Dvojí tvář švédských komunistů

LARS WERNER
foto: Mats Strand

První kanál veřejnoprávní švédské televize přinesl před nedávnem v jednom ze svých oblíbených společensko-kritických pořadů nazvaném Uppdrag granskning (Vyšetřovací mise) dosud neznámá fakta, která kompromitují předáky švédských komunistů.

Vlivem událostí kolem roku 1989 pochopila i strana švédských komunistů, že by jí mohlo být prospěšné kdyby vyloučila slovo „komunista“ ze svého názvu, a tak se z ní stala Strana levice. Nejen Stalin, ale i Lenin přestal být ikonou. To, co zůstalo byly sliby dalšího štědrého financování oblasti sociální a zdravotní politiky ze státní pokladny. V letech odbourávání všech možných sociálních vymožeností ve Švédsku a neustálého šetření na zdravotní péči popularita strany vzrůstala. V roce 1991 pro tuto stranu hlasovalo 4,5 procent občanů, ale ve volbách v roce 1998 ji podpořilo 12 procent obyvatel. V posledních volbách 2002 získala tato strana 8,3 procenta.

Levicová strana komunistů a její dějiny byly v posledních letech podrobně zkoumány, mj. i renomovanými švédskými politology. Televiznímu týmu v čele s Jannem Josefssonem se přesto podařilo odhalit nechutnou dvojí hru, která po léta probíhala za zády švédské veřejnosti.

Získala jsem kopie několika dokumentů, o kterých byla v programu řeč. Tři z nich jsou na strojopisy německy psaných zpráv, které se pracovníkům televizního týmu podařilo získat ve východoněmeckých archivech.

Z prvního z nich, podepsaného panem velvyslancem a sepsaného 7. července 1975 na ambasádě NDR ve Stockholmu, se dovídám, že tehdejší předseda švédské Levicové strany komunistů „soudruh Lars Werner tu informoval o tom, že 1. července odjíždí na dovolenou, kterou bude na pozvání bratrské maďarské komunistické strany trávit na Blatenském jezeře až do 15. července, a zároveň informoval o tom, že bude 25. července oslavovat své 40. narozeniny, a ptal se, zda by velvyslanectví nemohlo v této souvislosti poskytnout určitou pomoc (tj. alkoholické nápoje)“. Soudruh Werner tuto bratrskou pomoc v podobě piva a vína samozřejmě dostal.

V dalších dvou dokladech, které jsou datovány rokem 1977, se dočítám o žádostech o poskytnutí bezplatných cest do NDR na dovolenou a rovněž o poděkování za jednu takovou cestu, totiž dovolenou, kterou Lars Werner strávil v Berlíně.

To všechno se ovšem dělo v tajnosti. Kdyby se tehdy takové věci prozradily a švédská veřejnost nebo řadoví členové strany by poznali, že všechna hlasitá tvrzení o přerušení styků s východním blokem jsou lživá, zcela jistě by zdecimovaly Levicovou stranu komunistů natolik, že by po příštích volbách už své reprezentanty do říšského sněmu posílat nemohla.

Nyní, v roce 2004 se soudruh Werner snažil vykroutit z dotazů, které jsou mu ohledně těchto údajů v reportáži položili, nakonec přiznal, že účet za to, co se vypilo při příležitosti oslavy jeho 40. narozenin, zaplatila NDR.

Tajné bratrství

V roce 1968 tehdejší vůdce švédské komunistické strany, Carl-Henrik Hermansson odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ve svých projevech ostře kritizoval situaci, v níž se ocitl uvězněný Alexander Dubček. Levicová strana komunistů, které Carl-Henrik Hermansson předsedal až do roku 1975, oficiálně tvrdila, že přerušila veškeré kontakty s novou garniturou v Praze. Ale ani to nebyla tak docela pravda.

Mezinárodní sekretář strany Urban Karlsson byl v roce 1971 a pak opětně v roce 1976 vyslán do Prahy na kongres KSČ. Jako reprezentant švédské strany komunistů předal bratrské pozdravy.

První kanál švédské televize publikoval na své webové stránce ručně psaný projev Urbana Karlssona. Je to projev z roku 1976; delegát tu mluví tu o společném boji obou stran a „blahopřeje KSČ v jejím boji za mír, bezpečnost a socialismus“. V jeho projevu nenacházím ani jedno jediné slovo, které by kritizovalo okupaci nebo normalizaci.

Když reportér televizního programu konfrontoval Urbana Karlssona ohledně tohoto jeho projevu, dostal odpověď, že jde o lež. Teprve po té co mu byl ukázán jeho vlastní rukopis, začal si pomalu a velmi nerad vzpomínat… Přitom Levicová strana komunistů opakovaně používala právě případ Pražského jara a odsouzení okupace Československa, aby ukázala svoji nezávislost na SSSR a tak podpořila zdání demokratičnosti. To bylo velmi důležité pro její další existenci ve Švédsku.

Podle článku Görana Erikssona, publikovaného v největším stockholmském deníku Dagens Nyheter, Urban Karlsson také na východoněmecké velvyslanectví donášel na soudruhy z vedení Levicové strany komunistů. Vyprávěl tu nejen o tom, co se projednávalo na schůzích vedení strany, ale i jak kdo hlasoval. V roce 1975 dokonce předal seznam se jmény těch soudruhů, kteří „ukázali zásadně negativní postoj k socialistickým zemím“.

Podle směrnic předchozího předsedy strany Carla-Henrika Hermanssona měly být styky předáků s velvyslanectvími komunistických zemí pouze formální. A zdá se, že v době jeho předsednictví, tj. velech 1964-75, také byly.

