Henrik Ibsen: Arnie má problém (Když my mrtví procitneme)

Divadlo na Zábradlí připravuje na květen premiéru Ibsenovy hry Když my mrtví procitneme v překladu Františka Fröhlicha. Jde o poslední Ibsenovu hru, i když to autor tak původně nezamýšlel, napsal ji více než sedmdesátiletý a účtující s dosavadní tvorbou v roce 1899. Hra bude uvedena pod „modernějším“ názvem Arnie má problém.

Hlavní postavou tohoto „dramatického epilogu ve třech dějstvích“ je sochař Arnold Rubek (hraje Miloslav Mejzlík), který se, stejně jako Ibsen, po letech úspěšného působení v cizině vrací do poklidného a místy až poněkud zatuchlého prostředí rodného Norska. Doprovází jej o mnoho let mladší manželka Majou. Rubek se v lázních setkává s tajemnou Irenou, ženou, která mu stála kdysi modelem k nejslavnějšímu dílu, soše s názvem Den vzkříšení.

RUBEK: Poslyšte, pane řediteli – má někdo z vašich pacientů ve zvyku se v noci koupat? ŘEDITEL: Ne, tady určitě není nikdo tak nemocný, aby to bylo třeba.

V roce 2004 mohli diváci vidět tuto hru v nastudování Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Pro toto uvedení pořídil František Fröhlich nový překlad, který se také stal základem rozhlasové adaptace, kterou natočilo v roce 2005 brněnské rozhlasové studio Českého rozhlasu. Překlad pro rozhlas upravil Marek Horoščák a v režii Jana Antonína Pitínského mohli posluchači v hlavní roli sochaře Rubeka slyšet také Miloslava Mejzlíka.

Otto Hejnic o liberecké inscenaci napsal: „Hra Když my mrtví procitneme je zcela výjimečná, protože kombinuje řadu motivů a postupů s různých období autorova díla. Stárnoucí slavný umělec, sochař, přicestuje do lázeňského města se svou mladou ženou. Potká tu však tajemnou dámu, která s sebou přinese odhalení minulého umělcova života s jeho egoismem, bezcitností a banální sebevzhlíživostí. Do příběhu rovněž vstoupí obhroublý statkář a lovec, pravý umělcův opak. Všechno, co sochař v životě udělal a co na jeho sklonku zamýšlel, je obráceno naruby a zpochybněno. Hra má kromě psychologického a symbolického rozměru ve své podstatě spoustu sebeironie.“

„Když my mrtví procitneme je komorní drama, kde do lázní pod horami přijíždí úspěšný, světově uznávaný a dobře placený sochař Rubek se svojí mladou ženou Majou. Čím nás autor, který zemřel před sto lety, hlavně oslovuje? Je to rozplétání citových vazeb mezi aktéry. Snaží se co nejpřesněji vyjádřit vztahy mezi pohlavími, jeho ženské hrdinky jsou stejně aktivní, někdy aktivnější než muži, ale uvažují a hlavně cítí jiným způsobem, a proto si nemohou úplně porozumět, ve smyslu, že by si partneři všechno vysvětlili, přesto, že po tom jak ženy, tak muži touží. V tomto posledním Ibsenově díle se hrdinové a hrdinky vydávají na magickou „cestu zpátky do pradávné divoké přírody“, která je má očistit.

