Rok po vraždě Anny Lindhové: změnilo se Švédsko?

Anna Lindhová
foto © Svenska Dagbladet
Tomas Oneborg

V pátek 10. září 2004 uplynul rok od napadení švédské ministryně zahraničí Anny Lindhové. Den na to, 11. září 2003, nejoblíbenější švédská politička svým zraněním podlehla. Anna Lindhová zemřela ve věku 46 let, měla před sebou téměř jistě slibnou politickou kariéru. Byla korunní princeznou sociální demokracie a otevřeně se o ní mluvilo jako o nástupkyni Görana Perssona v premiérském křesle. Anna Lindhová byla neobyčejně populární, obdivuhodné je, že sympatie získala skutečně napříč celým politickým spektrem a všichni ji považovali za skvělou reprezentantku Švédska v zahraničí. I mezi zahraničními kolegy byla Lindhová uznávaná a oblíbená.

Jak se Švédsko změnilo a v čem je jiné rok po této otřesné události?

Nástupkyní Anny Lindhové na ministerstvu zahraničí se stala Laila Freivaldsová. Jistě nebyla v příjemné a jednoduché pozici, nicméně již dnes lze tvrdit, že není tak respektovanou osobností, jakou byla Lindhová. Nenaplnila také jednu z předchozích funkcí Anny Lindhové – reprezentantky Švédska v zahraničí. Některé komentáře dokonce tvrdí, že spolu s odchodem Anny Lindhové švédská zahraniční politika částečně ztratila svou tvář. Lindhová byla totiž skutečně zcela oddaná svým politických ideálům a s vervou prosazovala ochranu lidských práv, rovnost, ochranu životního prostředí apod.

Jak se dalo očekávat, vzápětí po vraždě vypukla diskuse o tom, zda je vhodné, aby se švédští politici pohybovali bez ochranky. Nutno zdůraznit, že se jedná o ve Švédsku poměrně citlivé téma – Švédsko je typické svou otevřenou demokracií, ale především postojem, že politik je „jedním z nás“, že ho můžeme oslovovat křestním jménem a na ulici ho zastavit a povídat si s ním. Toto je těžko pochopitelné pro státníky z řady jiných zemí, Českou republiku, kde má ochranku i manželka ministra (dnes premiéra), nevyjímaje. Ve Švédsku přísluší ochranka pouze králi a premiérovi. Zda je to správné, se dnes poměrně živě řeší. Švédští vysoce postavení politici možnost ochranky vytrvale odmítají. Snaží se být totiž co možná nejnormálnější.

Další diskuse, kterou odstartovala vražda Anny Lindhové, byl postoj k léčbě psychicky nemocných pacientů. Vrahem Lindhové je 24letý Michailo Mijailovič, Švéd srbského původu. V srpnu ho soudy uznaly psychicky nemocným a byla mu nařízena doživotní léčba (žádné vězení). Teoreticky by tak mohl být Mijailovič za pět let volný. Původně byl odsouzen na doživotí, v červenci byl však rozsudek změněn. Švédský parlament bude na podzim posuzovat návrh, který by přikazoval, že psychicky nemocní, kteří spáchají trestný čin, by mohli po uzdravení nastoupit výkon trestu.

Švédsko má poměrně uvolněný přístup k psychicky nemocným pacientům. Otázkou je, nakolik je snaha o maximální integraci do běžného života správná a bezpečná. Zajímavé je na tomto místě také uvést, že vrah v den, kdy útok spáchal, sám vyhledal lékařskou pomoc na psychiatrické klinice ve Stockholmu s tím, že se necítí dobře. Byl odmítnut z důvodu nedostatečné kapacity. Ten den pak vraždil

Ihned po vraždě klesla důvěra Švédů v policii (vrah nebyl poměrně dlouhou dobu dopaden), bezpečnostní službu a ve zdravotnictví (psychiatry). Podle nejnovějšího průzkumu sedm z deseti Švédů nedůvěřuje systému péče o psychicky nemocné.

Tereza Hořejšová, Integrace, 9. 9. 2004, redakčně kráceno