S uzeným až na severní pól

Minulou sobotu 22. března 2008 odstartovali. Letadlem na Špicberky, odtud na polární stanici Barneo a potom dvě stě kilometrů nekonečnou bílou samotou. Na lyžích, se saněmi na popruzích. Za dvacet dnů 200 kilometrů na ledu a v mrazu chtějí urazit režisér dokumentů a cestopisů Petr Horký a zkušený polárník Miroslav Jakeš. Jejich cílem je severní pól. Nesou na něj DVD s cimrmanovskou hrou Dobytí severního pólu, aby dokázali, že tam čeští polárníci byli a budou. Jako první Češi chtějí pól dobýt cestou, kterou před nimi prošel slavný horolezec Reinhold Messner.

Režisér dokumentárních a cestopisných filmů Petr Horký hovoří vážně, ale taky žertuje. Jako by se nechystal dobýt severní pól, což je mimořádný výkon, jako by nebral na vědomí, že tam může jít i o život. „Však taky půjdu s parťákem, zkušeným polárníkem Miroslavem Jakešem,“ říká s uspokojením.

Jenže zatímco Jakeš, který došel na severní pól už v roce 1993 jako vůbec první Čech, spí i v zimě při otevřeném okně, Horký, který si v případě úspěchu připne visačku s číslem šest, nikoli. „Nevěřím, že se na to přichystám, když budu vystavovat svoje tělo extrémní zimě. Jde hlavně o výdrž, takže od listopadu skoro denně chodím běhat a plavat. Nejsem Messner, jsem režisér. A zvládnout to musíme za osmnáct až dvacet dní, protože 13. dubna pro nás na pól přiletí helikoptéra,“ líčí.

Generálkou byl lednový přechod severonorské plošiny Hardangervidda. „Byť tam bylo tepleji než očekávané čtyřicetistupňové mrazy v Arktidě, jen minus pětadvacet, podmínky byly podobné. Vím, že strategie soužití s mrazem není o tom, že snesu zimu, ale že si hlídám chování a oblečení, abych nepromrzl. Promrznout, to by bylo špatný,“ má jasno spoluautor několika knížek.

mapa

Účastníci expedice

Nikde není napsáno, že na severním pólu bude led

Ještě k něčemu Horký po společné cestě Hardangerviddou dospěl. „Vím, že se o Mirka Jakeše můžu opřít. Já jsem polárník na baterky, ale on se chystá tím, že je v polárním světě skoro pořád. V našem teple působí zpomaleně, ale jak se ocitne v minus pětadvaceti, začne fungovat jako veselý chlapík,“ říká uznale. Z extrémních situací strach nemá. „Ve volném moři jsme s kolegy točili s tygřími nebo velkými bílými žraloky, na Jávě jsme lezli na vybuchující sopku. Měl bych to zvládnout fyzicky i psychicky.“

Jasno má i v tom, jaké jim kromě mrazu mohou hrozit další potíže. Pozor na led i benzinový vařič „Může se pod vámi lámat led. Poslední dva Češi, kteří tam byli, Standa Bartůšek a před ním Václav Sůra, si zaplavali. Musí se překonávat trhliny a taky torosy, hromady, které vznikají narážením ker o sebe. S lyžemi a sáněmi se přes to leze blbě. A taky nám nesmí chytit stan od benzinového vařiče. To se stalo jednomu Američanovi – zachránili ho, když psal manželce dopis na rozloučenou,“ pokyvuje hlavou.

Stravu si nakoupí na Špicberkách, přesto nemůže zapomenout na kousek domova – poveze šrůtku moravského uzeného. „Nebo dva,“ usmívá se. „Důležité je, aby se člověk cítil dobře, aby si dokázal udělat radost a pohodu. A zakrojit tam do uzeného, uznejte, to potěší. Samozřejmě až ve stanu, kde si vařičem uděláme teplo,“ těší se.

