.

„Bylo to dobré letadlo, ale nesměla mu být velká zima nebo velké horko. Těžko snášelo námrazu,“ řekl o stroji vyrobeném před 51 lety v závodu Let v Kunovicích bývalý zkušební pilot František Srnec. To, že piloti cestu úspěšně zvládli, je podle něj pocta československému letectví.

Podle pilota Richarda Santuse byla posádka závislá na technickém stavu stroje. „K vidění tam toho moc nebylo. Nejpůsobivější asi bylo, že si člověk v této pustině uvědomí, jak je závislý na technickém stavu letadla,“ řekl ČTK. Podle něj však nešlo o žádný hazard. „Bylo to dobře připravené a technicky proveditelné. Hazard by to byl, kdybychom nepředpokládali rizika a kdybychom do nich šli,“ uvedl.

Nebýt této jedinečné možnosti, na severní pól by prý nikdy nejel. „Věděl jsem, že na pólu není nic zajímavého. Je to pustá krajina, topografický bod. Jižní pól je podstatně zajímavější, ale nedosažitelný pro L-200. Kdyby nebylo této možnosti a výjimečnosti celého podniku, pak o tom ani nepřemýšlím,“ zdůraznil.

Podle Bolda se výpravu podařilo uskutečnit díky tomu, že letadlo mohlo při cestě ze severního pólu přistát na ruské základně Barneo. Tam piloti ručně doplnili palivo, které si na tuto provizorní ruskou základnu nechali přepravit dopravním letounem. „Jinak ta základna slouží k tomu, aby se odtud na pól vozili bohatí turisté,“ uvedl. Podle něj se jejich expedice nedá srovnávat s turistickými výpravami, ať jsou to jízdy v psím spřežení nebo na lyžích. „Náš výlet byl asi levnější a zajímavější, než kdybychom si koupili zájezd přes cestovní kancelář,“ uvedl Santus.

Žádnou zvláštní fyzickou přípravu si prý výprava nevyžádala. „Spíše to chtělo nějaké ‘fígle’ na sezení,“ poznamenal Santus. V nepohodlném oblečení z neoprenu museli piloti v jednom kuse strávit více než šest hodin. „Snažili jsme se střídat ‘půlky’ nebo klečet. To byl takový odpočinkový strečink,“ uvedl.

Expedici oba piloti vykonali na počest 90. výročí založení československého letectva. To, že stroj, využívaný svého času jako aerotaxi, kurýrní, sanitní nebo školní letoun, dokázal své kvality i v současnosti, však má podle Santuse pouze „nostalgický význam“. „Nic společného se současností letectva to nemá. K výrobě ‘dvoustovek’ nebo jejich ‘oprášením’ ve velkém rozsahu to nepovede. Byla to jen vzpomínka na ta nejlepší léta československého leteckého průmyslu,“ řekl.

podle: České noviny, čtk, 16. dubna 2008