ToplistNa vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Špicberky, nebo Svalbard?


Kristina Prestvoldová se pokouší podívat, co skrývá hromada kamenů na Špicberkách, foto: SYSSELMANNEN
Pozůstatky vikinských hrobů
– Kristina Prestvoldová
se pokouší podívat, co skrývá hromada kamenů na
Špicberkách, foto: SYSSELMANNEN
Edgeoya
Edgeøya, foto Ian Gjertz
Národní park Forlanded je domovem nejsevernější populace tuleňů (Phoca vitulina)
Národní park Forlanded je domovem
nejsevernější populace tuleňů (Phoca vitulina),
foto Asbjørn Børset
Chata používaná norskými lovci v zimě.
Chata používaná norskými lovci v zimě.
foto Torfinn Kjærnet
Kopce vulkanického původu z čtvrtohorní doby na severozápadě Špicberk.
Kopce vulkanického původu z čtvrtohorní doby
na severozápadě Špicberk. foto Asbjørn Børset

Souostroví v Severním ledovém oceánu, přibližně v polovině cesty mezi severním pólem a severním pobřežím Norska mezi 74º 81' severní šířky a 10º 35' východní délky, celý komplex ostrovů a ostrůvků, jmenovitě Západní Špicberky, Nordaustlandet, Egdeøya, Barentsøya, Země prince Karla, země krále Karla, Kvitøya, ostrov Hopen a Medvědí ostrov. Celková rozloha souostroví je 62 405 čtverečních km.

Vikingové, původní objevitelé ostrovů, jim dali název SvalbardZemě studených břehů. Objevili je na svých plavbách, o kterých je dnes již dokázáno, že nesledovaly výlučně jen válečné cíle, ale jejich silné, k dálkovým cestám způsobilé lodi vyplouvaly také na lov a za obchodem. Bylo ovšem období, kdy se objevení ostrovů spojovalo se jménem Holanďana Viliama Barentse. Ten je však pouze znovuobjevil. Dokázat prvenství norských vikinských plavců bylo v souvislosti s otázkou norské suverenity nad souostrovím velmi důležité, proto bylo postupem čase shromážděno množství průkazného materiálu ze ság, korespondence tehdejších králů, islandské, norské a dánské literatury, svědčícího o existenci ostrovů a o tom, že to byli skutečně vikingové, kdo na nich přistál jako první. Staré zápisy islandské a norské mluví již v roce 1194 o „nalezení Svalbardu“. V záznamech z doby krále Håkona Håkonssona (1217-1263) se uvádí, že k Norsku patří ostrovy Suderøy, Man, Orknejské ostrovy, Shetlandy, Faerské ostrovy, Island, Grønland a Svalbard.

O Svalbardu se mluví také v ságách o Olefu Trygvassonovi. Sága o Ivaru Bårdsenovide je zmiňován Svalbardr, byla v šestnáctém století přeložena do řady evropských jazyků, mimo jiné také do holandštiny. Překladatelem nebyl nikdo jiný než Viliam Barents. Ten pak v roce 1596 vyplul na sever s cílem „objevit“ Severní cestu vedoucí na Dálný Východ. Jeho dvě lodi se v témže roce v průběhu plavby zastavily ubřehů neznámé pevniny, jíž dal Barents podle špičatých, krajkovitých hor jméno Spitzbergen. Tak vznikl druhý název souostroví.

Norsko používalo a používá důsledně označení Svalbard, zatímco ostatní svět převzal spíše Barentsův název Spitzbergen, tedy Špicberky. Nesmí nás mýlit, že i Norové říkají jedné části souostroví Západní Špicberky (Spitsbergen). Těžbu uhlí v této části ostrovů provádí dodnes Store Norske Spitshergen KullkompaniVelká norská špicberská uhelná společnost.

Západní Špicberky mají poměrně výhodné klimatické podmínky vzhledem k tomu, že se jich dotýká Golfský proud a moře je splavné do října nebo i déle. Díky tomu v dalších stoletích vznikaly trvale obydlené osady právě v této části Svalbardu.

Nedlouho po Viliamu Barentsovi přistál v roce 1607 na Svalbardu anglický mořeplavec Henry Hudson. Objevil obrovské bohatství ostrovů – teritoriální vody a fjordy jako Isfjorden a Kongsfijorden, které se hemžily velrybami, početné populace tuleňů, mrožů, divokých sobů a ledních medvědů. V následujících dvou stech letech přijížděly na Svalbard každoročně četné norské, dánské, holandské a anglické velrybářské výpravy. Zpočátku se nikdo neodvážil pokusit se o přezimování, až v roce 1630 se skupině osmi anglických námořníků podařilo na Svalbardu přežít zimu a nepodlehnout chladu ani kurdějím. Intenzita rybolovu ovšem postupně vedla k tomu, že stavy ryb ve vnitřních vodách prořídly a bylo nutné začít za nimi jezdit ven, na oceán.

