Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

František Karban – Olih Norvejová (5.)

… předchozí díl…

Se smíšenými pocity jsem seděl u jezera asi dost dlouho, protože když jsem vstoupil myšlenkově sám do sebe, bylo tmavo.

Výjimečně nepršelo. Slunce už dávno nahodilo peřinu z mlhy a spalo. Sem tam sebou pleskla ryba, sem tam zapípal pták ze spaní. Kosi táta si určitě někde léčil vykloubený zobák od tahání žížal pro kosí omladinu.

„Naskakování se bude konat až za rok,“ konstatoval jsem bez nálady na jeho adresu. Sovy už neslyšně létaly. Opodál zašustila tráva a ozvalo se myší písknutí. Koloběh života a smrti se uzavřel. Takový paradox. Život jako potrava! Lesy mlčely.

S tím traktorem mi to docela šlo, ale ten dopis mamince mě rozhodil. Taková nesmyslná blbost! „Počkám do rána, jestli ještě neleží v košíku u konvisty. Hned ho vyhodím,“ sliboval jsem švédským poštám.

„Vždyť já jsem úplně na dně a vytahuju se jak guma,“ přiznával jsem si. Tóro v žumpě! Co mě to napadlo?

Paprsek poznání se konečně probojoval přes šedé pleny přímo do centra mého primitivního abaku. Paprsek poznání toho,že pokud si nepomohu sám nemohu čekat pomoc od nikoho jiného. S tím jsem ještě před několika týdny vůbec nepočítal!

„Ten omyl bude drahý, pokud nebude vůbec osudový,“ konstatoval jsem v duchu. Tím že jsem ale myšlenkové vůbec připustil že jsem prohrál, postavil jsem si jakýsi pomyslný základ na kterém bych mohl stát alespoň jednou nohou. Základ skutečného stavu věci!

A pak: Prohra může mít taky svůj časový rozměr: Může být navždy, nebo načas!

„Je pravda, že jsem na dně.“ mudroval jsem stále dokola a bez nálady. „Švédové mě v tom nechali pěkně vyudit!“

„Ale řešení je přece vždycky! I ten americký prezident to říkal! Jen jestli jsem dost moudrý na to, abych to řešení našel.“

Ještě jsem bojoval, protože „dno“ ve mně zcela paradoxně vyvolávalo pocit něčeho pevného: Jistotu, že hlouběji se do nitra té fekální katarze vlastní pošetilosti asi neprohrabu! To už asi nepůjde!

Ale ode dna se snad dá odrazit! Sakra jak? Víno na oživeni mého mozkového ganglion už jsem neměl!

Z polorudého hadího vejce se v bolestech rodilo kuře. Hloupé kuře s pokroucenou páteří a pionýrským šátkem na krku.

Rezignace? ptal jsem se sám sebe. Rezignace ze vzdoru? Proč ne? Každá cesta přece někde končí! A ta tvoje cesta vole, skončila tady u toho kravína. Převtěloval jsem se dobrovolně do zvířete, jehož inteligence se s mojí snad ani nemohla úspěšně srovnávat!

IQ minus dvěstěctyřicet Reomira! HOMO ERECTUS MADE IN CZECHOSLOVAKIA. Stáři dva miliony let a takové tele!

„Jak je možné, že jsi nechal tu babu tahat siláž dva dny? A teď čekáš že ti pomůže za to, že jsi ji chvíli jezdil s traktorem? A pak ještě napíšeš takovou ptákovinu mámě,“ pletlo se mi jedno přes druhé.

„To máš za to. Hodím si mašli a bude to! Ano, hodím si mašli,“ řekl jsem a vyndal z Ragulina vlečné lano. „Domů mě nikdo nedostane!“

Z velkých snů o jachtě HALLBERG-RASSY dlouhé 62 stop s motorem Yanmar mi zbyly dvě rozkvetlé cibule, lžíce sádla a opasek na polívku! Sardelovou pastu mi asi ukradl nějaký myšovitý hlodavec.

Tak a ty charitativní organizace které už mě měly dávno vyhledat jsou taky bůh ví kde! Hajzlové! Jak je možné, že mě tady nechají tak trpět?

„Skončím to!“ rozhodl jsem. „A až mě tady najdou viset tuhého jak kládu budou mě v pláči litovat. Budou psát v novinách o utrpení a bídě mladého socialistického negramota, který utekl z rudého pekla jen proto, aby nalezl alespoň před smrtí klidnou břízu na oběšení ve svobodné zemí.“

„Poslední věci člověka jsou vždycky smutné. Ale asi to sakra taky bolí!“ připustil jsem si.

