Rusko a Norsko urovnaly spor o hranice

Ruský prezident Dmitrij Medveděv
a norský premiér Jens Stoltenberg
podepisují dohodu o norsko-ruské spolupráci
foto: Roald Berit, Scanpix

Ruský prezident Dimitrij Medveděv
s norským premiérem
Jensem Stoltenbergem
foto: Cornelius Poppe, Scanpix Norway

sporná hranice, zdroj nrk.no

Rusko a Norsko urovnaly po 40 letech hraniční spor o rozdělení území v Arktidě. Nová smlouva umožní oběma zemím těžbu ropy a plynu ze dna moře. Území, o které se Oslo a Moskva přely, má rozlohu asi poloviny Německa a leží mezi prokázanými nalezišti obou států.

Prezident Dmitrij Medvěděv a norský premiér Jens Stoltenberg podepsali 15. září 2010 v Murmansku novou dohodu o hranicích. „Trvalo nám 40 let uzavřít tuhle dohodu,“ řekl Dmitrij Medvěděv, podle kterého dohoda otevírá nové možnosti pro průzkum těžby ropy a zemního plynu nebo pro rybaření. Podle dohody budou o oblastech těžby, které zasahují hranici, oba státy rozhodovat společně.

Zájem o severský region roste s globálním oteplováním, kdy tají mořské ledovce, které jsou překážkou pro ropnou těžbu a lodní dopravu. Obě země již začaly zkoumat zásoby energetických surovin ukryté pod mořským dnem.

V regionu působí norský ropný gigant Statoil a ruský Gazprom. Ten v ložisku zemního plynu spolupracuje se Statoilem a francouzským Totalem. Území, o něž se státy přely, zabírá 176 tisíc kilometrů čtverečních, což odpovídá zhruba polovině rozlohy Německa. Jednání začala již v roce 1970. Předběžnou dohodu uzavřeli Medvěděv a Stoltenberg letos v dubnu.

Kromě normalizace vztahů obou zemí dohoda ukončuje třicetileté moratorium uvalené na průzkum nalezišť ropy a plynu v rámci arktického kontinentálního šelfu. Území si Rusové a Norové rozdělili napůl. „Je však potřeba si uvědomit, že to není jen dohoda o nové hraniční linii, ale také přeshraniční spolupráci,“ zdůrazňuje norský deník Aftenposten.

Prezident Medveděv také zdůraznil význam dopravy pro potenciální růstu průmyslu v Barentsově moři i v arktických oblastech Ruska dále na východ. Poukázal také na význam severovýchodní cesty podle severního břehu Sibiře. Více než 130 let poté, co se podařilo proplout první lodi až Tichému oceánu, předznačuje ústup arktického ledu možnosti komerčního využití této vodní cesty.

Historie sporu

1970 – Norsko a Rusko začali vyjednávají průběh dělící linie kontinentálního šelfu v Barentsově moři. Oba státy měly na její průběh jiný názor. Norsko prosazovalo zásadu, že hranice má být v centru oblasti mezi oběma státy. Hranice by měly vést tak, aby všechny body byly stejně vzdálené od obou zemí (fialová linie na obrázku). Sovětský svaz a později Rusko prosazovalo názor, že hranice by měla vést po přímce od hraničního bodu na pobřeží přímo k severnímu pólu (modrá linie na obrázku).

Rozdíl mezi těmito dvěma názory představuje inkriminovaná mořská oblast o rozloze 176 tisíc km².

Ruské seizmické průzkumy ve sporné oblasti na konci osmdesátých let minulého století, naznačovaly, že tu může být velké ropné ložisko.

Od roku 1978 v této tzv. šedé zóně byl povolen rybolov na základě prozatímní dohody. Tato dohoda byla obnovováno každý rok. Šedá zóna je 40 tisíc km² velká a zahrnuje zóny obou států.

V červnu 2007 podepsali norský premiér Jens Stoltenberg jeho ruský kolega Michail Fradkov dohodu, která upravuje hranice 70 kilometrové linie u Varangerfjordu.

V dubnu 2010 bylo Norsko a Rusko podepsaly předběžnou dohodu o vymezení linie.

Michael Stanovský, 15. září 2010
zdroje: ČT24, novinky.cz, aftenposten.no, nrk.no