Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Heda Gablerová v pražském Švandově divadle





foto Pavel Neubert
z inscenace Heda Gablerová na scéně
Švandova divadla v Praze

Pražské Švandovo divadlo uvedlo 27. února 2010 nové nastudování Hedy Gablerové v režii jednoho z nejvýraznější mladých talentů – Daniela Špinara.

Hedě je devětadvacet let a ještě nedávno měla pocit, že si život zařídila dle svého. Za ní je půlroční svatební cesta a před ní dlouhé nudné dny v podivně mrtvolné vile. Doma má manžela zajímajícího se jen o knihy, tetičky a místo profesora a ve dveřích stojí bývalý milenec, málem s révovím ve vlasech…

Poslední tzv. velká ženská hra Henrika Ibsena přináší řadu témat, která ani po sto dvaceti letech neztrácejí na své síle: podivně destruktivní souboj s malostí a nudou ve snaze uhájit sebe sama, neschopnost přistoupit na kompromisy a totální deziluze z vlastních činů, zoufalý pokus, kam až člověk může hrou s ostatními zajít, než se sám zničí…

Heda Gablerová je poslední hrou Henrika Ibsena, která vznikla v zahraničí. Není zcela jisté, kdy pojal myšlenku hru napsat. V jednom že svých dopisu z podzimu 1889 píše o nové hře; nezmiňuje však, o kterou hru by mohlo jít (v souvislosti s tématem a osobními prožitky se nejčastěji zmiňuje právě Heda Gablerová nebo Stavitel Solness). Píše ji zřejmě od jara 1890; stěžejní část napíše po několikaměsíční pauze v září a říjnu; celá hra je dokončena 16. listopadu 1890. Na konci tohoto roku je také vydaná v nákladu 10.000 kopií (o pár dní dříve vyjde v nákladu pouhých 12 kopií v Londýně). Světovou premiéru měla hra v mnichovském Rezidenztheateru 31. ledna 1891. Sam autor byl premiéře přítomen, ovšem uvádí se, že nebyl s představitelkou Hedy (Clare Heesovou) právě spokojený – její herectví se mu zdálo příliš deklamativní. Samotné přijetí hry bylo různorodé – od aplausu až po vypískání. Zdánlivě převládal aplaus, což se však týkalo spíše Ibsenovy přítomnosti než hry samotné. Další měsíce se hra dočkala uvedení v Helsinkách, Berlíně, Stockholmu a Kristianii (dnešní Oslo). Reakce byly často velmi negativní – v postavě Hedy spatřovali kritici často monstrum, zrůdný výplod autorovy fantazie, který nemá žádný předobraz v reálném životě.

Heda Gablerová měla českou premiéru právě ve Švandově divadle na Smíchově – a to 21. března 1906. Režisérem inscenace byl Vilém Táborský, titulní roli hrála Marie Táborská. Národní divadlo uvedlo Hedu Gablerovou poprvé v režii Jaroslava Kvapila v roce 1911, v titulní roli s Leopoldou Dostálovou.

„Titul hry zní Heda Gablerová. Použitím tohoto jména jsem chtěl naznačit, že Heda jako osobnost je spíše dcera svého otce než manželka svého může. Nechtěl jsem se v této hře zabývat žádnými takzvanými problémy. V prvé řadě jsem chtěl zobrazit lidské bytosti, lidské emoce a lidské osudy na pozadí jistých společenských poměru a zásad dneska. Až si celou hru přečtete, bude Vám můj záměr jasnější, než kdybych se pouštěl do dalšího vysvětlování.“
Z dopisu Henrika Ibsena Moritzovi Prozorovi
4. prosince 1890

red – na základě tiskových zpráv a recenzí
8. března 2010


Rozhovor s režisérem Danielem Špinarem

Pročpak sis nakonec z nabízených titulu vybral pro práci ve Švandově divadle právě Hedu Gablerovou?
To je souhra různých okolností; za prvé mě Ibsen zajímal vždy (ve škole ani nikde v divadle jsem ho zatím nedělal) za druhé jsem hledal nějakou výraznou roli pro Janu Strykovou – a ta moji představě Hedy naprosto odpovídá, mentálně, inteligenci, zkušenostmi nezbytnými pro tu roli… A je to jedna z mých nejoblíbenějších Ibsenových her, protože to má v sobě skutečně vztahové peklo, což je stále aktuální téma, to člověka zajímá vždy.