Ten večer byl opravdu vydařený! Vymáchal jsem jej pro jistotu v slzách stesku po mámě. Moc to nepomohlo. Pak jsem uložil vlečné lano do auta a řekl si, že než se věšet bude méně bolet když umřu hladem. Stejně se mi nepodařilo přehodit provaz přes větev.

Opláchl jsem si opuchlé oči v jezeře a napil se. Měl jsem zase hlad! Milosrdné oddálení rozsudku smrti oběšením mě přeci jen trochu zklidnilo.

Když jsem si utřel oči a ještě posmrkával zjistil jsem, že za mnou stojí Olih. Ani jsem si toho při svém vrhačském úsilí nevšiml.

„Tusen takk!“ řekla velmi tiše. Chvíli stala a dívala se na mě jako by přemýšlela. Pak kývla hlavou směrem k domu. Vracela se zpět pomalým unaveným krokem a já za ní jako za světlem poslední naděje.

Stará pomatená babka – věchet slámy – utíračka hovězích konečníků! Světlo naděje! Odrazový můstek! „To jsem dopad,“ vyčítal jsem si, ale šel jsem! Měl jsem totiž splihlý hřebínek jak brazilský kohout po prohraném zápase na život a na smrt! A taky jsem tak vypadal!

Kohouta čekala alespoň horká lázeň, par kousků zeleniny a úzké nudle do polévky.To vše za cenu pouhé ztráty hlavy, peří a části obsahu sebe sama.

Ale mě?…

V kuchyni kam jsem ji následoval ukázala na židli a řekla „Mat“. Tak na to jsem slyšel i přes slzy. Měl jsem hlad, že bych snědl živou gazelu i s obojkem a průvodním listem firmy Hagenbeck!

Ta pomatená Olih mi dala zase najíst! Dokonce přede mě položila podnos plný sýrů, otevřenou krabičku sardinek, máslo a chleba. Když jsem jedl vstala a z ledničky doplnila tác jablkem a několika kuličkami hroznového vína. Pak si zase neklidně sedla a složila chvějící se ruce do klína, aby za chvíli opět vstala a uvařila mi čaj. Po celou tu dobu co jsem raketovou rychlosti plnil tu svoji žaludeční košatinu si mě nenápadně prohlížela.

A já ji s respektem a nevyřčenou naději taky.

Měla již upravené vlasy a čerň z únavy okolo světlemodrých oči se zvolna vytrácela. Oblečená do čistých dlouhých šatů s těžko poznatelným vzorem se mi najednou zdála být nepřístupná a hrdá.

Neklidně překládala ruku přes ruku, co chvíli něco uhladila, aby se znovu posadila a opět vstala smetla drobečky ze stolu,jako by tam po mě nějaké mohly zůstat, přejela rukou ubrus a znovu se posadila.

Atmosféra byla tuhá jak stará pasta na zuby a můj pocit viny se šířil kuchyni jak kouř ze spálené cibulové omáčky!

Ještě, že jsme si nemohli popovídat! Asi bych slyšel hezké věci!

Plynou angličtinou jsem řekl: „Thanks… Ajemfromprague.“ Docela se mi ta věta rozvitá zdařila!

Pokynula hlavou a přes její tvář jako by přelétl závan úsměvu.

„Byl to jen střet generací babi. Sorry,“ naznačoval jsem očima, spolu s díkem za večeři.

„Nedorozumění babi,“ lhal jsem, protože už jsem věděl že to není pravda. Samozřejmě že to nebyla pravda! Byl to střet norem mezilidského chování, ve kterém jsem na celé čáře, ne zcela vlastní vinou prohrál. Nedodržel jsem totiž základní zákon.

Jaký? Jednoduchý: Když nechceš nemusíš! Tady jsi svobodný člověk! Ale když nechceš a nemusíš a měl bys, nic nečekej!

Budiž mi omluvou, že jsem znal pouze osudově zkomolenou verzi toho pravidla. Zněla: Když nechceš musíš! DEKUJI VAM SOUDRUZI!

To, že se Olih ty dny zachovala „nenormálně“ byla pro mě souhra šťastných náhod podmíněná snad tím, že byla na všechno sama a nebo věděla víc než já. A ona nejen věděla, ale taky byla zoufalá. Hrála o čas!

Já jsem tehdy neměl ani tušení, že velmi racionální, ale také velmi výkonná produkce farmy nefungovala jak měla. A to bylo moc zlé! Kdyby to trvalo déle, pak by se ekonomika podniku utopila v systému nesplacených půjček, poplatků za služby, porušení smluv na dodávky mléka a telat, servis veterinárních služeb, smluvní dopravu a ostatních nasmlouvaných povinnostech.

