Arktida může být už v roce 2040 bez ledu

Pokud bude lidstvo vypouštět do atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako dosud, zmizí z oblasti kolem severního pólu do roku 2040 veškerý led. Tvrdí to studie amerických vědců vedených Marikou Hollandovou z Washingtonské univerzity, zveřejněná v novém čísle odborného časopisu Geophysical Research Letters.

Zřetelné snížení množství vypouštěných skleníkových plynů by mohlo klimatickou změnu pozdržet, míní Hollandová. Agentura DPA v této souvislosti poukazuje na obdobný výzkum evropských vědců, kteří definitivní roztátí arktického ledu předpovídají až k roku 2080. Studie Damocles také zdůrazňuje, že lze očekávat závažné narušení potravinového řetězce. „Změny budou mít vliv na hojnost ryb, které tvoří značnou část lidské potravy, zvláště u přímořských národů,“ říká vědec Eberhard Fahrbach.

Počítačová simulace klimatických změn severní polokoule, kterou uskutečnil tým kolem Hollandové, předpokládá v létě 2040 poslední malé ledovce na pobřeží Grónska a severokanadských ostrovů. V zimních měsících sice ledovce opět posílí, oproti současné pobřežní tloušťce tři a půl metru však budou méně než metrové.

Agentura NASA zveřejnila v září údaje meteorologického satelitu QuikScat, který sledoval vývoj arktické ledové čepičky. Srovnání měření rozlohy ledové plochy ze zimních období let 2004 a 2005 přineslo neuvěřitelné zjištění: za jediný rok zmizelo v Arktidě 14 %rozlohy „věčného“ nebo-li trvalého mořského ledu. To představuje 720 tisíc čtverečních kilometrů, rozlohu Turecka. Největší ztráty zaznamenala východní Arktida, kde zmizelo 50 %oblastí trvalého ledu. Nahrazuje ho slabší tzv. sezónní (jednoletý) led.

Tání arktických ker děsí ekology, je však výhodné nejen pro rybáře i námořníky, ale i pro těžaře. Úbytek ker otevírá takzvanou severní cestu mezi Evropou a Japonskem, ta je výrazně kratší než ostatní. O území okolo severního pólu, které skýtá dosud nedotčené zásoby ropy a zemního plynu, se už řadu let přetahuje Rusko se Spojenými státy, Kanadou a skandinávskými státy.

Ruské rybářské flotily, které brázdí moře v okolí přístavu Murmansk, už stavějí speciální lodě pro lov ryb v Arktidě. „Komerční rybářství však může v Arktidě způsobit skutečnou katastrofu. Pokud se lov příliš uspěchá, jediné, co tu rybáři najdou, budou krevety a olihně,“ varovala profesorka Jacqueline McGladeová, ředitelka Evropské agentury pro životní prostředí v září na vědecké konferenci. Ekologové však věří, že za arktickým planktonem, který se přesune z mořského dna blíže k rozmrzlé vodní hladině, postupně přitáhnou makrely, sledi a tresky.

„Situace ovšem není tak jednoduchá, jak se převládajícímu proudu v klimatologii zdá,“ píše 28. února 2007 na Neviditelném psu Luboš Motl, teoretický fyzik působí na Harvardově univerzitě. Ve svém článku se zamýšlí nad tím, zda dnešní věda dokáže určit, které jevy jsou podstatné a které nikoliv. Nepřehlédnutelná skupina klimatologů tvrdí, že růst oxidu uhličitého vede k oteplování, ale zdaleka ne všichni.

„Jsem přesvědčen, že žádné definitivní závěry učinit nelze,“ pokračuje ve svém článku Motl. V roce 2001 publikovalo OSN graf, z něhož se zdá, že průměrná teplota Země byla více než devět století v podstatě konstantní a kolem roku 1900 měla prudce vystřelit strmě vzhůru, pravděpodobně vlivem působení člověka. „Ukázalo se ovšem, a to zejména zásluhou relativních outsiderů Stevena McIntyra a Rosse McKitricka, že hokejkový graf byl postaven na chybných statistických metodách. Novější verze grafu ukazují, že se změny ve 20. století kvalitativně neliší od staletí předchozích.“ V nové klimatické zprávě OSN pro rok 2007 již žádný graf není.

„Nikdo neumí vysvětlit, proč k oteplování v posledních 25 letech docházelo pouze na severní polokouli, a nikoli na jižní. Nikdo neumí vysvětlit, proč se mezi lety 2003 a 2005 ochlazovaly světové oceány, proč se od třicátých let ochladilo Grónsko, proč byl rok 2006 o tolik chladnější než rok 2005, proč globální teplota klesala mezi lety 1940 a 1970, kdy lidstvo emitovalo téměř stejně oxidu uhličitého jako dnes,“ pokračuje ve své zprávě Motl.

