ToplistNa vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Proč má Norsko spíš negativní vztah k Evropě?

Norská zahraniční politika vůči EU stále hledá své pevné místo, i když si na mezinárodním poli zajistila věhlasné renomé. Tento paradox zčásti jistě určuje jeho až periferní poloha na severu Evropy. Na druhé straně vládní administrativa i občané Království projevují nadměrnou spokojenost s norskou soběstačností a zachováním plné státní suverenity a nadále využívají vyčkávací pozice ve vztahu k postupnému prohlubování a dalšímu vývoji evropské integrace. Norsko zatím stále hledá alternativní formu vztahu ke kontinentální Evropě, kterým manifestuje nezájem o plné členství v unikátním nadnárodním evropském projektu. I nadále zůstává mimo evropské integrační struktury, přestože jeho severští sousedé již dávno opustili Evropské sdružení volného obchodu (European Free Trade Association, ESVO) a vstoupili do „konkurenčního“, nikoli pouze obchodního seskupení – Evropské unie. Určitý skepticismus vychází ze špatné zkušenosti a historické závislosti na jiných mocnostech – a také na dlouhém období potlačení národní identity a státní suverenity (strach z jakékoli „unie“).

Postupná cesta do Evropy

Norsko získalo nezávislost roku 1905 – po víc než šesti stech letech závislosti v rámci personální unie se skandinávskými sousedy (nejprve unie s Dánskem, později se Švédskem). Zahraniční politika Norska se již od počátku 20. století zmítá pochybnostmi o vlastním směřování: zda navázat úzké vztahy se sousedními státy, či se zapojit do rozličných aliančních seskupení. Lze proto mluvit o tendenci neustálého lavírování mezi izolacionistickou (až introvertní) politikou a politikou malého, ale schopného mezinárodního aktéra. Kvůli tomu, že Norsko získalo nezávislost až ve dvacátém století, trpí jistým komplexem méněcennosti a má neustálou potřebu dokazovat, že jej vnitřně spojuje národní identita a je plně soběstačné. Přesto se v některých otázkách musí obracet a spoléhat na zahraniční partnery, k nimž mnohdy necítí plnou důvěru. Není se čemu divit, po zkušenostech z první světové války (nedostatek potravin) a druhé světové války (porušen status neutrality ze strany Německa) se Norsko stále obává plně se zapojit do integračních struktur a přenechat tak část své suverenity Bruselu. Pro norskou zahraniční politiku od padesátých let znamenalo členství v NATO základní kámen atlantického partnerství a zajištění bezpečnosti státu. Díky své poloze na periferii Evropy, obklopeno téměř ze všech stran mořem, nabylo Norsko dojmu, že patří spíš do Atlantické oblasti než do kontinentální Evropy. Zároveň tím sledovalo kurs Velké Británie. Z téhož důvodu také Norsko přemítalo o vytvoření mostu mezi Západem a Východem, po ochlazení vzájemných vztahů mezi vítěznými mocnostmi a na počátku studené války se ale vrhlo do náruče USA a jeho spojenců. Neochotu či obavu ze závislosti dokazuje též váhavý postoj k přistoupení k Marshallově plánu a vytvoření OECD (Organisation for Economic Cooperation and Development).

Norsko a severská spolupráce

Na počátku padesátých let Norsko cítilo potřebu demonstrovat schopnost uhájit si nezávislost a zajistit bezpečnost státu, a proto zůstávalo mimo veškeré snahy kontinentální Evropy o vytvoření užšího svazku. Svou roli sehrála i určitá nedůvěra k evropským partnerům, zejména Francii a Německu. Veškeré ambice vložilo do vytvoření úzkých partnerských vazeb se svými skandinávskými sousedy, s kterými je sbližoval severský model státu, jazyková a kulturní sounáležitost a otevřená demokracie. Již zde se objevovaly první snahy o vytvoření státu blahobytu. Severská rada, založená roku 1952, tvoří ukázkový příklad spolupráce v rámci jednoho regionu. Spolupráce v rámci Severské rady se zakládala spíš na výměně vědecké, akademické a kulturní než ekonomické, i když směřovala k vytvoření pasové unie a volného pracovního trhu. Diskuse a jednání o zřízení celní severské unie později vyústilo ve vytvoření ESVO, které tvořilo jakýsi protipól a částečně i rivala EHS.