„Těmi cestami po světě si vlastně plním dětské sny, jako kluk jsem hltal verneovky. Vedle Robura dobyvatele jsem měl knihu s nápisem Thor Heyerdahl na hřbetě a nepřišlo mi, že by se tak mohl někdo jmenovat. Mnohem později jsem si splnil další sen – to když jsem s tímhle slavným cestovatelem a mořeplavcem, který zemřel v před šesti lety, po čtyři roky točil dokumenty,“ říká Horký, a dodává: „Znáte ten fenomén – jdu na sever, a jdu na jih? Tak na severním pólu je ještě jeden takový, ale nikde se o něm moc nemluví, a o tom budu točit já,“ říká tajemně Petr Horký. Severní pól si vybral za cíl kvůli splnění klukovského snu a taky kvůli globálnímu oteplování. „Když jsem se asi před rokem dočetl, že podle některých vědců tam nebude do deseti let možné dojít 'suchou nohou', tak jsem řekl, že to chci natočit,“ vysvětlil.

Duo českých dobrodruhů Horký + Jakeš by mělo na nejsevernější bod planety dorazit v neděli 13. dubna. V ten den hodlají cestovatelé na místě zakopat DVD s divadelní hrou Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem. Motivací je dokázat, že na severním pólu čeští polárníci doopravdy byli a budou.

Sázková kancelář Fortuna na jejich úspěch vypsala kurzy. Mírně favorizuje možnost, že oba dobrodruzi na pól dojdou. Pro jistotu vypsala také kurz 50:1 na nenadálé události, například na to, že by jednoho z dobrodruhů sežral lední medvěd.

Kromě natáčení dokumentárního filmu budou mít polárníci ještě další úkoly. Jedním z nich je přinést na severní pól vodku Amundsen. Slavný norský badatel Roald Amundsen dosáhl jako první člověk na světě jižního pólu, ale na severní se nedostal, i když po tom velmi toužil.

Na pól by výprava měla dorazit 13. dubna. V ten den hodlají cestovatelé na místě zakopat DVD s divadelní hrou Dobytí Severního Pólu Čechem Karlem Němcem. Motivací je dokázat, že na Severním pólu čeští polárníci doopravdy byli a budou.

„Jsme rádi, že po stu letech půjdete po stopách Čechů vedených Karlem Němcem. Kdybyste cestou našli kompas, tak je náš,“ vzkázali Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, autoři hry.

„Dále na pólu také vyplníme několik otázek celonárodních srovnávacích zkoušek jako test toho, jak moc člověk pod extrémní námahou blbne,“ sdělil Horký, který během cesty chce připravit rovněž podklady pro fotografickou výstavu po muzeích a obchodních centrech v České republice, která vyvrcholí v Národním muzeu v Praze.

ms, 27. března 2007
zdroje a foto: LN, idnes.cz, HN, piranhafilm.cz, Radio Praha

---

Aktuální zprávy:

Jestliže Vám připadají následující řádky trochu zmatené, omluvte to. Byly vytvářeny postupně, jak zprávy do Čech přicházely a byly postupně doplňovány a zpřesňovány. Poslední doplnění bylo provedeno po tiskové konferenci s návrativšími se cestovateli 22. dubna 2008. V rámci autentičnosti necháváme zprávy v původním stavu, jen vyložené nepravdy jsme opravili.

27/3 – Na Špicberkách

27/3 – Schválně, jestli ta kamera v mrazu vydrží…

28/3 – Petr Horký s Miroslavem Jakešem ve stanu
při čekání na přesun k polární stanici Borneo
autor: piranhafilm.cz

Ruské letadlo po přistání na Barneu

22. března 2008 – Dobrodruh, cestovatel a režisér Petr Horký sešel na Špicberkách s polárníkem Miroslavem Jakešem, aby zahájili svou cestu pustinami Arktidy. V ostrém startu jim podle prvních zpráv Petra Horkého brání čekání na letadlo, které je má dopravit na ruskou polární základnu Barneo.

27. března 2008 – Petr Horký s Miroslavem Jakešem jsou tedy stále ještě na Špicberkách a čekají na povolení k přesunu na ruskou polární stanici Barneo. Ta momentálně není schopna přijímat žádné polárníky, nemá připravenu přistávací dráhu pro letadla. Čekání si oba krátí cestami po okolí a tréninkem. Na Špicberkách vládne slunečné, ale velmi mrazivé počasí.