Michael Stanovský, 1. března 2008
internetové zdroje: Divadlo na Zábradlí, Český rozhlas, denní zpravodajství

Henrik Ibsen – Arnie má problém (Když my mrtví procitneme)

překlad: František Fröhlich
režie: Jan Nebeský
scéna: Jana Preková, Jan Nebeský
kostýmy: Jana Preková

hrají: Miloslav Mejzlík, Natália Drabiščáková, Ladislav Hampl, Petr Čtvrtníček, Lucie Trmíková a Marie Spurná

premiéra: 23. a 26. května 2008

---

ČRo Brno: Když my mrtví procitneme (2005)

Edvard Munch
Henrik Ibsen v Grand Café, 1898

23. května 2006 uplynulo sto let od smrti Henrika Ibsena. Český rozhlas 3 Vltava k tomuto výročí připravil projekt Třikrát Ibsen, který posluchačům dal nahlédnout na dílo norského autora z několika úhlů. V úterý 23. 5. 2006 pak uvedl premiéru poslední Ibsenovi hry Když my mrtví procitneme. Tato hra (s podtitulem Dramatický epilog ve třech dějstvích) je posledním dramatem Henrika Ibsena. Napsal ji v roce 1899, více než sedmdesátiletý, účtující s dosavadní tvorbou. Nebyla zamýšlena jako poslední dílo, měla završit jednu skupinu her, od Nory až po Johna Gabriela Borkmana, měla být koncem jedné a začátkem další z tvůrčích etap.

Hra nebyla zamýšlena jako poslední dílo, měla završit jednu skupinu her, od Nory až po Johna Gabriela Borkmana, měla být koncem jedné a začátkem další z tvůrčích etap.

Hra byla u nás poprvé provedena teprve v roce 2004, kdy ji v režii Ivana Rajmonta uvedlo liberecké divadlo F. X. Šaldy. Pro toto uvedení pořídil František Fröhlich nový překlad, který se stal základem rozhlasové adaptace.

Hlavní postavou je zde sochař Arnold Rubek, který se (stejně jako Ibsen) po letech úspěšného působení v cizině vrací do poklidného a místy až poněkud zatuchlého prostředí rodného Norska. Doprovázen o mnoho let mladší manželkou Majou setkává se v lázních s tajemnou Irenou, ženou, která mu stála kdysi modelem k nejslavnějšímu dílu, soše s názvem Den vzkříšení.

Trojici vyhraněných lidských typů – stárnoucí, unavený a se životem účtující umělec Rubek; mladá, životaplná, v manželství nespokojená Maja; Irena, která obětovala život nenaplněné lásce s Rubekem a od té doby se cítí být „mrtvou“ – doplní statkář Ulfheim, živočišný typ, lovec medvědů, naprostý protiklad umělce Rubeka.

Irena přichází jako výčitka svědomí, připomíná Rubekovi, že ji pouze zneužil jako model pro své slavné dílo, a tím, že nenaplnil vztah mezi nimi, vlastně uzavřel její život, „pohřbil“ ji za živa. Rubek si uvědomuje, že prožil většinu života tím, že se „mordoval s kusy hlíny a kamene“ a že je vlastně také spíše „mrtvý“ než živý.

Rubek a Irena, ale vlastně všichni čtyři hrdinové hry, se pokoušejí „procitnout do života“, začít znovu. Drama se zde odehrává více v konfliktu principů, které s sebou nesou jednotlivé postavy, než v konkrétním konfliktu dějovém.

Hra byla u nás poprvé provedena teprve v roce 2004, kdy ji v režii Ivana Rajmonta uvedlo liberecké Divadlo F. X. Šaldy. Pro toto uvedení pořídil František Fröhlich nový překlad, který se stal základem rozhlasové adaptace. Uvádíme ji při příležitosti ibsenovského výročí; v letošním roce uběhne sto let od smrti tohoto významného dramatika.

V režii Jana Antonína Pitínského se v hlavních rolích představil Miloslav Mejzlík (profesor Rubek), Ivana Valešová (Irena), Bohdana Pavlíková (Maja) a Vladimír Doskočil (Ulfheim). Přeložil František Fröhlich. Rozhlasová úprava a dramaturgie Marek Horoščák. Scénická hudba Richard Dvořák. Nastudovalo Brno v roce 2005. 77 min.

Poděkování za podporu tohoto projektu patří Norskému velvyslanectví v Praze
zdroj: ČRo 3 Vltava, kráceno