Kolem roku 1760 se na Svalbardu poprvé objevili ruští lovci. Neprovozovali rybolov, ale sbírali kůže a kožešiny. Lovili polární lišky, lední medvědy, mrože a tuleně. Začali si na ostrovech stavět chaty, ve kterých přezimovali. Asi od roku 1765 začali na Svalbard přijíždět za stejným účelem i norští lovci.

Svalbard se stal rájem velrybářských výprav a lovců kožešin. Ale bylo zde objeveno i další bohatství, a to pod povrchem. O výskytu uhlí se vědělo již začátkem sedmnáctého století, kdy je velrybářské lodi občas použily. Jedná se o třetihorní uhlí velmi dobré kvality s vysokou výhřevností 7500-7800 kalorií, stav ložisek se odhaduje na 8 miliard tun. O rozsahu a významu tohoto bohatství začaly vznikat konkrétní představy až na přelomu století. Opravdový boom nastal v období 1900-1920. V oblasti Západních Špicberk, kde se naleziště uhlí vyskytují, začalo docházet k obsazování půdy cizími společnostmi. Byly to společnosti americké, ruské, švédské, holandské a skotské. Norsko zde zahájilo těžbu již před rokem 1900. Těžba uhlí vyžadovala celoroční přítomnost pracovní síly, a tak byly založeny osady, které se postupem času rozrostly a přetrvaly dodnes. Po americkém milionáři Longyearovi, který v roce 1905 založil společnost Arctic Coal Company, byla pojmenována osada a dnešní hlavní centrum Svalbardu se sídlem guvernéra – Longyearbyen. V souvislosti s činností ruské těžební společnosti Arktikugol vznikla osada Grumantbyen. Ruská firma koupila později od Holanďanů jejich středisko Barentsburg.

Postupem času norské Norske Store Spitsbergen Kullkompani a Kings Bay Kullkompani odkoupily švédské a holandské podniky. Americkou Arctic Coal získaly v roce 1914 po vypuknutí první světové války, kdy pro Američany vzhledem ke ztíženým transportním podmínkám přestala být zajímavá. Po skončení války těžbu uhlí na Svalbardu provozovaly už jen norské a ruské společnosti a tento stav přetrval po celý zbytek 20. století.

Longyearbyen, foto © Vladimír Vojíř, 1997
Grumantbyen
pozůstatky dolů
Grumantbyen – Colesbukta, foto © Vladimír Vojíř, 1997
Longyearbyen
pozůstatky dolů
foto Vlad.Vojíř

Kolem roku 1870 vznesli Norové poprvé otázku potvrzení norské suverenity nad souostrovím. Trvalo však dalšího půl století, než konečně došlo ke kodifikaci postavení ostrovů v rámci mezinárodního společenství. Po skončení první světové války norský velvyslanec v Paříži Wedel Jarlsberg přednesl před Vysokou radou pro mírovou smlouvu ve Versailles návrh na uznání norské suverenity nad svalbardským souostrovím. Výsledkem tohoto slyšení bylo vypracování tzv. Pařížského traktátu. V krátkém čase své přistoupení k němu potvrdily všechny zainteresované státy (včetně tehdejšího Československa) svým podpisem.

V roce 1924 Pařížský traktát schválil norský Storting (Parlament) a dne 14. srpna 1925 se uskutečnilo symbolické převzetí ostrovů Norským královstvím.

Pařížský traktát, nebo také Pařížská smlouva, sestává z 10 článků. V úvodu smlouvy vlády USA, Velké Británie, Dánska, Francie, Itálie, Japonska, Holandska, Švédska a Norska vyslovily přání „uznáním suverenity Norska nad souostrovím Špicberků včetně Medvědího ostrova zajistit v této oblasti spravedlivý řád, jenž by přispíval k jejich rozvoji v mírovém využití“. Důležité je ustanovení, podle kterého jsou všechny země, které ke smlouvě přistoupily, zcela rovnoprávné, pokud jde o hospodářské využití zdrojů na ostrovech. Neméně významný je závazek Norska, že na Svalbardu „nezřídí a nikomu nedovolí zřídit námořní základnu, ani nepřipustí opevnění ostrovů, jichž nesmí být využito k válečným účelům“. Sovětský svaz potvrdil své přistoupení k traktátu v roce 1935.