Děda, který ležel v nemocnici, pomoci nemohl a Olih určitě cítila ty zavírající se kleště ekonomického tlaku. Tak snad proto!

Možná že už byli na dně, ale farma by měla fungovat dále za každou cenu! Pokud se provoz zastaví půjde na buben! A tomu chtěla Olih zabránit stůj co stůj! Byl to boj „do posledního muže!“

Ba co víc: Byl to zoufalý pokus rozhýbat ještě jednou zadírající se stroj, do jehož soukolí jsem opravdu na poslední chvíli padl jako kapka spásného oleje aniž bych si svoje „viskózní“ schopnosti uvědomoval.

PATRIA O MUERTE!

Jakýsi velmi moudrý antický filozof řekl: Náhoda je Bůh. A opravdu jen náhoda mi nabídla „dno na odražení“ a já se ho držel jak magnet na kolejích! Byla to příležitost, která pro mě v tu chvíli neznamenala nic víc než matematické vyjádření vztahu: Náhoda rovná se jídlo a teplá postel.

Seděli jsme s Olih proti sobě jako bychom oba hráli životní hru zvanou vabank. A my jsme ji hráli! Bez jediného slova a každý o něco jiného!

Olih naprosto přesně už ten večer musela vědět jaká rizika podstupuje a co jí případný krach naší spolupráce přinese, ale musela i tušit co mi může nabídnout a co za to bude chtít! A bylo toho, jak ukázala nejbližší budoucnost, opravdu moc!

V žádném případě mě nečekala romantický laděná čtverylka s kapelou pana Kmocha. Od Olih to byl strategicky promyšlený tah, při kterém po realizaci velké rošády král zůstal v bezpečí na úkor ztráty pěšce.Více jsem pro daný okamžik očekávat nemohl. Určitě ne!

Zcela jistě ne!

Až o mnoho let později jsem zjistil, že získat si srdce člověka ze „severního království“ je mnohem složitější než u nás. U nás doma si dáme pivko, pomluvíme sousedy a pobratříme se natotata.

Seveřané pivo moc nepijí!

My se rozejdeme s přáteli pro jakoukoli malichernou blbost! Přátelství lidí ze severu je nesmrtelné, pokud se vám je podaří získat a nepodaří vlastní pošetilostí ztratit! Jsou ostýchaví!

Podívali jsme se s Olih na sebe a oba jsme zcela neznatelně kývli.

Jen tak!

Ale oba jsme věděli proč!

Pro mě to v tu chvíli znamenalo opravdu jen jídlo a teplo. Utéci domů jsem mohl kdykoli, ale už kvůli klukům-hulvátům jsem to udělat nemohl! Bylo nás v partě o tři méně a ti dva se statečně drželi. Honza Mařák a Petr Hilbert zůstali v Kanadě. Oba pracovali na demolici starých domů a přespávali v jejich sklepeních až do doby, kdy dostali status politického uprchlíka. A Petr Rada? Charismatický textař začínající popové hvězdičky Kubišové? Ten už měl našlápnuto do australského Sydney. Zatím se modlil doma v Kapli betlémské a ve vinárně Slávie. Tam častěji!

Vnitřní napětí povolilo.

Usínal jsem v bílé posteli s pocitem, že jsem zatím s největší pravděpodobností unikl velikému osobnímu problému. Lehkovážné, ale tehdy jediné možné rozhodnutí zůstat na NORTH GOLGOTA mě nikdy příliš nemrzelo i když podmínky, zvláště v zimě, opravdu nebyly pro sraby.

Iluze o snadném životě v bavlnce jsem postupem času uložil do mozolů a potu. Zmizely jak kapka vody na rozpálené plotně!

Náhradou za kulturu, společnost, umění, přátelé a rodinu jsem měl na dlouhé období jen viditelně účelnou práci a nekonečné lesy se vším co v nich žilo.

Byly to temné předpodzimní lesy severní královny krásy! To mi muselo stačit a stačilo! Miloval jsem je a ony mi za to hrály nekonečnou hudbu staletých hvozdů v závanech větru, malovaly obrazy nedotčené přírody a vyprávěly básně.

Básně nejkrásnější!

Nábožně jsem je poslouchal u bublajících potoků, plných života a naděje. Naděje pro všechny a snad trošku i pro mě!

-------------

Venku bylo tmavo. Slunce ještě ani neodhodilo tu peřinu z mlh aby se podívalo do lesního šera, když jsem ze spaní zaslechl skřípání kolečka.

