Švédské volby 2006

  Lídr švédské pravicové opozice Fredrik Reinfeldt
se svou ženou ve volební místnosti.
foto: Pontus Lundahl

  Fredrik Reinfeldt (*1965), foto: archiv

Letošní rok 2006 byl pro Švédské království rokem volebním, a tak se jeho obyvatelé tak jako obvykle po každých čtyřech letech odebrali třetí zářijovou neděli k volebním urnám. Je potřeba rovněž poznamenat, že současně s volbami sněmovními se ve Švédsku vždy konají i volby krajské a komunální, což je zajisté mnohem spořivější a také přehlednější způsob výběru politických zástupců, než v naší zemi.

Švédský politický systém je příkladným systémem poměrným, ve kterém hrají důležitou roli především politické strany, z nichž nejsilnější je tradičně švédská sociální demokracie, která v zemi s výjimkou období let 1976-82 a 1991-94 vládne nepřetržitě již od třicátých let minulého století. V poměrném systému rekordní nadpoloviční většinu však strana získala jen v roce 1968, a tak se musela vždy spoléhat na podporu svých menších ideových spojenců, kteří se ale sami nikdy vlády neúčastnili. Především jde o levicovou stranu Vänsterpartiet, která kdysi nesla přídomek komunistická, a v posledních letech také zelených, které si dokázala získat výrazným ekologickým programem. V politologické terminologii tak tvoří tyto tři strany jakýsi levicový blok, jehož protiváhou je opoziční blok nesocialistický s pravicovými konzervativci, tzv. Umírněnými a křesťanskými demokraty a se středovějšími lidovci a centristy. (V názvech stran není možné hledat paralely se stranami českými: křesťanští demokraté se rekrutují především z menších protestantských církví stojících mimo donedávna státní švédskou luteránskou církev, lidovci jsou liberály podobného profilu jako má německá FDP, a centristé v podstatě zastupují švédské prostředí agrární).

Letošní rok zastihl vládní sociální demokraty v pozici jak výhodné, tak nevýhodné. Ekonomika roste se šesti procenty, zatímco inflace se drží na jednom a půl procentu. Země je hodnocena jako druhá nejlepší na světě co do péče o životní prostředí. Velké problémy však působí nezaměstnanost především mladých lidí, způsobená také neflexibilním systémem s velkými ochranářskými opatřeními ve prospěch zaměstnanců a s vysokými náklady pro toho, kdo chce vlastní zaměstnance mít. Navíc byla sociální demokracie po dvanácti letech u moci diskreditována různými skandály, od častých útěků nebezpečných vězňů z nápravných zařízení až po jmenování příbuzného předsedy vlády do vládní agentury pro vědu či nezvládnutou evakuaci švédských státních příslušníků z jihovýchodní Asie po katastrofách způsobených vlnami tsunami v prosinci roku 2004.

V této situaci opouští největší švédská nesocialistická strana Umírněných pod vedením předsedy Fredrika Reinfeldta tradičně papouškovanou neoliberální rétoriku o všespasitelném snižování daní a osekávání sociálního státu a povážlivě se rozkročí do politického středu, stane se skutečně umírněnou. Reinfeldt prohlašuje, že nechce mohutný švédský sociální stát zrušit, pouze modifikovat a zpružnit. V praxi toto zpružnění znamená snížení určitých sociálních dávek – ale zase zvýšení jiných, snížení povinných odvodů zaměstnavatelům a větší motivaci mladých nezaměstnaných k hledání pracovních míst tím, že nástupní plat bude větší než podpora v nezaměstnanosti, takže se pracovat vyplatí. Sociální demokracie dokáže na tento program reagovat jen výroky o „zvyšování solidarity“, které neznamená nic jiného než další zvyšování vybraných sociálních dávek bez konkrétního cíle kromě cíle získat další voliče. Daně mají být v Reinfeldtově programu nové pravice snižovány především nižším a středním příjmovým skupinám, tedy úplně naopak, než to má v programu volební tahák české pravice o rovné dani. Přátelštější postoj Umírnění zaujali i k tradičním levicově chápaným tématům jako je rovnoprávné zastoupení žen, ochrana práv nejrůznějších menšin (národnostních, jinak sexuálně orientovaných či zdravotně postižených) nebo životní prostředí: zde se jak levice, tak pravice shodují na tom, že je třeba dále a více podporovat výrobu energií z obnovitelných zdrojů a především zvýhodňovat používání motorových vozidel na alternativní pohon. „Noví umírnění“ navíc přestali na veřejnosti vystupovat jako strana upjatých kravatkářů, kteří na vše mají jen jedno jediné možné řešení, a začali se prezentovat v uvolněnějším stylu, a to nejen v oblékání: krédem bylo co nejvíc se přiblížit lidem, naslouchat a netvářit se, že vše ví nejlépe oni sami jako politici. A co bylo možná nejdůležitější, spolu se třemi dalšími nesocialistickými uskupeními vytvořil skorosocialista Reinfeldt blok Aliance, který na rozdíl od dřívějších voleb, ve kterých si tyto strany spíše vzájemně přetahovaly své voliče, vystupoval jednotně.

