Juha Jokela: Mobile Horror ve Švandově divadle

z inscenace – foto Švandovo divadlo, Praha

„Co vlastně prodáváme? Ahoj! My jsme Dacutec. Podporujeme lásku k bližnímu, světovej mír a Gándhího. Naše produkty vás naučí, jak porcovat lidi. Copak neslyšíš ten nesmysl? Jsou to dva naprosto rozdílný světy!“ (citace ze hry)

Hra měla premiéru 6. února 2003 v Teatteri Jurkka v Helsinkách. Inscenaci režíroval sám sám autor a dosáhla přes 300 vyprodaných repríz. Hru následně provedlo dalších deset finských divadel. Postupně byla přeložena do řady jazyků. Inscenována byla v Německu a Lucembursku. Ve formě scénického čtení byla předvedena v Chorvatsku, Anglii a Dánsku.

Podobně jako Juhovy televizní scénáře i tato divadelní hra pracuje s aktuálními tématy jako jsou např. stres a pracovní přetížení a zároveň však neschopnost představit si svůj život bez „služby firmě“ apod. Tato témata nahlíží zpravidla zábavnou formou, pracující s principy komedie, či místy dokonce parodie.

„Jokelova veleúspěšná prvotina samozřejmě není bez výpovědi,“ píše Jana Machalická v Lidových novinách. Malá IT firma mobilních služeb Dacutec se ocitá v krizi. Koncern hodlá situaci řešit fúzí, která ovšem znamená zánik firmy a propouštění. Je tu jediná šance na záchranu – ve vražedné lhůtě dvou týdnů vymyslet dva nové produkty, které se stanou obchodními hity. Je to „ubíjející kancelářské žvanění hrdinů a ďábelské nečinnosti kombinované s vymýšlením hovadin – nových produktů na trh. V tomto případě jde o produkty mobilní zábavy, kterými se malá, takřka rodinná firma o třech různě deprivovaných zaměstnancích snaží konkurovat mamutí Nokii,“ pokračuje Machalická a dodává: „Mobile horror se hraje ve sklepním Studiu – scénografie Petry Krčkové našla zajímavé řešení, zejména pokud jde o využití animace a úniky postav, které se zjevují za posuvnými poloprůhlednými panely. Ty jsou zároveň obrovskou obrazovkou počítače. Vzhledem k potenciálu hry je režie Štěpána Chaloupky excelentní, skoro se chce zvolat, škoda té invence na tak mdlý titul. Nicméně: Chaloupka sice našel výše popsanou atraktivní formu a vtiskl tak inscenaci atmosféru lehce bláznivého postmoderního reje, ale už nezabránil, aby se bezobsažné dialogy k uzoufání nevlekly.“

Inscenace tedy v hodnocení příliš neuspěla. Obdržela dvě hvězdičky z pěti. Ovšem v diskusním fóru na stránkách Švandova divadla diváci chválou nešetří.

Michael Stanovský – 20. května 2006

---

Juha Jokela: Mobile Horror

Studio Švandova divadla, česká premiéra 13. a 15. května 2006

Režie: Štěpán Chaloupka, překlad: Hana Worthen, scéna a kostýmy: Petra Krčková,
hudba: František Táborský, dramaturgie: Martina Kinská.

Hrají: Klára Pollertová-Trojanová (Terhi), Kamil Halbich (Seppo), Viktor Limr (Mikke) a Jaromír Meduna j. h. (Tarmo).

---

E-mailový rozhovor s Juhou Jokelou

Juha Jokela – foto Sami Pertilä

Kolik máte mobilních telefonů?
Asi pět, ale tehdy jeden.

Co bylo impulsem k napsání Mobile Horroru?
Byl to typický konflikt mezi scénáristou a producentem. Jako scénárista jsem se vždy pokoušel klást zásadní otázky bez nalezení odpovědí. Producent je také ochotný zabývat se podstatou věci, ale jeho představa o rozvržení času je velmi odlišná. Chce vědět co nejdříve, jak může inscenaci prodat a komu. Je to něco jako trefa do černého, když najdete smysl života opravdu rychle a vytvoříte k tomu skvělý slogan. Měl jsem pocit, že tento můj osobní problém reflektuje zkušenost, kterou má dnes se svou prací mnoho lidí, a to nejen ve Finsku, ale po celém světě.

Mobile Horror jste napsal až ve svých 33 letech. Proč jste nepsal pro divadlo dříve?
Přerušil jsem svá studia na Divadelní akademii poté, co jsem měl spory se svými pedagogy. Televizní seriály a spolupráce s mým bratrem (který mimochodem divadlo nenávidí) mi tehdy daly zajímavou práci a „čerstvý vzduch“.

Proč jste režíroval první inscenaci Mobile Horroru? Upřednostňujete, abyste režíroval své hry vy sám?
Ano, děsí mě pomyšlení, že bych něco psal dva roky a pak bych seděl v publiku a hlas ve mně by říkal: ale tohle vůbec není to, co jsem tím myslel. Potom, co vidím aspoň jednou svoji hru zrežírovanou tak, jak jsem si ji představoval, dokážu být mnohem tolerantnější k jiným interpretacím. A je to i praktická věc: dělám mnoho změn v textu ještě v průběhu zkoušek. Myslím, že to je vždy znakem dobrého divadla. Zkrátka hra dostává finální podobu až několik dní před premiérou.

Jak si vybíráte herce pro své inscenace?
Rád pracuji v divadlech, která nemají vlastní soubor. Můj princip je jednoduchý – na každou roli oslovit nejlepší finské herce. Pro mě je dobrý mix herců, které už dobře znám z dřívější práce, a některých nových tváří, které mě budou provokovat k přemýšlení.

Co je dle vás hlavním problémem současného divadla?
Jak ve Finsku, tak ale i v celé Evropě? Nejčastější problém je, že lidé, kteří dělají divadlo, ho dělají, jak si myslí, že by se mělo dělat, nebo se pokoušejí najít nové formy divadla bez jakékoli představy o tom, co se vlastně pokoušejí říct. Myslím, že divadlo může být v budoucnosti neobyčejně důležitou formou umění. Má výhodu, že dokáže být rychlé a flexibilní. Potřebuje od nás odvahu být osobní, politické, provokativní atd., ale v každém případě v divadle je mnohem snazší dělat umění namísto „obchodních produktů“, pokud to srovnáte s filmem nebo televizí.

A vaše plány do budoucna?
Právě teď hledám téma scénáře pro hraný film a v únoru 2009 má být premiéra mé další hry. Své první dvě divadelní hry jsem psal pro komorní scény. Tato bude pravděpodobně psána pro nějaké větší divadlo.

Barbora Večerková 24. dubna 2006