„No to snad ne,“ jakoby mi jezdil cirkulárkou po zádech!

Vyletěl jsem z postele jak postřelený nosorožec z bažiny. Na dvoře v pruhu světla od domovních dveří stala Olih u kolečka převráceného dnem vzhůru a točila naprázdno, aby se ozývaly ty vrzavé zvuky. Přitom se dívala vyzývavě do okna „mého“ pokoje.

Nebylo to moc k rozeznání, ale dál bych za to půlku té gazely i s certifikátem, že se smála pod fousy.

„To nám ta spolupráce hezky začíná!“ Nadával jsem hlasitě.

Baba bláznivá kroutila hlavou že strany na stranu, rozhazovala ruce a pak zase točila. Rozsvítil jsem světlo, aby věděla, že jsem pochopil, oblékl si ty kalhoty s dírami na kolenou a šel dolů s nadějí na snídani.

Pohled do kuchyně byl ale skličující. Nic!

Žádná potrava!

„Sakra Olih, to si představuješ že budu makat bez snídaně nebo co?“

„Stávka!“ zařval jsem na celý dvůr.

Nic!

Jen ty továrny na teritoriální kaši začaly neklidně bučet. Na sedadle traktoru jsem našel balíček keksů v čokoládě.

No dobrá! Smír. Prozatím!

Zavozit stáj senáží byla pro mě i pro Vinetoua hra. Olih zatím pracovala v operačním sále.

-------------

Každá z krav měla číslo, které se uvedlo do počítače. Ten vyhodnotil kolik nadojila a podle toho dostala jadrné krmivo. Trochu navíc pro případ, že by se dojivost zvyšovala. Ekonomika na prvním místě! Vše mělo svůj pevně stanovený řád. Krávy to věděly a snažily se. Řezník byl vždy připraven na startovní čáře běhu o kraví život.

-------------

Snídaně byla od této chvíle vždy až po naplnění stáje senáži! Ale bylo kakao!

Dohánět zameškanou práci bylo pro mě potěšením, protože jsem vše obstarával ze sedadla toho báječného traktoru. Nazval jsem jej Vinetou-rudý bratr. Na rozdíl od jiných rudých bratrů mě nikdy nezklamal!

Spolehlivě zavážel senáž, vyklízel stání krav pomoci speciální radlice, oral, plnil senážní věže, převážel náklady a ochotně se podílel na řadě jiných úkolů.

Každé ráno jsem vstával za tmy a večer za tmy uléhal s pocitem dobře vykonané práce. Hodiny jsem nepočítal, nešlo to. Do podzimu jsme museli dohnat to, co děda nestačil.

A bylo toho moc!

Nejraději jsem oral! Pětiradličný pluh měl stavitelné nejen naklopení radlic, ale i regulaci podélné osy. Dal se nastavit tak, že Vinetou jen prostě táhl, aniž by jej síla odporu pluhu tlačila z osy. Mohl jsem řídit jedním prstem! Brázdy byly rovné jak linky v sešitě a sedmdesátpět koní mělo síly nazbyt.

Oral jsem, obdivoval překrásné lesy a někdy k údivu Olih i zpíval tak divoce, až borůvky opadávaly z keříčků! Byl jejich čas a bylo jich modro.

A brusinek jak by smet!

Dá se říci, že jsem byl bezstarostně šťastný! Chyběla mi jenom máma, protože Olih nezpívala.

-------------

Jeden večer v polovině září mě Olih upozornila, že zítra bude jiný program. Zavedla mě do ložnice ke skříní, na které stála urna s popelem a skříň otevřela.

V horní oddělené části byla zdemolovaná helma na motocykl, brýle a kožené rukavice. Ve spodní prádlo, košile a obleky. Dole pak odřené a v přední části protržené kožené kalhoty a bunda. Prádlo a oblečení bylo pečlivě složené a nakonzervované naftalínem.

Vyndala tričko, košili a trenýrky, znalecký je poměřila a když mylně usoudila, že mi snad nebudou velké položila mi je přes ruku.

Asi tak, jako by mi udělovala podvazkový řád! Pak mi podala oblek který vybrala, vysmrkala se, utřela vlhké oči a odešla.

Vypadalo to na „Velký gala program“. Pro jistotu jsem se osprchoval, abych zahnal pachy. Dokonce i učesal!

Ráno jsem jako každý den zavozil stáje, vyčistil stání a po snídani začal s oblékáním. Oblek na mě visel jak žok na chmel do kterého kdosi udělal uprostřed díru.

