Henrik Ibsen, norský dramatik světového formátu

Henrik Ibsen (* 20. 3. 1828 Skien, + 23. 5. 1906 Kristiania)
norský naturalisticko-symbolistický dramatik

Henrik Ibsen je jednou z nejvýznamnějších osobností severské literatury. Narodil se 20. března 1828 v jihonorském městečku Skien v rodině úspěšného a dobře finančně zabezpečeného rejdaře a obchodníka s dřívím Knuda Ibsena (1757–1877). Avšak poté, co jeho otec udělá úpadek, věřitelé prodají veškeré jeho jmění a propadne alkoholu se život malého Henrika radikálně změní. Už v dětství inklinuje Ibsen k umění. Ve stodole pořádá loutková představení, u místního malíře ve Skienu se učí kreslit.

Po skončení školy a konfirmaci se učí na lékárníka v Grimstadu u Reinmana. Ibsen však po nocích hodně čte a sám se vzdělává. V Grimstadu se mu přihodí věc, která se často promítá i v jeho díle. Sotva sedmnáctiletý zplodí s Reinmanovou služkou Elsou Marií nemanželského syna.

V devatenácti letech píše první básně, nadále se sám vzdělává v latině a řečtině. Jeho básně a rané drama Catillina, napsané ve dvaceti letech odráží události francouzské únorové revoluce. Poté, co složil po absolvování rychlokursu v hlavním městě maturitu, začal působit jako novinář a na pozvání vynikajícího houslisty Ole Bulla začal pracovat jako dramaturg a divadelní básník v nově otevřeném Norském divadle v Bergenu. Z této doby, kdy má přímo za povinnost psát hry, pocházejí jeho dramata v duchu národního romantismu, pohádkové hry a hry z národní historie (Paní Inger na Ostråtu, Slavnost na Solhaugu, Bojovníci na Helgolandu). První norskou měšťanskou komedii Komedie lásky (1862), předznamenávající pozdější společenská problémová dramata, napsal Ibsen po svém návratu do Kristianie, kde byl až do roku 1862 ředitelem nového norského Kristianského divadla. Píše veršovaná ideová dramata s historickým námětem (Nápadníci trůnu, 1863), ale i s námětem ze současnosti (Brand, 1866). Největší úspěch však zaznamenal také díky hudbě Edwarda Griega jeho Peer Gynt (1867), ale po svém odchodu do ciziny se věnuje i jiným látkám.

Typicky ibsenovská linie analytického dramatu má své kořeny v měšťanské problémové hře Opory společnosti z roku 1877. Po ní následovaly komorněji laděné hry na realistickém půdorysu. (Domov loutek aneb Nora, 1879, Přízraky (Strašidla), 1881, Nepřítel lidu, 1882)

Ve všech svých dramatech kladl Ibsen zásadní otázku, co je život v pravdě a respektive ve lži. V Přízracích (dříve česky Strašidla) stojí ženská hrdinka před otázkou, zda se vypořádat s přízraky celoživotní lži o svém manželovi, v Nepříteli lidu vyslovil lázeňský lékař proti celému městu pravdu o závadné vodě lázní. Ibsen postupně komplikoval významovou náplň svých her a zašifrovával ji také do symbolů, např. v Divoké kachně, Rosmersholmu, Paní z námoří, a otázka po životní pravdě ho nakonec přivedla i k reflexi vlastního života v hrách Stavitel Solness, John Gabriel Borgman, Když z mrtvých procitáme. Za významově nejspornější je považováno drama ctižádostivé ženy ve společnosti Heda Gablerová, v němž dominují více či méně schopní muži.

zdroje: Vladimír Fekar, Těšínské divadlo, Encyklopedie Diderot