28. března 2008 – „Buldozer funguje! Této informaci jsem zprvu nepřikládal moc velký význam, když jsem se už po několikáté ptal členů ruského týmu, kdy bude hotová stanice Barneo,“ píše ze Špicberk pro iDNES.cz cestovatel a dobrodruh Petr Horký. „Pak jsem ale pochopil, že tahle informace je na ledovém severu naprosto zásadní.“
O tom, jak se buduje polární stanice v třeskutém mraze uprostřed plovoucí ledové pustiny si přečtěte článek Jak se buduje Barneo.
„V tuto chvíli to snad vypadá, že nejpozději 29. března odletíme na dostavěné Barneo. Odtud potom vyrazíme na severní pól.  Zatím jsme si řekli, že nebudeme zkracovat naši plánovanou trasu. Ještě stále bychom ji mohli zvládnout v termínu, když si zvýšíme denní počet kilometrů,“ říkají expedičníci.

30. března 2008 – Na Špicberkách zuří sněhová bouře, v Heeroddenu poblíž Barentsburgu kolem čtvrté odpolední havarovala ruská helikoptéra hornické společnosti Trust Arcticugol. Při přistávacím manévru narazila do hangáru. Viz článek Havárie ruského vrtulníku.
Podle dobře informovaných zdrojů tato helikoptéra měla pramálo společného s Barneem a jeho zásobováním. Manažer agentury VICAAR, která je organizátor cest na pól, řekl, že vrtulník pomáhal s dopravou nějaké součástky pro buldozer na Barneu.

31. března 2008 – Dnes nebo zítra by se na ruskou polární stanici Barneo měl přesunout první z cestovatelů, režisér Petr Horký. Poletí další zásobovacím letadlem s lidmi, kteří budou stanici dostavovat. Miroslav Jakeš by se měl na základnu dopravit o den později. V tuto chvíli to jsou ale jenom sliby, momentálně nikdo přesně neví, co bude dál. (zdroj: Aftenposten, iHNed)
Zpravodajství iDnes ze Špicberk

1. dubna 2008 – V telefonátu přes satelitní telefon Iridium Petr Horký před polednem našeho času potvrdil, že oba již jsou na ruském Barneu. Uvedl to ČRo 1 Radiožurnál. Ještě odpoledne chtěli vyrazit směrem na sever. Vedlo je k tomu několik důvodů – stanice Barneo není stále ještě dobudována, driftující led ji unáší nevhodným směrem, a tak se každým dnem vzdaluje od severu, ale hlavně mají díky čekání na Špicberkách téměř 8 dní zpoždění. Počasí je dobré, tak oba dobrodruzi doufaní, že prodloužením pracovního dne na 12 až 14 hodin denně (místo původně plánovaných 8 hodin pochodu) se jim podaří urazit až 20 km denně a vrátit se tak v původně plánovaném termínu. (No, alespoň se zahřejí :-) ČRo Radio Praha k tomu dodává, že Horký řekl: „Barneo vlastně není ani pořádně dostavené, jsou tam jen nejzákladnější stany. Když jsme tam přiletěli, za hodinu nás přesadili na jinou helikoptéru a odstartovali jsme na cestu. Nebylo možné tam nocovat, natož normálně fungovat.“ Helikoptéra dobrodruhy vysadila na výchozí místo, které bylo od Barnea díky driftujícímu ledu již trochu vzdáleno.

2. dubna 2008 – v 8:10 středoevropského času telefonoval Miroslav Jakeš, že je silný drift (pohyb ledové kry způsobený především větrem) unáší od pólu. Je tedy třeba spěchat. Expedice narazila na velký vodní kanál, který se snaží obejít. Tolik snad na vysvětlenou k telefonátům našich čtenářů, kteří se podivují poměrně „pomalému“ plánovanému postupu k pólu. Teploty v oblasti jsou okolo minus 30 stupňů, nepříznivé povětrnostními podmínkami. „Jsme před obrovskou řekou-průrvou, kterou není možné překročit, takže ji dnes začneme obcházet. Máme poměrně silný negativní drift, takže za noc, kdy jsme spali, jsme se posunuli zpět skoro o celou trasu, kterou jsme ušli včera. Doufáme, že se to změní, jinak bychom zde chodili a nikam dál se nedostali,“ řekl později Horký v telefonickém rozhovoru rozhlasové stanici ČRo Radio Praha.

