Legendární švédský „přeběhlík“, který změnil systém

Herbert Tingsten
foto archiv Severských listů

Jev politického „přeběhlictví“, v poslední době tolikrát diskutovaný v našich sdělovacích prostředcích, sehrál i v poválečném Švédsku klíčovou roli při vytváření systému sociálního zákonodárství, tak zvaného modelu folkhemmet, do češtiny překládaného jako Domov pro všechny.

Jakýmsi vyvrcholením tohoto procesu postupného prosazování legislativy, spočívající například v zákonech o přídavcích na děti a o zdravotním a nemocenském pojištění, měl být v druhé polovině 50. let zákon o ATP, allmän tilläggspension, tedy všeobecném příplatku k důchodu. Jednalo se o to, že do té doby švédský důchodový systém zaručoval všem občanům jen poměrně nízký základní důchod, tzv. folkpension, pro všechny stejný. Lidé v úřednických profesích však v penzi vedle něho požívali ještě příjmů z důchodového připojištění, které za ně v produktivním věku platil jejich zaměstnavatel – a to se týkalo i úředníků placených z veřejných rozpočtů, zatímco dělníci z průmyslu, kteří ve Švédsku v této době tvořili významnou část obyvatelstva, tuto možnost neměli. ATP tak měl připojištění na slušnější důchod ze strany zaměstnavatele stanovit povinně pro všechny výdělečně činné osoby. Jeho výše měla do značné míry záviset na výši výdělku.

Jednalo se o to, že do té doby švédský důchodový systém zaručoval všem občanům jen poměrně nízký základní důchod, tzv. folkpension, pro všechny stejný. Lidé v úřednických profesích však v penzi vedle něho požívali ještě příjmů z důchodového připojištění, které za ně v produktivním věku platil jejich zaměstnavatel – a to se týkalo i úředníků placených z veřejných rozpočtů, zatímco dělníci z průmyslu, kteří ve Švédsku v této době tvořili významnou část obyvatelstva, tuto možnost neměli. ATP tak měl připojištění na slušnější důchod ze strany zaměstnavatele stanovit povinně pro všechny výdělečně činné osoby. Jeho výše měla do značné míry záviset na výši výdělku.

Navrhovaný zákon, se kterým přišla sociálnědemokratická vláda v roce 1957, se stal předmětem nejvášnivějšího politického boje mezi levicí a pravicí, jaký Švédsko od dob bojů za všeobecné hlasovací právo nezažilo. Socialisté, kteří zákon předkládali, byli pro, nesocialisté byli proti. Nebylo o něm s to rozhodnout ani referendum, ani předčasné volby v následujícím roce, neboť síly byly v podstatě neustále vyrovnané.

Někteří politikové z nesocialistické liberální strany folkpartiet, která ve volbách právě kvůli postoji k ATP ztratila ve prospěch sociální demokracie, však začali dosavadní politickou linii vedení strany týkající se povinného penzijního připojištění zpochybňovat. Stranické vedení „zradil“ i legendární Herbert Tingsten, šéfredaktor straně blízkého deníku Dagens Nyheter, velký poválečný antisocialista, odpůrce myšlenek znárodňování a plánovaného hospodářství, a vyložený „echtpravičák“ v otázkách obrany a zahraniční politiky, který se o předsednictvu strany vyjádřil v tom smyslu, že sám pobírat vysokou penzi a nepřát o něco lepší zabezpečení nižším příjmovým kategoriím je bezcitné.

Zákon již dříve prošel první parlamentní komorou a potřeboval i schválení v komoře druhé, která ho nejprve odmítla. Síly byly, jak již bylo uvedeno, vyrovnané. Před hlasováním v květnu 1959 prohlásil poslanec folkpartiet Ture Königson z Göteborgu, že svůj hlas proti ATP v souladu s pokynem své strany nedá, a hlasování se zdržel. Zákon prošel, začal platit v roce 1960 a stal se na dlouhá léta pilířem švédského sociálního modelu a jeho symbolickou „vlajkovou lodí“. Některé kruhy uvnitř sociální demokracie dokonce považovaly reformní politiku za tímto zákonem dokončenou: v této době požívalo Švédsko nejvyšší životní úrovně na světě, kterou mohla v důsledku přerozdělování sdílet většina jeho obyvatelstva, a zbývalo jen fungující systém dolaďovat.

Folkpartiet následně potrestala Königsona tím, že ho zbavila jeho poslaneckého křesla. O šéfredaktorský post přišel v roce 1960 kvůli svému postoji k ATP i Tingsten. Příchuť paradoxu však v tomto kontextu nese stanovisko folkpartiet z tak zvané „středové deklarace“, vydané nedlouho poté před volbami v roce 1960, kde strana podepisuje, že má blízko představám sociálnědemokratické vlády a že souhlasí s velkou částí prováděné reformní politiky, což lze interpretovat tak, že ATP už nevadí celé straně.

ATP byl zrušen v 90. letech v souvislosti s přechodem na systém povinného důchodového spoření do soukromých fondů, na který ve Švédsku existují různé názory.

Podle publikací Välfärdsåren. Svensk historia 1945–1986 (Göran Hägg)
a Boken om Olof Palme. Hans liv, hans gärning, hans död
připravil Jan Dlask, 9. února 2007