LARS WERNER (2004)
foto: Pressens Bild

Lars Werner, který vedl Levicovou stranu komunistů v letech 1975–1993, však dosavadní směrnice změnil. Krátce po svém nástupu do funkce předsedy strany navštěvoval velvyslance NDR a po celá 70. a 80. léta až do konce roku 1989 bylo pak vedení Levicové strany komunistů častým návštěvníkem východoněmeckého velvyslanectví. Chodili se tam osvěžovat do sauny a při pivu si povyprávěli to či ono.

Soudruh Werner a jeho doprovod ovšem nevěděli, že východoněmecké velvyslanectví vedlo velmi detailní záznamy o tom, co se na těchto schůzkách projednávalo, a že tyto záznamy také posílali vedení do Berlína. Odtud pak byly dokumenty čas od času poskytovány i do Moskvy.

A tak si můžeme dnes přečíst, že Lars Werner například také východoněmeckým soudruhům děkoval za LP desku se stranickými písněmi a zároveň je prosil o album poštovních známek.

V roce 1977 se z Levicové strany komunistů odštěpila větev, která vytvořila novou stranu – „Dělnickou stranu komunistů“. Sem odešli ti, co stáli Moskvě nejblíže. Peter Pettersson, politický sekretář Larse Wernera, uvedl, že v této souvislosti nebývale vzrostala intenzita kontaktů s bratrskými stranami v komunistickém bloku, protože je členové vedení Levicové strany komunistů pilně navštěvovali, doprošovali se o zachování přízně a snažili se je přemluvit, aby i nadále spolupracovali s nimi, a ne s nově vzniklou švédskou Dělnickou stranou komunistů. V roce 1978 navštívila delegace KSSS kongres švédských komunistů a snažila se určovat jejich politiku.

Pochybnou morálku si švédští komunisté osvojili na tolik, že se jí nedokázali vzdát dokonce ani v roce 1987. Tehdy navštívil zástupce předsedy strany Bertil Måbrink Československo. Setkal se s mnoha reprezentanty KSČ, ale nepokusil se o setkání s žádným z kritiků režimu. Až do sametové revoluce pak švédští předáci navenek vyjadřovali odstup od režimů za železnou oponou, ale ve skutečnosti dál udržovali přátelské styky s komunistickými stranami v těchto zemích.

Dezinformovanost přívrženců komunismu ve Švédsku je doslova ohromující ještě v roce 2004. Tove Fraurudová, zástupkyně předsedy mládežnické organizace Levicové strany, prohlásila, že ti, kdo byli loajální vůči SSSR zmizeli z vedení strany v druhé polovině 70 let! Stejné nepravdivé tvrzení je i na webové stránce

Levicové strany

LARS OHLY
foto: nejtillemu.com

Docela legrační je fakt, že v prvém dílu zmíněného televizního programu Lars Ohly, dnešní předseda Levicové strany, vyzývá kohokoli, aby se pokusil dokázat, že odjakživa nebyl demokrat.

Jak se ukázalo, nebyl to zvlášť těžký úkol. Když Levicová strana komunistů zvala v roce 1987 na svůj kongres reprezentanty všech komunistických diktatur za železnou oponou patřil „demokrat“ Lars Ohly mezi členy vedení.

Perličkou je, že se dá snadno doložit, že ve stranickém tisku kritizoval články, které odsuzovaly fakt, že režim v Polsku střílel do stávkujících dělníků.

V té době členové mládežnické organizace běžně jezdili do Berlína, kde jejich návštěv využívala východoněmecká propaganda, například v rozhlasových pořadech.

Jeden mladý muž, Torbjörn Westlin, se po návratu domů osmělil a napsal kritický článek do mládežnického listu, kde poukázal na cenzuru a nesvobodu tisku v tehdejší NDR a také upozornil na to, že jsou východoněmečtí občané sledováni.

Od svých kamarádů se ale dočkal velmi nepříznivého přijetí a jedním z jeho nejsilnějších kritiků byl dnešní předseda Levicové strany Lars Ohly. Ano, přesně ten, který chtěl, aby mu někdo dokázal, že není na slovo vzatý demokrat! Tehdy se nechal slyšet, že kritika pana Westlina je „měšťácká, konspirační, a nelze ji ani při nejlepší vůli obhájit“.

Snad nejvíce šokující na popisovaném televizním dokumentu bylo poznání, že pan Ohly litoval zbourání berlínské zdi! Ničení tohoto symbolu nesvobody mu vehnalo slzy do očí. Jaké svérázné pojetí pojmu demokracie! A tento muž vede v roce 2004 Levicovou stranu ve Švédsku – stranu, se kterou menšinová vláda velmi úzce spolupracuje.

Janne Josefsson také ukázal, že styky Levicové strany s komunistickými diktaturami neskončily dokonce ani po pádu komunismu v Evropě.

Na kongresu Levicové strany v roce 1996 bylo rozhodnuto poslat pozdravný telegram „bratrské straně“ na Kubě. A v letě 2000 tam delegace této strany odjela. Po návratu řekl člen vedení strany, Vilmer Andersen, že Kuba rozhodně není diktaturou. Eva Björklundová, současná členka vedení strany, zase řekla, že Kuba je demokratický stát a Amnesty International se dopouští chyby když pokládá špióny za politické vězně.

Nejen dvojí, ale stále i temně rudá je tvář švédských komunistů, bohužel, nikoli od studu.

Jana Witthed, Švédsko, 26. 11. 2004