5. dubna 2008 – Jak nám sdělila Taťjana Sizová, která je s expedicí ve spojení, žádné převratné zprávy z polární Arktidy nejsou. Bohužel oba cestovatele drift ledové kry stále odnáší silně k jihu, takže postup k cíli je pomalejší, než by si přáli.

7. dubna 2008 – Zhruba v půl osmé večer byl ve vysílání na digitální stanice ČRo RadioWave přímý rozhovor s Petrem Horkým přes satelitní telefon. V současné době jsou asi 100 až 110 kilometrů vzdušnou čarou od pólu. Drift ledové kry je stále unáší špatným směrem, někdy až 24 km za den, nicméně se podle Horkého daří pólu přibližovat. Pokud vše jde dobře, během asi 8-10 hodinového pochodu mohou urazit denně až 20-25 kilometrů, spíš však polovičku. Problémem je například nestabilní led nebo torosiště – málo zmrzlého ledu, kde hrozí nebezpečí proboření a které je třeba obcházet. V současné době mají teplotu venku kolem mínus 25 stupňů, ve stanu během vaření večeře je však příjemněji, celých 15 stupňů. Když vyráželi, teplota klesala až na pětapadesát pod nulou, kamera ani fotoaparát nefungovaly (na rozdíl od počítače a satelitního telefonu Iridium), dnes je relativně „teplo“ a technika bojeschopná už je. Je pravda, že nic nepokračuje tak, jak bylo naplánováno, nicméně pól se blíží a předpokládaný termín 13. duben je stále ještě splnitelný. Jak říkají Rusové – „Vót Arktika“. Výprava se cestou rozrostla o jednoho člověka, ekvádorského horolezce. Petr Horký ve svém telefonátu do Rádia Wave řekl: „Rozhodl se pokořit Arktidu sólově, přecenil své síly a tak se o něj staráme; pochodujeme zatím spolu a čekáme, jestli se neobjeví záchranná helikoptéra, která by jej odvezla do bezpečí.“ Na rychlosti expedice to nepřidá.

8. dubna 2008 – Ve včerejší zprávě Petra Horkého pro Radio Wave o tom, že se cestou na sever ujali sólisty – ekvádorského horolezce Pepe Jijóna (první Jihoameričan na Mount Everestu) došlo pravděpodobně k jistému informačnímu šumu. Podle ruského serveru www.barneo.ru ze dne 3. dubna vyrazila „skupina dvou turistů s vůdcem Miroslavem Jakešem“ již z této základny, ekvádorský horolezec tedy jde s našima dvěma polárníky již od začátku. Podle zdrojů blízkých Severským listům se Jijón setkal s našimi dobrodruhy již na Špicberkách a část přípravy na cestu dělali společně. (viz poznámka *)
Bohužel ne vždy se do Čech dostane přesná informace a informační média ČTK nevyjímaje se na jejím zpřesnění příliš neangažují.

Tisková agentura ČTK včera uvedla: Muž prý chtěl jít na severní pól samostatně. „Není schopen držet (naše) tempo. Vůbec si neví rady. Ve finále je to tak, že my ho zachraňujeme. Pomáháme mu vézt zhruba 15 kilogramů jeho osobních věcí. Společně mu pomáháme stavět a balit stan, navigujeme a on se snaží jít s námi… Problém je v tom, že my máme oblečení na období klidu, když stavíme stan a nejsme ve výrazném pohybu, anebo na rychlou chůzi, když jsme na cestě. Nejsme vybaveni na to, abychom šli pomalu a přizpůsobovali se pomalému tempu. Jsme nuceni proto dělat zastávky. Pokud bychom ho tady nechali samotného, tak tady zahyne. Zatím není k dispozici helikoptéra, která by ho vyzvedla,“ popsal dramatickou situaci Horký.