„Copak v tomhle mužů někam jít?“ promlouval jsem k přední stěně koupelny, kde viselo zrcadlo. Pak jsem se znova oblékl a učinil určité nutné úpravy. Především jsem vyndal pásek z poutek a pokusil se jej utáhnout někde v oblasti poklopce. Nohavice se zkrátily, ale rozkrok mě řezal v místech která považoval Míla Sadílek za „patrontašku na kule“. Nakonec jsem našel optimální kompromis mezi objemem břicha a délkou nohavic.

Patrontaška i s obsahem byla vlevo!

Vypadal jsem jak prototyp holky, které jsme s kamarády-hulváty říkali „Nízkej kotel – vysokej tendr“. Žvanec zbytku kalhot, které jsem měl za povinnost ukrýt pod sako byl jak jitrnice z velrybího střeva. Nohavice by bývaly potřebovaly ještě dva kolíčky na prádlo, aby odpovídaly požadavkům módy, tedy aby byly užší, ale to milostivé zrcadlo nebylo tak veliké abych je viděl. Naštěstí!

A teď sako!

Mělo jedinou výhodu a to, že by se pod něj vešlo těch velrybích jitrnic několik a stále by zůstalo místo pro vzducholoď „Graf-Zeppelin“.

Za použití notně dávky parfému jsem „vypral“ starou košili, co jsem včera večer odložil když jsem přišel od Vinetoua a oblékl ji ještě pod tričko a košili, abych byl trochu v těle. Pak jsem znova oblékl sako. Moje malá hlavička se ztrácela nad horou látek různé kvality a barvy jako makové zrnko v mlhovině Andromedy.

No, a ještě tohle: Když jsem to sako oblékl zůstal jsem překvapením stát. Na rukávu mělo přišitý jakýsi znak s nápisem “Smorbrod“.

„Tak já jsem tedy obložený chlebíček?“ žaloval jsem k zrcadlu. „Dojdu si do loďky pro ten nepromokavý kabát a v tom půjdu když už někam vůbec musím!“

Přemýšlel jsem jestli by nebylo vhodné za pomoci „žengle“ sako vzadu sešit a tím zúžit. Nebo přešít zapínací knoflíky! Ale to bych je musel přišít na tu stranu, kterou jsem potřeboval zapnout, poněvadž bych ji určitě obtočil okolo těla. Nakonec jsem to vyřešil páskem od županu! Zabalil jsem se do saka obtočil tou šňůrou a zauzloval.

Boty jsem měl vyprané z jezera a s ponožkami jsem se moc nezatěžoval. Vždyť jsem se včera vysprchoval!

Když přišla Olih, rovněž svátečně upravená, přejela mi zálibně obě části límce, jako by odstraňovala nějakou pomyslnou nečistotu a obdivně hvízdla.

Pak mě otočila, potěžkala jitrnice z velrybích střev, očistila ramena a sako poněkud popotáhla. Opasek z županu nepovolil!

Zato „patrontaška“ se mi zařízla do rozkroku. Můj výkřik bolesti asi kvalifikovala jako vyjádření diků za dar, kterého se mi dostalo, neboť se otočila a energicky vyšla z koupelny do chodby. O díky asi nestála! V kuchyni popotáhla nosem a pak se hlučně a dlouze vysmrkala. Byla zcela spokojená.

S mým cestovním pasem se vydala na cestu ke garáží. Moc se mi nechtělo!

Garáž jsem měl samozřejmě „prozkoumanou“ z doby kdy Olih operovala. Stalo tam osobní auto Saab 98 a zcela zničená motorka Husquarna 250.

Otevřela vrata dokořán, pokynula mi abych vyjel a za mnou zase vrata zavřela.

Pak si sedla upravila si šaty, aby nedoznaly úhony a máchla rukou bez přísavek kamsi k dalekým obzorům. Projeli jsme okolo „Ragulina“ a vydali se směrem k Nydale.

Naše cesta skončila na policejní stanici v Skillingaryd. Můj strach prosakoval i přes silné „zábaly“ a v podobě potu se usazoval v té špinavé košili a nakonec mi čvachtal i v botách.

Asi jsem smrděl! Olih to musela cítit, ale nic nedbala! Taky nemusela, protože ten kdo smrděl jsem byl já!

Energicky zaklepala na jakési dveře a když se zevnitř ozval mužský hlas, otevřela, vstrčila mě dovnitř abych náhodou neutekl, vešla za mnou a zavřela dveře.

