foto Michael Stanovský
Ristikallio,
foto Michael Stanovský
peřeje Taivalköngas,
vzadu řeka
Oulanka,
foto Michael Stanovský
Ristikallio,
foto Michael Stanovský
Střevičník pantoflíček
foto Michael Stanovský
Pyhätunturi byl zeměpisný cíl naší výpravy. Národní park Oulanka zase zlatý hřeb programu, přírodovědný a turistický vrchol výpravy. Dojeli jsme na parkoviště zvané "Old Start Point" – místní finský název je Taulu. Batohy na záda, poslední instrukce řidiči Tondovi – "… ujedeš padesát kilometrů a budeš na nás čekat zítra odpoledne u návštěvnického střediska. My to vezmeme divokou přírodou pěšky".
Vyrazili jsme na cestu po trase, která se jmenuje Medvědí stezka. Dá se po ní jít několik dní, my jsme si vybrali jen dva půldenní úseky. Že název nelže, jsme si po několika kilometrech ověřili na zbytcích roztrhaného soba kousek od cesty.
Asi čtrnáct dní před naším odjezdem se v novinách objevila zpráva o dvaačtyřicetiletém Kari Juhani Pulkkinenovi, kterého roztrhala medvědice, když si vyšel blízko finsko-ruských hranic u Ruokolahti zaběhat. Ruoka není zase tak daleko od naší cesty. Ve Finsku žije několik set hnědých medvědů, jen zřídkakdy ale zaútočí na člověka. Jejich počet se udržuje na únosné hranici povoleným odstřelem ve stanovené sezoně. Úřady vydávají ročně kolem sedmdesáti povolení k odstřelu hnědých medvědů.
NP Oulanka je snad nejkrásnější, ale také největší a nejznámější finský národní park. Vyhlásili jej v roce 1956, do dnešního dne byl rozšířen na 269 km². Leží u ruských hranic a navazuje na něj další park v ruské Karélii – národní park Paanajärvi. Řeka Oulanka tu vtéká do jezera Paanajärvi a pokračuje do Bílého moře.
Národní park tvoří povodí řeky Oulanky s přítoky Kitka, Savina, Maaninka a Aventa. Řeky se zařezávají do skalního podkladu a vytvářejí kaňonovitá údolí, jinde zase protékají mocnými uloženinami štěrkopísků a tvoří lavice s vysokými břehy. Peřeje a vodopády (např. Kiutaköngas, Taivalköngas, Jyrävä) vznikají v místech, kde jsou bystřiny přerušovány mohutnými skalními prahy.
Flóra je zde velmi pestrá, pestřejší, než by odpovídalo těmto zeměpisným šířkám. Dokonce jsme našli i orchidej střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus). Na bohatších půdách jsou smrkové, jinde borové porosty. Na severu se rozkládají rozsáhlé bažiny a rašeliniště. Do těchto odlehlých končin prakticky cesty nevedou, sem se člověk dostane, jen když vše zamrzne. To se potom údolím řek jezdí na lyžích případně motorovými saněmi. Zvláště v době hnízdění se objevuje řada vzácných druhů ptáků, z větších živočichů pak vlk, rys, liška, medvěd i rosomák. A také velcí dravci – orel skalní a výr velký.
Na jihu mezi řekami Oulankou a Kitkou jsou krásná malá jezírka, tůňky, otevřené plochy s porosty mechů a rašeliníků. Ve středu parku je zřízena výzkumná základna univerzity v Oulu a velké informační centrum pro návštěvníky. Zde je také kemp a parkoviště, kde na nás čekal autobus.
Než jsme se k němu dostali, museli jsme projít pár desítek kilometrů krajinou, kam se jinak než pěšky nikdo nedostane. Pohybovali jsme se ani ne deset kilometrů od ruských hranic. Nejprve jsme procházeli po povalových chodnících údolím k Ristikalliu.
Pár kaňonů, kopec nahoru, kopec dolů. Kaňony jsme přecházeli po lanových mostech. Erozní práce vody a ustupujícího ledovce nám připravila divukrásné scenérie.