Jaké je pro tebe v Hedě stěžejní téma?
Je jich tam pochopitelně spousta: ať už zmiňované vztahové peklo osudových troj- i víceúhelníku, do kterého ale člověk sám vstoupí. Nyní víc akcentujeme téma Hedy jako „holčičky“ – ostatně i to, jak je stylizovaný plakát, hudba a jak celá inscenace vypadá, je to příběh ženy, která nějakým způsobem odmítá dospět, nahlíženo z tzv. společenského hlediska. Bohužel se dostala do vleků určitých události, za které však může ve velké míře sama… A teď musí zápasit s tím, co je ona sama, zda vyhovět tomu, co se od ní chce, očekává. A je tam právě i téma volby, zda si má člověk vzít někoho, kdo ho tělesné naplňuje, rozrušuje ho i stravuje, anebo žít s někým, kdo se zkrátka postará, kdo ho zabezpečí, kdo je tzv. perspektivní. Je to střet jakéhosi bezuzdného romantismu s realismem. A Heda je v tomto pohledu romantická, která podléhá, která v tomto světě nemůže přežít.

A propos – střílel jsi někdy?
(Smích… poměrně dlouho) Divadelní pistolí ano.

Rozhovor s Janou Strykovou, představitelkou Hedy

Zkoušíš Ibsena poprvé?
Ano. Já budu odpovídat stručně. Ano, zkouším Ibsena poprvé.

Ted už postavu Hedy znáš dobře; je ti blízká? Rozumíš jejímu počínání? Jsou lidé, kteří v ní vidí monstrum, někdo jiný neurotičku…
Když jsem si tu hru přečetla, tak mi rozhodně nepřipadala Heda jako zla ženská, to ani trochu. V podstatě, když bych to přehnala, tak mi to v mnohém přišlo jako taková „černá skandinávská komedie“. To, že ona se na konci zabije, je nějakým způsobem vyhrocený akt, ale myslím, že kdyby tam nebyla tato okolnost, tak rozhodně všechno její počínání předtím se dá snadno pochopit, jsou to běžné životní situace, které ve vztazích prožíváme.

A propos – co ty a zbraně?
Já a zbraně, to je absolutní katastrofa. Nikdy v životě jsem nestřílela a bojím se zbraní.

Rozhovor s Martinem Pechlátem, představitelem Eilerta Løvborga

Proč jsi přijal nabídku k hostování v Hedě Gablerové?
Především mě zajímal Dan Špinar jako režisér, chtěl jsem s ním zkusit spolupracovat. Zaujalo mě, jak se mluví o jeho inscenacích a o něm… A když mi nabídl roli Løvborga, tak jsme se sešli, povídali si a já měl pocit, že by to mohla být zajímavá práce, tak jsem jeho nabídku přijal.

A co Løvborg? Kdo to je? Stejně jako u Hedy se i jeho interpretace velmi liší…
To je dobrá otázka… Kdo je Løvborg… Nevím, jestli to budu umět vysvětlit, protože je to především jakýsi pocit z toho člověka, z té postavy… Je to asi velice nadaný člověk, to vyplývá i z textu, je schopný se na věci podívat velmi neotřelé, originálně; je to ale taky pravděpodobně těžký alkoholik, vyléčený… vnitřně roztříštěný, jeho jádro není moc pevně… možná trochu snílek, v jistém slova smyslu naivní, dítě toužící po nějakém ideálu… asi v něm je také jistá naštvanost na konvence… Pořád na to ještě přicházím…

A propos – střílel jsi někdy?
Střílel jsem ze vzduchovky, z malorážky, z pistole taky… jednou.

