Útěky ze švédského ráje

Vladimír Špidla je takřka zamilován do švédského ekonomického a sociálního modelu. Co tento termín vlastně znamená? Až do konce 60. let bylo Švédsko relativně liberální zemí, kde míra přerozdělování prostřednictvím daní nepřevyšovala úroveň běžnou v USA za prezidenta Reagana, tedy kolem jedné třetiny hrubého domácího produktu. V období 1950-70 rostla ekonomika průměrně o 3,3 procenta ročně. Švédsko bylo tehdy po Švýcarsku nejbohatší zemí na světě.

Socialistické chudnutí

K zásadní změně došlo poté, co počátkem 70. let přišla k moci radikální levice. Ekonomický růst během dalších třiceti let zpomalil na průměrných 1,7 procenta ročně. Tato suchá statistika však sama o sobě mnoho neříká. Plastičtější výpověď o levicové vládě podává Magnus Kempe, švédský ekonomický emigrant, který v roce 1994 napsal: „Pracoval jsem ve Švédsku jako inženýr. Mzda, kterou mi nechali po zdanění, byla menší než podpora, kterou dostával alkoholik ze sousedství. Nebylo možné si nic ušetřit. Říkali mi, že vděčím státu za vzdělání a za práci. Dvakrát nebo třikrát měsíčně jsem si mohl dovolit jít do restaurace a do kina. Po výdajích za tento luxus jsem si nemohl dovolit nic dalšího, například knihy, pokud jsem nevynechal jídlo. Ve Švédsku je jídlo extrémně drahé vzhledem k ochraně místních farmářů. Svůj byt jsem získal na černém trhu. Nebyla jiná možnost, protože nájemné je regulované. Lidé se nemohou stěhovat, aby nepřišli o levné bydlení. Člověk, který mi načerno pronajal byt, si držel ještě další tři byty ve Stockholmu, aby jednou měly kde bydlet jeho děti. Pronajímatelé i nájemníci žili v neustálém strachu, že budou odhaleni státní komisí. Ti první mohli přijít o dekret, druhým hrozilo nebezpečí, že budou odstraněni z bytového pořadníku.“

Nucené úspory

„Když začaly problémy se státním rozpočtem, socialisté vymysleli nucené úspory, fakticky další daň,“ pokračuje Kempe. „Švédsko si také půjčovalo na mezinárodních kapitálových trzích.“ Od roku 1974 do roku 1994 vzrostl objem vládního dluhu z 31 na 81 procent HDP.Magnus Kempe pokračuje: „Také daňový systém zvýhodňoval dlužníky – kdo se zadlužil, tomu zůstalo z platu více peněz. Silné společnosti opouštějí zemi. Asea a Tetra Pak do Švýcarska, Ericsson přesunul značnou část výzkumu do Německa, Volvo omezilo výrobu ve Švédsku, Alfa Laval se stěhuje atd.“ Tento seznam později rozšířila řada jmen včetně papírenského gigantu Stora Enso a banky Merita Nordbanken; zmíněný Ericsson přesunul své sídlo do Londýna.

Jak být asociálem

„Když jsem odmítl vstoupit do odborů, byl jsem veřejně označen za asociála. Řekli mi, že moje mzda i práce by mohly být bez podpory odborů ohroženy. Nyní žiji ve Švýcarsku, což je mnohem svobodnější země.“ Takový byl švédský model 70. a 80. let. Neuvěřitelně drahý sociální systém a vysoké daně snižovaly konkurenční schopnost země. Důsledkem byl nárůst nezaměstnanosti, odchod desítek tisíc kvalifikovaných lidí ze země a oslabení měny. Ještě v roce 1990 stála švédská koruna více než 7 tehdejších Kčs. Nyní je na úrovni 3,25 Kč.

Změny k lepšímu

Od roku 1994, ze kterého pochází Kempeho svědectví, se však mnohé změnilo k lepšímu. Během 90. let Švédsko přikročilo k reformě penzijního systému, zredukovalo některé sociální výdaje a snížilo daně. Mezní sazba daně centrální vlády z osobních příjmů činila 50 procent v roce 1986; v roce 2000 již jen 20 procent. Sazba daně z podnikových příjmů poklesla z 52 procent na 28 procent. Ekonomika samozřejmě pookřála. Trend růstu HDP se vrátil ke 3 procentům. Státní rozpočet se dostal z deficitu do přebytku, protože objem vybraných daní vzrostl. Nezaměstnanost, která vrcholila v roce 1993 na hodnotě 8,2 procenta, činí podle posledních údajů pouhých 3,4 procenta. Neúspěchem bylo snad jen zvýšení spotřebních daní. Příjmy státního rozpočtu se nezvýšily podle očekávání, zato výrazně vzrostl objem cigaret pašovaných z Ruska a z pobaltských zemí.

Pointa nakonec

Pointa na závěr: byla to z větší části sociální demokracie, kdo nakonec chtě nechtě musel provádět „pravicové“ ekonomické reformy. Švédská pravice je notoricky roztříštěná. Pokud se během posledních sedmdesáti let výjimečně dostala do vlády, byla schopna prosadit jen malé změny.

Pavel Kohout, Mladá fronta DNES, 11. července 2002