Večer jsme došli k peřejím Taivalköngäs. Spojují se tu dvě řeky – Oulanka a jedna menší, jejíž jméno jsem zapomněl. Seběhli jsme z kopce a u peřejí se objevilo ohniště, plácek na pár stanů a patrový srub. Za srubem vykukovaly další dvě střechy. Kadibudka a dřevník, opět je plný dřeva, s pilou i sekerou. Před srubem jsou tři popelnice na tříděný odpad, uvnitř kamna i plynový sporák. To všechno bylo otevřené a volně přístupné.
Za visutým mostem bylo další tábořiště. Večer jsme seděli u ohniště s železným roštem, kolem lavice z tlustých kmenů, opět hraji na kytaru, v kotlíku se vaří čaj, v batohu do něj čeká rum. Vtom mi něco zavonělo pod nosem. No ano – jsme ve Finsku, ráji rybářů. Kluci ulovili nějaké ryby, přemluvili bioložku Ivanu, aby je připravila, a rybí pochoutka teď koluje kolem ohně.
Také jsme zde navazovali družbu s domorodci. Dva mladíci neprodyšně oblečeni proti komárům byli na cestě již dva dny. Přišli navečer, uvařili si ovesnou kaši, během večeře s námi pohovořili o krásách Finska. Asi nás bylo na jejich vkus příliš mnoho. Po večeři se rozloučili a šli ještě pár kilometrů na další tábořiště. Malých tábořišť pro pár lidí je tu totiž poměrně hodně.
Druhý den nastal zásadní boj s všudypřítomnými komáry. Pár kilometrů před koncem naší cesty jsme odbočili do staré laponské vesnice. Mezi stromy tu bylo asi sedm opuštěných a polorozpadlých dřevěných srubů. Nikdo zde již léta nežije, ale tradiční chov polodivokých sobů stále existuje. Právě dnes jsme cestou potkali sobici s mládětem. Sobice se nechala nejen vyfotit, ale i pohladit. V opuštěné laponské vesnici jsme viděli další zajímavost. Laponci, domorodí obyvatelé tundry, za polárním kruhem pěstovali na mokřinách trávu. V době sklizně zvedli stavidla, mokřinu trochu vysušili, trávu pokosili a sušili na dřevěných konstrukcích. Dnes nikdo mokřiny nevysušuje a znovu nezavodňuje, proto se zde objevují nová rostlinná společenství. Masožravé rosnatky a tučnice, trsy střevíčníků. To je ráj pro botanika Petra. A pro komáry.
Je tu moře komárů. Strašně komárů. Úplně nejvíc komárů na světě. Mažeme se repelenty, stříkáme spreji, nasazujeme finskou obdobu včelařských klobouků se síťkou – moskytiérou. Někdo se tváří, že mu komáři nevadí. Vyhrávám já. Mám domorodý repelent Off a originální finskou moskytiéru.
V knihovně informačního centra jsem si pak vyhledal knihu o komárech a tam se dozvěděl, kolik set bodnutí může být smrtelných. Asi tři tisíce bodnutí během jedné hodiny způsobí člověku značné problémy. V té knížce byla také fotografie muže, na jehož zádech sedělo tisíce komárů jeden vedle druhého. Jestli nevěříte, že to je možné, zajeďte si do Oulanky.
Nakonec jsem Tondovi koupil samolepku na autobus. Je na ní komár a nápis Moskyt Air Force.
Michael Stanovský, 15. července 1998
v Severských listech publikováno
Finské národní parky, úvodem něco málo o Finsku – 15. 7. 1998
Finské národní parky, vzhůru do Finska – 15. 7. 1998
Finské národní parky, Nuuksio – 15. 7. 1998
Finské národní parky, Helvetinjärvi – 15. 7. 1998
Finské národní parky, Pyhätunturi – 15. 7. 1998
Finské národní parky, Oulanka – 15. 7. 1998
Finské národní parky, Koli – 15. 7. 1998
Průměrná známka: 2,20 • hodnoceno: 10 ×
Klikněte na známku:
Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.
Autoři příspěvků odpovídají za obsah, ručí za uváděné informace a za to, že jejich příspěvek nporušuje Autorský zákon. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.
Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na stanovsky@severskelisty.cz.
Upozornění:
• Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.
• Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.
Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.
SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • stanovsky@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • michael@stanovsky.eu, tel.: +420 603 538 168
PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773
Copyright © Severské listy, 1998-2024 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552
Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01 Dřenice, Czech Rep. • stanovsky@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel.: +420 603 538 168
Copyright © Severské listy, 1998-2024. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-8552