Norsko hlasuje pro ESVO

Norská ekonomika je tradičně závislá na exportu do evropských zemí. Potřeba proniknout na nové trhy a rozšířit počet zemí, do kterých se bude vyvážet, a tím podnítit ekonomický růst a stabilitu, byla mnohem důležitějším motivem než vytvoření skandinávské celní unie, protože dohoda o ESVO zahrnovala velký a důležitý britský trh. Velká Británie byla na prvním místě pomyslného obchodního žebříčku a byla nejdůležitějším obchodním partnerem nejen Norska, ale i Dánska. To, co se nepodařilo za dvanáct let vyjednávání mezi severskými státy, se podařilo za rok jednání o ESVO. Organizace tak mohla být oficiálně založena podepsáním tzv. Stockholmské konvence ze 4. ledna 1960. V původní zakládající sestavě sedmi evropských států se nacházely pouze tři severské státy (Dánsko, Norsko, Švédsko), které byly později rozšířeny i o Finsko (bylo nutné najít vhodný kompromis, který by neohrozil stabilitu regionu – vazby na SSSR) a Island (spory s Velkou Británií o práva na výlov ryb ve výsostných vodách Islandu).

V počáteční fázi volného obchodu v rámci ESVO se zmnohonásobila obchodní výměna mezi severskými státy. Během šedesátých let Švédsko nahradilo SRN coby druhý nejdůležitější obchodní partner Dánska a Norska. Pozitivní přínos ESVO je třeba vidět v touze po usnadnění přechodu z ekonomiky převážně zemědělské na ekonomiku průmyslovou. I přes nepochybně výhodné členství v ESVO některé členské státy usilovaly o vstup do EHS a svůj úmysl doložily přihláškou v roce 1961. Norsko, stejně jako Dánsko, následovalo kurs Británie a nechtělo se vzdát britského trhu a výhod plynoucích z tohoto přístupu. Opakovaný pokus o vstup do EHS se uskutečnil v roce 1967 a dopadl stejně jako ten předchozí – Charles de Gaulle uplatnil své právo veta.

Postoj Norska k NORDEKu

Při druhém pokusu o vstup do EHS v roce 1967 navrhl dánský premiér Hilmar Baunsgaard společný trh severských zemí bez Islandu (NORDEK), který by nezahrnoval zemědělské výrobky, ale stanovil společné celní tarify. V rámci projektu se naplánovalo založení Severské investiční banky, která byla nakonec zřízena až v roce 1975. Plány dánského premiéra se neuskutečnily díky dlouhodobému úsilí Dánska o vstup do EHS. Finsko smlouvu kvůli obavám o narušení vztahů se SSSR a postranním dánským úmyslům odmítlo podepsat a projekt se nerealizoval.

Debatu o vytvoření Severské ekonomické unie NORDEK provázely úvahy typu „Zrodí se nová Kalmarská unie?“. Parlamentní diskuse vyprofilovala politickou scénu do tří zahraničněpolitických směrů. První se ubíral do Evropy pod hlavičkou „Nejdřív Evropa“ a proklamovali ho liberálové, konzervativci a Strana práce. Na opačné straně stála centristická Agrární strana a ostatní levicové strany. Společnou snahou druhého směru byla proklamace hesla „Nejdřív Sever“. Strany politického středu hledaly kompromis ve smyslu „Sever v Evropě“.

Norsko se nepodílí na prvním rozšíření ES

Po vstupu Británie, Dánska a Irska do Evropských společenství se severský region rozdělil. Norsko rozhodlo v konzultativním referendu, že do ES nevstoupí a to většinou 53,5 %. Referendum znamenalo velký otřes vnitropolitické situace a na dlouhou dobu se otázka členství v ES stala tabu.