V tu chvíli jsem byl maličký jak oteklý virus! V rychlosti jsem „analyzoval“ únikové cesty. Obavy že si skokem z okna ublížím jsem neměl. Byl jsem dostatečně obalený tlumícími elementy a prchat jsem uměl jak ten plechový zajíc na závodech chrtů!

Ten pan ukázal na židle. Sedli jsme si, ale já se nemohl opřít. Jitrnice to nedovolily!

A pak spustila Olih! Jak mistr Jan v Kostnici! Nevím proč jsem si právě v tuto chvíli vzpomněl jak jsme se jednou s kluky-hulváty hádali jestli tam měl jezdit. Asi proto, že jsem se právě zabýval o několik set kilometrů severněji stejnými myšlenkami.

Úředník seděl, chvílemi se na mě s údivem podíval, kulil oči a poslouchal. Muselo to být velmi zajímavé, protože poslouchal a mlčel. Vlastně mu nic jiného nezbývalo!

Olih na rozdíl od nebohého Mistra Jana neskončila na hranici. Ale hořela stejně! Svatým nadšením a snahou zachránit opilce ze škarpy. Několikrát jsem zaslechl slovo „galning“ pak „henge“, „vindruer“ a tak, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. kontroloval jsem neustále jestli v tom apartním zábalu při útěku proletím jenom oknem nebo vezmu s sebou i futra případně pár cihel!

Kdykoli úředník otevřel ústa aby něco zřejmě kritický poznamenal, již tu byla moje patronka s několikaminutovým monologem. Asi věděla co chce a šla za tím tvrdě! Nakonec ten nebohý státní zaměstnanec sáhl do šuplíku, vyndal nějaké papíry a vzal můj pas.

„Já to věděl,“ přemýšlel jsem téměř nahlas a pot mi zase začal čvachtat v botách. „Pas je v hájí! Teď přijdou policajti, dají mi klepeta a pošlou mě zpět domů! A doma se budu několik let učit chodit po chodbách elitní pankrácké školy pro politické ztroskotance, případně mě pošlou do intenzívní radiologické léčebny, nazývané Uranové doly Příbram. Tam se upeču na gama záření bez roštu a bez slitování.“

Moje stehenní svaly připravené ke skoku z okna hrály jak žabí stehýnka pana Luigi Galvaniho. Čekaly jen na ty elektrické impulsy aby to, co bylo nad nimi obrovskou silou vymrštily z okna i s tím šatním zábalem cihlami a obloženými chlebíčky na ramenou! Třeba i s tím policajtem v náručí!

Ale nestalo se!

Úředník vystavil jakési povolení k pobytu na „neurčito“ a dál mi polský napsaný text. Vůbec nevím jak přišel na to že umím číst.

Olih něco podepisovala.

Já taky. Dokonce jsem si vzpomněl jak se jmenuji!

Nakonec ten úředník vyndal další kousek papíru, chvíli listoval v jakémsi seznamu a na ten papírek napsal adresu: Bettaniagatan 63, Skillingaryd. „Tjekkisk famílie,“ řekl a poklepal na ten papírek. Pak vstal a podal ho Olih.

Myslel jsem že poklepání na papírek je jakási mě neznámá forma pozdravu. Pro jistotu, abych nic nezkazil poklepal jsem si taky. Na prsa!

Potřeboval jsem to. Měl jsem prsty strachy ztuhlé jak kolíčky na prádlo.

Záležitost byla vyřízena! Olih se tvářila jak Margaretha Geertruida Zelle po úspěšně uzavřené špionážní akci.

„Hej,“ řekli jsme sborově a šli. Já pro jistotu první!

Ten pásek od županu mi praskl! Tak jsem se pýchou nadul, že jsme toho úředníka tak úspěšně ukecali a že jsem se stal téměř švédským občanem! To sako mi najednou bylo malé, „obložené chlebíčky“ se utrhly od rukávu jak se mi nadouvaly svaly na rukou. Plápolaly jak prezidentská standarta na hradě. Galvaniho stehýnka ještě vibrovala, ale zvolna začala plnit svoji normální funkci.

Olih si vyřídila ještě nějaké záležitosti v bance a pak nařídila zastavit u obchodu s konfekcí. Vybrala mi partiový oblek asi z kopřiv, protože potvora štípal jako louh sodný v kalhotech, dvě košile s nápisem SVENSKA, svetr s medvídkem a vedle v málem obchůdku ponožky a dvě tílka. Předložila nějakou kartičku a bez placení jsme odešli.

„To je socializmus,“ liboval jsem si. „Musím si sem zajít častěji! Hotovej kybuc!“

Ještě jsme natankovali benzín, já jsem dostal od obsluhy čerpací stanice bonbon a vesele jeli k domovu.