Výsledek? Nejvíce hlasů získala sociální demokracie, avšak čtyřem nesocialistickým stranám sdruženým v Alianci se přece jen podařilo předběhnout celý levicový blok se skórem 178 ku 171 parlamentnímu křeslu a novým předsedou vlády se stal jednačtyřicetiletý Reinfeldt: v demokracii nevyhrává nutně nejsilnější, ale ten, kdo dá dohromady nadpoloviční většinu. Vedle absolutního vítězství bloku Aliance dosáhl nový předseda vlády dalšího prvenství: rekordně největšího počtu hlasů pro svou vlastní stranu v její historii vůbec. Celkový výsledek je těsný, avšak stejně těsná bývala i dřívější vítězství levice. O nějaké radikální změně v politickém myšlení Švédů proto nemůže být řeči: politologové poukazují na stírání rozdílů mezi pravicí a levicí, alespoň v rétorické rovině, a někteří dokonce Reinfeldtovo vítězství považují za prosazení myšlenky sociálního státu a posílení socialistické vize. Nezklamaly tradiční levicové obvody na severu Švédska s velkou převahou dělnického obyvatelstva, ani luxusní stockholmské čtvrti Danderyd či Lidingö, ve kterých socialisté tradičně nezabodovali, ani akademická města Lund či Uppsala, která volí hlavně zelené či liberály. Na druhé straně se však ukazuje, že švédský politický systém je v posledních několika desetiletích mnohem náchylnější k obměně politické barvy vlády než býval dříve – v letech 1932-76 ve Švédsku neexistoval jiný než sociálnědemokratický ministerský předseda, což je rekordních čtyřiačtyřicet let.

Zajímavé je srovnání s výsledky voleb konaných v roce 2002, na kterém je vidět, že ve volbách letošních spíše ztratila levice (pokles zhruba 7 %), než získala pravice (přírůstek zhruba 4 %). Tuto záležitost vysvětluje fakt, že určité procento levicových voličů k volbám nepřišlo či volilo strany, které se do parlamentu nedostaly, a to se týká především mladé strany feministické, jejíž přívrženkyně byly letos zjevně unaveny z příliš mužského předsedy sociální demokracie, který má na základě svého arogantnějšího chování pověst buldozeru, Jiřího (švédsky Görana) Perssona. Malá odbočka – již dlouho bylo plánováno, že Perssona v jeho funkci nahradí populární ministryně zahraničí Anna Lindhová, která však byla v roce 2003 tragicky zavražděna, a tak předsedou zůstal nadále Persson. Vänsterpartiet zase ztratila kvůli kostlivcům minulosti ve svých skříních: švédská veřejnoprávní televize odvysílala rok před volbami reportáž, ve které nechala hovořit dokumenty o velmi čilých kontaktech této bývalé komunistické strany s jejími někdejšími Parteigenossen z východoněmecké SED, i dávno zapomenutý projev současného předsedy strany Larse Ohlyho z 80-tých let, v kterém považoval za důležitější kubánský boj proti americkému imperialismu než ochranu lidských práv v této zemi. Ani nesocialisté se však nevyhnuli skandálům: v závěru kampaně se zjistilo, že se liberálové nezákonně napojili na počítačovou databázi sociálních demokratů, ze které čerpali důležité informace.

Předseda Persson oznámil svůj brzký odchod z čela strany a již se hovoří o novém předsedovi – či spíše předsedkyni. Předseda vlády Reinfeldt zase oznámil svůj plán snižování daní, rovněž nezaměstnaneckých a nemocenských podpor a odprodej státních podílů ve velkých společnostech. Vedle toho dojde i k určitému propouštění pracovníků z veřejné správy. Získané prostředky mají být směrovány na rozhýbání pracovního trhu a oživení podnikatelského sektoru. Vzpamatuje se v budoucnu levice po letošních prohraných volbách? Dokáže Reinfeldt vysvětlit euroskeptickým Švédům výhody členství jejich země v Evropské unii, jak to stojí v jeho programu, a ustojí první skandály členů své vlády či svůj na navyklou švédskou neutralitu až příliš vstřícný vztah k NATO, který jistě vyvolá v určité části veřejnosti velmi negativní reakce? Ustojí své reformy, které sice nevypadají nijak drasticky, ale až tak kosmetické také zase nebudou, neboť to ve Švédsku nebývá zvykem? Na tyto otázky dá odpověď až čas. Nejbližší řádné volby se konají v roce 2010.

Jan Dlask, 8. prosince 2006
Autor je vysokoškolský učitel na FF UK