I když občané vyslali jasný signál, alespoň došlo k realizaci ekonomických ambicí ve smyslu uzavření bilaterálních obchodních smluv s ES. Smlouva platná od 1. července 1973 znamenala pro Norsko svobodnou obchodní výměnu průmyslových výrobků již od roku 1977 – s postupným odstraňováním překážek v podobě cel a kvantitativních omezení, a to nejpozději do roku 1984. Obchodní výměna se rozrostla natolik, že víc než polovina norského exportu byla distribuována do zemí ES. Na druhou stranu se vytvořila jistá závislost na evropských trzích, která přetrvává dodnes.

Odmítnutí členství v ES kompenzovalo Norsko posílením severské spolupráce a intenzivnější spoluprací v rámci ESVO. Norské motivy k začlenění do evropského integračního procesu byly převážně ekonomické, a proto politické snahy z padesátých let vytvořit evropské integrační seskupení nepřitáhly větší pozornost severských zemí. Tento argument sice platí pro téměř všechny severské státy, ale pro Norsko kvůli chorobnému úsilí uchovat si národní identitu a státní suverenitu především.

ESVO bylo pro Nory atraktivní ze tří důvodů: jeho struktura byla vytvořena na mezivládních principech, čímž se vytrácel význam protiargumentů v podobě suverenity a principu nadnárodnosti; cílem ESVO bylo vytvoření zóny volného obchodu pro průmyslové zboží a pozvolné odstranění cel a kvantitativních omezení v období následujících deseti let. Norsko vidělo v tomto sdružení prostředek k postupné liberalizaci obchodu. Význam ESVO se poprvé vytrácí ve chvíli, kdy se Londýn rozhodl podat přihlášku do EHS.

Dánové následovali Británii kvůli potřebám obchodu se zemědělskými produkty. Norsko si oproti tomu svou specifickou zemědělskou politiku velmi hlídá. Oslo neuvítalo krok Británie s takovým nadšením, jako tomu bylo v případě Dánska. Norsko však uspokojilo vědomí, že proatlantická Británie také není nakloněna nadnárodnímu principu, a že norský export půjde ze 40 %do rozšířeného EHS. Nezměrný přesvědčivý argument dodaly USA, které ujistily své norské spojence v NATO, že podporují další rozšíření Evropského hospodářského společenství.

Norsko součástí vnitřního trhu

Od roku 1989 již většina zemí ESVO zcela vážně zvažovala vstup do ES. K této situaci došlo paradoxně ve chvíli, kdy ES hledalo svou identitu, diskutovalo o prohlubování integračního procesu a na pořadu dne bylo vytvoření EU, včetně ekonomické a měnové unie. Během jednání o budoucnosti ESVO v kontextu mezinárodních a hlavně evropských změn Norsko iniciovalo nápad zapojit se do vnitřního trhu ES, což by zejména pro něj znamenalo jisté alternativní řešení – namísto kontroverzního vstupu do ES. Do čela této iniciativy se postavila proevropsky smýšlející premiérka Norského království Gro Harlem Brundtlandová. Cílem Evropského hospodářského prostoru (European Economic Area, EHP) bylo vytvoření dynamického a homogenního prostoru, v němž by se mohly naplnit čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.

Dlouhodobý proces norského směřování do Evropy je alespoň prozatím vstupem do EHP uzavřen. Spuštění projektu znamená ukázkový příklad úspěšné spolupráce mezi ES a státy ESVO. Tato jednání znamenala pokrok ze strany ES, protože jasně deklarovala, že ESVO již nepředstavuje pro ES rivala, ale partnera.