Ekvádorec Pepe Jijón, foto archiv Pepe Jijóna

9. dubna 2008 – V dopoledním rozhovoru pro ČRo Radiožurnál Petr Horký potvrdil, že špatné počasí sice trvá, ale zdaleka to není tak špatné, jako zpočátku. Ledový drift přestal být nepříznivý, již mají v nohách 100 km a ještě jim asi 100 zbývá. Naštěstí se začali přibližovat k pólu, zpočátku celý den pochodovali jen proto, aby se od pólu nevzdálili. Bohužel se posunuje pravděpodobný termín příchodu na severní pól na 16. duben, což je nepříjemné, protože na tu dobu již mají rezervovány letenky ze Špicberk do Tromsø. Miroslava Jakeše pak čekají další polární expedice s dalšími klienty.
Polárník Miroslav Jakeš jde se svými klienty drsnou Messnerovou cestou k severnímu pólu – členové výpravy jsou český novinář Petrem Horkým a Ekvádorec Pepe Jijón – ten sice není žádný nováček, nicméně podle Horkého slov psychicky nezvládl útrapy zpočátku cesty (pětapadesátistupňové mrazy a záporný drift ledového pole) a také nezvládá rychlé postupové tempo. Pomalý postup je nepříjemný, naši polárníci nemají oblečení na pomalou chůzi, při které člověk rychle prochladne. Podle Horkého slov měl ještě dnes (ve středu dopoledne) přiletět vrtulník a vzít Pepe Jijóna zpět na Barneo.

Pro server iDNES.cz pak Horký uvedl i nebezpečné historky z cesty:
„Moje první zkušenost s měnící se Arktidou byla při sledování takzvaného torosení. To je okamžik, kdy se vlivem mořských proudů o sebe třou dvě obrovské kry, které se drtí, přetlačují a pohybují a tím vzniká hromada nalámaných kusů ledu, které mohou někdy vážit i několik metráků. Led přitom vydává kvílivé zvuky a vy máte pocit, jako byste se dívali na obrovský mlýn, jenž tu obrovskou ledovou masu mele. A ta jako kdyby vše přemohla! Poprvé jsem to viděl před pár dny. Mirek Jakeš vybral cestu, abychom překonali asi dvoumetrovou hromadu ledu. Vypadala nehybná, statická. Přešli jsme oba na druhou stranu a já si řekl, že se ještě vrátím, abych si natočil pár záběrů. Jenže sotva jsem pár záběrů dokončil a ohlédl se, zjistil jsem, že cesta zpátky už neexistuje. Tam, kudy jsem před chvíli prošel relativně bez problémů, teď byly hromady ledu a všechno se dalo do pohybu. Jako bych se díval na násypku obrovského mlýnku… Nahoře na hromadě jsem uviděl, že už pode mnou teče poměrně široká mořská řeka. Jen jsem zaslechl Mirka, jak zařval: Skoč!“
„Včera večer jsme dorazili k obrovské široké řece. Rusové tomu říkají Mississippi, řekl s úsměvem Mirek. Skutečně to tak vypadalo. Nepřekročitelný obrovský veletok. Nezbylo nic jiného, než odpoledne postavit stany a doufat, že nás buď drift pootočí, abychom tuto řeku nemuseli překonávat, anebo že třeba do druhého dne budou takové mrazy a řeka zamrzne… Když jsme dnes ráno vyšli, Mississippi byla přikrytá ledovou vrstvou.“

10. dubna 2008 – Jak uvedl server iDNES.cz, největší nástrahy na expedici byly již překonány, teplota stoupla z mínus 55 stupňů na snesitelnější hodnotu,vítr přestal unášet ledový příkrov k jihu a polárníci jsou již asi jen 50 km od pólu. Na serveru iDNES.cz je i rozhovor s Petrem Horkým: „Poté, co ustal třeskutý mráz kolem -55 stupňů a zastavil se i silný negativní drift, který nám neuvěřitelně ztěžoval postup, jsme se včera zbavili i dalších dvou největších problémů.
Ruská helikoptéra odvezla zpět na pevninu vyčerpaného ekvádorského horolezce, který se s námi pokoušel jít, ale vůbec nestačil našemu tempu a prakticky si nevěděl rady, co má vůbec na cestě dělat… Zároveň nás vrtulník přenesl přes obrovskou mořskou průrvu. Voda tam byla prakticky nepřekročitelná.
Byla to zoufalá situace, kdy nás skoro ze všech stran obklopilo moře, a tak nás vrtulník poponesl přes vodu na pevný led, abychom mohli pokračovat k pólu.“