ptala se Martina Kinská, dramaturgyně inscenace Heda Gablerová


Recenze

Na počátku hry se na zšeřelé předscéně objeví postava Hedy. Mladá, zvláštně krásná, lehce provokativní. Čiší z ní ale nevýslovný smutek. V domě, který přející tetička zaplnila spoustou květin a lehce kýčovitých drobností, se Heda necítí dobře. I když se snaží tuto domáckou pohodu „uklidit“, stejně je tu pro ni zima. A tak se upíná k záchytným bodům – svému velkému černému křídlu a k své zásobě lehce bizarních bot. A pak je tu ještě něco – pistole generála Gablera, jejího otce, jejichž chladivý kov a dokonalost ji uklidňuje. Její manžel – profesor Tesman si tu naopak lebedí a marně se snaží pochopit svou ženu, která bůhvíproč dává přednost krkolomným botám na extrémně vysokém podpatku před pohodlnými papučemi, a společenským šatům před domácí zástěrou. Heda připomíná černou pumu, kterou zavřeli do společné klece s domácími zvířaty. Starostlivá tetička, snaživá služka i lehce hysterická paní Elvstedová jí odpuzují. Nikdy s nimi nenajde společnou řeč. Jedinou spřízněnou duší je doktor Brack, který ji chápe a obdivuje. Ale ten malý flirt s ním je jen slabou náplastí na děsivou vizi budoucnosti. To Eilert Løvborg (Martin Pechlát) je jiný kalibr. Má v sobě stejné stíny a běsy jako Heda, má v sobě zhoubnou vášeň věčných nespokojenců. Kdysi se milovali, ale oba si uvědomují – mohli spolu umřít, ale ne žít. Jsou jako magnety, které se v jedné chvíli přitahují neovládnutelnou silou, a vzápětí se stejně silně odpuzují. Ti dva, jako by pluli paralelním vesmírem. Obyčejný svět, ve kterém se pinoží a radují z maličkostí všichni ostatní, je jim nesmírně vzdálený. Jsou chvíle, kdy ti druzí mají pocit, že je alespoň na chvíli pochopili. Ale je to mýlka. Ti dva nezadržitelně spějí k zániku. Celá koncepce hry – ať už je to scéna Ivy Němcové, kostýmy Lindy Boráros či nervní hudba Jiřího Hájka, stejně jako symboly nahuštěná režie Dana Špinara – nás nenechají ani chvíli na pochybách. Zrcadlová skřínka s pistolemi, hromady extravagantních bot, klavír, v druhé části hry postavený nohama vzhůru, to je virtuální svět předmětů, kterého se Heda drží zuby nehty. Ona se prostě nechce stát součástí toho normálního světa, který jí připadá trapný, hloupý a nesvobodný. A děsivý.

Přesně vyhraněné typy, které ztvárňuje sedm herců, nás zcela vtáhnou do děje. Jana Stryková do Hediných nepohodlných bot vklouzla nejen s elegancí, ale především s hlubokým pochopením pro bytostný smutek ženy, která se ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě, a ví, že není úniku. Apolena Veldová výborně vystřihla staropanenskou tetičku s pečlivou trvalou a nezměrnou láskou pro nadějného synovce, paní Elvstedová Evy Leimbergerové je správnou slepičí ženuškou, která neřeší morální dilemata, ale s nadšením se vrhá do záchrany jakéhokoli muže, který to podle ní potřebuje. Taky trojice mužů ukazuje jasně načrtnuté charaktery. David Punčochář se přesvědčivě ujal role snaživého ňoumy, který to jednou někam dotáhne, nebude-li mu v tom bránit nějaký nadaný, ale naprosto neukázněného kolega jako Eilert. Toho s přehledem hraje Martin Pechlát. S napětím sledujeme zprvu jak charismatického, lehkovážného severského krasavce postupně rozežírá neklid duše, alkohol a pochybnosti o smyslu věcí. Doktor Brack Luboše Veselého do výčtu zapadá jako symbol vychytralého, vědoucího egoisty, který nikdy nepřekročí hranici od hraní si ke skutečnému prožívání, nikdy se nenamočí. Celá inscenace působí jako zvláštní ve zpomaleném rytmu pečlivě propracované choreografie, nicméně dokáže udržet napětí až do konce. Působí natolik sugestivně, že vás při odchodu z divadla napadne: Možná, že bych tu Hedinu pistoli taky využila.

Jana Soprová, Český rozhlas, Vltava, 2. března 2010


Henrik Ibsen – HEDA GABLEROVÁ
Překlad: František Fröhlich.
Úprava: Daniel Špinar a Martina Kinská

Režie: Daniel Špinar j. h.
premiéra: 27. února 2010

Osoby a obsazení:
DR. JØRGEN TE SMAN, historik umení – David Punčochář
HEDA TE SMANOVÁ, jeho žena – Jana Stryková
SLECNA JULIANA TESMANOVÁ, jeho teta – Apolena Veldová
PANÍ ELVSTEDOVÁ – Eva Leimbergerová
JUDR. BRACK – Luboš P. Veselý
EILERT LØVBORG – Martin Pechlát j. h.
BERTA, služebná u Tesmanů – Kristýna Frejová

www.svandovodivadlo.cz

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 3 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.507.083 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.713 sec. • www.severskelisty.cz • 3.234.214.113
file v.20190115.000429 • web last uploaded 20190901.041847
2017:248 • 2018:121 • 2019:106