Ano! Od toho dne byla NORTH GOLGOTA úředně mým domovem! A byl jsem na ten úspěch opravdu pyšný! Kluci-hulváti by čuměli!

-------------

V příštích dnech nás čekaly daleko bolestnější úkoly které velmi otřásly moji jistotou, zda jsem opravdu volil správně, když jsem se rozhodl zůstat na farmě.

Jeli jsme do Jönköpingu navštívit dědu. Byl silný diabetik a ucpávaly se mu cévy na noze. Amputace byla nezbytná.

Odmítal jsem jít nahoru do nemocničního pokoje protože nemocnice na mě působila vždycky velice skličujícím dojmem. Naznačil jsem že raději počkám v autě.

Olih šla tedy sama, ale za chvíli se vrátila. „Kom…“ řekla a opatrně mě chytila za ruku.

Bylo na ní vidět že plakala.

Vystoupil jsem tedy z auta a šel loudavě za ní. Prošli jsme několika chodbami rozsáhlého traktu vystoupali do druhého patra a opět šli. Před bílými dveřmi se zastavila a pohlédla na mě. Opatrně zaklepala a vstoupila první, jako by ode mne chtěla odvát bezprostřední naráz bolesti.

Na cedulce zavěšené v nohách postele na které děda ležel bylo napsané jméno ADNE JONASSEN 1908 a kreslená křivka průběhu teplot. Nebudila důvěru o zdravotním stavu pacienta.

Malátně mi podal ruku, pokusil se něco říci, ale pak se oba rozplakali.

Na to jsem nebyl připraven! Vůbec jsem si nevěděl rady jak se mám v takové chvíli zachovat. Mám tu jeho bolest ignorovat? Nebo uznale pokyvovat hlavou jak se s tím vším chlapsky vyrovnal? Nabouchat mu polštář aby se mu lépe leželo? Smát se nad takovou banalitou jako je bezvýznamná ztráta končetiny?

Rozpačitě jsem přešlapoval a čekal, že mi Olih nějak pomůže, že mi aspoň naznačí jak se v takovém případě chovat. Ale Olih byla stejně ohromená jako já. Neudělala nic, jen tiše plakala.

Zavalila mě lítost. Bezbřehá, hluboká a bezmocná. Lítost nad bolestí, kterou nelze ani odnést ani sdílet ani rozptýlit. Tak rád bych byl řekl „já vím, že moc trpíš dědo,“ ale nemohl jsem, protože jsem to neuměl a i kdybych to byl uměl nešlo by to.

Jako bych visel za krk na té bříze u jezera.

Znova mě chytil za ruku a díval se mi prosebně do oči. Co ode mne vlastně očekával? V co doufal?

Proč mě vlastně Olih vedla nahoru do toho nemocničního pokoje? Co chtěla abych udělal?

Neunesl jsem pohled toho starce, vyvolávající ve mě pocit odpovědnosti, pohled ve kterém se koncentroval strach a zoufalá snaha najít třeba i maličký bod jistoty. Proč jej vůbec hledal u mne u úplně cizího nezralého výrostka?

Co o mě vůbec věděl?

Ten kvádr nemocničního pokoje se mi najednou stal nesnesitelným. Pach dezinfekce, krvavý pahýl nohy, plačící oči toho dědy. Hmatatelná beznaděj!

Najednou jsem měl pocit, že jsem pochopil! Zdálo se mi být všechno jasné!

Tak to ne Olih! To jsme si přece nedomluvili když jsme hráli tu hru, kterou jsme nazvali vabank. Byli jsme jen dva! Já a ty! A i tak to bylo osudové!

A teď jsme tři!

Za kus jídla a postel jsi mě vtáhla do hry, jejíž tíha je nesnesitelná! Neupozornila jsi mě, že budu zakrátko podroben zkoušce, kdy budu nucen v praxi prokázat existenci pojmu lidství. Neunesu přece ten obrovský náklad vašich bolestí stáři a bezmoci! Sakra co je mi do něj! Na to jsem příliš mladý!

Chci žít, radovat se, smát s přáteli, klábosit o nesmyslech, poslouchat hudbu, milovat, snít o úspěchu,poznávat svět a být svobodný jako pták. A víš co mi nabízíš ty?

A víš vůbec co mi nabízíš?

Kriminál, kde budu dřít jak burlat a ještě pykat za něco co jsem nezapříčinil. Budu se trápit se dvěma starými lidmi z nichž jeden je totální lazar na prahu smrti a druhý slabý jak moucha co vylezla z piva. A ještě se stádem bučících krav!