Jan Pretel, klimatolog z Českého hydrometeorologického ústavu, upozornil v besedě vysílané 6. března 2007 Českým rozhlasem na to, že se občas v tisku směšují pojmy. V roce 2001 se klimatologové shodli na tom, že s 66 %pravděpodobností lze prohlásit, že na globálním oteplování má podíl i člověk. Jak velký podíl, to se tehdy nikdo neodvážil odhadnout. Dnes jsou o tomto faktu klimatologové přesvědčeni z 90 %. To znamená, že odborníci jsou ani dnes víceméně přesvědčeni, že za oteplování naší planety může relativně hazardní zacházení s přírodními zdroji. Ale skutečná míra ovlivnění klimatu člověkem je, mírně řečeno, silně spekulativní záležitost.

Přesto Pretel upozorňuje, že ke změně klimatu opravdu dochází, a ať už je to způsobeno čímkoliv a kýmkoliv, a je to třeba to brát v potaz. Doufá, že tentokrát už vezmou politici – a to nejen čeští, varování opravdu vážně. „Podklady už jsou dnes natolik průkazné, že i politici by si jich měli, v uvozovkách řečeno, všimnout, a podle nich se tak trochu chovat,“ komentuje Pretel závěry ze zasedání Mezinárodního panelu pro změny klimatu v Paříži v únoru letošního roku.

To potvrzuje i jiný klimatolog Ladislav Metelka (Český hydrometeorologický ústav) na stránkách Britských listů. Globální oteplování není žádná fikce. Druhou částí problému je otázka, kdo nebo co způsobuje toto oteplování. Jednoznačnou odpověď klimatologové neznají, ale ani nepředstírají, že by ji znali.

Historický klimatolog Jiří Svoboda 23. února 2007 publikoval na Neviditelném psu svoji studii, ve které se zamýšlí i nad ubýváním pevninského ledovce v Antarktidě. Z jeho úvah je patrné, že alarmující výroky ekologických aktivistů či novinářů toužících po senzacích, je třeba brát s rezervou a prověřovat stejně pečlivě, jako jiné vědecké studie. „Zaznívají argumenty o jasném důkazu, že globální oteplení je potvrzeno plujícími ledovci v jihopolárních oblastech. Neexistuje větší omyl,“ píše Svoboda. „Kry se od antarktické pevniny odlamují proto, že jich je prostě hodně. Ledovec není žádná mrtvá hmota.“

Svoboda tvrdí, že cyklus tvorby těchto obrovitých ker je poměrně dobře znám. Jedná se o přibližně čtyřiceti až padesátiletou periodu, dlouhodobě dokumentovanou. Svoboda uvádí, že pevnina, kterou J. Cook v osmdesátých letech 18. století objevil zcela pod ledem, uviděli po dalších 40 letech Rusové bez ledu. Britská expedice pod vedením E. Shackeltona neměla v roce 1908 problém přiblížit se k antarktické pevnině bez ledu. O další dva roky později, opět bez problémů, vystoupil na břeh Antarktidy R. Amundsen. Po dalších asi 30 letech měl však E. Byrd velké problémy při vyloďování nákladu, neboť k dosažení pevniny bylo nutné překonat nejméně desetikilometrovou ledovou bariéru.

Zdá se tedy, že kolísání zalednění antarktického pobřeží nemá nic společného s globálním oteplením, neboť led ubýval i v době, kdy se o nějakých změnách zemského klimatu neuvažuje. Zřejmě je třeba opatrně přistupovat i k ostatním zprávám o globálním oteplování.

Michael Stanovský 6. března 2007

Použito zdrojů a citací z denního tisku, rozhlasu, televize
a z internetových zpravodajských stránek uveřejněných od září 2006 do března 2007
Zdroje: Lidové noviny, čtk, Český rozhlas, Neviditelný pes, Britské listy

---

Globální oteplování a klimatické změny v minulosti

V médiích ústí často tato problematika do katastrofálních vizí a jiných hrozeb lidstvu. Následující článek se snaží problematiku kriticky posoudit a odlišit pouhé hypotézy od fakt prověřených dlouhodobým pozorováním. „vytvořila se tak nová hypotéza, která se bez hlubších analýz stala „teoretickým“ základem studií a především klimatických modelů mnoha týmů v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století. Obvykle se uvádí, že vzrůst koncentrace CO₂ v atmosféře je důsledkem spalování fosilních paliv, a proto že dochází ke vzrůstu průměrné teploty Země. Autoři a propagátoři této hypotézy publikují grafy, ve kterých je vynášena závislost průměrné teploty Země na vzrůstu obsahu CO₂ v atmosféře“

Miroslav Kutílek, profesor pedologie a půdní fyziky, Neviditelný pes 2. dubna 2007

Z ohlasů

Pane profesore, moc pěkný text! Asi vás budou chtít upálit, ale to se Giordanu Brunovi přihodilo taktéž. (mard)

O autorovi

Prof. Ing. Miroslav Kutílek, DrSc., (*1927) vystudoval vodní hospodářství na Fakultě inženýrského stavitelství ČVUT v Praze. Dlouhodobě přednášel na univerzitách v Bayreuthu, Davisu (v Kalifornii), Chartúmu a na ČVUT v Praze. Zabývá se především pedologií a je čestný členem Mezinárodní pedologické unie.