Ve druhé polovině 20. století se aktivity na Svalbardu rozšířily o další dimenzi. Přibyl turistický ruch. Pro evropské milovníky drsné severské romantiky leží Svalbard blíž než sever Kanady a je civilizovanější a bezpečnější než severní Sibiř. Může toho nabídnout velmi mnoho.

V Longyearbyenu, správním centru Svalbardu, čekají na návštěvníky čtyři hotely a jeden kemp, řada zkušených průvodců je připravena zorganizovat dle přání projížďku podél pobřeží na kajaku nebo lodí, ve vnitrozemí výlety až k ledovcům, lyžařské túry na běžkách, ale i výlety na sněžných skútrech nebo se psím spřežením, návštěvu ptačích rezervací, stejně jako prohlídku uhelných dolů provozovaných norskými a ruskými těžebními společnostmi. V programu pro turisty chybí jedině lední medvědi. Jsou to krásní, ale ostří hoši, o přátelství s člověkem nemají zájem. Naopak, setkání s nimi ve volné přírodě může být životu nebezpečné. Proto se výletním doporučuje nezapomenout na zbraň; nejlépe kulovnici.

Obraz Svalbardu by nebyl úplný bez stručného klimatického hlášení. Průměrná teplota je v létě +6 ºC, v zimě -14 ºC. Půlnoční slunce je na obloze od 19. dubna do 23. srpna, polární noc lze zažít od 26. října do 16. února. Polární záře se objednat nedá, objevuje se jako zvláštní prémie pro nadšené a hlavně trpělivé návštěvníky.

Podobně jako kontinentální Norsko obdařila příroda i souostroví Svalbardu nevšední krásou. Norové své přírodě rozumějí a uvědomují si, že ji musí v současné přetechnizované době chránit. Proto i informační leták, nabízející příjemný a zajímavý pobyt na ostrovech, končí tímto poselstvím: „Přírodní prostředí Svalbardu je krajně zranitelné. Jste vítáni na návštěvě Svalbardu, pokud jej při vašem odjezdu zanecháte tak neporušené, jaké bylo, když jste přijeli. Chraňte Svalbard!“

Špicberky/Svalbard

Encyklopedie Diderot definuje rozdíl mezi Svalbardem a Špicberkami takto:
Svalbard – norské autonomní území v Severním ledovém oceánu, správní středisko Longyearbyen. Zahrnuje souostroví Špicberky a Medvědí ostrov.
Špicberky, norsky Spitsbergen – norské souostroví v Severním ledovém, součást norského autonomního území Svalbard.

Dr. Klára Kmochová, 15. února 2001

v Severských listech publikováno

Související články

Lední medvěd (Ursus maritimus) – 11. 12. 2016
Nejsevernější městečko v Evropě zasypala lavina – 29. 12. 2015
Lední medvěd opět zaútočil – 22. 3. 2015
Lední medvěd řádil na Špicberkách – 7. 8. 2011
Princ Harry pomáhá veteránům na severní pól – 18. 4. 2011
Letos na Barneu (2011) – 1. 4. 2011, 30. 4. 2011
„Severní pól je dobyt,“ zvolal již desetkrát Jakeš – 30. 3. 2011, 6. 4. 2011
Po Běhounkových stopách – 20. 6. 2008
Severní pól byl nádherný, ale už nikdy více – 17. 4. 2008
V letadle-veteránu vyrazí na pól – 16. 4. 2008
Na severní pól se psy – 14. 4. 2008
Maraton na Barneu – 4. 4. 2008
Havárie ruského vrtulníku – 30. 3. 2008, 11. 4. 2008
Jak se buduje Barneo – 30. 3. 2008, 2. 5. 2008
S uzeným až na severní pól – 28. 3. 2008, 18. 4. 2008
Telící se ledovec zranil na Špicberkách 18 britských turistů – 11. 8. 2007
Expedice Frozen Five – 11. 8. 2007
Pravěcí ještěři na Špicberkách – 5. 10. 2006
Lovci smějí skolit jen 150 ledních medvědů – 24. 2. 2006
Norsko a severní polární oblasti – 13. 5. 2002
Bude ze Špicberků jedno velké smetiště? – 10. 12. 2001
Setkání s medvědem – 2. 5. 2001
Špicberky, nebo Svalbard? – 15. 2. 2001
Špicberky objektivem Vladimíra Vojíře – 11. 7. 2000
Miroslav Jakeš – Na Špicberkách – 1. 9. 1999
První česká expedice přešla Špicberky – 15. 5. 1999

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,85   hodnoceno: 13 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.307.386 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.136 sec. • www.severskelisty.cz • 54.196.145.24
file v.20180224.034548 • web last uploaded 20180224.150410
2017:388 • 2018:7