Bylo od tebe licoměrné, že jsi dokázala uskutečnit takový podvod. Měla jsi mě přece vyhnat, vyhodit jako zbytečný odpad, poslat pryč, domů k mámě nebo mě ignorovat. Vždyť jsi musela poznat, že na takový životní zvrat nejsem dost dospělý!

A ty mě místo toho jen tak postavíš před jednu z nejtěžších životních zkoušek. Bez přípravy, bez možnosti ji vstřebat po částech, bez předchozího upozornění!

To jsi chtěla? Nebo snad moment překvapení? Tak to tedy ne!

Otočil jsem se a beze slova jak opilý vyšel ze dveří. Chvíli jsem za nimi stal a otíral si zpocenou ruku. Pálila mě. Bylo toho na mě opravdu moc! Nepřemýšlel jsem.

To nešlo. Jen jsem bezradně stál. Pak jsem se otočil, vůbec jsem nechápal proč a jako ve snu vešel zpět do nemocničního pokoje.

Ne, nechtěl jsem se vracet, ale přesto jsem šel jak naprogramovaný stroj na zpětný chod! Náhoda je Bůh?

Asi ano. I čas je Bůh? Bolest je Bůh? Slza je Bůh? A smrt?

Nevím!

Postavil jsem se znovu k posteli a ještě jednou podal Adnemu Jonassenovi ruku. Byl to v tu chvíli jediný možný způsob jak ulevit jeho duševní trýzní. Dokázat mu, že mě jeho osud není cizí a že seč budu mít sílu pomohu.

Slupka mé mladické bezohlednosti neslyšně praskla a obnažené jádro duše vyzařovalo soucit a pochopení.Z účasti nad bolestí jiných jsem se stával dospělým!

„Já to beru dědo,“ řekl jsem česky. Myslím, že pochopil a podanou ruku pevně stiskl. Pak zavřel oči. Ten stisk byl pro mě zavazující přísahou!

Přicházel lékař. Vzal jej za ruku změřil tep a zkoumavě si ho prohlížel.

Pak mi naznačil abychom odešli. Potichu a nepozorovaně jsem Olih vzal za ruku a vyvedl z pokoje. Adne Jonassen spal.

Celých těch osmdesát kilometrů, cestou domů se mě Olih držela za šos kabátu jako za záchrannou brzdu. Byla psychicky na dně. Večer jsem za ní musel zaskočit ještě v dojírně, pozavírat ohrady, vrata a udělat večeři.

Když jsem ji nesl na tácku namazaný chléb a čaj našel jsem v posteli dvě vystrašené oči a vrásčité tělo.

Ona věděla velmi dobře co je to majestát smrti. Ztratila syna a bála se o dědu! Nejedli jsme ani jeden.

Brala prášky na uklidnění a ležela celé dva dny. Ještě, že mi Vinetou pomáhal. Sám bych to byl nezvládl. Byla to pořádná porce práce. Olih mi vrátila i s úroky ty dva dny co lítala s kolečkem! Moje bába bláznivá!

Najednou jsem o ní měl strach.

------------

Ještě jedna příhoda z té doby mi zůstala hluboce zaseklá v podvědomí. To, když jsem nalezl na stole v kuchyni svazek zmuchlaných bankovek z mých trenýrek, které chtěla Olih asi vyprat nebo snad dát do muzea.

Tázavě se na mě podívala.

„Ty peníze jsou tvoje?“ ptala se.

Bez odpovědi jsem je vzal, šel do ložnice k tomu stolku ze kterého jsem je vzal a tak aby to slyšela otevřel šuplík a položil je na tu původní hromádku.

Když jsem se vrátil stala Olih obrácená k oknu a předstírala, že něco dělá. Nepadlo mezi námi jediné slovo. Nevím co si myslela, ale ať to bylo cokoli byla v tu chvíli koncentrovaná šlechetnost z masa a kosti. Musela vědět, že jsem ty peníze ukradl! Nebo si to vůbec nepřipustila?

Nevím a nikdy jsem s ní o tom nemluvil. Kdykoli jsem ji to totiž chtěl vysvětlit a v průběhu let jsem se o to pokusil několikrát, vždycky se usmála, mávla rukou jako by mi ukazovala směr Nidala a položila mi ji na ústa.

Olih už byla taková!

… další díl …

František Karban

 

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.506.734 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.611 sec. • www.severskelisty.cz • 3.226.243.226
file v.20190115.000408 • web last uploaded 20190901.041847
2017:294 • 2018:125 • 2019:118