Ve skutečnosti byl Pepe Jijón dopraven spolu se skupinou indických vojáků dopraven pár kilometrů před Severní pól, takže si na točnu přece jen sáhl. Naši skupina helikoptéra „popostrčila“ o výrazný kus cesty. Díky zápornému driftu se skupina za 10 dní posunula k pólu snad jen o kilometr. Protože hrozilo, že ve vymezeném termínu Horký s Jakešem vůbec k pólu nedojdou, vzdali se původního záměru dojít až na točnu pěšky a nechali se vysadit spolu se třemi dalšími skupinami 56 km od pólu do oblasti, kde ustal velký drift ledu – a také bylo teplejší počasí.

11. dubna 2008 – Petr Horký: Jak spíme a jíme
Spím ve dvou dlouhých spodkách, dvou párech teplých ponožek a ještě mám na nohách měkké botičky ušité ze spacákoviny.
Na horní půlce těla mám tři vrstvy prádla a teplou mikinu, v níž jsou 4 kapsy s asi pěti kily baterek do foťáků, telefonu, kamery a dalších přístrojů. Mám je na těle proto, aby se mrazem vybíjely co nejméně.
Na hlavě mám ušanku a celý se zamotám do teplého spacáku, který má ještě plátěnou vložku.
Spíme dobře. Teda já spím, jako když mne do vody hodí. Mirek se často budí a poslouchá zvuky kolem. Jestli nejdou medvědi nebo se kolem nás neláme led.
Ráno se budíme kolem šesté až sedmé hodiny. Mirek vždycky dřív než já. Náš stan je zevnitř úplně bílý. Uvnitř máme třeskutý mráz, jen o pár stupňů menší než venku.
Přes noc nijak netopíme. Teprve ráno zapálíme benzinový vařič s vodou na čaj, a tím se trochu zahřejeme. K snídani máme sušenou stravu. Maso, polívky. Teď jsem si třeba osmažil kousky uzeného, k tomu sušená játra smíchaná s vodou. Je to dost hutné. Také jíme hodně sladkostí.
Kolem deváté až desáté hodiny vyrážíme na pochod. Jdeme na lyžích se stoupacími pásy, táhneme si sáně a na zádech neseme ještě batohy. Když jsme vyráželi na začátku, vážily mé sáně 46 kilo a batoh dalších 17 kilo. Dohromady zátěž přes 60 kilo… (převzato ze serveru iDNES.cz)

zleva Petr Horký a Miroslav Jakeš
foto PiranhaFilm

12. dubna 2008
Horký a Jakeš dosáhli severního pólu tzv. Messnerovou cestou
V sobotu 12. dubna 2008 v 11,57 hod. dosáhla Expedice Vodka Amundsen ve složení cestovatel a režisér Petr Horký a zkušený polárník Miroslav Jakeš severního pólu. Oznámila to mediální zástupkyně Horkého filmové společnosti PiranhaFilm Pavlína Procházková.

Známý český polárník Miroslav Jakeš vyrazil k severnímu pólu s dvěma klienty – českým režisérem a dobrodruhem Petrem Horkým a ekvádorským horolezcem, pokořitelem Mount Everestu Pepem Jijónem. Ten však zhruba v polovině vyčerpávajícího pochodu cestu cestu vzdal a ruská helikoptéra jej dopravila těsně k pólu, takže svůj sen dojít sólo na severní pól si sice splnil, i když asi jinak, než původně plánoval.