Historii vztahů mezi ES a ESVO dominovaly strategie pro užší spolupráci mezi dvěma obchodními bloky. Země ESVO si vymezily spolupráci následujícími hraničními body, které přecházely v jednotné kroky směrem k plnému členství v ES. Zpočátku se zásadně nechtěly podílet na integračních snahách ES a politických prohlášeních a demonstrovaly snahu o sektorový přístup, později přistoupily na ucelený přístup zahrnující všechny oblasti integrace. Až posledním krokem mělo být plné členství v ES. Takřka za pochodu se učily spolupracovat a zároveň hledat platformu, na které by vystavěly pevné svazky. Hlavní přínos mělo jistě posílení a zjednodušení spolupráce mezi oběma obchodními bloky. Země ESVO vyjednávaly především bilaterálně – za jediný úspěšný multilaterální přístup lze považovat dohodu o EHP, kdy se přizpůsobily pravidlům ES.

Oblast zemědělské politiky, stejně jako otázky odstranění kontroly zboží na hranici mezi státy ES a ESVO, hrály během jednání druhořadou roli. ES trvalo na přijetí acquis communitaire ze strany zemí ESVO, což by tvořilo racionální základ budoucí smlouvy. Státy ESVO usilovaly o co nejrychlejší vytvoření jednotného vnitřního trhu ES, konkrétně k 1. lednu 1993. Během jednání došlo k mnoha neshodám, vedly se boje ohledně evropského práva a udělení určitých výjimek nebo přechodných období. Nakonec byl nalezen kompromis, kdy země ESVO musely začlenit asi 60 %acquis communitaire do národní legislativy.

Druhý norský pokus

Ještě během jednání o EHP podalo Finsko, Rakousko, Švédsko a Norsko přihlášku do EU. Přestože si Norsko vyjednalo daleko lepší podmínky vstupu než před dvaceti lety (například zachování vysokých subvencí do norského rybolovu a specifické zemědělské politiky, v oblasti energetiky přechodná období, apod.), občané vyjádřili v referendu z listopadu 1994 nesouhlas se vstupem země do EU. V mnoha směrech vyšla především Evropská komise vstříc norským požadavkům, a také proto způsobilo norské „ne“ šok hlavně na domácí politické scéně, která se tím pádem upnula k náhradnímu řešení v podobě EHP.

Přistoupením na dohodu o EHP sice Norsko zůstává v těsném kontaktu s EU a jejími členy. Přesto je ale vně rozhodovacího procesu a jen ve velmi omezené míře může ovlivňovat tvorbu další legislativy, kterou ovšem musí dodržovat. Bohužel se nelze spoléhat ani na severské sousedy, kteří, i když mají mnoho společného, často vyjadřují odlišné postoje a sledují vlastní zájmy. Norsko stále udržuje svůj ekonomický kurs a spoléhá na nerostné bohatství. Stojí nicméně na jedné straně s Islandem a Lichtenštejnskem a proti sobě má patnáct členských států, kterých bude brzy o deset víc.

Kdy se Norsko stane členem EU?

V rozhovoru ještě před událostmi 11. září 2001 se premiér Bondevik svěřil tisku, že otázka členství Norska v EU nebude na programu dne před rokem 2010. Dnes je situace úplně jiná – v průzkumech z ledna 2003 vyjádřily dvě třetiny občanů přání stát se plnoprávným členem EU. Vše se vyvíjí v závislosti na světových událostech a vývoji evropského regionu s vyhlídkou brzkého vstupu deseti nových zemí. Je jen otázkou času, kdy politické elity vyslyší přání svých voličů a rozhodnou se podat přihlášku do EU. I když budou rozhodně velmi zvažovat, zda se opět nevydávají na vratkou půdu.

Markéta Čermáková, Integrace, květen 2003


Markéta Čermáková (1975) studuje Západoevropská studia na Fakultě sociálních věd UK. Studovala na Anglo-American College a Středoevropské univerzitě a absolvovala stáž v institucích EU. Strávila také jeden semestr na Univerzitě v Oslu a zabývá se vztahem Norska k EU.

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 2 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.307.564 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.236 sec. • www.severskelisty.cz • 54.159.30.26
file v.20180224.034619 • web last uploaded 20180225.035521
2017:404 • 2018:4