Letošní podmínky na nejnáročnější cestě ze základny Barneo k pólu, cestě, které se říká Messnerova, byly podle Jakeše nejhorší se všech, které kdy zažil. Prudký vítr, záporný drift ledového pole a teploty před padesát pod nulou se podepsaly například na Jijónově psychice. Počasí se však koncem týdne zlepšilo, teploty stouply na mínus třicet, takže oba polárníci dorazili na severní pól prakticky v původním termínu.

„Jsme nejdelší českou expedicí! Máme za sebou zhruba 150 kilometrů pochodu a teď jsme na místě,“ ohlásil se z točny zkušený polárník Miroslav Jakeš.

„Terén je hodně hrbolatý a například nejvyšší toros (místo, kde se nakupí ledové kry), který přelézáme, má asi tři metry. Kolem sebe ale vidíme i desetimetrové neuvěřitelné konstrukce. Největší zima zatím byla na začátku cesty. Teplota minus 55 až minus 60 stupňů (s větrem). Dokonce mi zamrzla i vodka Amundsen v saních!“ telefonoval z pólu Petr Horký.

Česká výprava nyní stráví na severním pólu několik dní, než budou vyzvednuti ruským vrtulníkem a převezeni na základnu Barneo. Čas strávený čekáním na přílet helikoptéry využijí k filmování a fotografování pro připravovaný dokument z nejvzdálenějších polárních oblastí a z pobytu na severním pólu.

18. dubna 2008 – Oba dobrodruzi se vrátili zpět do Prahy.

---

Petr Horký – ihned.cz

uprostřed Pepe Jijón, vpravo Miroslav Jakeš
letiště v Longyerbyenu, 22. března 2008, 17,11 hod.
foto Vašek Sůra

Účastníci expedice

Petr Horký – režisér, dobrodruh, cestovatel. Natočil 30 dokumentů v přibližně 50 zemích. Natáčel tygří žraloky v JAR, vybuchující sopku Merapi na Jávě nebo v zakázaném teritoriu Malediv objevil na dně oceánu dvě potopené lodě.

Miroslav Jakeš – polárník, který v roce 1993 jako první Čech došel pěšky na severní pól, od té doby byl na pólu pětkrát. Nejúctyhodnější je jeho jedinečný sólový přechod přes Grónsko z východu na západ, který v roce 1996 uskutečnil bez jakéhokoliv spojení a cizí pomoci.

Джейкс! Tak Rusové říkají (někdy) Jakešovi. Rusové s oblibou přepisují anglická jména ve fonetické transkripci. Takže „Jakes“ = „Džejks“

Ekvádorec Pepe Jijón – zkušený horolezec, první Jihoameričan, který stanul na Mount Everestu (pokořil jej za tři dny), pokořil i Cho Oyu i nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu (za jeden den). Není však pokořitelem jižního pólu, jak jsem omylem uvedli.

Pepe se letos jako jediný přihlásil na dvěstěkilometrový pochod k pólu. Rusové z agentury VICAAR, která výpravy na severní pól organizuje a technicky zajišťuje, mu jako průvodce přidělili Mirka Jakeše, takže jejich skupina čítala tři členy. Pepe je sice zkušený horolezec, nicméně velké mrazy a nepříjemné pocity z neubíhající cesty k pólu ukazují, že Arktida je zrádná. Na jeho případu je vidět, že v polárních krajích hraje roli i spousta jiných aspektů, než jen fyzická příprava. Pravděpodobně proto musel svůj pochod v polovině vzdát.

*) S Pepe Jijónem se naše výprava Horký-Jakeš setkala již na Špicberkách na letišti v Longyerbyenu, Pepe tam přiletěl 22. března 2008. Původně chtěli připravovat expedici společně, ale Pepe se ukázal jako sólista a na společných trénincích se již nepodílel. Jak nám sdělil Miroslav Jakeš, Pepe nechtěl jít k pólu zcela sám (to by ostatně Rusové s ohledem na bezpečnost nedovolili), ale chtěl bydlet sám ve stanu a nepodílet se ani na společné přípravě stravy.

zpravodajství Severských listů + a další zdroje
zvláštní poděkování Taťjaně Sizové (agentura Moravia Contact) a Vaškovi Sůrovi